V poledne zaplavilo Václavské náměstí na sto tisíc dělníků, aby oslavilo vítězství nad zrádci, a na potvrzení triumfu pracujících pochodovaly Prahou až do půlnoci ozbrojené milice. Sám Klement Gottwald měl podle očitých svědků v očích slzy radosti. Tak proběhl 25. únor 1948, den, kdy u nás demokracie na dalších 41 let prohrála svůj boj s diktaturou. Dnes to zní jako hudba z jiného světa a sama vzpomínka na vítězství komunistů je natolik nepříjemná, že se k ní raději nevracíme. Patří ale k našim dějinám, a dějiny, jak známo, se mohou opakovat.
Všichni dobří soudruzi
Často se utěšujeme představou, že pád československé demokracie před 52 lety jsme nezpůsobili my, rození demokrati, ale že za to může Sovětský svaz. To je ale laciná útěcha. Faktem totiž je, že pro nastolení stalinistické diktatury v Československu nemuseli moskevští vládci hnout ani prstem - stačilo jen počkat, až se zdejší demokracie zhroutí. Šlo totiž o demokracii zvláštního druhu. Ještě před koncem války byla ustavena v Košicích dohodou čtyř stran, komunistické, sociálnědemokratické, národněsocialistické a lidové (všechny mají zástupce i v dnešním parlamentu). V březnu 1945 se dohodly, že napříště u nás nesmějí existovat žádné jiné partaje než právě jejich, a že všechny budou Čechům společně vládnout v Národní frontě. Ve skutečnosti ale vládla pouze jedna, komunistická strana, jejíž výsadní postavení potvrdil i výsledek voleb z roku 1946, kdy získala 114 hlasů v třísetčlenném parlamentu. Když zavedla plánované hospodářství, tvrdě znárodňovala a obsadila všechna důležitá místa v armádě i policii, menší strany dílem souhlasily, dílem se neodvažovaly veřejně protestovat. Jinými slovy: tehdy jsme mohli poprvé poznat, jak vypadá demokracie, kde neexistuje žádná opozice. Ministři nekomunistických stran se mohli hádat ve vládních kuloárech, veřejně ovšem museli hájit politiku premiéra Gottwalda. Pokud se navíc komunistickému programu protivili v něčem opravdu důležitém, mohli se spolehnout, že sdělovací prostředky, které z větší části kontroloval Gottwaldův blízký spolupracovník Václav Kopecký, rozpoutají kampaň proti „reakčníkům“, později dokonce „agentům imperialismu“, a kdo ví, možná budou i někoho v této souvislosti jmenovat. To znamenalo politický konec. Menší strany nebyly bolševickou kuratelou nadšeny, každá z nich ale spoléhala, že v příštích volbách, plánovaných na jaro 1948, komunisty porazí a získá stejné výsadní postavení, jaké měli dosud oni. Ani KSČ ovšem ve vládě nechtěla málo ochotné ministry, a tak oznámila, že ve volbách získá 51 % hlasů. Nakonec všechno vyřešila „demokraticky“ jinak. Část nekomunistických ministrů podala v únoru 1948 demisi v naději, že prezident Edvard Beneš okamžitě vyhlásí nové volby. Komunisté ale zorganizovali řadu protestních demonstrací a petic, přitom prezidentovi vysvětlili, že pouze oni dokážou (slovy Antonína Zápotockého) „udržet klid, zvláště ve výrobě“. Beneš raději nechal Gottwalda, aby nahradil vzpurné ministry podle libosti. Definitivním vysvědčením české demokracie se stalo parlamentní hlasování 11. března, kdy nový vládní program podpořilo 230 poslanců - více než polovina z nich nebyli komunisté. Pouze šestnáct poslanců při té komedii složilo mandát, ostatní se zdrželi nebo nedostavili, tři byli ve vazbě.
S čertem na zdi
Na první pohled je vidět, v čem se dnešek liší od časů před únorem a v čem je naopak podobný. Žádná z našich stran se nesnaží zavést diktaturu, za hranicemi také nečíhá po zuby ozbrojená velmoc, aby nás ovládla. Opoziční smlouva ale má něco společného s Národní frontou. Likviduje parlamentní opozici se stejným důsledkem jako před půl stoletím: věci, které se týkají vlády, se dohadují za zavřenými dveřmi různých Hrzánských paláců, a veřejnou diskusi nahrazují mediální kampaně. Posledním dokladem je úspěšná zimní ofenziva Václava Klause, která pomohla posílit roli ODS v opoziční smlouvě. Stojí za úvahu, jak by se v takových podmínkách dokázala česká demokracie bránit schopnému populistovi, který chce neomezeně vládnout a který by dostal jen čtvrtinu hlasů ve volbách. Člověk by nesměl být skeptickým Čechem, aby nepřipomněl, že komunistická strana má už dnes, v dobách relativního blahobytu, důvěru pětiny občanů. Samy strany vidí budoucnost stejným způsobem jako v dobách po válce. Ty menší - lidovci a Unie svobody - nás přesvědčují, že nelze dělat nic jiného než čekat na to, až se ve volbách 2002 dostanou k moci. ODS a ČSSD se zase snaží změnit volební systém tak, aby jim v příštích volbách spadla do klína vytoužená nadpoloviční většina hlasů. A podle posledního průzkumu STEM dosáhl podíl lidí věřících, že diktatura je nejméně stejně dobrá jako demokracie, poloviny zdejší populace.
