Jen necelá polovina zdejších občanů považuje současný systém za lepší, než byl ten před listopadem 1989. Počet stoupenců svobody tak od roku 1992 klesl bezmála o třetinu (z 69 na 49 %). O téměř stejné číslo - z 15 na 32 % - se naopak zvýšil počet milovníků totality. Kdyby dnes byly volby, dal by komunistické straně hlas každý šestý Čech. Uvedená čísla svědčí o tom, že k charakteristice domorodců rozhodně nepatří dlouhá paměť. Historik Karel Kaplan totiž odhaduje, že v průběhu více než čtyř desetiletí zde nejrůznější komunistické perzekuce zasáhly devět z deseti rodin. Na třech případech, právě řešených českou justicí, je možné si připomenout, po čem se vlastně nostalgikům mezi námi tolik stýská.
Vrahům do pasti
Před padesáti lety, v srpnu 1950, vlákali estébáci do pasti lidoveckého poslance Františka Hynka. V léčce byl zavražděn Hynkův čtrnáctiletý syn a samotný poslanec zázrakem přežil jen proto, aby de facto až do konce života už jen seděl v žaláři. Začalo to hned po komunistickém puči. František Hynek měl ve svém volebním kraji na Táborsku velkou popularitu, a StB jej proto chtěla přinutit ke spolupráci. Poslanec dva roky odolával, a nakonec se rozhodl k emigraci. „Tu ale od začátku inscenovala Státní bezpečnost,“ popisuje vyšetřovatel Úřadu pro vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV) Adolf Rázek. Otec dvou synů se rozhodl, že staršího Pavla vezme s sebou, manželka s mladším děckem zatím zůstala na jihočeském hospodářství. Falešný převaděč - hajný Bambas z Nebes u Aše - dostal zaplaceno a odvedl oběti k železniční trati s tím, že za ní už je Německo. Ve skutečnosti byla „čára“ ještě víc než kilometr daleko a za tratí čekala na otce se synem rojnice dvanácti pohraničníků. Měli sice příkaz zadržet „narušitele“ živé, nicméně atmosféra honu byla nakonec silnější. „Vysypali do nich čtyři zásobníky,“ říká suše vyšetřovatel Rázek. Pavel zemřel na místě, jeho otce dali v nemocnici dohromady, ale odseděl si v komunistickém lágru dvanáct let a zemřel brzy po návratu. Z dvanácti vojáků účastných akce stříleli tři - a z nich dnes žije už pouze jeden. ÚDV navrhl obžalovat Vítězslava Hörla z Plzně už před třemi lety, plzeňský státní zástupce Jaroslav Čech ovšem tehdy případ zastavil; prý došlo k promlčení. Nejvyšší soud se ovšem k věci postavil jinak, a letos v lednu proto dal vyšetřovatel návrh na obžalobu znovu. Státní zástupkyně Irena Kondrová ji předala plzeňskému soudu.
Zab ho nezištně
Hned během roku 1948 zatkla StB tři lidi: člena Národně socialistické strany Petra Konečného, poručíka StB Františka Novotného a zaměstnance ministerstva vnitra plukovníka Bedřicha Wiesnara. Navzájem se neznali a jejich obvinění spolu nesouvisela. Spojuje je jenom další osud, který každému z nich přinesl smrt. Petra Konečného podezírala StB ze spolupráce s americkou zpravodajskou službou, a chtěla od něj proto lstí získat co nejvíce informací. Byl odvezen do konspirativní vily a několik dní vyslýchán příslušníky StB, kteří se vydávali za pracovníky americké rozvědky. Nedozvěděli se však nic. Protože se báli pustit zmučeného vězně na svobodu (po dlouhodobém spoutání měla oběť například téměř odumřelé nohy), padlo rozhodnutí jej odklidit vraždou. Estébáci se pak radili o tom, jaký způsob „fyzické likvidace“ zvolit (jeden z účastníků tehdejší porady, Bohuslav Šedivý, dodnes žije). Na počátku června 1948 naložili důstojníci StB Miroslav Pich-Tůma a A. Liška spoutaného Konečného do kufru auta spolu s krumpáčem, lopatou a nehašeným vápnem. Nedaleko Banské Bystrice estébáci zastavili, dovlekli polomrtvého Konečného do lesa, zastřelili ho a mrtvé tělo zahrabali do jámy ve starém partyzánském bunkru. František Novotný sloužil u Státní bezpečnosti v Táboře. V roce 1948 jej Pich-Tůma obvinil ze spolupráce s cizí výzvědnou službou, a přestože Novotný po několika dnech výslechů svou zradu „přiznal“, StB s ním nechtěla uspořádat veřejný proces. Opět padl příkaz k tajné likvidaci. Estébáci J. Volf a B. Vávra vyvezli Novotného za Prahu, donutili jej vysednout bez pout z vozu a kousek od silnice ho zastřelili. Přivolaní kriminalisté potvrdili „smrt na útěku“. Také třetí oběť, Bedřicha Wiesnera, zatkl v listopadu 1949 Pich-Tůma pro podezření ze spolupráce s tajnou službou Velké Británie, kde za války pracoval. Při celonočním výslechu jej pak Pich-Tůma s jistým poručíkem K. Malenou zbil tak strašlivě, že den poté Bedřich Wiesner v ruzyňské cele bez pomoci skonal na následky roztržení jater. Příčina smrti byla uvedena jako „pád ze schodů“. V šedesátých letech otevřela případ těchto tří vražd Inspekce ministerstva vnitra. Tehdejší ministr vnitra Lubomír Štrougal však dal svým podřízeným v roce 1965 příkaz, aby vyšetřování zastavili a neposkytovali ani žádné dokumenty o něm. V prosinci minulého roku proto vyšetřovatel ÚDV obvinil Lubomíra Štrougala ze zneužívání pravomoci veřejného činitele. „Spis jsem skutečně neodeslal,“ přiznal letos v lednu Štrougal. „Závěry, k nimž tehdejší inspekce dospěla, byly neúplné, neobjektivní, zavádějící.“ V čem, to ovšem dlouholetý komunistický aparátčík vysvětlit nechce. Pokud se jeho vina prokáže před soudem, hrozí Štrougalovi až desetileté vězení. Samotným vrahům se ovšem už nemůže nic stát. (Naživu je dnes jediný z nich, výše zmíněný Bohuslav Šedivý.) V roce 1968 se totiž případ tří vražd znovu otevřel, ale k soudu se dostal až po sovětské okupaci. A Nejvyšší soud - vojenské kolegium zprostil vrahy viny. Odůvodnění? Nejednali „v zištném osobním zájmu“, naopak v dobré víře „likvidovali třídní nepřátele“.
Paranoici, zmizte
Společenskou atmosféru 70. a 80. let dobře charakterizuje akce Asanace. Jejím smyslem bylo co nejvíce znepříjemnit život asi padesátce vytipovaných disidentů (patřil mezi ně například Václav Havel, Pavel Landovský, Václav Malý, Jaroslav Hutka, Vlastimil Třešňák, Ivan Martin Jirous) a dohnat je k vystěhování. Asi dvacet z nich nátlak nevydrželo a za hranice opravdu odešlo. Šikana měla nejrůznější podoby, od pravidelného předvolávání přes dvoudenní věznění v celách předběžného zadržení a výhrůžné anonymní dopisy až po fyzické útoky. Členku Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných Zinu Freundovou přepadla jednou v noci estébácká „emigrační bojůvka“ v bytě. Čtyři muži vnikli dovnitř, povalili ji na zem, zavázali oči a pak jí dlouhé minuty vyhrožovali znásilněním. Když šla případ ohlásit, na policejní služebně se jí vysmáli a dali radu: s její paranoidní povahou se jí prý možná bude žít lépe na Západě než tady. Jediný dosud potrestaný vykonavatel zrůdného plánu - vyšetřovatel Josef Kafka, který při výslechu pálil cigaretami a jinak týral Vlastimila Třešňák, vyvázl s desetiměsíční podmínkou. Koncem roku dal vyšetřovatel ÚDV návrh na podání obžaloby těch, kdo celou akci řídili - bývalých ministrů vnitra Jaromíra Obziny a Františka Kincla a sedmnácti krajských náčelníků StB. Státní zástupkyně Jana Hercegová však případ vrátila k došetření. „Máme dohledat další listinné materiály o řízení celé akce,“ říká náměstek Bret. „Státní zástupkyně chce například vědět, kdo vlastně vymyslel název Asanace.“
Rámeček 1
Staré zlaté časy
Komunistickými žaláři prošlo z politických důvodů více než 260 000 lidí. Při zatýkání nebo ve vězeních zahynulo na 3 000 lidí, desetitisíce dalších se vrátily s podlomeným zdravím. Oficiálně bylo z důvodů protikomunistické činnosti odsouzeno a popraveno 241 lidí, poslední v listopadu 1960. Na československých hranicích tragicky zemřelo za čtyřicet poúnorových let více než šest set vojáků. „Abych spočítal ty, které zastřelili agenti, mi stačí prsty na rukou,“ říká vyšetřovatel ÚDV Adolf Rázek. „Postříleli se navzájem na hlídkách, zemřeli při práci na vysokém napětí. Na dvě stovky pohraničníků spáchaly sebevraždu.“ Náměstek ředitele ÚDV Pavel Bret odhaduje, že naopak pohraničníci postříleli za komunistickou éru na tři sta lidí, kteří se hraniční čáru pokoušeli překročit nebo se jen omylem dostali do pásma. Vyšetřovatelé jeho úřadu navrhli podat obžalobu na osm pohraničníků, odsouzeni byli dva z nich. V letech 1948–88 uprchlo do zahraničí něco přes 210 000 lidí, dalších 60 000 se na Západ vystěhovalo legálně.
Rámeček 2
O katech jen dobré
Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu se od doby svého vzniku v roce 1995 zabýval asi čtyřmi stovkami případů. Téměř sto padesáti osobám sdělili vyšetřovatelé ÚDV obvinění, státnímu zástupci však předali jen osmdesát z nich a státní zastupitelství pak podalo žalobu soudu ve čtyřiceti šesti případech. Odsouzeno bylo osm zločinců (čtyři nepodmíněně, čtyři s podmínkou). Nejvyšší trest, pět let, z nich dostal brněnský vyšetřovatel StB Jaroslav Daniel, proslulý trýzněním politickým vězňů v letech 1948–50. Zemřel však dřív, než k výkonu trestu nastoupil. Kromě toho dostali ani ne tříleté tresty tři bývalí komunističtí prominenti - bývalý tajemník pražského výboru KSČ Miroslav Štěpán a dva z posledních šéfů komunistického ministerstva vnitra František Kincl a Karel Vykypěl. Za mříže se dostali podle paragrafu „překročení pravomocí veřejného činitele“. Všichni tři byli pro dobré chování propuštěni dříve.
