Před rokem a půl, v červenci 1998, byla podepsána desetibodová opoziční smlouva. Mobilizující se dohodli s těmi, před nimiž varovali. A minulý týden ve středu obě strany podepsaly pět doplňkových dohod. Zpřesnění staré smlouvy předcházela zase zhruba čtyřměsíční „mobilizace“, a výsledkem je ještě pevnější sepětí původních soupeřů. Co se dá od nových dohod čekat?
Dobré. . . nebo ne?
Motivem smlouvy z roku '98 byla politická stabilita, obsahem obsazování míst v parlamentu, ale i mimo něj. Klid na práci měl zaručit závazek, že bude blokováno vyslovení nedůvěry menšinové vládě. Budoucností se zabýval článek VII: do roka měly strany nachystat změny ústavy, které by posílily „význam výsledků soutěže politických stran“. Opoziční smlouva byla ovšem plněna jen částečně, posty byly rozděleny, ale sociální demokraté nechtěli přistoupit na změnu volebního zákona. Naopak na rozorání ústavy ve prospěch vítězů voleb a druhé nejsilnější strany se společná komise ODS a ČSSD dohodla celkem hladce, a nová podoba ústavy byla minulý týden proti vůli zbylých stran poslanci přijata. Druhý článek původní dohody se snažil překvapené občany přesvědčit, že ODS je „této vládě opozicí“. Tahle fikce minulý týden s konečnou platností padla. Pět nových dohod totiž nejvíc připomíná programové prohlášení velké koalice, v níž je ovšem strana, která volby vyhrála, podřízena té, jež skončila druhá. Občanští demokraté jsou prostě silnější, Klaus je schopnější stratég, který prohru proměnil ve výhodu a diktuje si podmínky. Svůj cíl popisuje následovně: „zabránit posunu naší země směrem doleva“, ale zdá se neklausovsky skromný. Podle zveřejněných dohod mají totiž sociální demokraté plnit program, za který by se nemusela stydět ani pravicová koalice. Má dva hlavní body: dokončení privatizace a vyšší rychlost na naší cestě do Evropské unie. Dohoda o rozpočtu míří v tříletém horizontu k vyrovnaným financím a brání zvyšování daní. Tolerance vlády je zas podmiňována tím, že stát nebude bobtnat, proběhnou deregulace a socialisté nebudou omezovat soukromé školství či zdravotnictví. Normy Evropské unie jsou v další dohodě bráněny proti křížení se stranickými programy. Poté, co sociální demokraté odmítli Imperialiho metodu pro přepočet hlasů na mandáty, vypadá přijatelně i navrhovaný posun od poměrného systému při volbách do sněmovny k většinovému. Ten je jednak čitelnější pro voliče, a za druhé by skutečně mohl bránit volebním patům. Zdá se tedy, že po roce a půl přešlapování máme dobré vyhlídky a můžeme ODS zatleskat. Nebo ne?
S čistým programem
Za prvé je třeba říci, že v náhražkové demokracii opoziční smlouvy vůbec nejde odhadnout, zda obě strany své papírové závazky opravdu splní. Zdejší exekutivě chybí řádná opozice, věci se nedohadují v parlamentu na očích veřejnosti, ale na utajených schůzkách mezi Klausem a Zemanem. Nelze si nevšimnout, jak se závěry smluvního přetahování vyhnuly skutečným problémům dnešního českého světa: ani jedna z pěti dohod se jediným slovem nedotkne akce čisté ruce, nemluví o boji proti korupci, o tom, že u nás chybí důvěra k tak zásadním procesům, jako je privatizace. A každého také napadne otázka: jak má levicová vláda naplňovat pravicový program? Většině dohodnutých bodů přece nevěří! Jak takové „naplňování“ vypadá, jsme viděli loni během operace NATO v Kosovu. Většina vlády s postupem spojenců nesouhlasila, ale na druhou stranu si zase netroufla (naštěstí) vystoupit přímo proti. Proto když naslouchal Brusel, mluvila loajálně, mezi svými doma ovšem nadávala a hlavně se snažila nehnout pro úspěch akce ani prstem. Dnes je to podobné: vláda se sklání před Klausovou silou, ale bez nejmenšího vnitřního přesvědčení. Výsledkem může být pěkný paskvil.
Opravdová naděje
Tuto vadu na kráse pěti dohod si uvědomuje místopředsedkyně ČSSD Petra Buzková, jež se dokonce rozhodla vzdát své funkce místopředsedkyně ve straně. K tak jasnému činu dochází v české politice poprvé. A právě v něm, v přijetí osobní odpovědnosti, v odmítnutí udělat něco, čemu nevěřím, s čím nesouhlasím, je větší naděje než v krkolomných dohodách dvou mocných.
