Za tři roky v Unii

Viva Italia

První den summitu se nad Nice stáhly těžké mraky. Vytrvalý déšť bubnoval do kongresového centra Acropolis, místa rokování politické špičky Západu o budoucí podobě Evropské unie. Voda bičovala tváře tisíců lidí, kteří se do ulic letoviska na Azurovém pobřeží sjeli demonstrovat. Někteří se semkli proti globalizaci, jiné rozhořčilo, že navržená Charta základních práv občanů EU neobsahuje právo na práci. Za oběť demonstracím padlo několik výloh v historickém centru Nice, hořela i jedna banka. K politikům se však násilí na ulici doneslo jen zprostředkovaně. Jejich klid hlídalo přes pět tisíc těžkooděnců, kteří okolí Acropole drželi v neprodyšné izolaci. Rukojmími politického klidu se částečně stala i média. Tiskové centrum leželo několik set metrů od Acropole a dostat se na hlavní tiskové konference v průběhu dne občas připomínalo stěhování národů: stovky novinářů ze všech koutů světa s nákladem kamer, diktafonů a fototechniky pendlovaly sem a tam mezi oběma budovami. Informace o posunu v jednání prosakovaly velmi obtížně. Tím větší senzaci pak mezi východoevropskými korespondenty vzbudil už zmíněný papír s odstavcem o rozšíření. „Unie bude připravena přivítat nové členské státy od konce roku 2002, v naději, že by se mohly zúčastnit příštích voleb do Evropského parlamentu,“ stojí v závěru summitu. V táboře novinářů z kandidátských zemí propuká jásot. Proslýchá se, že konkrétní dovětek o účasti ve volbách, které proběhnou v červnu 2004, prosadil italský premiér Giuliano Amato společně s ministrem zahraničí Lambertem Dinim. „Viva Italia,“ zvolá jeden z okolostojících žurnalistů. Promluvil tím z duše všem. Otázkou, kolik a které země vstoupí do Unie nejpozději v lednu volebního roku 2004, by se mohla zabývat už schůzka EU v Göteborgu v červnu příštího roku. V kuloárech patnáctky panuje obecná shoda, že zřejmě vstoupí nejméně tři, ale ne více než šest zemí. Češi tak po deseti letech svého „návratu do Evropy“ znají první konkrétní a především reálné datum, kdy by se tento sen mohl stát skutečností.

Hvězda na nebi

Cesta zpět do Evropy začala hned poté, co se na Šumavě zhroutila železná opona. Už v květnu devadesátého roku jsme uzavřeli první smlouvu o obchodu s Evropským společenstvím (ES), Asociační dohodu o přidružení k Unii pak po rozpadu Československa podepsala Klausova vláda v únoru 1995. Přímo o členství v EU požádali Češi oficiálně v lednu 1996, jako poslední ze středoevropských satelitů zaniklého Sovětského svazu. Tehdy ještě Praha patřila mezi premianty východního rozšíření, takže nic nebránilo německému kancléři Helmutu Kohlovi a francouzskému prezidentovi Jacquesi Chirakovi ujišťovat Václava Havla, že do roku 2000 budou mít Češi svou hvězdu na modré vlajce Unie. Tak snadné to ale nebylo. Pověst o českém transformačním zázraku totiž náhle vystřídaly ekonomické balíčky a poté vážná upozornění z Bruselu, že členství ve vyspělém západním společenství nám samo do klína nespadne. Navíc Čechům přibyli na cestě do EU konkurenti: Unie pozvala k předvstupním rozhovorům dalších šest zemí a vyhlásila „závod“ dvanácti kandidátů ze společné startovní čáry. Od jara 1998 vyjednáváme o jednotlivých oblastech členství. V polovině letošního roku začala vláda probírat poslední z devětadvaceti kapitol. To znamená, že ke zhruba 80 000 stran evropského práva už Češi sepsali své stanovisko a předložili je Unii. U třinácti kapitol obě strany konstatovaly, že v nich není žádný problém, a předběžně je uzavřely. Přesto ale není důvod jásat. V příštích třech pololetích se budou vyjednavači ke všem kapitolám vracet. Začne nejtvrdší fáze rozhovorů o podmínkách vstupu - na přetřes přijdou žádosti o přechodná období, kterých česká vláda požaduje téměř sedmdesát. Těžkou vyjednávací pozici nám ještě komplikuje kritika hodnotících zpráv Evropské komise (letos i vloni jsme skončili až na konci první šestice kandidátů) a fakt, že Česko si nedokázalo v Bruselu získat blízkého spojence. „Nemáme v Unii partnera - tak jako Polsko Němce či Estonsko Finy -, který by za nás lobboval,“ říká člen integračního výboru sněmovny Pavel Svoboda (US). A přitom se nám podobný zastánce sám nabízel. V roce 1999 navrhli velcí stoupenci rozšíření Holanďané, že nám s přípravou na členství pomohou. Pavel Telička letos v lednu podepsal s Nizozemím na toto téma memorandum. To ovšem předpokládalo, že nápady a požadavky na konkrétní česko-holandskou spolupráci předloží zdejší ministerstva. Za celý rok tak z šestnácti centrálních úřadů učinila jen ministerstva spravedlnosti, zdravotnictví a průmyslu.

Snění o Evropě

Podobně rozpačitě vyznívá i domácí debata o plusech (či případných minusech) našeho vstupu do EU. Je z ní cítit buď nedostatek vlastních představ o Evropě, anebo podivné národovectví a ukřivděnost. „Členské státy EU nám jasně dávají najevo, že v jejich dnešním zájmu není zrovna přijmout další členy,“ prohlásil například v červnu na Nově předseda ODS Václav Klaus s tím, že ho „trápí protektorátní mentalita“ ve vztahu k EU. Klausův stínový ministr zahraničí Jan Zahradil zase nedávno prohlásil: „Evropa nás už dávno nechce, ani po nás nevolá. To jenom kdysi v návalu zatemnění mysli na začátku 90. let po pádu železné opony slíbila rozšíření, a teď si uvědomila, že to znamená dělit se o společný koláč se státečky, které mají hluboko do kapsy.“ Klaus se Zahradilem jsou jedni z mála českých politiků, kteří se k „evropskému tématu“ pravidelně vyjadřují a mají na ně jasný názor. „Za jádro integrace považujeme jednotný trh, v ostatních oblastech se stavíme za vícerychlostní strukturu. Přejeme si posílení institucí odvozených od národních reprezentací členských států,“ zformuloval Zahradil. Tu a tam vyslovené názory představitelů jiných demokratických stran jsou sice k myšlence sjednocené Evropy vstřícnější, ale o jakou Evropu autorům jde, jak si ji představují, z nich většinou nejde poznat. „Usilujeme o členství v EU, protože je zárukou ekonomické prosperity, bezpečnosti, právní jistoty a osobního rozvoje každého z nás,“ napsal pro MF Dnes ve svém jediném letošním komentáři o EU předseda Unie svobody Karel Kühnl. Podobně často a s podobným zápalem se k Unii vyjadřují i lidovci. Zřetelné stanovisko na vývoj Evropy má naopak ODA. Šéf strany Daniel Kroupa je místopředsedou Evropského hnutí v ČR, které se staví za proměnu Unie ve federální stát s ústavou, vládou a přímo voleným prezidentem. Vládní sociální demokracie se sice snaží urychlit přijímání zákonů potřebných ke vstupu do EU, ale na veřejnou debatu jí příliš energie nezbývá. K uspořádání EU se naposledy vyjádřil předseda strany Miloš Zeman přímo v Nice, kde se vyslovil pro to, aby Charta základních práv občanů EU tvořila základ příští evropské ústavy. Tím se český premiér de facto připojil k myšlence federální podoby EU, vzápětí ale řekl, že nepodporuje „žádný unitární evropský superstát“. Svoji vizi nakonec zahrál do autu blížícího se britským představám: Zeman si totiž představuje Unii jako „soustátí, jehož hlavní předností bude zachování národní a kulturní různorodosti členů“. K budoucnosti EU se vyjadřuje i prezident republiky Václav Havel. Je zastáncem posílení evropské demokracie, reprezentované především Evropským parlamentem a Evropskou komisí. Unie by měla podle Havla přijmout vlastní ústavu a zřídit druhou komoru parlamentu. „Senát by lépe zastával zájmy jednotlivých zemí,“ prohlásil Havel, podle kterého dnes Evropský parlament odráží pouze pozice jednotlivých politických stran v Evropě.

Vícerychlostní superstát

Pro přijetí Východoevropanů má debata o příští tváři Unie zásadní význam. Jde přitom o následující: má se sjednocená Evropa do budoucna blížit spíš federaci, anebo stejně jako dnes ponechat klíčová rozhodnutí na politicích z jednotlivých zemí a postupně prohlubovat stávající originální systém směšující nadnárodní a mezivládní spolupráci? Zastánci federace - především Belgičané a částečně Nizozemci - argumentují tím, že federální instituce, nezávislé na aktuálním politickém rozložení sil v členských státech, uchovají soudržnost Unie i po rozšíření o dvanáct a více zemí. Asi nejznámějším příspěvkem k myšlence evropské federace byl letošní „soukromý“ projev německého ministra zahraničí Joschky Fischera na Humboldtově univerzitě. Fischer na akademické půdě řekl, že pokud Unie „nechce připustit znehybnění toho, co půlstoletí budovala“, měla by dříve či později mít jednu ústavu, jednu vládu, dvoukomorový parlament a také přímo voleného prezidenta. „Až bude mít Unie třicet členů, jedině federativní uspořádání jí zaručí schopnost přijmout rozhodnutí, což by jí stávající instituce nezaručily,“ řekl Fischer. Za hlavní slabinu Unie se přitom bere právo veta, kterým dnes v řadě bodů společného rozhodování disponuje každý člen patnáctky. Vizionáři Spojených států evropských ale zatím mnoho potlesku nesklidili. Francouzský prezident Jacques Chirac myšlenku federace odmítá s tím, že „evropské země nikdy nebudou tvořit jednotný federální stát, ale spíš federaci podobající se soustátí nezávislých zemí“. Španělé a Rakušané řekli jinými slovy totéž: podle nich je dostatečnou zárukou zachování soudržnosti Unie posílení a zreformování současných institucí - Evropské komise, parlamentu a Rady ministrů. Chirac a Fischer se ale přece jen v jednom směru shodují: v zájmu soudržnosti dvaceti a vícečlenné Unie by jednotlivé země měly mít volnou ruku v rychlosti vzájemné integrace. Takzvaná vícerychlostní Evropa (kterou ovšem Fischer vidí jako předstupeň federativního státu, zatímco Chirac jako finální řešení problému evropské stagnace) se jeví jako nejpřijatelnější ze všech scénářů budoucí podoby EU. Poskytuje totiž jednotlivým zemím relativně svobodný přístup k hloubce svázanosti s Bruselem. V praxi už ostatně funguje: ne všechny země přistoupily k euru anebo hodlají poslat své vojáky do budoucí evropské armády. U části Západoevropanů - především Britů, Rakušanů a Italů - ovšem francouzsko-německý projekt vícerychlostní Evropy vzbudil vlnu nesouhlasu. „EU rozhodně nepotřebuje elitní klub, kolem kterého by oscilovaly země s druhořadým členstvím. Potřebujeme pouze zreformovat a posílit stávající instituce, aby je rozšíření neparalyzovalo,“ řekl rakouský kancléř Wolfgang Schüssel. Britský premiér Tony Blair poté k náhle vzniklé evropské debatě poznamenal, že Londýn odmítá jak federaci, tak vícerychlostní Evropu. Británie je jedinou členskou zemí, která by do budoucnosti ráda jednoznačně posílila současnou formu mezivládní spolupráce zemí pod hlavičkou EU.

Robote, přizpůsob se

Studie vlivného bruselského Střediska pro výzkum evropské politiky (CEPS) z jara letošního roku ale uvedla, že debatu o budoucí rozšířené Evropě komplikuje jeden nepominutelný fakt: podpora rozšíření mezi obyvatelstvem Unie totiž stále klesá. Zatímco před rokem by vstup postkomunistických zemí do EU uvítalo 43 % obyvatelstva patnáctky, letos se toto číslo podle říjnového průzkumu evropské agentury Eurobarometr propadlo o pět bodů. Mezi hlavní příčiny klesajícího zájmu o nové členské státy podle výzkumu patří obavy, že rozšíření bude příliš drahé a přinese Západoevropanům jenom potíže. Dvě třetiny lidí v Unii mají strach, že jim chudí příbuzní z Východu sníží životní úroveň, zavlečou k nim organizovaný zločin a nezdravé životní prostředí. „Konkrétní výtky na adresu jednotlivých zemí ve veřejnosti teprve krystalizují,“ uvádějí autoři průzkumu. Zemanova vláda se tváří v tvář těmto výsledkům rozhodla skepsi Západoevropanů „rázně“ rozptýlit. Ministerstvo zahraničí schválilo projekt za 3,8 milionu korun, jehož cílem je zvýšit obecné povědomí obyvatel Unie o Česku a přesvědčit je, že vstupem Čechů do EU sami získají. Výsledkem práce Černínského paláce bude právě dokončovaný výtisk 85 000 letáčků a brožur v jedenácti evropských jazycích, které se příští rok rozvezou po českých ambasádách v Unii, budou se rozdávat na konferencích a balíček s výtisky by měl dostat i každý poslanec při cestě do parlamentu členské země. „Kromě základních údajů typu, že Česká republika je členem NATO, přiblížíme historii a současnost země populárním způsobem. Například tím, že připomeneme, že jsme světu dali slovo robot,“ říká ředitelka odboru komunikační strategie na MZV Marie Chatardová. Ministerstvo nemá pochyb o tom, že kampaň zabere. „Naši velvyslanci v zemích Unie nám potvrdili, že o Česku panuje v zahraničí mnoho předsudků,“ říká ředitelka Chatardová. „A lidé požadují informace, které tyto mýty uvedou na pravou míru.“ Ať už letáčky pomohou, nebo ne, na jeden silný názor západoevropské veřejnosti asi vliv mít nebudou. Více než osm z deseti dotázaných občanů Unie je přesvědčeno, že se uchazečské země musí stoprocentně přizpůsobit pravidlům EU.

Nejsme tu pro smích

Jednání v Nice tedy mělo sporné otázky rozšíření vyjasnit. Politické špičky EU nejdříve mile překvapily kandidáty rozhodnutím dotlačit ty nejlepší k příštím volbám do Evropského parlamentu. Klíčová jednání o přerozdělení moci mezi státy v Unii o 27 členech ale poté předčila ty nejčernější představy. Jacques Chirac předložil svým partnerům představu Francie, jak by se napříště měla obsazovat Evropská komise, kolik hlasů by měl mít který stát v Radě ministrů a do kterých oblastí rozšířit hlasování kvalifikovanou většinou. Návrh okamžitě vyvolal hlasité protesty napříč patnáctkou. Portugalští diplomaté jej označili za „podraz na kandidátech a malých zemích“, protože Chirac navrhl, aby Polsko s 38,6 milionu obyvatel mělo o dva hlasy méně než stejně lidnaté Španělsko, a aby se komise i po rozšíření o dvanáct států vrátila k současným 20 členům. Podle Portugalců je jasné, že o „svého muže“ v Bruselu přijdou v první řadě menší země. Belgický diplomat označil Chirakovy představy za „cynické“ a nizozemský premiér Wim Kok řekl, že se omlouvá, ale jeho reakce je „nepublikovatelná“. Francouzský ministr zahraničí Hubert Védrine k rozepři poznamenal jen to, že nejde jen o počet obyvatel. Už ale neodpověděl, o co tedy jde. Atmosféra v Nice tak v sobotu dopoledne klesla pod bod mrazu. V kuloárech tiskového centra se rozneslo, že některé členské země jsou natolik znechucené diktátem Francie, že uvažují o okamžitém odjezdu domů. „Nejsme tu od toho, abychom se smáli, pracujeme,“ poznamenál Védrine před novináři. „Nyní musí všichni slevit ze svých požadavků,“ dodal s tím, že Paříž předloží nový návrh reforem. Joschka Fischer poté na tiskové konferenci v sobotu večer řekl, že se Chirac, vyčerpaný z jednacího maratonu, rozhodl zrušit noční rokování. „Má patnáctka po tolika měsících, ba letech přípravy klíčové schůzky v Nice vůbec zájem se dohodnout? Má zájem vpustit mezi sebe nové země?“ ptalo několik novinářů. „Ano, a právě proto není nic důležitějšího, než skutečně připravit Evropu na rozšíření,“ odpověděl Fischer. Výsledek summitu si v té chvíli ale netroufl odhadnout. Ještě v neděli vpodvečer jasné slovo o reformě bruselských úřadů nepadlo - mj. kvůli neústupnosti Francie nechat nejlidnatějšímu Německu nejvíce hlasů v Radě ministrů. Jednání nejdelšího summitu v historii EU pokračovalo.

Rámeček

Reformy EU, o kterých mají rozhodnout politici v Nice

Počet komisařů v komisi

Před Nice

Evropskou komisi řídí 19 komisařů, resp. s jejím předsedou 20. Většina zemí dosud posílala do bruselského úřadu po jednom zástupci, „velká pětka“ - Německo, Francie, Británie, Španělsko a Itálie - po dvou. Vzhledem k rozšíření EU se členské státy dohadují, na kolik pozměnit počet komisařů, aby komise byla ještě schopná pracovat a zároveň žádný stát nepřišel zkrátka.

Po Nice

Nejprůchodnější je kompromisní návrh, že by do Evropské komise zatím každý stát poslal jednoho zástupce. Až by se EU rozšířila na 27 členů, patnáctka se dohodne na zpětném snížení počtu komisařů a způsobu jejich rotace mezi státy.

Přerozdělení hlasů v Radě ministrů EU

Před Nice

Hlas každého ministra při hlasování v radě má určitou „váhu“, která je určena velikostí země, především počtem obyvatel. Například hlas německého ministra má váhu 10 hlasů, hlas jeho lucemburského kolegy jen dva. Současné rozdělení hlasů favorizuje menší státy (10 německých hlasů zastupuje přes 80 milionů lidí, zatímco 500 000 Lucemburčanů dva hlasy). EU proto chce přerozdělit hlasy tak, aby lépe odrážely význam větších zemí.

Po Nice

Již třetí návrh ponechává velkým zemím (Německu, Francii, Británii, Itálii) 30 hlasů. Francouzi ustoupili i v otázce Polska, které by mělo mít stejně jako Španělsko - 28 hlasů. Polepšily si i menší země - mají mezi 9 až 12 hlasy (ČR by připadlo 11). Nespokojení jsou hlavně Litevci, protože by měli mít o dva hlasy méně než Irové, ačkoliv mají oba okolo 3,5 milionu obyvatel. Celkový počet hlasů je 337, kvalifikovaná většina představuje 247 hlasů. Souhlas při hlasování kvalifikovanou většinou ale musí vyjádřit prostá většina zemí, které zároveň musí zastupovat 62 % obyvatel EU.

Omezení oblastí, v nichž lze použít práva veta

Před Nice

V přibližně 80 % případů Rada ministrů přijímá rozhodnutí pomocí takzvané kvalifikované většiny, ve zbývajících oblastech může jeden ministr vetovat přání všech ostatních. Evropská komise navrhla, aby se právo veta maximálně omezilo, jinak EU při 27 členech nebude schopná dohodnout se vůbec na ničem.

Po Nice

Oblasti, v nichž se má napříště rozhodovat kvalifikovanou většinou, byly rozděleny na jednotlivé části. Například klíčová rozhodování o azylové a imigrační politice EU mají být stále přijímána jednomyslně, zatímco o kontrole vnějších hranic by se mělo rozhodovat kvalifikovanou většinou. Ovšem až od roku 2004. Právo veta zůstane kvůli neústupnosti Británie, Dánska a Švédska při rozhodování o daních a zřejmě i sociálním zabezpečení. Španělsko se vzdalo práva veta v pomoci chudým regionům, ale až po skončení příštího rozpočtu EU, tzn. v roce 2012. Celkově se patnáctce podařilo omezit právo veta jen kosmeticky.

Koncept „zesílené spolupráce“

Před Nice

Rozdíl v míře propojení jednotlivých zemí pod hlavičkou EU ilustruje fakt, že ne každá členská země přistoupila k euru. Státy Unie se dohodly, že oblasti, v nichž by mohla skupina členských zemí postupovat rychleji směrem k hlubší integraci, rozšíří.

Po Nice

Francie navrhla, aby se zesílená spolupráce uplatnila i ve společné zahraniční a bezpečnostní politice, a naopak se souhlasem většiny zemí vyloučila v oblasti společné obrany. Jednotliví politici se zdrželi komentářů k zesílené spolupráci s tím, že se k ní vrátí, až skončí handl o hlasy v Radě ministrů.

Rozhovor

Je to příjemná zpráva,

říká Peter Ludlow, zakladatel a ředitel Střediska pro výzkum evropské politiky (CEPS)

Proč je v závěrech summitu věta, že EU chce umožnit prvním novým členům zúčastnit se příštích voleb do Evropského parlamentu, aniž by tu byl zmíněn rok 2004 jako datum prvního rozšíření?

Unie vám nemůže dát jednoznačný časový údaj, protože datum rozšíření záleží stejnou měrou na vás jako na EU. Patnáctka tím řekla, že k 1. lednu 2003 bude ona sama připravena a udělá maximum, aby ti nejlepší kandidáti vstoupili před červnem 2004. To nevylučuje ani rozšíření v roce 2003. Myslím, že to je pro vás velmi příjemná zpráva.

Bude podle vás mezi prvními nováčky v Unii i Česká republika?

Myslím, že ano.

Je možné, aby tam nebyla?

Kdyby se Češi dopustili zásadních pochybení při přípravě na členství, umím si představit, že byste v první vlně nebyli. Ale já si nemyslím, že Češi udělají chybu.

Lze mít první vlnu rozšíření bez Polska?

Ne. Nikdy jsem si to nedovedl představit a zatím jsem neslyšel argument, který by mě usvědčil z omylu. Polsko je velká, geopoliticky velmi významná země, v níž má mnoho stávajících členů své zájmy, má velký zemědělský trh. Poláci představují okolo 55 % populace všech kandidátských zemí, bez Bulharska a bez Turecka. Když to bude nutné - v případě, že se Polsko opozdí ve vyjednávání, první vlna rozšíření se oddálí. Budete muset na Polsko čekat. Je to jednoduché: Česká republika může vstoupit do Unie i s určitými nedostatky, protože vaše nedostatky se dají lehce vstřebat. Polské ne.

Jedním z témat institucionální reformy byla „zesílená spolupráce“ či „vícerychlostní Evropa“. Kandidátské země mají obavy, že to znamená vytvoření druhořadého členství. Je jejich strach oprávněný?

Nevidím žádný důvod, proč by zesílená spolupráce měla vytvořit druhořadé členství. Ostatně, jak definujete druhořadé členství? Ani dnes neexistuje rozdíl v postavení členů a neečlenů eurozóny v rámci EU. Nemyslím si, že zesílená spolupráce rozdělí Unii na dvě části. Mimo jiné proto, že nevím o žádném velkém tématu, které by mohlo jednu skupinu zemí vést k rychlejší integraci a o nějž by druhá neměla zájem. Chápu zesílenou spolupráci především jako snahu udělat integraci příjemnější pro všechny, odpočinout si od tlaku na rychlejší sjednocování, které je pro některé členy těžko stravitelné. Nepovažuji tento koncept za zlom, jen za vyčištění a zklidnění integračního pole.

Jak vidíte budoucnost EU? Uvažuje se o několika scénářích, například i o federaci.

To je archaické uvažovámí. Unie už dávno překonala etapu, kdy bylo možné dojít k federaci, anebo naopak k čistě mezivládní spolupráci. Vytvořili jsme velmi osobitý systém, jehož pravidla se, doufejme, během několika příštích let vyjasní. Směšujeme federativní systém, protože existují zákony a rozhodnutí, které jsou nadřazeny národnímu právu, a je tu i část mezivládní, protože Evropě je přirozená citlivost vůči národním státům. Nemyslím si, že potřebujeme zásadní změnu systému, pouze jeho úpravy. Například bychom měli vytvořit druhou komoru Evropského parlamentu - Senát, který by obsazovali členové národních parlamentů a kontrolovali národní vlády. Věřím, že zůstaneme jen u vylepšování originality fungování Unie.

(CEPS je jedno z nejvlivnějších výzkumných center EU.)