Tajemství trezorů IPB

Čtvrtý kocour

Pražští bankéři s oblibou říkají, že podobu českého bankovnictví 90. let neurčil ani Václav Klaus, ani Josef Tošovský, ale Miloš Jakeš. Je to výstižný bonmot - polistopadoví reformátoři totiž při zakládání bankovního trhu použili koncept, který připravil ještě „perestrojkový“ ÚV KSČ. V lednu 1990 se tak ze Státní banky československé vyčlenili budoucí hlavní hráči. Spořitelna dostala do vínku drtivou většinu drobných střadatelů a největší pobočkovou síť, Komerční banka zase velkou podnikovou klientelu a Československá obchodní banka převzala úvěrování zahraničních transakcí. Pro tři zmíněné ústavy znamenalo rozdělení rolí na dlouho bezstarostný život monopolisty a vyneslo jim označení z anglosaské bankéřské hantýrky - fat cats, tlustí kocouři. Horší byla výchozí pozice dvou zbylých bank - Živnostenské a Investiční. První existovala už před rokem 1989 jako „tuzexová záložna“ pro úzkou klientelu a do druhé, nově vzniklé, prostě spadlo vše, co ostatní ústavy nechtěly (například úvěrování bytové výstavby). Její šéfové si později oprávněně stěžovali, že dostali od státu na starost „smetiště bankovních činností“ a k tomu pouze jedinou pobočku a poměrně nízké základní jmění. Každá z menších bank se s počátečním handicapem vyrovnala jinak. Investiční zvolila cestu prudké expanze. V prosinci 1993 sfúzovala s Poštovní bankou - nově vzniklá IPB mohla počtem poboček rázem konkurovat i spořitelně (získala totiž přístup na více než 3000 poštovních přepážek v zemi). A učinila ještě jedno strategické rozhodnutí - spojila svůj osud s kupónovou privatizací. Už po první vlně ovládaly její fondy takový majetek, že se banka stala čtvrtým „tlustým kocourem“. Naproti tomu Živnostenská zůstala dodnes „bankou lékařů a právníků“. Byla zprivatizována jako první v roce 1992 a pod německými majiteli se zaměřila na přicházející cizí investory. O šest let později Václav Klaus prohlásil v rozhovoru pro Lidové noviny, že právě kvůli jejímu odstrašujícímu příkladu zcela záměrně brzdil privatizaci velkých bank. Živnobanka se totiž podle něj začala chovat „příliš obezřetně“ a nechtěla se „umazat reálnou ekonomikou“. „My bychom poskytovali i provozní úvěry českým podnikům, jenomže nám to nevycházelo matematicky,“ vysvětluje dnes ředitel Živnobanky Jiří Kunert. „Vzhledem k rizikovosti takových půjček bychom museli nasadit tak vysoký úrok, že by ho majitelé nebyli schopni splácet bez toho, aby podnik vytunelovali.“ Po Klausově kritice Kunert nevydržel a soukromě se zeptal generálního ředitele IPB (tehdy jím už byl Jan Klacek), jak se jim může vyplácet tak rozmáchlá úvěrová politika. Copak jim nehrozí, že dlužníci peníze buď nevrátí, nebo podnik vytunelují? „Klacek mi s klidem řekl -– ano, to se bude dít, nám to matematicky také nevychází,“ vzpomíná Kunert.

Báječní muži s klikou

Na konci roku 1991 odešel ze zdravotních důvodů první ředitel Investiční banky Miroslav Tuček. Za sebe doporučil svého náměstka Jiřího Tesaře. A s ním přichází do nejužšího vedení budoucího „impéria“ matematik proslavený fenomenální pamětí - Libor Procházka, brzy nato hlavní stratég banky.V bilanci jejich éry by bylo nespravedlivé pominout nesporné úspěchy: po získání pobočkové sítě na poštách kolem sebe banka vybudovala silnou finanční skupinu (IPB Pojišťovna, IPB Leasing, První investiční atd.), díky lepšímu zacházení a vyšším úrokům přetáhla spořitelně statisíce klientů a pomocí svých fondů a úvěrů ovládala odhadem pětinu českého hospodářství.Zároveň si však IPB pod Tesařem a Procházkou vysloužila pověst podniku sice úspěšného, ovšem stále balancujícího na hranici zákona. „Byl to zdatný kombinátor, ale chyběla mu bankéřská kultura,“ hodnotí kvality finančníka Procházky již citovaný ředitel Kunert. „Jako by nechápal, že nehospodaří s vlastními penězi, ale s vklady, které mu svěřili klienti a které musí chránit proti rizikům.“ Z dlouhého seznamu průšvihů jen namátkou: pokus o diskrétní „privatizaci“ První investiční do rukou osmi nejvyšších šéfů banky (1992), nákup akcií IPB přes spřátelené firmy za peníze IPB (někdy kolem 1993), vyhození inspektorů z Nejvyššího kontrolního úřadu (1995), pokuta 10 milionů za úmyslně nevýhodné transakce s akciemi, které poškozovaly klienty První investiční (1996), dočasné zatčení Tesaře a Procházky kvůli podezřele drahému nákupu firmy VPÚ Deco (1997), prodej hotelové sítě Libyjcům (1998)… Jak mohlo IPB něco takového celou dobu procházet, aniž to stálo kohokoli z nejvyššího vedení místo? Ve vzduchu visící podezření poprvé pojmenoval v červnu 1996 v rozhovorech pro Právo a Hospodářské noviny makléř Fondu národního majetku Libor Michálek: nad bankéři drží ochrannou ruku ODS.

Já na bráchu…

Kontaktů mezi bankou a ODS bylo skutečně víc než dost. IPB byla hlavním věřitelem Klausovy strany: před volbami 1992 jí půjčila 55 milionů. Jak se ukázalo při kontrole účetnictví po zavedení nucené správy, ODS ho sice vzorně splácela, nicméně půjčka nebyla celou dobu ničím zajištěna. IPB byla jako jediná banka rovněž účastníkem proslulé „sponzorské večeře“ na Žofíně v roce 1994, takže se s 250 tisíci stala i přímým dárcem. Nově také vyplul na světlo dokument z jednání představenstva banky v roce 1995, na němž generální ředitel Tesař prosadil diskrétní čtvrtmilionovou dotaci na vydání knihy Václava Klause Dopočítávání do jedné. Další sponzorské dary mohly být skryté: v roce 1996 přispěly čtyři lesní společnosti, v nichž měla podíly První investiční, do pokladny ODS sumou 8,6 milionu. A to vše jsou zanedbatelné sumy oproti řádově stovkám milionů, které prodělala dceřiná společnost IPB Integra (řízená Liborem Procházkou) při vydávání Telegrafu, dnes již zaniklého deníku ODS. Seznamy neplatících klientů IPB a seznamy sponzorů ODS se v řadě jmen pozoruhodně překrývají (například někdejší majitel fotbalového klubu Sparta Petr Mach, šéf Škody Plzeň Lubomír Soudek, dovozce elektřiny Czechpol Sviadnov apod.). Zda peníze, které skončily v Klausově straně, pocházely konkrétně z této banky, nelze prokázat. IPB byla každopádně hlavní úvěrující bankou „české cesty“ v privatizaci a beze zbytku naplňovala Klausovu představu o „namočení v reálné ekonomice“. Její pohledávky tak dnes najdeme za každým velkým podnikem, který je v revitalizaci nebo v bankrotu: Škoda Plzeň, ZPS Zlín, Vítkovice, ČKD Praha či Svit Zlín. Dosud není jasné, zda do těchto projektů šla dobrovolně, nebo na výslovné přání vládnoucích politiků. Odpověď naznačil Jiří Tesař v roce 1994, když v Hospodářských novinách vzpomínal na počátky reformy: „Ekonomika i podnikání byly natolik rizikové, že zahraniční banky neposkytovaly úvěry skoro vůbec a české banky byly vysloveně tlačeny do toho, aby poskytovaly úvěry za podmínek, za kterých by to zahraniční banky nikdy neučinily.“ Na logickou otázku, kým byly tlačeny, Tesař dodal: „Řekl bych atmosférou, podporou privatizace. Za druhé i podnikateli, kteří neustále vystupovali s tím, že nemají podporu bank.“

Nechoď tam!

Vztah banky a ODS nebyl zřejmě bezproblémový a patrně se nějaký čas vyvíjel, jak tomu nasvědčuje výrok Jiřího Tesaře z roku 1997 v anketě magazínu Úspěch o nejoblíbenějšího politika: „Naučil jsem se chápat a vážit si premiéra Klause.“ V úvěrování se navíc IPB neomezovala jen na Klausovu stranu: stejně tak poskytla půjčku 60 milionů - tentokrát jištěnou nemovitostmi - sociální demokracii (Jiří Tesař ostatně byl přímo členem ČSSD). Ať to bylo ale partnerství ze srdce nebo z rozumu, IPB každopádně podporovala tehdejší hlavní vládní stranu. A jen těžko bychom mohli čekat, že k tomu docházelo bez protislužeb. K očividné intervenci ve prospěch IPB došlo v roce 1995, kdy se revizoři Nejvyššího kontrolního úřadu pokusili přímo v centrále IPB prověřit, jak ústav platí daně, a šéfové banky je nechali vyhodit. Kontrola vzbudila hlasité protesty vlády a premiér Klaus s vicepremiérem Kalvodou se kvůli obhajobě IPB dokonce osobně vypravili do sídla NKÚ. I nezávislí komentátoři tehdy poukazovali na to, že NKÚ si přisvojuje pravomoc, která patří jen finančnímu úřadu. Nicméně se ukázalo, že intuice revizorů byla správná: IPB dlužila na daních 173 milionů korun. Bývalí funkcionáři České národní banky dnes vzpomínají, jak i guvernér Tošovský navíc po zahájení kontroly pravidelně čelil na vládě otázkám, proč zrovna IPB a proč právě teď. Bankovní dohled proto se zveřejněním svých závěrů většinou vyčkával, dokud se ke stavu IPB nevyjádří také její auditor. A právě ti v IPB selhali. V roce 1997 auditoři z Coopers & Lybrand žádali, ať si banka vytvoří rezervy ve výši 5 miliard. IPB s nimi rozvázala smlouvu a najala neméně renomovanou firmu Ernst & Young - ta v rekordně krátké době tří měsíců udělila výrok „bez výhrad“. Auditor nehlásil žádné problémy až do letoška, kdy oznámil díru v rezervách nejméně za 40 miliard. Americká centrála Ernst & Young letos doslova rozprášila svou pražskou pobočku a její předchozí činnosti odmítá komentovat. Dodnes nevysvětleny zůstávají okolnosti, za jakých se stát nechal připravit o vliv v IPB. V roce 1993 se nepodílel na zvýšení základního jmění a jeho podíl se tím snížil z 47 na 29 procent. Pamětníci většinou jemně odkazují na poněkud chaotický styl řízení tehdejšího předsedy FNM Tomáše Ježka, na laxnost jeho podřízených, kterým se zdál podíl státu i tak dost vysoký. Následky byly fatální. IPB začala na trhu tajně nakupovat prostřednictvím svých klientů (Vojenské stavby, Charouz holding) vlastní akcie. Za peníze, které jim svěřili vkladatelé, tak manažeři de facto ovládli vlastní banku (takový postup je v civilizované zemi vyloučen, nicméně u nás zákaz vstoupil v platnost až v polovině 90. let). Kdy a jak se to přesně stalo, není dosud známo. Ježkův nástupce Roman Češka si nicméně později postěžoval, že už od jeho nástupu v roce 1994 nešlo na valných hromadách IPB prosadit nic proti vůli jejích manažerů.

Nomura přichází

V roce 1996 se začalo mluvit o tom, že by IPB mohla odkoupit japonská Nomura. České bance se tehdy věnoval i zahraniční tisk. Například The Economist v jednom ze svých listopadových čísel důrazně doporučil, aby Nomura do této „nejméně průhledné české banky“ vůbec nevstupovala. IPB má nejasnou akcionářskou strukturu, zveřejňuje o sobě velmi málo informací a s tím souvisejí pochyby o dostatečném zajištění proti špatným úvěrům. Economist se též zmínil o tehdejší vlně „hltavých investic“, během níž banka v rychlém sledu získala většinový podíl v Plzeňském Prazdroji a dalších podnicích, aniž zveřejnila cenu těchto investic a vůbec celkovou strategii, co si chce s podniky dál počít. V dubnu 1997 uzavřela skupina tuzemských akcionářů (RIF, První investiční, Vojenské stavby atd.) spolu se zástupci Nomury dohodu o společném postupu, jejíž součástí bylo také ponechání šéfů banky v jejich funkcích. Dohromady tito akcionáři ovládali podíl 49,5 procenta (Nomura měla podíl kolem 10 procent), a vládu proto mohli postavit víceméně před hotovou věc: přejí si, aby stát svůj zbylý podíl prodal Nomuře. Ostatní vážní zájemci - například nizozemská banka ING - tím vypadli ze hry. Tehdejší ministr financí Ivan Pilip se během zasedání MMF a Světové banky v Hongkongu v roce 1997 sešel se zástupcem Nomury pro střední a východní Evropu Randallem Dillardem, který ho ujistil, že v bance „udělá pořádek“. „Dával najevo, že Tesař s Procházkou sice nejsou kluci z nedělní školy, ale že se s nimi spojili jen dočasně,“ vzpomíná Pilip. Vyjednávací pozice státu držícího tehdy pouze 36 % akcií byla poměrně slabá. Finanční stav IPB se prudce zhoršoval - jak se později ukázalo, její politika rizikových a lehkomyslných úvěrů ji za rok 1997 přivedla do největší ztráty v historii (11 miliard). Akutně navíc potřebovala zvýšit rezervy a opravné položky ke svým rizikovým úvěrům z 8 na 22 miliard korun. Právě tehdy přišel Pilip spolu se svým náměstkem Štěpánkem a šéfporadkyní Erbenovou poprvé s myšlenkou nucené správy. „Nevěděli jsme ale, co bychom si s bankou počali druhý den poté. A byla tu špatná zkušenost s beznadějně se vlekoucí nucenou správou Agrobanky.“ Dočasná půlroční vláda měla navíc podle něj i velmi slabou pozici v parlamentu: „Cítil jsem, že Tošovský jako premiér ani lidovci by do něčeho tak riskantního nešli.“ Prodej menšinového podílu jedinému zájemci pochopitelně stavěl vládu do velmi slabé vyjednávací pozice. Nomuru přišel vstup do IPB celkem na 12 miliard korun: čtvrtinu z této sumy zaplatila přímo státu, ze zbylých peněz zvýšila základní jmění a upsala tzv. podřízený dluh.

Tumáš jaguára

Zástupce Nomury pro střední a východní Evropu Randall Dillard si zřejmě s českými šéfy IPB přinejmenším zpočátku dobře rozuměl. Stejně jako Libor Procházka, i on si zakládá na tom, že spoustu věcí nosí v hlavě, takže na jednání chodí bez poznámek. Dillard měl evidentně pochopení i pro potřebu politických kontaktů, takže když Jiří Tesař oznámil odchod, Nomura nabídla místo postupně exministrům Ivanu Kočárníkovi a Janu Stránskému. Nakonec ale nový vlastník včas vystihl změnu politického větru: generálním ředitelem IPB se stal nenápadný vědec z České národní banky a zároveň předseda národohospodářské komise ČSSD Jan Klacek. Dosud skromně žijící muž dostal náhle ze dne na den měsíční plat 400 tisíc, jako služební vůz jaguára a povinnost reprezentovat banku navenek. Všechny hlavní pravomoci - například rozhodování o úvěrech nad 20 milionů - zůstaly v rukou prvního náměstka Procházky. Personální propojení s politikou Nomura dovedla k dokonalosti: vrchním ředitelem IPB pro strategii se stal Klausův dlouholetý poradce Jiří Weigl a První investiční se ujal lidovec Ivan Foltýn. Noví majitelé byli příliš opatrní, než aby se v problematické bance uvázali přímo. Akcie pro ně držela holandská nadace Saluka, jejíž spojení s Nomurou není zcela jasné. Dillard ani nikdo jiný z Nomury nezasedl přímo v představenstvu či na ředitelských postech - vyhradili si pouze dozorčí radu. Své síly soustředili muži z Nomury především na sloučení a následný prodej pivovarů Prazdroj a Radegast. To se jim povedlo loni: od jihoafrické skupiny SAB inkasovali 629 milionů dolarů. Jak je dnes už z účetnictví IPB zřejmé, veškerý tento zisk inkasovaly firmy spojené s Nomurou. Podíl IPB měl činit 9,5 miliardy korun, ale pro případ uvalení nucené správy nebo bankrotu banky připravila Nomura tajný systém opcí (kupních práv), který by jí umožnil zinkasovat i tyto peníze. (Nyní se o ně vede spor.)

Zeman zasahuje

Hlavní úkol tím byl splněn, nicméně Nomura se pokusila svůj zisk ještě zvýšit úspěšným odprodejem celé IPB. S tím ale bylo třeba si pospíšit. Stav IPB se rychle zhoršoval a Česká národní banka v ní zahájila skutečně hloubkovou kontrolu. Přestože Nomura pozdvihla triky Procházky a Tesaře na mezinárodní úroveň a odsunula část majetku bankovnímu dohledu z očí do různých daňových rájů (Kajmanské ostrovy apod.), výsledek byl i tak zdrcující: inspektoři ČNB nařídili doplnit rezervy minimálně o 21 miliard korun. Jak vyplývá ze zpráv dozorčí rady, v IPB už během prvního pololetí letošního roku propukaly spory. Nomura se snažila získat čas na jednání se zahraničními investory a vyčítala českým manažerům (konkrétně Procházkovi), že nad připomínkami centrální banky bohorovně mávají rukou. Náměstek Procházka ovšem stejně mával rukou i nad výčitkami Nomury. Tvrdý zásah státu si, zdá se, připouštěl v IPB málokdo. Zvláště poté, co letos v lednu policie po letech nečekaně obvinila někdejšího nuceného správce Agrobanky Jiřího Klumpara. Třebaže se toto fantaskní stíhání (Klumpar měl například podle policistů osobně zpronevěřit 25 miliard) rychle rozplynulo, České národní bance vzala aféra načas chuť k razantnímu postupu. Nomura na jaře zahájila vyjednávání, za jakých okolností by byl stát ochoten podpořit prodej IPB do rukou nového strategického partnera - italsko-německého konsorcia UniCredito-Allianz. Za stát vedli jednání náměstek ministra financí Jan Mládek, dnešní viceguvernér ČNB Luděk Niedermayer a náměstek z Konsolidační banky Ladislav Řezníček. Podle vyjednavačů byli potenciální zájemci čím dál vyděšenější, čím víc se seznamovali se stavem IPB. Nakonec UniCredito nabídla vládě, že by se její manažeři na měsíc IPB ujali, a po bližším seznámení by se rozhodli, co dál. Až do čtvrtka 15. června byli příznivci tvrdého postupu (ve vládě ministr Mertlík, v ČNB viceguvernér Dědek) v menšině. Ten týden ale vypukla panika mezi vkladateli, kteří bleskově vybírali hotovost z IPB. Zároveň přišla do banky důvěrná zpráva, že auditoři nařídí zvýšit rezervy už nikoli o 21 miliard, ale rovnou o dvojnásobek. Odpoledne sdělil Dillard vyjednavačům státu, že nedostane-li banka peníze ihned, neotevře už příští pondělí pobočky. Ředitel Klacek se sešel k zvláštnímu jednání s premiérem Zemanem a nabídl mu převod kompletního majetku banky (včetně obrovských dluhů) na státní Konsolidační banku za jedno euro - ovšem s výjimkou „kajmanského“ fondu Tritton. Klacek odmítl premiérovi prozradit, co vše už vůbec na Kajmany převedli (jak se později ukázalo, byl tam majetek v účetní hodnotě 40 miliard). V noci ze čtvrtka na pátek se schází vláda a jednomyslně schvaluje, že je ochotna hradit v případě nucené správy veškeré náklady IPB. Druhý den v poledne už vešel do banky nucený správce a o víkendu, jak známo, veškerý majetek IPB prodal se souhlasem státu Československé obchodní bance.

Kde ty prachy jsou

Lze po půl roce říci, kam se peníze za éry Tesaře a Procházky ztratily? Existují čtyři velké příčiny. Jednou bylo již zmíněné financování české cesty, podniků jako Škoda Plzeň, ZPS, ČKD či Vítkovice. Druhou je nesmírně drahé kupování vlivu - nejde ani tak o úvěry pro hlavní politické strany jako spíše o provozování televize Prima (celková ztráta se odhaduje na 2 miliardy korun, na straně příjmů bylo ovšem vlivné médium, vždy ochotné v hlavním zpravodajství podpořit IPB či její stoupence). Třetím důvodem jsou obrovské a nijak nejištěné úvěry vlastním akcionářům a spřízněným firmám, které však peníze zapomněly vracet. Dosud se nikdo nepokusil vyčíslit, kolik z toho padlo na nákladné skupování vlastních akcií IPB. A konečně na čtvrtém místě jsou obyčejné krádeže. Sem patří především trik Nomury s prodejem pivovarů. Zatím nejasný je rovněž osud firmy Domeana, která pro IPB spravovala několikamiliardový majetek včetně Primy. Po pádu banky se zdá, že si ho hodlá i ponechat. Zajímavá je otázka, kolik z chybějících 40–100 miliard se podaří dostat nazpět. Na vymáhání poměrně intenzivně pracuje Československá obchodní banka coby nový majitel, která podala několik obchodních žalob o navrácení Domeany i s Primou a o vyplacení 9,5 miliardy z prodeje pivovarů. ČSOB ale podle smlouvy se státem může kdykoli vymáhání vzdát a pohledávku, akcii či majetkový podíl převést na státní Konsolidační banku, jejíž hospodaření garantuje státní rozpočet, potažmo daňoví poplatníci (zatím tak učinila s podílem ve Škodě Plzeň a úvěry vůči Spolaně Neratovice a AliaChemu). Na bližším objasnění ztrát pracuje policie, jenomže ta v minulosti ještě nikdy nedotáhla podobné složité bankovní případy do konce (viz rozplétání ztrát v Komerční bance, jež je po roce znovu na počátku, neboť se hlavní a de facto jediný vyšetřovatel případu najednou uprostřed rozdělané práce rozhodl odejít od policie). V normální zemi by mohla užitečnou roli sehrát také parlamentní vyšetřovací komise. Zdejším komisařům se však podařilo podobné naděje dokonale zmrazit. Scházejí se sice za velké pozornosti médií (výslechy před poslaneckou komisí pravidelně popularizuje ve zprávách televize Nova, která s miliardovým úvěrem patřila mezi hlavní klienty IPB), ale z hlediska občana žádajícího od úřadů objasnění pádu banky se chovají nepochopitelně: přísně vyslýchají ty představitele státu, kteří proti IPB zasáhli, zatímco hlavní podezřelé – Tesaře, Procházku či Dillarda – si dosud ani nepředvolali. Jediným podstatným výstupem komise bylo zatím trestní oznámení podané na ministra financí Pavla Mertlíka za to, že před komisí údajně křivě vypovídal. (Zatajil prý, že od ČSOB dostal už před vyhlášením nucené správy podrobnou nabídku na převzetí IPB. Ministr se hájí, že šlo pouze o jeden z mnoha pracovních materiálů, jakých dostával celou řadu.) Může komise vůbec něco vyšetřit? Případ IPB ostře rozdělil politickou scénu napříč doposud uzavřenými koalicemi. Hlavním kritikem nucené správy a prodeje je ODS, které zdatně sekundují lidovci v čele s Kalouskem. Obhájcem zásahu se stala sociální demokracie s velmi vlažnou a nevýraznou podporou Unie svobody. V komisi mají hlavní slovo právě největší kritici zásahu (poslanci Kalousek, Tlustý a Kocourek). Přitom právě Tlustý a Kalousek pracovali v první polovině devadesátých let v představenstvu Prazdroje. Spíše než vyšetřovací by si proto komise zasloužila přídomek zamlžovací: začíná být stále zjevnější, že nic vyšetřit nechce. Poslanci dostali šanci rozptýlit podezření o politickém krytí IPB. Činnost této komise však místo toho potvrzuje, že krytí pokračuje dodnes.

Rozhovor

Některé věci nechápu,

říká nucený správce IPB Petr Staněk

Proč padla IPB?

Protože prováděla obchody, na pokrytí jejichž rizika neměla dostatečný kapitál. Na některých svých riskantních investicích sice vysoce vydělala, ale na jiných nikoli. Místo řešení svých potíží je pouze odsouvala či skrývala.

Auditor i ČNB se shodují, že v rezervách chybí nejméně 40 miliard. Jak byste občanům, kteří budou ztrátu platit, vysvětlil, kam se ty peníze poděly?

Nikdo zatím nepotvrdil, kolik přesně chybí v rezervách. Faktem ale zůstává, že banka byla účetně v hlubokém minusu. Úvěry zůstaly v podnicích, které pak z nich vyplácely mzdu, jaká neodpovídala produktivitě práce, splácely úvěry u jiných bank, půjčovaly jiným. Asi by bylo těžké odhadnout, jaký podíl ztrátových úvěrů spotřebovali zaměstnanci uměle udržovaných firem a jaký podíl management.

Narazil jste v bance na vyložené krádeže?

Tak jednoduché to obvykle nebylo v žádné zkrachovalé bance. Z ekonomického hlediska se vám může každá třetí ztráta banky jevit jako krádež. Z právního hlediska je to složitější - dáte-li někomu peníze bez odporu, pak jste je neukradl ani vy, ani příjemce peněz.

Souhlasíte s názorem, že vládnoucí politici IPB kryli?

K tomu se neumím vyjádřit. Zabýval jsem bankou z čistě ekonomického pohledu. Některé věci nechápu: například averzi vůči včasnému zásahu v IPB, zájem politiků o utajení ztrát v bankách, udržování umělé zaměstnanosti v podnicích za peníze soukromých vkladatelů IPB. Důkaz krytí IPB politiky nikdo nenajde. Každý si musí udělat názor sám. Blíž bych se k tomu nechtěl vyjadřovat.

Čím se v bance momentálně zabýváte?

V příštích měsících budu stále jednat se znalci, kteří mají ocenit majetek banky a stanovit definitivní kupní cenu, kterou zaplatí ČSOB. Dále se pokouším jednat s hlavními akcionáři o další budoucnosti banky. Společně s právníky musíme podávat vyjádření k různým žalobám, analyzujeme obchody banky a spolupracujeme s policií.

Kdy hodláte svou práci skončit?

Až ČSOB zaplatí. Musíme se snažit, aby to bylo do příštího června.