Letošní rok začal dramaticky. Protože vláda loni neprosadila ani druhý návrh rozpočtu, zahájila sezonu podle rozpočtového provizoria. Její smluvněopoziční partner navíc požaduje razantní obměnu vlády, někteří lidé z ODS hovoří až o polovině ministrů. Sociální demokraté podobný „diktát“ odmítají, a tak je jasné, že se v základech otřásá sama smlouva o stabilitě. Pokud nebudou tvrdé podmínky ODS splněny, může být vypovězena. To by nejspíš znamenalo pád vlády, možná i nové volby. Přitom sněmovnu čeká masivní schvalování proevropských zákonů, což je jedna z podmínek našeho případného vstupu do Evropské unie. Máme se tedy nač těšit.
Nahlas a potichu
Opoziční smlouva nás už dostala do učebnic. Její definici najdeme například v podzimní zprávě Evropské komise o České republice: „Největší opoziční strana obvykle oponuje politice vlády, ovšem nepřistoupí k hlasování o nedůvěře. " Takový vztah mezi vládou a parlamentem má samozřejmě své důsledky. Jedním z nich je povážlivý fakt, že nelze přímočaře vymáhat politickou odpovědnost. ČSSD může vládnout jen v prostoru, který jí poskytne ODS, druhá strana smlouvy. Klaus a jeho lidé přitom ve vládě nejsou, a tudíž také za nic nemohou. Tenhle způsob "ani pěšky, ani na voze“ mohou čtenáři českých pohádek označit jako syndrom chytré horákyně. ODS mobilizuje proti ČSSD, ale zároveň se s ní dohodne, jak rozdělit moc. ČSSD vládne, ale zároveň není za vládu zodpovědná. Situace, kterou tak pěkně vystihli komisaři EU, se ale loni změnila, když ani napodruhé vládě neprošel rozpočet. ODS už nemůže pouze oponovat a čekat, až se vláda znemožní (Macek), ale musí rozpočet podpořit. Jednoduchý scénář se komplikuje, hra na opozici přestává být věrohodná. Začíná nová fáze smluvněopoziční spolupráce. Oficiálně si ODS nechá podporu rozpočtu zaplatit výměnou některých nepopulárních ministrů. Šéf senátorů ODS Miroslav Topolánek říká: "Poměrně razantní výměna ve vládě - ne pouze obětní beránek -, to je základní premisa vyjednávání. " Taková výměna vypadá státotvorně, je přece v zájmu většiny, aby senilní a neschopní ministři vládu opustili. Snad to stojí i za dva měsíce bez řádného rozpočtu. Tak to alespoň vysvětlují představitelé opoziční smlouvy, když svolávají tiskové konference, aby na nich vysvětlili svou politiku. Patří ke zvláštnostem nové fáze smluvněopoziční spolupráce, že se potichu diskutuje i o jiných věcech, které jsou pro ODS i ČSSD důležitější. Podle občasných zmínek politiků je jasné, o co jde: ODS chce i nadále prosadit změnu volebního zákona, který by příštímu vítězi voleb zajistil nerušené vládnutí, dotáhnout změny ústavy (jsou obsaženy přímo ve smlouvě) a odsunout volby do nových krajů. Sociální demokraté tvrdí, že ODS jde také o to, zajistit si účast v privatizaci. Přitom je jisté, že nový volební zákon nemůže ČSSD při současném stavu svých preferencí schválit - to by byla sebevražda.
Evropa místo vlády
Páteční schůzka ODS a ČSSD proběhla přes všechno předchozí hromobití v přátelském duchu a naznačila tak, že opoziční smlouva je pevná a že si po vzoru chytré horákyně poradí opravdu s každou hádankou včetně rozpočtu. To však nic nemění na tom, že současná vláda může vládnout jen pomocí svých nařízení, případně vyráběním mimorozpočtových dluhů, ale v parlamentu žádnou autoritu nemá. Nejlepší ministři by v takové situaci nedokázali svými vizemi a svou autoritou nutit poslance a senátory přijímat návrhy zákonů, a skutečně tak vládnout. Právě tahle slabost je pro nás dnes smrtelně nebezpečná. Jak upozorňuje zpráva Evropské komise, nesoulad vlády a parlamentu zpomaluje přijímání zákonů, které potřebujeme v několika měsících nutně schválit, abychom dokázali svůj zájem vstoupit do Unie. Sílu vlády tak už od podzimu loňského roku, kdy přišla druhá zdrcující zpráva evropských komisařů, nahrazuje síla Evropy. Státy EU mají svoji vizi sjednocení. A mají v ruce i „bič“: nabízejí nám členství, ale předtím musíme sami vylepšit poměry v mnoha oblastech veřejného života. Tlak přináší ovoce. Vláda skutečně zahájila dlouho slibovanou legislativní smršť a „proevropské“ zákony zaplavily parlament. Poslanci všech stran (dokonce i někteří komunisté) přitom slibují, že pokud jde o Evropu, nebudou vládní návrhy blokovat. Zkouškou dobré vůle se stane v nastávajících týdnech jedenadvacátá schůze sněmovny, která má projednat plných čtyřicet zákonů.
Vy to ale vedete
Otázkou je, zda tváří v tvář příštímu hodnocení Evropské komise bude možné pokračovat v politice ve stylu chytré horákyně. Lze například směřovat na Západ a zároveň v rukou udržet maximální koncentraci moci?ODS hájí centralizovaný stát, a proto odmítá podzimní volby do krajských sněmů. Volby jsou přitom klíčovou součástí reformy samosprávných i státních úřadů, která patří ke třem hlavním podmínkám našeho vstupu do Unie. Jak to bude řešit horákyně? Zákony o územní reformě budou zřejmě schváleny - třináctipoložkový soubor již přijala sněmovna k projednání. Pokud ale ODS prosadí odklad krajských voleb nejméně o dva roky, pošleme do Bruselu následující zprávu: ano, zákony máme, úkoly tedy plníme, ale nejsme tak blbí, abychom se namáhali s reformováním úřadů a navíc si tady nechali občany kdesi v krajích kecat do vládnutí. Reformu mít budeme, ale jenom jako. Až tohle chytračení evropští komisaři prokouknou, usmějí se a řeknou: Počkejte si na další vlnu. Pak budeme moci sice opět nadávat na politiky, nebude nám to ale příliš platné. Chyba bude také na straně občanů, kteří si příliš zvykli, že se vždycky najde někdo, kdo věci vyřeší za nás. Naposledy nám taková taktika vyšla, když si nás osvojilo NATO. Jenže vždy to vyjít nemusí. Naštěstí se něco začíná měnit. Změna začala dřevíčskou výzvou, přátelskou radou špičkových ekonomů, jak rozhýbat polomrtvé údy českého hospodářství. V létě pak přišel Impuls 99. Někteří naši významní intelektuálové si uvědomili, že volit jednou za čtyři roky nestačí, a varovně zdvihli prst: Vy to ale vedete! Když nepomohlo ani varování celebrit, přišla koncem roku mnohem razantnější výzva. Bývalí i současní studenti politikům řekli: Odejděte. Lhostejnost je tak pomalu střídána odpovědností. Krom Evropské unie se objevuje další síla, která nás v důsledku svých aktivit chce táhnout do Evropy. A právě v této změně mentality, v této cestě k hlubší odpovědnosti, je nejen varování pro politiky, aby příliš nespoléhali na opoziční smlouvu, ale také silná naděje do budoucnosti.
