V polovině září roku 1935 vyhlásil sjezd NSDAP v Norimberku rasové zákony, mezi nimiž byl i zákon o „říšském občanství“ a „na ochranu německé krve a německé cti“. Tyto normy zbavily Židy občanských práv a stanovily právní prostředky pro jejich diskriminaci. Nacistická státní mašinerie si tak otevřela cestu k eliminačnímu programu, který nakonec vyvrcholil „konečným řešením“. Polovina třicátých let vyhrotila nepřátelství vůči Židům i v jiných zemích středovýchodní Evropy a hrozivý trend se nevyhnul, i když se o tom příliš nepíše, ani tehdejšímu Československu.
Zachránit Evropu
Růst antisemitských nálad přinesla ve třicátých letech narůstající krize liberální a parlamentní demokracie. Průvodním znakem byla mimo jiné snaha o změnu demokratického politického systému a zavedení jeho nových forem, protože podle jeho kritiků se demokratické instituce dávno přežily. Mělo dojít k nastolení autoritativního mocenského systému, protože demokratická moc byla „váhavá a slabá“. Důležitým motivem byla i snaha zachovat etnickou jednotu státu, a to za každou cenu. Měsíčník Modrá revue, blízký straně národních demokratů, například psal o tom, že „stát, opírající se o vůli národa, musí mít možnost, aby si ukáznění a vřazení do národního celku vynutil“. Ruku v ruce s autoritářskými náladami a extrémním nacionalismem zesiloval i antisemitismus. První útoky směřovaly v tomto období proti německé židovské emigraci. Židé do Československa prchali před Hitlerem, část z nich hledala azyl po porážce dělnické revolty v Rakousku v únoru 1934. Čeští nacionalisté jim přesto vyčítali jejich přílišnou blízkost německému prostředí a nedostatek solidarity s českou národní emancipací. Nebylo to nic nového: podobné důvody stály u kolébky protižidovského nepřátelství v 19. století. Židé byli vedle toho často označováni za viníky všech negativních společenských jevů. Prý způsobili třeba úpadek politické kultury včetně růstu korupce a spíše jejich vinou než v důsledku ekonomické krize se objevily všechny sociální problémy. Antisemity byli zvláště příslušníci mladé generace, frustrovaní zážitkem první světové války a hospodářské krize. Vyznačovali se malou tolerancí k odlišným názorům a někdy až sektářským fanatismem. Antisemitské názory měly živnou půdu zejména mezi vysokoškoláky z nacionálních kruhů, v části agrární strany (např. kolem revue Brázda) a samozřejmě mezi příznivci fašistického hnutí. Velký ohlas našel antisemitismus 30. let také mezi nastupující katolickou elitou, jejíž představitelé hledali inspiraci v některých trendech evropského katolicismu, které radikálně účtovaly s liberálním hodnotovým systémem. Svůj vzor našli mimo jiné také v myšlenkách francouzské Actions francaise, zakázané ve 20. letech papežem Piem XI. právě na základě šíření antisemitských idejí. Katolické kruhy zdůrazňovaly, že většina novodobých problémů nastala v okamžiku, kdy Židé opustili ghetto a stali se součástí občanské společnosti. Podle katolických představ poté přispěli, často ve spojení se svobodnými zednáři, k úpadku morálních hodnot a rozšíření volnomyšlenkářství. Židé byli také považováni za hlavní nositele marxismu a komunismu, tedy za ty, kteří podle názoru části katolické publicistiky „usilovali o rozvrat křesťanských základů evropské společnosti“. V době španělské občanské války, kdy revoluční vláda s podporou některých židovských intelektuálů z řad interbrigadistů tvrdě pronásledovala katolíky, tento argument ještě zesílil. Nejčetnější byla protižidovská vystoupení v nově vznikajících politicko-kulturních revuích - např. Národní obnově, Řádu, TAK. Část katolických intelektuálů útočila dokonce i na představitele demokratického katolicismu. Terčem byl zejména židovský konvertita Alfred Fuchs, o jehož tvorbě se vyjadřovali tímto způsobem: „Umění to není a Duch svatý mu nepomohl ani tam, kde si on ve své slovní nouzi hleděl vypomáhat německo-židovským žargonem.“
Nenávist a závist
Zostření antisemitských útoků nastalo v roce 1938. Již v lednu se v tisku začalo volat po vysídlení cizích „elementů“, zejména Židů, a posílení národního rázu státu. Vzor poskytlo Rumunsko, kde nacionalistická vláda nutila Židy k emigraci. Opět zazněly tradiční antisemitské argumenty - např. údajně neúměrný židovský vliv v různých odvětvích hospodářství. Na své si zde přišel strach ze židovské konkurence a někdy i obyčejná závist. V české společnosti však existovala podstatná skupina těch, kteří hájili principy občanských práv pro všechny. V převážné míře se jednalo o představitele levice. Proti útokům na židovské spoluobčany ale vystoupila i část katolických kruhů, jejíž reprezentanti se odvolávali i na připravovanou encykliku Pia XI. proti rasovému násilí (na rozdíl od antinacistické Mit brennender Sorge však tato nebyla realizována). Je obecně známo, že hlavní vrchol antisemitských nálad nastal v období druhé republiky, kdy se po pádu demokratické státnosti uvolnila stavidla protižidovské nenávisti naplno. Tento vývoj byl pak logickým vyvrcholením předchozích tendencí. Příčiny českého antisemitismu byly především nacionální, sociální nebo kulturně-náboženské povahy. V českém prostředí však nebyla výrazně zastoupena rasově motivovaná nenávist vůči židovskému etniku. Ta se v meziválečném Československu projevila pouze v okruhu německých nacionálních socialistů z NSDAP či později v části Henleinovy strany. Norimberské zákony byly uplatněny až po okupaci na jaře 1939. Přesto nebyl antisemitismus v české společnosti třicátých let mrtvou záležitostí. Pod praporem extrémního nacionalismu, fašizující xenofobie nebo i ultrakonzervativního katolicismu může ožít, a někdy již ožívá, i v současnosti.
Autor je historik.
