Dvacet let se Jiří Čepl snažil na události té noci zapomenout. Úplně beze zbytku to samozřejmě nešlo. To nejhorší drama své noční hlídky u pohraniční stráže v květnu 1977 však z myšlenek vyhnal dokonale. Až před dvěma lety mu připomínka starých časů sáhla na krk. Za dvaačtyřicetiletým traktoristou, žijícím dnes poklidným životem v činžáku na kraji Františkových Lázní, najednou přišli vyšetřovatelé z Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu. „Když mi řekli, že mě chtějí stíhat kvůli smrti člověka, nevěděl jsem, o čem mluví,“ vzpomíná Čepl. „Nemohl jsem tomu uvěřit. Vždyť já jen plnil rozkaz. A najednou je z toho prý zločin komunismu.“
Hodinky za vzornou trefu
Po necelých šesti týdnech vojny u pohraniční stráže se Jiří Čepl a jeho stejně starý kolega Milan Kubec dostali do akce. Na jejich posádku v Poběžovicích u Domažlic přišel 14. května 1977 o půl jedenácté v noci rozkaz k pohotovosti: někdo „narušil stěnu“. V hantýrce tehdejších strážců hranic to znamenalo, že čidla zadrátované hranice zachytila pokus o útěk z „tábora míru a socialismu“ do svobodného světa. Narychlo zburcované hlídky z poběžovických kasáren křižovaly kraj, vojáci kontrolovali každého, koho potkali. Čepl s Kubcem tak po půlnoci narazili na kraji Poběžovic na sotva dvacetiletého Slováka Jozefa Blažka, kterému se to setkání stalo osudným. Po výzvě k předložení dokladů se dal mládenec na útěk směrem do vnitrozemí. Proč, to se z dobových dokumentů nedá vyčíst a dnes se to už nikdo nedozví. Vojáci začali uprchlíka pronásledovat a uprostřed Poběžovic, jen pár kroků od náměstí a celých dvanáct kilometrů od hranice, po něm začali pálit: Kubec vystřelil tři a Čepl jedenáct nábojů. Blažko padl na zem a o dva dny později zemřel v domažlické nemocnici. Diagnóza: průstřel lebky, podle balistického posudku jedinou kulkou vypálenou z velké blízkosti a zezadu… Vyšetřování tehdy netrvalo dlouho: vojáci po poradě se Státní bezpečností zahráli případ do autu. (Naopak umírajícího Blažka ještě stačily komunistické úřady obvinit z pokusu o překročení státní hranice.) „Jenom se nás tehdy zeptali, jak to bylo, vzali zbraně na balistiku a to bylo všechno,“ vzpomíná Čepl. „Za pár dní přijel někdo z Prahy a před nastoupenou jednotkou jsme dostali na památku hodinky za vzorný výkon služby.“ Někdejší pohraničník přitom prý řekl totéž vyšetřovatelům tehdejším i dnešním: on rozhodně střílel jen pro výstrahu, do vzduchu. „Nevím, kdo ho nakonec zastřelil,“ říká Čepl. „Ale svědomí mám čisté.“ Stejně tak se ovšem při výsleších brání i Kubec: i on prý mířil na nebe. Vyšetřovatelé z ÚDV to ovšem stran čistého svědomí vidí jinak: Čepl a jeho kolega Kubec neměli vůbec žádné právo pálit po někom dvanáct kilometrů od hranice, notabene uprostřed obydleného městečka. Oni se sice hájí, že po hodinovém popojíždění pod plachtou náklaďáku vůbec nevěděli, kde jsou, ale dokumenty z roku 1977 prozrazují opak: z jejich tehdejších výpovědí vyplývá, že dobře věděli, kde se nacházejí. Rozhodující slovo tak bude mít soud. Po dvouletých peripetiích totiž státní zastupitelství v Plzni podalo na Čepla a Kubce v minulých dnech novou žalobu. Oběma mužům hrozí tři až deset let kriminálu za těžké ublížení na zdraví s následkem smrti.
Když přežije on, nepřežiješ ty
„Připadá mi to jako trestat školáka v devítce za něco, co měl udělat v první třídě,“ říká k tomu bývalý pohraničník Čepl na zahrádce pod okny svého bytu. Desetiletý syn s úsměvem naslouchá vedle matky, která už ten příběh dobře zná. Od doby, kdy se ve Františkových Lázních poprvé objevili muži z ÚDV, o něm mluvila s manželem mnohokrát. „Je to celé šílené, vždyť je úplně nevinný, nic špatného neudělal,“ říká paní Čeplová a s omluvným úsměvem odbíhá sledovat oblíbený seriál Kassandra. „Dělám si legraci, že si ode mě aspoň odpočine,“ povzdychne si manžel s hořkým úsměvem, vzápětí ale zvážní. „Asi se to musí vyšetřit, ale ať už je to za mnou. Chlapi mi říkaj v hospodě: bylo o tobě včera v televizi. Ať mě teda zavřou nebo ať mi dají pokoj. Vím, že se změnila doba, ale je zvláštní, že velitelé jsou pořád čistý.“ Jiří Čepl není sám, kdo se domnívá, že na lavici obžalovaných patří i ti, kdo té obludné mašinérii nočních dávek a tisíců voltů v drátech dobrovolně zasvětili svůj život. „Víme, že velitelé vojákům hrozili prokurátorem, když nebudou poslušní, ideologicky jim vymývali mozky: Nepřítel se skrývá za každým stromem, když přežije on, nepřežiješ ty,“ říká náměstek ředitele ÚDV Pavel Bret. „Obžalované proto vyzýváme, aby před soudem řekli, jaké přesně rozkazy dostali a od koho.“ Problém ale je, že paměť po letech selhává a dnešní úřady jsou tak často odkázány jen na dobové dokumenty. A v nich není pochopitelně po papírech s rozkazy typu „Rozstřílejte každého, koho uvidíte“ ani vidu. Je příznačné, že o dramatu květnové noci nenajdeme jedinou zmínku ani v oficiální kronice poběžovické brigády z roku 1977. Ne snad že by to nebyl podrobný dokument. Dozvíme se z něj, že brigádu navštívila manželka někdejšího sovětského poradce českých strážců hranic soudružka Kajmanovová, najdeme tu seznam čtyř desítek nejaktivnějších udavačů z řad místního obyvatelstva či spokojené konstatování, že za celý rok se v brigádě neobjevily „negativní projevy nepřátelské propagandy nebo nemarxistické názory“. Z vojenských excesů je ovšem zmíněna jen dopravní nehoda, jedno vykrádání vagonů a jeden „mravnostní delikt“. Na posádce se podle kroniky opravdu naostro vystřelilo za celý rok jen jedinkrát: to když jeden z pohraničníků spáchal sebevraždu.
Každej si to pamatuje
Poběžovice občas na svou zašlou slávu „výspy komunistického světa“ zavzpomínají ještě i dnes s plnou parádou. Právě před rokem se tu v hotelu Hubertus konala bohatýrská pitka bývalých důstojníků, kterým pak pamětní listy se znakem města rozdával sám místní komunistický starosta Václav Jílek (ve funkci od roku 1986). Jenže když jde do tuhého, paměť slábne. „To jsme si nemohli vystřelit jen tak, to byla spíš světlá výjimka,“ vyprávěl zapáleně o praxi na čáře ještě před rokem někdejší místní politruk a starostův velký kamarád Miroslav Macháček (69). Letos po žalobě na poběžovické ostrostřelce už při vzpomínkách na „světlé výjimky“ otevřený není: „Já si vážně nic nepamatuju, těch kluků se tady vystřídaly spousty,“ kroutí se bývalý politruk mezi dveřmi svého bytu. Důvod nejistoty vychází brzy najevo: Macháčka totiž už vyšetřovatelé vyslechli jako svědka a mizerná paměť je v takovém případě nejjistější pojistkou proti problémům. Jen pár domů od pana Macháčka bydlí na sídlišti Pohraniční stráže jeden z klíčových svědků - někdejší Čeplův velitel Ladislav Novotný. Na první pohled vypadá jako spokojený penzista a vzpomínka na Blažkovu smrt mu viditelně žádné problémy nedělá. S novináři se ale bavit nechce. „Dřív bych s každým hodil řeč, v tom minulým režimu. Tenkrát by se nic nestalo, teď se ale chytaj všeho.“ Na zmínku o své někdejší roli v poběžovické tragédii reaguje podrážděně. „Já že jsem jim velel? Já jim nevelel,“ rozčiluje se. Ale otázka na průběh jeho nedávného policejního výslechu vrací na tvář pana Novotného spokojený ironický úsměv: „No, ptali se mě, jaké jsem jim dával rozkazy. Žádné rozkazy jsem jim nedával. Třeba se ti hoši báli, nedoběhneme ho, bude průser. Tak radši možná vystřelili. Ale tehdy by žádný průser neměli. Ten mají až teď.“ Jiří Čepl si ovšem ze své vojny vzpomíná na poněkud jiné instrukce: „Dva roky nám vtloukali do hlavy, že mrtvý nemluví. Každej, kdo sloužil na drátech, si to pamatuje.“
Rámeček
Zločinci ze zakázaného pásma
V roce 1951 se republika změnila v dobře střeženou káznici. Zákon o státní hranici obehnal hranice se západním Německem a Rakouskem elektrickými dráty s napětím 3000–5000 voltů. Za téměř čtyřicet let v nich zahynulo 88 lidí prchajících za svobodou. Jenže nebylo jednoduché dostat až jen k drátům. Z tzv. zakázaného pásma ve vzdálenosti do 2 kilometrů od hranice bylo vystěhováno veškeré civilní obyvatelstvo, přístup byl možný jen ve dne za doprovodu po zuby ozbrojených pohraničníků. Jen o málo volnější režim panoval v tzv. hraničním pásmu, jehož šíře se pohybovala od dvou až po dvanáct kilometrů. I tady byl pohyb povolen jen za světla, na zvláštní povolenky a po veřejných cestách. V letech 1951–1989 zastřelili pohraničníci celkem 177 lidí. Po listopadu 1989 zatím spravedlnost dosáhla na čtyři z pachatelů. Už v roce 1994 dostala dvouletou podmínku dvojice pohraničníků pronásledujících v říjnu 1984 Františka Faktora prchajícího do Rakouska. Za bílého dne jej nakonec smrtící kulka dostihla až na rakouském území - a to odporovalo i předpisům osmdesátých let. Případ podle tehdejšího názoru soudu ovšem zahladila amnestie. Osmnáct měsíců natvrdo si před dvěma lety od soudu odnesl i Václav Smejkal, který v listopadu 1968 zastřelil svého kolegu z hlídky Milana Čepka prchajícího do Německa. Nejvyšší a zároveň prozatím i poslední trest - tři roky vězení - padl v případě vojenského špiona, který v roce 1953 na německém území zastřelil příslušníka tamní pohraniční policie.
