Minulý týden byla v Berlíně podepsána dohoda o odškodnění nuceně nasazených. Další oběti nacistického teroru se tedy dočkají i materiální náhrady. Událost ovšem, jak se už stává čím dál železnějším zvykem, zvedla i otázku jiné satisfakce - omluvy za utrpení způsobená po válce Čechy sudetským Němcům. V Berlíně se o něm sice nemluvilo, ale pár dní předtím jej připomněl rakouský parlament. Bezprostředně po souhlasu s rakouským odškodněním pro nuceně nasazené vyzvali vídeňští poslanci svou vládu, aby upozornila Prahu, že českou společnost podobné vyrovnání s oběťmi teprve čeká. A je to tady zase.
Mohou za to sami
Sudetská otázka zaměstnává naši politickou scénu prakticky celých deset let od konce studené války. Hned po revoluci v roce 1989 Václav Havel připomněl, že bychom se měli omluvit odsunutým sudetským Němcům, protože poválečný odsun „byl aktem velmi tvrdého zbavení několika milionů lidí jejich domovů“. Tato slova ale ve společnosti přivyklé po léta na úplně jiný výklad událostí vyvolala nemalý šok. Představitelé nové politické scény se proto od havla ihned distancovali. „Jestliže se mezi veřejností mluví v posledních dnech o omluvě, pak jde o nedorozumění. Čs. vláda v žádném případě neuvažuje o návratu sudetských Němců a ani o jakékoli omluvě,“ uvedl za Občanské fórum v lednu 1990 Luboš Dobrovský. „Sudetští Němci si za svůj osud mohou sami vzhledem k tomu, že byli Hitlerovou pátou kolonou v ČSR,“ shrnul obecně panující náhled Miloš Zeman ještě jako opoziční předák v roce 1993. Ve stejném roce odmítla pravicová ODA poslat svého zástupce do vznikající skupiny pro česko-sudetoněmecký dialog. „Jednání tohoto druhu by byla chápána jako uznání sudetoněmeckých požadavků, které jsou v rozporu se státními zájmy ČR,“ prohlásil tehdejší místopředseda ODA Daniel Kroupa. Vzhledem k trvale negativnímu postoji a výrokům elity není divu, že nálada veřejnosti vůči odsunutým se od komunistických dob příliš nezměnila. Podle průzkumů IVVM z let 1993 a 1995 (čerstvější údaje nejsou) považovalo poválečné vyhnání za správné 76 % Čechů (odsuzovala jej desetina populace). A dokonce 82 % lidí se domnívalo, že dát sudetským Němcům možnost návratu do vlasti by ohrozilo majetek a jistoty lidí v pohraničí.
Ani ve snu
Odpůrci vyhnání to v Čechách nikdy neměli lehké. „Ty fašistický grázle,“ oslovovali ještě v roce 1992 pisatelé anonymních dopisů Petra Příhodu, když v Lidových novinách napsal: „Mnozí z nás by za tím rádi udělali tlustou čáru. Je to možné, když se na tom dohodnou obě strany. To se nestalo. Snad bychom se tedy měli pokusit udělat s tím něco sami. Nikoli kvůli Němcům, ale především kvůli sobě samým.“ Petr Příhoda a Bohumil Doležal patřili od počátku k nejaktivnějším bojovníkům za nápravu. Jejich snažení korunovala v polovině devadesátých let výzva Smíření 95. Podepsalo ji dvě stě politických a kulturních osobností z Česka a Německa. Signatáři žádali českou vládu, aby zahájila diskusi s představiteli sudetoněmeckých krajanů. Nedlouho poté dokonce spisovatel Ludvík Vaculík podal trestní oznámení proti lidem, kteří v ČSR po válce „mučili a vraždili občany německé národnosti“. Ani jedna iniciativa ale nezabrala. Politici místo snahy o dialog dál vystavovali nezájem a aroganci. „Samozřejmě, že odpovím, že by mne vůbec - ani ve snu - nemohlo napadnout, že bych jel na sudetoněmecké dny,“ komentoval například premiér Václav Klaus pozvánku na sudetoněmecké dny. A Vaculíkovi policie odpověděla, že na poválečných protiněmeckých excesech není co vyšetřovat, protože se děly podle tehdejšího práva. I proto v následujícím roce vznikla další petice - Cesta ke smíření -, ale ani ta neměla na politickou scénu větší dopad. Nicméně v prosinci 1997 se na bohoslužbě v Řezně omluvil sudetským Němcům za českou nenávist biskup František Radkovský.
Uzavřená záležitost
Citlivou otázkou vyhnání je samozřejmě problém, jak se vyrovnat za ukradený nebo zničený majetek. „Nepožadujeme odškodnění, jen stejná práva v restitucích pro Němce jako pro Čechy,“ prohlašoval za sudetské krajany počátkem 90. let tehdejší předseda jejich střechové organizace Franz Neubauer s tím, že by nešlo o majetky v soukromém držení, ale o ty, které má v rukou stát. Tato představa zapadla. Letos v květnu přišlo vedení sudetoněmeckého landsmanšaftu s novým návrhem: odškodnit všechny sudetoněmecké krajany, kteří byli „od května 1945 do dubna 1953 v bývalém Československu na základě své etnické příslušnosti vystaveni obzvlášť tvrdému pronásledování nebo byli déle než tři měsíce z politických důvodů internováni či vězněni“. Podle landsmanšaftu by šlo přibližně o dva tisíce lidí a výše odškodného by nepřesáhla čtyři tisíce marek. Česká strana se ovšem požadavkem odmítla zabývat, a vedení krajanského spolku jej tudíž stáhlo. „Ten návrh jsme mohli vzít za základ vyjednávání a ukončit už ten spor,“ říká politolog Doležal. „Kdybychom se to teď pokusili vyřešit, tak nás to ještě nemusí přijít tak draho. Jestli budeme čekat na tlak zvenčí, tak si sami ublížíme.“ Doležal letos počátkem léta přišel s myšlenkou, že když se sudetské otázky bojí politická elita, musí se hledání východiska chopit občané sami. A navrhl uspořádat veřejnou sbírku určenou k odškodnění vyhnaných krajanů. Na ministerstvu zahraničí ovšem jeho nápad příliš nezabral. „Já nechápu, proč tu otázku zase otevíráte,“ říká ředitel odboru států střední Evropy Jiří Šitler, který je zároveň naším vyjednavačem o odškodnění nuceně nasazených. „Německo nám v reparacích dluží ještě strašně moc peněz. Tím pádem o odškodnění nemůže být ani řeči. Je to uzavřená záležitost, to my Německu nabízíme, že na to zapomeneme, a Němci ještě mohou být rádi.“
Rámeček
Kolektivní vina
Stejně jako Čechoslováci po válce uvěřili populistickým slibům komunistů a zvolili si tak na čtyřicet let totalitu, uvěřili i čeští Němci ve 30. letech nacistickému vábení Henleina. Nikoli ale všichni. Třicet procent jich dalo i ve vypjaté a nebezpečné době hlas demokracii. Po válce ovšem čeští vítězové uvalili na všechny sudetské Němce stejnou kolektivní vinu. Do listopadu 1946 bylo ze svých domovů vyhnáno 2 256 000 lidí. Mnozí z nich museli projít internačními tábory a jejich pouť zachytil historik Tomáš Staněk ve své knize Tábory v českých zemích 1945–1948. „Lidé museli státi před výslechem až šest hodin v červencových vedrech před baráky, a když padali, byli mláceni pažbami, stráže do nich kopaly, dávaly jim škatulky od sirek na nos, a komu spadla, toho odvlekly do umývárny a tam ho řezaly do krvava,“ píše se zde o jednom z pražských lágrů. Třicet tisíc sudetských Němců bylo během „odsunu“ brutálně zavražděno. Historik Karel Kaplan také zdůrazňuje, že bylo odsunuto i zhruba 120 tisíc německých antifašistů, kteří celou válku aktivně bojovali na spojenecké straně proti Hitlerovi.
