Letos 25. února generální ředitel IPB Jan Klacek osobně převzal závěrečnou zprávu bankovního dohledu ČNB. Na padesáti stranách (s osmi přílohami) inspektoři shrnují, k čemu během své půlroční kontroly došli. Je to zdrcující čtení: v IPB panuje chaos, „jeden útvar neví, co dělá druhý“, manažerům chybí jakákoli strategie a vážné problémy jen narychlo maskují. V tuto chvíli je však hlavní, že inspektoři ve zprávě přímo vyslovili podezření z trestného činu zkreslování účetní evidence. Pro policii to je dostatečný základ k stíhání bývalých manažerů IPB.
Na přání šéfů
V polovině loňského roku IPB evidovala úvěry za 157 miliard korun. Inspektoři na vzorku 186 největších a nejspornějších klientů (dohromady měli půjčeno 60 miliard) přezkoumávali, jestli banka správně odhaduje jejich rizikovost a vytváří si dost rezerv pro případ nesplácení. A výsledek? IPB ve svých výkazech tvrdí, že do dvou nejhorších kategorií „pochybné“ a „ztrátové“ patří 61 klientů s dluhem necelých 11 miliard. Inspektoři ji však vyvádějí z omylů: takto rizikových klientů je 105 a špatné úvěry přesahují 28 miliard. Jak je tak obrovský rozdíl možný? Podle inspektorů hodnotili rizikovost klienta často titíž úředníci, kteří předtím úvěr sami poskytli, a proto se stav splácení snažili vylíčit v co nejlepším světle, aby nepřišli o prémie. Další důvod: IPB řadě ztrátových klientů otevřela ještě jiný účet, kde už je vykazovala jako spolehlivé. To se týká třeba zlínských Závodů přesného strojírenství (354 milionů, loni na podzim zbankrotovaly), Válcoven trub Chomutov (130 milionů), zkrachovalých Přerovských strojíren (107 milionů) či přerovské stavební firmy Jana (153 milionů). V posledním případě představenstvo IPB nařídilo z nejasných příčin úvěr poskytnout, přestože ho výslovně nedoporučila oblastní pobočka. Na neodůvodněná rozhodnutí nejvyššího vedení IPB narazili inspektoři ještě v celé řadě případů (většinou neuvádějí datum ani výši úvěrů). Tak například když svou půjčku nesplácela Proventa, firma manažerů dnes již zaniklého impéria Chemapol, počítačový program IPB ji automaticky zařadil k rizikovým klientům - ovšem představenstvo banky ji nařídilo vrátit zpět mezi vzorné. Z neznámých příčin dostala tuto výsadu i jakási Česká privatizační, která se podle obchodního rejstříku zabývá pronájmem nemovitostí a ekonomickým poradenstvím (se splátkami byla v prodlení už dva roky). Loni 30. června představenstvo rozhodlo, že firmě NERO, patřící někdejšímu šéfovi plzeňské Škody Soudkovi, odloží splátku úroků, jen aby ji nemuseli zařadit mezi rizikové klienty. V říjnu NERO skončila v bankrotu, takže za ztráty IPB z tohoto případu jsou šéfové banky přímo zodpovědni.
Vzhůru do Běloruska
Zpráva také potvrzuje, že v IPB se porušovaly všemožné limity, které mají banky kvůli rozložení rizika. Tak například u půjček do zahraničí určuje ČNB limity pro jednotlivé země podle míry jejich rizika. V době kontroly obchodníci IPB při svých operacích výrazně překračovali limity pro Kazachstán (o 547 milionů korun) a Bělorusko (o 361 milionů). Inspektoři neříkají, o jaké operace přesně šlo a zda jimi IPB vznikla škoda, zvlášť se však zastavují u úvěru 366 milionů pro litevskou banku SCBL (pro celou Litvu totiž platil limit 250 milionů). Až dosud byla řeč pouze o stamilionových případech. Vůbec nejvážnější bylo ale překročení limitů pro úvěry u tzv. ekonomicky spjatých skupin. Předpisy ČNB definují, od jakého stupně majetkové a personální provázanosti se klienti považují za jednu skupinu, a nařizují nepůjčovat jim dohromady více než 25 procent kapitálu banky (kapitál je, zhruba řečeno, základní jmění plus zisk). Takovou skupinu například tvořily nizozemské společnosti Maitland a C.D.E. Investments, zastupované jistým René Rijntesem: IPB jim dohromady půjčila 8 miliard, tedy téměř 39 procent svého kapitálu. Shluk pěti firem kolem Sekura Holding, jejichž akcionářem byla shodně Meespierson Management z Kajmanských ostrovů, dostal dokonce 23,4 miliard, což překračuje limit ČNB více než čtyřnásobně. Limit byl překročen i v případě fondu Quartermaine, registrovaného v Nizozemí, který v Česku vlastní firmu Quartermaine Capital (dříve Nomura Capital a ještě dříve Nutshell). Jeho představitelem je Eduard Onderka, který v dozorčí radě IPB dodnes zastupuje hlavního akcionáře, investiční banku Nomura. Pro firmy takto spojené přímo s bankou nařizuje ČNB úvěrový limit 20 procent kapitálu, a i ten IPB překročila: Quartermainu půjčila 4,8 miliardy korun, tedy o 600 milionů více, než směla.
Znalec nad zlato
Všechny tyto půjčky pro podivné spřízněné firmy souvisejí se známým závěrečným velkým trikem, kdy se IPB pokusila zamaskovat své problémy s cennými papíry. Nejprve koncem roku 1998 převedla akcie za 20 miliard na účelově založené společnosti s minimálním kapitálem v Nizozemí a na Kajmanských ostrovech (Sekura, Quartermaine, Maitland apod.). Za to dostala cenné papíry zvané promisory notes, což byl v podstatě příslib zaplacení do konce roku 2000. Na závěr je všechny vložila do zastřešujícího fondu Tritton Development na Kajmanských ostrovech. ČNB se ale nenechala zmást a dál trvala na tom, aby banka vytvořila rezervy pro případ, že ze svých investic do českých akcií utrpí ztrátu. V balíku za 20 miliard byly totiž podniky a fondy nejrůznější kvality: Aero Vodochody, Banka Haná, Bankovní holding, Biocel, Česká pojišťovna, Chemapol, IF Bohatství, IF Obchodu, IPB Pojišťovna, Karlovarský porcelán, PVT, Škoda Plzeň apod. Loni 30. března si proto IPB na jejich ocenění objednala dva nezávislé znalecké posudky. Inspektoři ČNB je ovšem označili za mimořádně pochybné. Zdálo se jim například divné, že oba znalci (Audit & Consulting Experts a doc. Vladimír Smejkal) nezávisle na sobě dospěli ve všech 56 posudcích k naprosto stejným hodnotám, formulacím a dokonce i stejným překlepům. „V posudcích docenta Smejkala se na několika místech vyskytují formulace v množném čísle (provedli jsme ocenění, považujeme), které doslovně odpovídají formulacím A+CE. Pan Smejkal však na posudcích pracoval sám a používal obvykle formulace v jednotném čísle,“ píší inspektoři. Znalci navíc pracovali podle metodiky, určené IPB. Zásahy banky do nezávislých úvah znalců byly ovšem mnohem brutálnější: když například vypočetli cenu akcií České pojišťovny na 2800 korun, IPB jim napsala, že existuje rok starý zahraniční posudek oceňující tytéž akcie na 7326 korun. Znalci bez mrknutí oka použili tuto vyšší cenu, aniž se s údajným posudkem vůbec seznámili. A tak zatímco IPB si na základě těchto expertních stanovisek uložila do rezerv 3,6 miliardy korun, podle výpočtu inspektorů, kteří akcie ocenili podle předpisů ČNB, potřebovala nejméně 8,2 miliardy. Bankovní dohled svá zjištění shrnul, že IPB „postupuje neobezřetně a provádí obchody způsobem, který poškozuje zájmy jejích vkladatelů a ohrožuje bezpečnost a stabilitu banky“. Auditoři z Ernst & Young později odhadli, že v IPB chybí nejméně 40 miliard, které dnes musejí zaplatit daňoví poplatníci. Kam se peníze z banky poděly, to musí nyní zodpovědět policie.
