V pravé silvestrovské poledne zažila největší emě světa historickou událost. Po deseti letech mocenského výsluní složil funkci ruský prezident Boris Jelcin – ne vinou smrti či vnitrostranických bojů, jak bylo až dosud v Moskvě zvykem, ale dobrovolně a ještě s dojemnou omluvou. „Chci vás poprosit za odpuštění, že jsem nesplnil naděje těch, kteří věřili, že se jedním rychlým skokem přeneseme z totalitní minulosti do světlé, bohaté a civilizované budoucnosti. Sám jsem tomu věřil. Asi jsem byl v mnohém naivní, ale některé problémy se prostě ukázaly jako daleko složitější,“ pronesl pomalým hlubokým hlasem Jelcin a v očích se mu zaleskly slzy dojetí. Po odchodu Margaret Thatcherové či Helmuta Kohla má tedy svět příležitost bilancovat éru další politické legendy postmoderních časů.
Nikdo nade mnou
Na širší politické scéně Sovětského svazu se stranický funkcionář Boris Nikolajevič Jelcin z uralského Sverdlovska poprvé objevil v polovině osmdesátých let. To již měl nad sebou gloriolu schopného a průbojného funkcionáře, který jde neústupně za svým cílem. „Otcovo autoritářství a tvrdost ze mne udělaly také tvrdého člověka,“ vzpomíná Jelcin na přísnou otcovskou výchovu, při níž se ke slovu často dostal kožený pásek. Vyšel z chudých poměrů a o vše musel bojovat. „Žili jsme více než deset let v dřevěném baráku s rodinami ostatních dělníků. Mezi místnostmi byly jen tenké přepážky. Každý slyšel všechno, co řekl někdo jiný v další místnosti. Dodnes na to vzpomínám s nenávistí,“ poznamenal ve svých memoárech o dětství v uralské vesnici Butka. Ve škole byl bystrý a zvídavý, prospěch mu ale často kazily špatné známky z chování. Přesto nakonec prošel až na vysněnou polytechniku ve Sverdlovsku, kde vystudoval stavebnictví. Poté již přišla strmá profesní kariéra mistra, stavbyvedoucího, hlavního inženýra a náčelníka stavební správy velkého průmyslového trustu Južgorstroj. Do komunistické strany vstoupil Jelcin v roce 1961, ve svých třiceti letech. Cesta nahoru jinudy nevedla. Z vedoucího oddělení stavebnictví sverdlovského oblastního výboru se za pár let vypracoval až na prvního tajemníka. To nebyla zanedbatelná funkce. Stal se prakticky neomezeným pánem průmyslově velmi důležitého kraje o dva a půlkrát větší rozloze než Česká republika, s 4,5 miliony obyvatel. Na léta svého uralského panování vzpomíná Jelcin rád a s nostalgií. „Můj život se vyvíjel tak, že jsem prakticky nikdy nebyl nikomu podřízený. Nikdy jsem nebyl náměstkem,“ píše ve svých vzpomínkách. V tuhých nomenklaturních poměrech sedmdesátých let ale držel krok i linii. V roce 1975 bourá Jelcin na příkaz z moskevského centra ve Sverdlovsku dům, ve kterém trávila v roce 1917 své poslední chvíle před popravou carská rodina. Na pozdější výtky odpoví novopečený bojovník proti komunismu lakonicky: "Ano, udělal jsem to. Nemohl jsem nesplnit příkaz. "Již ve Sverdlovsku však prokázal Jelcin jednu obrovskou přednost, kterou ve své další kariéře beze zbytku zúročil: výbornou schopnost komunikovat s davem. Dokumentární film Jevgenije Kiseljova, který běžel na ruské televizní stanici NTV těsně po abdikaci, ukazuje Jelcina, jak v roce 1982 bez jakéhokoliv strachu vstupuje do sverdlovského studia státní televize a v přímém přenosu odpovídá na dotazy pracujících. Jelcin se vystavil přímým otázkám davu a chytře na ně odpovídal. Věc v tehdejších sovětských poměrech nevídaná.
Fronta na telecí
Do nejvyšší politiky Jelcina vytáhl v roce 1985 nastupující Michail Gorbačov. Znali se už z dřívějších dob a energický aparátčík z Uralu splňoval představu o nových tvářích, které provedou v zemi výrazné změny. Boris Nikolajevič se nabídnuté šance chytil s vervou a přímočarostí sobě vlastní. Brzy obsadil pozici šéfa moskevských komunistů a stal se neformálně třetím nejmocnějším mužem v zemi. Ihned vyházel desítky, možná stovky zkorumpovaných úředníků. Ostentativně odmítl zvláštní stranické výhody a záměrně provokoval. Se čtyřčlennou rodinou se nastěhoval do obyčejného činžovního domu, Moskvu křižoval v ojetém bílém žigulíku, odmítl jezdit na honosnou stranickou daču nedaleko Moskvy. Chodil mezi lidi, byl vidět v tramvaji i metru a pustil se do křížového tažení se zkorumpovaným systémem zásobování hlavního města. Ve svých vzpomínkách píše: "Jednou jsem se dozvěděl, že do jistého obchodu přivezli telecí. Hned jsem tam zašel a postavil se do fronty. To můj obličej ještě lidé tolik neznali. Když na mne přišla řada, slušně jsem požádal o kilo telecího. Prodavač řekl, že má jen hovězí. Žádal jsem o rozmluvu s vedoucím a trval na návštěvě skladu. Tam jsem našel telecí, které vynášeli oknem, aby ho odvezli bůhvíkam. Nasadil jsem všechny páky, abych případ objasnil, a vedoucí krátce nato vyletěl. " Za nejrůznější delikty šlo jeho přičiněním před soud osm stovek lidí pracujících v zásobování.
Vše pro demokracii
Nebývalý vzrůst Jelcinovy popularity nemohl zůstat stranou pozornosti kovaných soudruhů. Gorbačov chvíli Jelcina využíval jako vhodného strašáka na konzervativní křídlo politbyra, v létě 1987 ale rozjetý Jelcin překročil všechny meze. Napřed se bez ohledu na dosavadní zásady stranické disciplíny odvážil kritizovat za pomalost a nedostatečnost reforem samotného Gorbačova, v říjnu dále přišlápl plyn a poprvé jako jeden z kremelských mocných vyslovil „nevídanou“ myšlenku, že by komunistická strana měla vstoupit do skutečného pluralitního boje s ostatními politickými stranami. O měsíc později je Jelcin za „zradu komunistických ideálů a radikalismus“ odvolán z nejvyšších funkcí. „Měl fialové rty, byl bledý jako stěna, jen stěží držel hlavu vzpřímenou,“ vzpomíná na popravčí schůzi jeden z účastníků Michail Poltoranin. Krátce nato skončil Jelcin na klinice se srdečními problémy a prožil jednu ze svých nejhorších krizí. Hrozící konec kariéry se ale nekonal. Jelcin svou vytrvalostí a houževnatostí zvládl to, co nikdo jiný před ním: dokázal se vrátit. Využil vhodného momentu a stal se vůdčí postavou architektů nového demokratického Ruska, po kterém v rozbouřených časech konce osmdesátých let, plných nadějí a očekávání, tolik lidí v rozpadajícím se Sovětském svazu volalo. Ruské demokratické hnutí bylo vedeno spíše městskými intelektuály a disidenty z Moskvy a Leningradu. Lidmi typu Andreje Sacharova či Sergeje Kovaljova. „Tito intelektuálové potřebovali nějakého praktika, muže ulice, a Jelcin se pro tu roli hodil téměř ideálně. Bez něj a jeho odvahy jít mezi lidi, bez jeho přímého, nekomplikovaného a jemně populistického vystupování by z jejich skvělých ideálů nezůstalo vůbec nic,“ říká moskevský novinář Andrej Piontkowski. Tak se stal Jelcin symbolem nového Ruska. Instinktivně vytušil, že Sovětský svaz v čele s čím dál více zachmuřeným reformátorem Gorbačovem směřuje definitivně k zániku a vše vsadil na „ruskou kartu“. Byl zvolen poslancem, po tvrdém zákulisním boji, řadě neúspěchů a pádů, ale i skvělých zmrtvýchvstání získal v parlamentu funkci předsedy. Okázale vystoupil z komunistické strany a svůj stranický průkaz demonstrativně odložil na řečnickém pultu. Všelidovým hlasováním je v červnu 1991 zvolen padesáti sedmi procenty voličů ruským prezidentem. Definitivní gloriolu vítěze pak získává tím, že se při srpnovém generálském puči proti Gorbačovovi jasně staví na jeho stranu, na stranu pokračujících reforem a nově se rodící ruské demokracie.
Jen poklábosit už nestačí
Koncem roku 1991 se Jelcin ocitá na vrcholu popularity. Spolu s představiteli Ukrajiny a Běloruska a dalších svazových republik podepisuje smlouvu o zániku Sovětského svazu, čímž se automaticky zbavuje také svého posledního konkurenta, Michaila Gorbačova. Startuje první vlna ekonomických reforem, řízená známým ekonomem, vicepremiérem Jegorem Gajdarem, kterému dal Jelcin pravomoci k provedení „šokové terapie“, tedy co nejrychlejšího přechodu od státem řízené k tržní ekonomice. Kombinací osobní odvahy a zdůrazňováním nových demokratických principů mezitím rozhýbává stojaté vody postkomunistického Ruska. Distancí od komunismu ukojil hlad prostých Rusů po něčem novém, nečekaném. Znovu vyplula na povrch jeho schopnost komunikovat až manipulovat davem. Byl bystrý, s výborným mocenským instinktem, ale zase ne příliš vzdělaný, aby velkou masu obyčejných Rusů odradil. Přímým a jadrným vystupováním a slabostí pro vodku se stal pravým ztělesněním správného ruského „mužika“, který bouchne do stolu a udá směr. „V ulicích byly najednou zase trhy, začal na nich proudit život. Lidé se nebáli zastavit, poklábosit, zazpívat si. To jsme nikdy předtím neviděli,“ vypráví v retrospektivním jelcinovském pořadu televizní stanice NTV jedna z obyvatelek Moskvy. Líbánky se svobodou však trvaly jen velmi krátce. Vládnout Rusku a pomalu ho stavět znovu od základů se ukázalo být pro Jelcina daleko těžší než bořit starý Sovětský svaz. Gajdarovská skupina mladých reformních ekonomů, kterou Jelcin povolal do vlády, začala tvrdě narážet u stále silné komunistické opozice i netrpělivých občanů, a reformy se prakticky nestačily ani rozběhnout. Obrovský nárůst inflace, nezaměstnanosti spolu s velkými rozpočtovými problémy způsobil mezi lidmi rychlé rozčarování. Na rozdíl od zemí střední a východní Evropy nevzniklo v Rusku hnutí občanského odporu, a tedy ani nové, nekomunistické elity, schopné nahradit starou nomenklaturu. Změny „zaváděné shora“ přinesly tragické výsledky. Začal se sice rodit soukromý sektor, země přilákala první zahraniční investory, ale na život prostých lidí to mělo rozporuplný dopad. Mohli si koupit do osobního vlastnictví své byty a dači, podnikat či cestovat, proti tomu ale stála ztráta starých jistot (především zaměstnání a stálého platu), obrovský nárůst kriminality a zrození nové úzké elity s pohádkovými příjmy. Rusko se po krátké iluzi vrátilo k starému známému heslu, že „nikdy nebylo chudou zemí, jen v něm žije mnoho chudých lidí“. Průměrný mladý Moskvan pobíral po celá devadesátá léta plat (pokud mu byl vůbec vydáván) ve výši zhruba 150–170 dolarů měsíčně, často s několikaměsíčním zpožděním. Pokud živil ženu a jedno malé dítě, stačilo mu to po zaplacení nájmu a komunálních poplatků pouze k velmi skromnému životu. Do spořitelny si nemohl uložit téměř nic.
Neomezený vládce
Boris Jelcin tušil, jak mu ujíždí půda pod nohama, a snažil se ráznými tahy, odpovídajícími vlastní povaze, propadu popularity rychle zabránit. Po soustředěném útoku konzervativního parlamentu propouští v prosinci roku 1992 Jegora Gajdara a do vlády nastupuje starý nomenklaturní kádr, ředitel Gazpromu Viktor Černomyrdin. Oblíbence Gajdara, stejně jako řadu dalších, kteří ho „zklamali“, maže Jelcin ze své paměti. „Lidé, kteří neodpovídali jeho momentálním představám, bez milosti zatratil, a tím pro něj přestali existovat. Nikdy jim nic nezapomene a neodpustí, ale nemstí se jim, nepronásleduje je. Prostě už pro něj nejsou,“ řekl k tomu jeden z významných ruských politiků, předseda hnutí Jabloko Grigorij Javlinskij. Tvrdý souboj s postkomunistickým parlamentem ovšem pokračuje i po vyhazovu reformátorů. Jelcin se tedy uchyluje k radikálnímu tahu. V září 1993 parlament zvláštním dekretem rozpouští. Zákonodárci v čele s Ruslanem Chasbulatovem a Alexandrem Ruckým dekret odmítají, prezident tedy v říjnu vydává rozkaz k vojenskému dobytí parlamentu. Tato chvíle je vnímána jako zlom v hodnocení Jelcina. Ten se totiž po těchto zkušenostech již nechce dělit o moc s poslanci, a všechnu ji soustřeďuje ve svých rukách - za asistence zdecimovaného parlamentu zřizuje politický systém, který nemá v civilizovaném světě obdoby. Nová ústava z prosince 1993, přijatá dumou krátce po porážce odbojných poslanců, jde Jelcinovi zcela na ruku: zakotvuje v zemi zvláštní prezidentský systém, v němž je prezident nejen šéfem exekutivy, ale také hlavním zákonodárcem. Nekontrolovatelným mocenským centrem se tak opět stává Kreml. Slovenský analytik Alexander Duleba k tomu ve své nové knize Rusko na konci Jelcinovy éry píše: "Na to, aby bylo v Rusku možné ovlivnit politiku státu včetně legislativy, není potřeba mít přímé zastoupení v parlamentu získané ve volbách. Stačí jen získat vliv v nevolené prezidentské administrativě, která de facto kontroluje vládu a prostřednictvím prezidentských dekretů supluje parlament. "Prezident vybírá premiéra, jmenuje vládu, navrhuje a odvolává kandidáty na soudce ústavního, nejvyššího i arbitrážního soudu, generálního prokurátora i předsedu Centrální banky Ruska. Sám je prakticky neodvolatelný, pouze rozhodnutím nejvyššího soudu, který ho musí shledat vinným z vlastizrady či jiného těžkého zločinu. Porušení ústavy přitom paradoxně nemůže být důvodem jeho odvolání. Státní dumu může prezident bez milosti rozpustit, pokud mu třikrát neodhlasuje kandidáta na premiéra nebo když vyjádří nedůvěru celé vládě.
Klid v Horní Voltě
Násilné uvolnění rukou od „parlamentních kverulantů“ ovšem Jelcina automaticky posouvá do ještě nebezpečnějších podniků. V prosinci 1994 posílá ruská vojska „zabránit separatistům odtrhnout Čečensko od federace“, a v bojích nesmyslné války zahynou tisíce čečenských civilistů i ruských vojáků. Tragická neschopnost nových státních struktur vybírat daně a s tím spojený masový rozvoj stínové ekonomiky škrtí i nadále jakýkoli zdravý růst země. A to i přesto, že Rusku ze Západu každý rok přicházejí obrovské dotace, které mají Jelcinovi pomoci udržet v „Horní Voltě s jadernými zbraněmi“, jak bývá Rusko v nadsázce nazýváno, pořádek a alespoň relativní klid. Jinými slovy: místo rozvoje ruské demokracie sází západní politici na jistě nezanedbatelnou stabilitu. Domácí situace je však stále rozbouřenější. Zločinnost a korupce dosáhly v Rusku v polovině devadesátých let nevídaných rozměrů. Podle údajů ruského ministerstva vnitra z roku 95 vzniklo v zemi 9000 organizovaných zločineckých skupin, které kontrolovaly 400 bank a 1500 státních podniků. Kolem čtyřiceti procent podnikatelů se podle odhadu vnitra zapojilo do kriminálních aktivit. Úzká, rychle bohatnoucí ekonomická elita navíc získala nejspolehlivějšího zastánce právě v Jelcinovi a jím zkonstruované „dělbě moci“. Již citovaný A. Duleba k tomu píše: "Nové politicko-ekonomické oligarchii vyhovuje prezidentský systém, protože kumulace moci v rukách státní administrativy, nepodléhající kontrole parlamentu, o veřejnosti ani nemluvě, znemožňuje účinnou kontrolu privatizace a nakládání se státním majetkem. " Právě malá skupina elitních privatizátorů se stala oporou Jelcinova režimu a politologové upozorňují, že tito mocní lidé dnes nemají sebemenší zájem na opětovné liberalizaci ruské politiky.
Na křídlech Aeroflotu
V parlamentních volbách 1995 jasně zvítězili do finančních skandálů devadesátých let nezapletení komunisté, a vzápětí se chystali zaútočit i na Kreml. Prezidentské volby v roce 1996 byly ovšem dalším velkým vítězstvím Jelcina, který v pravý čas dokázal emocionální ruské voliče přesvědčit o své nenahraditelnosti. Stále vážněji nemocný Boris Nikolajevič se pod pečlivým dohledem lékařů změnil z nemocného člověka v čiperného starce. Najednou vzorně artikuloval, nepotácel se, dokázal se pohybovat i v rytmu tance, a hlavně nebyl od počátku února 1996 viděn na veřejnosti v podnapilém stavu. V prvním kole prezidentských voleb získal přes pesimistické předpovědi neuvěřitelných 35 procent hlasů. Taktickým spojením s generálem Alexandrem Lebeděm v kole druhém porazil komunistického kandidáta Zjuganova definitivně. Vítězství jej však stálo mnoho sil. V listopadu 1996 podstoupil složitou srdeční operaci a dlouho se z ní zotavoval. Novináři pak spočítali, že ve dvou letech 96–97 strávil prezident Ruska celou polovinu času na nemocenské. Do politiky posléze vstupoval pouze chaoticky a zmateně. Vždycky byl považován za impulzivního a nepředvídatelného politika, ale když sedmkrát za své druhé volební období odvolal celý vládní kabinet a nahradil jej novým, začal i stále se zmenšující hlouček jeho příznivců pochybovat o Jelcinově duševním zdraví či schopnosti skutečně odpovědně vládnout zemi. Na návštěvě ve Švédsku v prosinci 1997 ohlásil Jelcin nečekaně, že Rusko jednostranně snižuje svůj jaderný arzenál na třetinu předchozího stavu. V Kremlu to vyvolalo konsternovaný údiv. Jelcinův mluvčí pak musel novinářům donekonečna vysvětlovat, že prezident měl ve skutečnosti na mysli, že Rusko žádné jednostranné odzbrojovací kroky v úmyslu dělat nemá. Skandál kolem Jelcina vyvolala i kniha dlouholetého šéfa jeho ochranky Alexandra Koržakova, který jej popsal jako notorického alkoholika se sebevražednými sklony. Neuvěřitelně široce nakumulovanou moc, soustředěnou v Kremlu, začali postupně přebírat tajní Jelcinovi poradci, spolupracovníci a „našeptávači“. Zrodila se tajemná Rodina, která udržovala nemocného Jelcina jako loutku v popředí, a v zákulisí přebírala stále větší podíl na jeho rozhodování. Ústřední postavou tohoto „poradního sboru“ se stala prezidentova mladší dcera Taťjána Djačenková, jíž zdatně sekundoval šéf prezidentské kanceláře Valentin Jumašev, později nahrazený Alexandrem Vološinem. Právě jejich prostřednictvím se podle moskevských politologů a novinářů dostali do blízkosti Jelcina lidé jako Boris Berezovskij, jeden z těch nejbohatších v zemi s majetkem zcela nejasného původu, čilý privatizátor (například Aeroflot, kam jako ředitele dosadil manžela druhé Jelcinovy dcery Jeleny, vlastní také desítky vlivných novin či bývalou státní televizi ORT. ) Definitivní ránu jeho domácímu i zahraničnímu image dal v létě 1999 případ tajných zahraničních kont, na nichž se podle informací listu New York Times ukládaly Jelcinovi a jeho blízkým miliardy z mezinárodní pomoci hroutícímu se Rusku. Vyšetřování není dodnes u konce, ale již zveřejněné důkazy stačí k tomu, aby Jelcinem tolik a často zdůrazňovaná osobní bezúhonnost a neúplatnost vzaly definitivně zasvé.
Rodina je za vodou
Přes všechny strasti posledních let byla reakce na silvestrovské loučení „cara Borise“, jak Jelcina přezdívají na Západě, smířlivá. Inteligence pokývala uznale hlavou a část prostých Rusů dokonce stejně jako on uronila během abdikační řeči nějakou tu slzu. Zvláštní závěrečné smíření unaveného a nemocného prezidenta a jeho zklamaného národa jako by signalizovalo, že Jelcinovy sny byly i sny prostých ruských lidí, a jeho chyby i jejich chybami. Po televizním projevu se již bývalý prezident odebral za Moskvu do své rezidence Gorki 9 a strávil podle svého mluvčího Jakuškina „nejlepší Nový rok za poslední léta“. Přes televizní kajícnost má Jelcin přece jen důvod ke spokojenosti. Za svého nástupce našel mladého, v kremelských intrikách výborně se pohybujícího Vladimira Putina, který by měl „Rodině“ zajistit nedotknutelnost majetku a zachování vlivu. Putin, nesoucí se šikovně na znovu probuzené touze Rusů po národní hrdosti a velkém, jednotném Rusku, kterou prozatím úspěšně ukájí čečenskou válkou, na tento obchod přistoupil, a jeho první dekret zajistil Jelcinovu nejbližšímu okolí beztrestnost. Boris Jelcin tedy může v klidu své vysoké penze přemýšlet o tom, co vlastně z jeho velkého snu o demokratickém Rusku zbylo. V historických análech zůstane bezpochyby zapsán jako první demokraticky zvolený prezident Ruska a symbol nových pořádků. Jeho dědictví je však velmi rozporuplné. S koncem SSSR nebyl spojen chaos a krveprolití, díky autokratickému vládnutí je ale Rusko ještě stále teprve na cestě ke skutečné demokracii. Zmítají jím finanční krize, ekonomika je v troskách. Svůj úřad Jelcin opouští v čase, kdy země vede další nesmyslnou válku v Čečně, která ji přivedla do největší mezinárodní izolace za dlouhá desetiletí. „Západ považoval Jelcina dlouho, až příliš dlouho za cestu k řešení ruské krize. V poslední době se však ukázalo, že je její součástí,“ říká ředitel prestižního bruselského Střediska pro výzkum evropské politiky (CEPS) Peter Ludlow. Přes to všechno ale jednu věc Borisi Jelcinovi nikdo nevezme: v dějinách zůstane zapsán jako „otec ruské demokracie“.
Rozhovor
Putin je velká záhada,
říká moskevský politolog Igor Čubajs
Jak hodnotíte nenadálé odstoupení prezidenta Jelcina?
Z pohledu Jelcina jako nesmírně náročné. Pro nemocného člověka Jelcinova typu, a Boris Nikolajevič byl de facto nemocný po celých deset let své vlády, je psychologicky velmi obtížné připustit si slabost, a najít sílu k dobrovolnému odchodu. Řada politologů i psychologů se u něj v posledních letech shodovala téměř na jediném - totiž, že se zcela jistě bez donucení své funkce nevzdá. Z tohoto úhlu pohledu je tedy jeho odstoupení pozitivní zpráva. Podle mého názoru se Jelcin neměl podruhé o prezidentský úřad v roce 1996 vůbec ucházet. Byl příliš handicapován svými nemocemi. Ale když už se tak stalo, dobře, že nyní odstoupil. Pozdě, ale přece.
Dovedl byste najít největší Jelcinův úspěch za deset let jeho vlády?
Těžko hovořit o úspěších. Pokud ale lze přece jen najít na jeho vládě něco pozitivního, pak je to fakt, že se dokázal stát v Rusku na začátku devadesátých let symbolem změny. Že našel odvahu tuto nelehkou úlohu hrát. V roce 1991 se před novým Ruskem otevíralo mnoho scénářů dalšího vývoje a jeden z nich mohl být i ten, že se prostě s komunistickou nomenklaturou a celým jejím systémem vlastně nic podstatného nestane. Jelcin to odmítl, rozhýbal mnoho věcí a posunul vývoj kupředu. To je nutné mu přiznat. Bohužel ale s tím jde ruku v ruce i jeho největší neúspěch - totiž že nabídnuté šance nedokázal využít k ničemu pozitivnímu. Dokázal bořit, ale nic nevystavěl. Nebyl schopen dát Rusku nějakou novou smysluplnou a lehce pochopitelnou ideu. Od začátku devadesátých let se v Rusku pod Jelcinovým praporem neustále bojuje proti starým komunistickým pořádkům, vynaložily se obrovské sumy na záchranu ekonomiky i základních sociálních jistot lidí, a co z toho nakonec zůstalo? Rozvrácená a vnitřně nejistá země. Největším paradoxem Jelcinovy vlády je, že v hledání smysluplného programu jsme po deseti letech stále na úplném začátku. Neudělali jsme krok zpět, ale ani kupředu.
Je Rusko schopno učinit tento krok se žhavým prezidentským kandidátem Vladimirem Putinem?
Putin je pro většinu pozorovatelů, stejně jako pro mě, velká záhada. Nikdo vlastně neví, co od něj lze očekávat. Jeho kroky a tahy jsou rozvědčicky nečitelné. Má zřejmě výborné kontakty na rozhodující místa v armádě a v dalších silových složkách. Zatím ale není z jeho konkrétních činů vidět nic jiného než válka v Čečensku a mnoho slov o pořádku a silném státu. Na skutečné záměry a kroky Vladimira Putina si tedy ještě budeme muset nějaký čas počkat. Faktem ale je, že se dostal k moci relativně mladý člověk, plný elánu a sil. Určitě nebude jen sedět se založenýma rukama. V tomto (a pouze v tomto) smyslu lze tedy hodnotit nástup Putina jako přínos. Horší to totiž v této zemi po nepodařené Jelcinově vládě být nemůže. A ať už udělá Putin cokoliv, může to být jen změna k lepšímu.
Autor je publicista.
