Na úsvitu dne 26. června 1950 byla v pankrácké věznici oběšena s dalšími třemi odsouzenci bývalá poslankyně národněsocialistické strany Milada Horáková. Od její smrti uplynulo již půl století, čas však tuto ránu ve svědomí české společnosti dosud nevyhojil. Osobnost Milady Horákové je příliš výrazná, a přímočará cesta, jež ji dovedla na popraviště, působí jako naléhavý vzkaz. Přestože Horáková před soudem jasně přiznala, že usilovala o svržení komunistické diktatury, čímž narušila komunistickou zákonnost, šlo nepochybně o justiční vraždu, neboť samo komunistické právo bylo z hlediska lidskosti zločinné.
Otázka viny
Mechanismy justičních zločinů 50. let jsou známé. Rozhodovala o nich tzv. bezpečnostní pětka, kterou řídil Gottwald podle Stalinových příkazů. České svědomí by jistě uvítalo, kdyby mohlo hlavní díl viny přenést do příšeří Kremlu, společenský systém však nemůže existovat mimo společnost. Kdo v něm žil a pracoval, nemůže se od jeho zločinů tak docela distancovat, i když hlavní díl spoluviny nesou jistě členové komunistické strany a pracovníci represivních orgánů. Jim také justiční vražda Horákové přinesla největší prospěch. Zastrašila odpůrce, radikalizovala příznivce a především ukázala, že valná část lidu i kulturních elit je ochotna halasně schvalovat státní násilí. Do soudní síně, kde se proces konal, svážely autobusy denně stovky dychtivých diváků, básníci se v novinách předháněli, kdo své zhnusení ze „zrádců národa“ vylíčí nejbarvitěji, a na šest tisíc kolektivů (včetně žákovských ze základních škol) požadovalo v rezolucích nejvyšší tresty. Kampaň byla pochopitelně řízena z politbyra a ti, kteří při hlasování o rezolucích nezvedli ruku pro vraždu, zpravidla přišli o zaměstnání, šlo však jen o ojedinělé případy. Ostatní jako by se s úlevou manifestačně zříkali mravní náročnosti, kterou národ kdysi obtížili buditelé a T. G. Masaryk. V souvislosti s „protistátním centrem“ Milady Horákové se v krajích konalo dalších 35 dílčích procesů, při nichž žalobám čelilo více než šest set osob, vesměs aktivistů národněsocialistické strany. Soudy vynesly 10 rozsudků smrti a 48 trestů těžkého žaláře na doživotí, celková výměra nižších trestů činila 7850 let a majetky všech odsouzených byly konfiskovány. Po národních socialistech zakročili komunisté stejným způsobem i proti katolíkům, agrárníkům a dalším možným společenským segmentům vzdoru.
Charakter oběti
Kriminalističtí psychologové se v posledních letech nezabývají pouze dispozicemi pachatelů, ale také jejich obětí, neboť dospěli k názoru, že jisté lidské vlastnosti přitahují určitý typ zločinnosti. Charakter a osud Milady Horákové v tomto ohledu zřetelně vypovídá o mentalitě jejích vrahů, ať už je spatřujeme v mocenských špičkách, v komunistické straně jako celku, anebo v českém lidu, jenž popravu tak nadšeně schvaloval. Československo vzniklo, když jí bylo sedmnáct let. Patřila ke generaci Devětsilu a Osvobozeného divadla, jež se vyznačovala svěžím duchem, optimismem a živým sociálním citem. Po studiu práv se jako úřednice pražského magistrátu soustředila na masarykovskou „drobnou práci“ v sociální oblasti a vedle toho významně působila v ženském hnutí. Žila ve šťastném manželství a roku 1933 se jí narodila dcera. Až do Mnichova se Horáková pohybovala jen na okrajích velké politiky a veřejně se angažovala především v rozvíjení občanské společnosti. Po Mnichovu organizovala pomoc utečencům z pohraničí a v protektorátu od počátku pracovala v odboji. Zatčena byla v létě 1940, tedy ještě v éře nacisticko-komunistických líbánek, poznala bití, mučení i čekání na popravu, posilovala ji však pevná a nekomplikovaná víra v Boha, jakou už v dětství získala v evangelickém prostředí své rodiny. I v koncentrácích nacházela různé způsoby jak pomáhat druhým. To, že přežila, vnímala jako zázrak a poválečný život jako dar, který je povinna naplnit vyšším smyslem. Po návratu do Prahy v květnu 1945 přijala Horáková na popud prezidenta Beneše funkci poslance Prozatímního národního shromáždění a o rok později byla do parlamentu řádně zvolena. Krom toho působila v čele Rady československých žen, Svazu osvobozených politických vězňů a ve výborech řady dalších spolků. Už v létě 1945 měla jasno v tom, že Stalinovi jde o stejné ujařmení menších národů jako Hitlerovi a že je nezbytné rozvíjet styky se Západem, aby se včas vytvořila protiváha jeho záměrům. Není divu, že ministerstvo vnitra pod vedením komunisty Noska na ni už dávno před únorovým pučem nasadilo agenty. Jenže Horáková nic neskrývala. I v únoru 1948 se rázně pokusila zvrátit přeměnu národněsocialistické strany v kolaborantskou stranu socialistickou, partajní vůdci však jen ochromeně čekali, jak situaci zvládne nemocný prezident. Občanských organizací, v nichž pracovala, se během několika dnů zmocnily akční výbory, které ji sesadily z funkcí, z práce na magistrátu byla vyhozena a po smrti Jana Masaryka se vzdala i poslaneckého mandátu. Veřejnou scénu Horáková opustila, v podzemí však začala s organizačními přípravami třetího odboje. Nadcházela éra strachu, ale ona se odmítala bát. Právě to zřejmě komunisty, kteří o jejích tajných aktivitách nevěděli, nejvíc popuzovalo. Hledal se důvod zatčení. Nakonec se jím stala nevinná schůzka několika bývalých poslanců na faře ve Vinoři. Horáková při výsleších svůj odpor ke komunistické diktatuře hrdě přiznávala, její argumenty byly nejen přesvědčivé, ale i právnicky obratné. Snažila se přitom brát vinu na sebe, aby výpovědí nikoho neohrozila. Stejně odpovídala u soudu.
Vítězná smrt
V osobě Milady Horákové byly k smrti odsouzeny vlastnosti, které komunistickému režimu nejvíc překážely: úcta k pravdě, osobní statečnost, činorodé sociální cítění, solidní vzdělání, vlastenectví, obětavost, bystrost a neúplatnost. Před národem i celým světem hrdinsky ztělesnila dva základní principy moderní demokracie, totiž princip občanské společnosti a právního státu. Její osud nebyl jen mučednický, ale svým způsobem vítězný. Nedala se na útěk, nenechala se donutit ke lži a přetvářce, nepodlehla nadšení ani strachu z kolektivního třeštění, zachovala věrnost humanitním zásadám, náboženské víře i vlastní lidské důstojnosti. Zatímco záhadná smrt Jana Masaryka mohla být vykládána třeba i jako jeho selhání, proces s Horákovou jednoznačně demonstroval podstatu „lidové demokracie“. Kdo vstoupil do strany po její smrti, přijal vědomě část kolektivní viny za vraždu. Těm, kteří hodlali pokračovat v odboji, ukázal její příklad jasně, že půjde o nemilosrdný boj na život a na smrt, v němž je oprávněno i násilí, k jakému se uchýlili například bratři Mašínové. Národ, který ji nechal zavraždit, se provinil přinejmenším zbabělostí. V tomto směru je vzkaz Milady Horákové znepokojivě čitelný i po padesáti letech.
