Co se za deset let od návratu svobody udělalo pro ty, kteří kdysi na její obranu nasadili nejvíc? Odpověď uslyšíme toto úterý. Na pražském Žofíně se totiž sejdou k bilanci političtí vězňové z dob rudého teroru 50. let. Nejde o náhodně vybrané datum: přesně před padesáti lety byla popravena Milada Horáková - symbol všech obětí zdejší komunistické diktatury. Bývalí vězňové chtějí na Žofíně také předat politikům kopie unikátních materiálů, které dokumentují, jak komunistická justice zacházela s vězni odsouzenými na smrt a jejich příbuznými.
Komunistické vnímání světa
„Udělalo se strašně málo,“ hodnotí proces jménem „vyrovnání se s minulostí“ člen Konfederace politických vězňů Zdeněk Kovařík. „Nejde totiž zdaleka jen o to, co se udělalo pro nás osobně, ale pro to, aby tato společnost pochopila skutečnou hrůzu komunismu padesátých let.“ Panu Kovaříkovi a jeho kolegům z konfederace vadí už to, že se o době komunismu skoro vůbec neučí ve školách, a to, co se učí, je na jejich vkus až příliš silně poznamenáno komunistickým vnímáním světa. „Učí se sice o Slánském a jeho procesu, kde jedni komunisté soudili druhé, ale nikoli už o třetím odboji. Mladí pak nevědí nic o skutečné historii, nemohou se z ní poučit a vyvarovat se chyb svých předků,“ říká Kovařík a předseda konfederace Stanislav Drobný s ním souhlasí: „Komunikace mezi námi, vězni z padesátých let, a zbytkem společnosti selhává.“ Podle Drobného za to mohou dvě dekády husákovské normalizace: okupantský režim zlomil lidem páteř, takže s ním rozsáhle kolaborovali. To samozřejmě změnilo celospolečenský pohled na komunismus. „Skoro každý se namočil, a tak se tomuto zásadnímu problému vyhýbá,“ říká Drobný. „Za hrůzy komunismu se bere to, že někdo nemohl vyjet za hranice, nebo že mu nedovolili pracovat v oboru, ale justiční vraždy si už nikdo nepamatuje.“ K všeobecnému zmatení přispěl i fakt, že v nepočetné řadě zdejších odpůrců normalizačního komunismu hráli významnou roli „prozřelí“ radikálové z 50. let. Právě jejich vlivnou pozici v prvních polistopadových vládách považuje Drobný - a spolu s ním také třeba místopředseda konfederace Ota Rambousek - za příčinu, proč u nás „vyrovnání se s minulostí“ dopadlo tak polovičatě. Disidenti s komunistickou minulostí po listopadu '89 odmítli byť jen debatovat o zásadním požadavku politických vězňů - postavit komunistickou stranu mimo zákon. „Snažili jsme se je přesvědčit, ale neměli jsme ani moc příležitostí, ani moc šancí, protože za námi nestály žádné masy,“ říká Drobný. „Kromě dvaceti tisíc žijících muklů, z nichž už do dneška dvě třetiny zemřely.“
Lhostejnost
Dalším trýznivým momentem je pro někdejší bojovníky třetího odboje lhostejnost, s níž se ke zločinům komunismu staví zdejší úřady, a pomalost, s níž se pracuje na jejich potrestání. Za podíl na komunistickém rozvratu, za stovky popravených, tisíce zavražděných a statisíce uvězněných lidí se dodnes před českým soudem zpovídalo šestačtyřicet lidí a nepodmíněný trest dostali jen čtyři z nich. „Soudkyně Veselá, která soudí starého Grebeníčka za mučení vězňů, řekla, že nejde o zločin komunismu. Nad tím zůstává rozum stát,“ říká Drobný. Když byli po roce 1989 propouštěni ze státních služeb estébáci, dostávali odstupné kolem třiceti tisíc za každý odsloužený rok. Řada z nich dnes navíc dostává ke svému důchodu nebo platu výslužné v rozmezí od pěti do dvanácti tisíc korun měsíčně. Jsou na tom tudíž mnohem líp než jejich někdejší oběti, které česká společnost odškodnila za pobyt v kriminálech a koncentrácích částkou rovnající se zhruba třem tisícovkám za měsíc za mřížemi (viz rámeček). „Víme, že v tom nejsme sami,“ říká Drobný. Osudy českých hrdinů z druhé světové války, kteří dnes umírají v bídě a osamělosti, se už staly běžným tématem tuzemských novin. „Ptáte se, jestli bych do toho šel znovu? Už bych to nikdy neudělal. Kvůli tomuhle ksindlu tedy ne,“ řekl nedlouho před svou smrtí stíhač Alois Stane. Těžko říci, nakolik podobné pocity převažují po deseti letech svobody i v účastnících protikomunistického odboje. „My nechceme víc než to, aby se společnost vyrovnala s komunismem padesátých let. S tím, že nejde o slova, vždyť tehdy trpěli skuteční lidé,“ říká předseda konfederace Drobný. Přinesla jim devadesátá léta vůbec něco pozitivního? „To víte, že ano,“ říkají všichni oslovení. Svobodu, fakt, že to přežili, že se mohou setkávat.
Ohledací list
Součástí žofínské vzpomínky bude i předání málo známých dokumentů. „Chceme tím ukázat, že byli i jiní popravení než Milada Horáková anebo těch pár komunistů jako Slánský,“ říká předseda Drobný. Strangulatio zní stručná informace ve formuláři pod hlavičkou „příčina smrti“. Jde o ohledací list Václava Švédy, spolubojovníka legendárních bratří Mašínů, kteří v boji proti komunismu tasili zbraně a neváhali je použít. „Jedná se o hromadného vraha zadrženého v NDR,“ vysvětluje list totožnost muže popraveného v roce 1955. (Skupina bratří Mašínů bojovala po únorovém puči proti komunistům sabotážemi a přepady policejních stanic, kde chtěli její členové nalézt zbraně. Později při útěku do amerického sektoru Berlína zastřelili bratři Mašínové čtyři východoněmecké policisty z neuvěřitelných třiadvaceti tisíc, kteří byli postupně nasazeni do terénu, aby prchajícím mládencům zavřeli cestu.) „Uráží mne, že stejný názor jako tehdejší kati má dnes stále ještě většina obyvatel Česka,“ říká Rambousek. Ohledací list Zbyňka Janaty, dalšího ze skupiny Mašínů, obsahuje stejně výmluvná slova - strangulatio a hromadný vrah. Janata ani Švéda nesměli být pohřbeni, a jak dokládá vězeňský protokol z roku 1961 - urny s jejich popelem byly zničeny. To například příbuzní popraveného René Černého měli větší štěstí. Když byl major Černý v roce 1950 popraven za údajnou přípravu vzpoury v borské věznici, nechala jej vězeňská správa spálit a příbuzným pak poslala fakturu na tři tisíce korun. Poté, co ji pozůstalí proplatili, byla jim urna s pozůstatky vydána. Kdyby neměli peníze, skončila by urna na anonymním pohřebišti v pražských Ďáblicích nebo Motole.
Rámeček
Odškodnění
V roce 1990 vznikl na popud politických vězňů zákon, podle něhož soudy zrušily automaticky čtvrt milionu politicky motivovaných verdiktů. Víc než sto tisíc rozsudků se týkalo tzv. nedovoleného opuštění republiky. Šokující je například zjištění, že v letech 1948–51 bylo za velezradu odsouzeno více než osmnáct tisíc lidí. Automaticky bylo rehabilitováno téměř dvě stě tisíc lidí, kteří seděli v kriminálu. „Já osobně rozlišuji jakési tři kategorie politických vězňů z padesátých let,“ říká předseda Konfederace politických vězňů Stanislav Drobný. Do první patřili prý ti, kteří proti komunismu nějak bojovali, ať se zbraní v ruce nebo třeba jen rozšiřováním letáků mezi přáteli, do druhé živnostníci, kterým chtěli komunisté zabavit majetek, a tak je za něco zavřeli, a konečně třetí kategorií byli komunisté, kteří si mezi sebou vyřizovali účty. Většina z politických seděla jen „krátce“, průměrný trest byl tři a půl roku, a to průměr ještě zvedá dvacet tisíc lidí odsouzených na dlouhá léta žaláře. Zákon také zajistil odškodnění - dva a půl tisíce korun za měsíc vězení. Měli na něj nárok i vdovy a sirotci. Za zabavený majetek se platil paušál šedesát tisíc korun. V roce 1997 přiznala vláda žijícím politickým vězňům dalších šest stovek za měsíc vězení. V Německu dostali muklové za měsíc žaláře pět set padesát marek, v Maďarsku dostali na výběr buď pět tisíc forintů měsíčně k důchodu, nebo kupony jako podíl na privatizaci jako jednorázové odškodné (jejich hodnota klesla během roku na desetinu). V Polsku dostali za měsíc v přepočtu asi dva tisíce korun.
