Konec třetího květnového týdne přinesl novinku ve vztazích se sudetskými Němci. Česko-německý fond budoucnosti obdržel od Sudetoněmeckého krajanského sdružení požadavek na odškodnění sudetských Němců a českých občanů německé národnosti, kteří byli po válce pro svou etnickou příslušnost vystaveni „českému násilí“. Podle neoficiálních informací by měly asi dva tisíce lidí dostat po 4000 marek, tedy částku, která odpovídá zhruba dvěma měsíčním německým důchodům. Proč novinka? Poprvé se zde nehovoří o abstraktních pojmech, jako je právo na vlast (co by znamenalo v praxi?, dvojí občanství?, možnost přednostního nákupu nemovitostí, ještě než Česko vstoupí do EU?), ale o konkrétních částkách pro konkrétně definovanou skupinu poškozených. Jenže podle většiny politických aktérů na německé i české straně přišel sudetoněmecký projekt nevhod. Německý ministr zahraničí Joschka Fischer dokonce prohlásil, že postup odsunutých Němců „vážně poškozuje německé zájmy“. Jak? A jak se to týká nás?
Neuvěřitelná výbušnina
Podle Süddeutsche Zeitung jde o návrh, „který staví na stejnou úroveň české oběti nacismu a sudetoněmecké oběti vysídlení“, a proto jej musí česká strana odmítnout. Což také šéf české diplomacie Jan Kavan obratem učinil. Tytéž noviny píší, že krajanskému sdružení nejde o oběti odsunu ani o cestu ke smíru, ale o rozpoutání kampaně, jíž by na sebe upozornilo. Místopředsedkyně Spolkového sněmu Antje Vollmerová tyto požadavky v témže listu hodnotí jako „neuvěřitelnou výbušninu, která má znepokojit Čechy a narušit rozšiřování Evropské unie na východ“. V Německu prostě existuje třímilionová síla, která odmítá zapomenout na poválečné vyhnání z českého pohraničí, chápe je jako bezpráví, které jistě zkomplikuje naše přijetí do EU. Zmíněná akce se však netýká jen Česka a Německa - obrací pohled celého světa zpět ke druhé světové válce, a to v době, kdy se němečtí vyjednavači snaží ve Washingtonu o dvojí dohodu. Za prvé chtějí ukončit debatu SRN - USA o válečných reparacích. A za druhé usilují o právní záruky pro německé podniky, že po vytvoření odškodňovacího fondu ve výši deseti miliard marek proti nim nebudou u amerických soudů vznášeny další žaloby ze strany lidí za války nuceně nasazených. Minulý týden vyjednavač SRN Otto Lambsdorff získal příslib, že USA nebudou po Německu další válečné pohledávky požadovat. Pokud jde o odškodnění za otrockou práci v německých firmách, dostal jen příslib, že americká vláda bude apelovat na soudy USA, aby hromadné odškodňovací žaloby po zřízení fondu nepřijímaly. Žádná jasná tečka nebo tlustá čára. Právě tohle měl asi Joschka Fischer na mysli, když mluvil o poškozování německých zájmů. Na riziko tohoto typu upozornila v deníku Der Tagesspiegel i Antje Vollmerová: „Jestliže nyní Němci požadují odškodnění pro celé skupiny, pak může být nově otevřena celá debata o reparacích.“ Své nároky by prý mohli vznést například Řekové, Rumuni, Ukrajinci nebo Bělorusové. Její postoj je logický. Za Konrada Adenauera byli západní Němci donuceni přijmout zákon o odškodnění, který se ale týkal jen Západu. Akce je stála v padesátých letech, v době, kdy bylo německé hospodářství nově budováno z trosek, okolo sta miliard marek. Enormní platby Němce nepoložily, zaplatili a nabyli dojmu, že se s minulostí vyrovnali. Také proto dnes vznášejí požadavek na vlastní odškodnění. Miliardy šly ovšem jen na Západ, na Východ nic, ten byl spojován s NDR, která neplatila. A dnes by i východní země mohly vznést své nároky.
Teď jsme na řadě my
Není nic zlého na tom, že krajanské sdružení svůj projekt poslalo Fondu budoucnosti. Tam se může obrátit kdokoli. Smysl fondu je ale dán především ideou partnerství. Jeden z jeho cílů je pomoc obětem nacismu, další jsou společné česko-německé projekty, jež by měly vybudovat pocit sounáležitosti mezi oběma národy. Základní projekt - humanitární pomoc obětem nacismu - byl připraven tak, aby jej obě strany mohly bez problémů akceptovat. Má pomoci konkrétním lidem, aniž by byla zpochybňována jasná historická fakta (Češi patřili mezi vítěze, Němci byli poražení). Databáze těch, kterým je směřována humanitární pomoc, sestavují sami postižení. Nejde tedy o národnostní či státní příslušnost, nýbrž o oběti represe. Pokud se obětí stal odsunutý sudetský Němec, má na pomoc také nárok. Byl zvolen „občanský“ princip, což umožnilo spolupráci obou stran. Projekt z Mnichova rysy partnerství postrádá. Staví věc jako tvrdý požadavek: dejte nám peníze a my je rozdělíme. Kritéria výběru obětí jsou vágní - obzvlášť tvrdé pronásledování nebo déle než tři měsíce trvající internace či vězení. V projektu zřejmě není také ani slovo o tom, že by tato forma odškodnění jednou provždy vyřešila sudetoněmecký spor. Naopak se zdá, že sdružení přichází s představou „teď jsme na řadě my“. Nejenže nejde o tečku, ale spíš o začátek dalších požadavků. Politický význam projektu se dá shrnout takto: kdyby jej Fond budoucnosti přijal, Němci by „vyhráli“ a Češi „prohráli“, nároky sudetských Němců by náhle byly oprávněné. Pokud by sdružení nesledovalo žádné politické cíle, připravilo by projekt na základě partnerství, třeba ve spolupráci s českými Němci. To se však nestalo, projekt není oběma stranami akceptovatelný, a proto nevede k „oddémonizování“ sudetských Němců, kteří u nás pořád budí obavy a hrají roli strašáků. Cenu má společné hledání, jak konkrétním lidem pomoci.
Podat Němcům ruku
Velkou cenu má vlastní minulost. Zdrcující většina našich občanů dnes nepochybuje, že nacismus byl zrůdný, vražedný režim. Zároveň si ale velká část lidí nepřiznává, že vyhnání sudetských Němců byla nespravedlnost, o které je nutné vědět a vyvodit z ní důsledky. Pak je možné se omluvit, případně hledat gesto, jež by obě strany smířilo. Svůj nápad, jak dát po padesáti letech najevo, že odsun byl bezprávím na principu kolektivní viny, opakovaně nabídl politolog a publicista Bohumil Doležal. „My Češi bychom měli uspořádat veřejnou sbírku pro odškodnění vyhnaných sudetských Němců, jako se lidé v 19. století skládali na stavbu Národního divadla,“ řekl v dubnu v Jihlavě na česko-německém sympoziu. Má za to, že tak bychom podali vyhnaným ruku. Nějaké takové gesto (ať už sbírka nebo společný projekt pro pomoc nejpoškozenějším vyhnaným Němcům) by mělo svou váhu v době, kdy usilujeme o vstup do Evropské unie. Projekt Sudetoněmeckého krajanského sdružení má i přes všechny výhrady jednu výhodu: je konkrétní. Nebylo by těžké, aby se nad ním sešly dvě strany a jednaly o něm, vyslovovaly své obavy i představy. Cesta do EU bude těžší, když ji bude blokovat silná německá skupina, která se cítí Čechy poškozena. Naopak smíření by možná znamenalo obrat, právě v Bavorsku bychom mohli najít podporu.
