Právě teď, v květnu, by u nás začínala nejtvrdší část kampaně pro parlamentní volby - nebýt toho, že se strany před dvěma lety dohodly na volbách předčasných. Proto jsme dnes již v polovině vládnutí sociálních demokratů. Ztratili jsme za tu dobu řadu iluzí, a je to dobře. Po léta jsme byli zvyklí na vlády, které o „všem rozhodují“, a teď se začíná ukazovat, že významnější než všichni politici dohromady jsou podmínky, ve kterých žijeme, a také naše vlastní vůle.
Pevný bod ve vesmíru
Po předčasných volbách a podepsání opoziční smlouvy bylo jasné, že ČSSD a ODS jsou společně u moci jen díky mečiarovsky populistické politice obou jejich předsedů. Socialisté slibovali, že Česko očistí od podvodníků a tunelářů, občanští demokraté zase tvrdili, že zabrání vítězství levice, a tím i obratu doleva, který by mohl zopakovat tragédii února 1948. Většina voličů Miloši Zemanovi a Václavu Klausovi uvěřila. To umožnilo předsedům zavést u nás model „proporční demokracie“, která se nedávno, po vítězství Jörga Haidera ve volbách, začala hroutit v Rakousku. Právě na příkladu situace u našich jižních sousedů nebylo předloni těžké uhodnout, co bude následovat: že si obě strany rozdělí kromě parlamentních výborů i křesla ve státní správě, dozorčích radách státních podniků i samosprávách. Kromě toho se spojenými silami snaží změnit ústavu tak, aby oslabily své ústřední protivníky, jimiž jsou prezident a nezávislá centrální banka. Chtějí změnit volební systém, ačkoli by i podle výsledků posledních voleb, které proběhly v poměrném systému, šla sestavit většinová vláda. Strany dělají vše pro to, aby nebylo vyšetřováno podvodné financování jejich účtů. Zástupci hospodářských lobby kontrolují vládní politiku, prosazují podporu málo efektivních firem těžkého průmyslu a zajišťují přežití monopolů v energetice a telekomunikacích. Očekávání, že se opoziční smlouva stane Archimedovým bodem, kterým lze do značné míry hýbat českou společností, se zkrátka naplnilo, není to zatím ale žádná katastrofa. Ukazuje se, že ve svobodné společnosti už vliv politiků není zdaleka tak mocný jako dřív, a s úlevou i jistým překvapením zjišťujeme, že nedošlo k zásadní změně společenského vývoje. Dokonce se mírně pohnuly reformy, socialisté prodávají banky a chystají se privatizovat i státní podniky, ministr spravedlnosti připravil změnu justice, která by měla především urychlit řízení u soudu, a dokonce nás lépe hodnotí i úředníci Evropské komise. Nemusíme tedy ustrnout v postkomunistické bažině, odříznuti od Západu.
Za pochodu střízlivíme
Příčinou jsou velmi příznivé podmínky v okolním světě. Evropa včetně našich postkomunistických sousedů zažívá hospodářský růst, Česká republika se stala členem NATO a blíží se vstupu do Evropské unie. Proto u nás zahraniční firmy stále více investují a drží naše hospodářství nad vodou. Příklad svobodného světa pomáhá i nepřímo. Pod tlakem veřejného mínění byl přijat zákon o svobodě informací, který naše úředníky nutí sloužit občanům. Případ tunelu v Komerční bance, který odhalil zdejší tisk, začala vyšetřovat policie a dokonce již obvinila nejvyšší bankovní manažery. Probíhá soud s bývalým pokladníkem ODS Liborem Novákem, který je podezřelý, že pro svou stranu okrádal stát na daních. A ještě něco: proporčním demokratům se již dlouhé měsíce nedaří prorazit s novelou ústavy, která by omezila pravomoc prezidenta. Když společnost dokáže využít alespoň částečně příznivé podmínky, nálada už jistě není „blbá“. Také se za chůze zbavujeme všelijakých starých mýtů, jako třeba o nenahraditelných zlatých českých rukách či domnělém premiantství mezi postkomunistickými zeměmi. Dnes už víme, že polské a maďarské elity zvládly reformu lépe: holedbat se jednoprocentním růstem hrubého domácího produktu může jedině ten, kdo nevidí, že sousedi mají růst o čtyři procenta vyšší. To se dá ale dohnat. Právě vystřízlivění z falešných představ o naší kvalitě i o spásné a velevýznamné roli politiků může pomoci nám i politickým stranám v Česku najít nové pevné body ve vesmíru, nejen opoziční smlouvu a schopnost jejích tvůrců jít si za svým. Jaká má být třeba úloha státu? V pojetí dnešních vůdců má být stát silný, tvrdě regulovaný. To dává sílu monopolům jako ČEZ, které staví svůj podle všeho zbytečný jaderný pomník Temelín, nebo jako Telecom, který si zde dokázal s opoziční smlouvou vyhandlovat další dva roky výlučného a jedinečného panství. Silný stát má ovšem jednu závažnou nevýhodu: stravuje sám sebe a o občany nedbá. Nedbá-li o ně, nemusí se jim pak ani zpovídat ze svých chyb. A nemusí-li se jim zpovídat z chyb, dělá jich čím dál tím víc a všechno je čím dál tím horší. Z tohoto poznatku je možno odvodit směr, kterým je nutné kráčet k dalším „pevným bodům“ našeho společenského vesmíru. Jedním z nich je snaha o nikoli silný, ale vstřícný a partnerský stát. Pro její úspěch je důležité, jak dopadne boj o změnu ústavy, zda se ODS a ČSSD skutečně podaří omezit pravomoci prezidenta, který dnes nejvýrazněji oponuje neliberálnímu, centralistickému konceptu obou stran. Jiným pevným bodem je úkol demonopolizovat sítě a skončit s podporou marnotratných a totálně neschopných gigantů zdejšího těžkého průmyslu, které si tak oblíbil ministr Grégr. Stejně tak je životně důležité změnit buransky pohrdavý pohled na vzdělání, který sem vnesli komunisté, otevřít střední i vysoké školy všem zájemcům a vyššími platy zlepšit nedůstojné postavení učitelů.
Slibujte a věřte
Obratníkem mohou být volby za dva roky. Voliči budou hledat ukazatele, podle nichž mohou „své“ strany hodnotit. Tím bude program. Do té doby snad už politická scéna dospěje k poznání, že sliby se mají plnit. Dodržování nabídnutých programů je totiž jedinou zárukou, kterou strany mohou nabídnout. Z toho, že se tak zatím neděje, nelze ještě vyvozovat žádné fatální závěry. Tato společnost je vzdálena jen deset let od půlstoleté ničivé totality. Co teď ještě nikomu nevadí, bude možná za dva roky šokovat. Ještě před čtyřmi pěti lety psali naši reprezentanti do finančních přehledů dávno mrtvé dárce odkudsi z Panenských ostrovů, jezdili do Bambergu nabízet ministerská křesla šílencům či prodávali rodinné dědictví Chemapolu. Ještě před rokem se zdálo, že nikomu nevadí, když premiér pije přes míru a nadává pak lidem z televize do debilů a fekálií. Dnes už by si nic takového nikdo z nich nedovolil. Zdejší politici jsou prostě stejně učenliví jako ostatní občané, a tak s největší pravděpodobností pochopí, že tím opravdu nejcennějším základem a „rodinným stříbrem“ každého státu je důvěra. A nebudou s ní hazardovat ani ji klamat.
