Válka po válce. Tak hodnotí němečtí rodáci ze severočeských měst Žatec a Postoloprty události, k nimž došlo koncem května a na počátku června 1945. Český svaz bojovníků za svobodu v Lounech označil celý případ, od kterého nás letos dělí 55 let, za „politováníhodný masakr“.
Před zraky otců
Co se vlastně několik týdnů po konci války na Žatecku a Postoloprtsku dělo? První zatýkání proběhlo v Postoloprtech 26. května. Místní Němci byli internováni v bývalých městských kasárnách. Podle svědků museli odevzdat klíče od bytů a šli do lágru. Noví majitelé bytů párali matrace a hledali zlato. Při řádění revolučních gard se otrávila nejedna německá rodina. Asi 180 německých mužů pak zmizelo a dodnes jsou nezvěstní. Podle seznamu, který sestavili postoloprtští vyhnanci po válce, přežili ze zadržených zřejmě jen dva: Egon Putz uprchl z popraviště a Erich Guth padl těžce raněn do masového hrobu, ale přišel k vědomí a zachránil se. Začátkem června získala msta opravdu masový charakter - na náměstí v Žatci se sešlo podle některých odhadů na 1500, podle jiných až 5000 mužů. Během internace byli Němci biti, mučeni a postupně popravováni. Zvláště krutá byla poprava pěti chlapců od dvanácti do čtrnácti let, kteří chtěli utéct a opatřit si jídlo. Ještě v Postoloprtech byli odhaleni a předvedeni před velitele tábora. Ten je nechal vysvlečené bít holemi a biči. Vojáci je pak čtrnácti salvami před zraky otců zastřelili. Za datum další hromadné popravy udávají německé prameny 7. červen 1945. Muži byli na dvoře kasáren řazeni do skupin po osmdesáti a odváděni do bažantnice u nedaleké obce Levonice, kde byly později nalezeny masové hroby. Pamětníci vzpomínají, že několik dní odcházely stejným směrem oddíly zajatců, ale vracel se jen český doprovod. V přesném vyčíslení obětí se prameny rozcházejí - pravdě nejblíže bude zřejmě sedm set až tisíc mrtvých.
Rychle spálit
Ministerstvo národní obrany obdrželo v dubnu 1947 anonymní dopis, který udával, že předsedou národního výboru v Žatci je dosud Jan Zika-Petrov. Právě on měl být zodpovědný za to, že po skončení války došlo ke „zmizení“ 1500 Němců a Čechů z okolí Postoloprt. Začalo vyšetřování, při kterém všichni podezřelí účast na akcích proti Němcům popřeli. Vyšetřovací skupina ministerstva vnitra nakonec případ zametla pod koberec s tím, že masové hroby mohou být následek srážek vojáků se zbytky německých jednotek nebo skupinami werwolfu, případně může jít o Němce zastřelené při vzpourách v internačních táborech nebo na útěku z nich. V červenci 1947 ministr Nosek referuje na tajné schůzi bezpečnostního výboru Ústavodárného národního shromáždění: „Zodpovědnými za tato zvěrstva a za prováděné popravy jest především činiti příslušníky armády, kteří žili vlastně ještě v době válečné, a pro které lidský život neměl naprosto žádné ceny. Tato činnost vojínů byla jednotným výrazem přání a vůle všeho českého lidu po zasloužené odplatě za surovosti Němců a nikdo se v té době nad podobnými činy nepozastavoval.“ Nosek navrhl zřízení parlamentní komise k vyšetření postoloprtské události, ale také exhumaci, aby masové hroby nemohly sloužit Němcům jako památná místa. Případ znovu otevřela v roce 1995 policie na žádost Ludvíka Vaculíka. Krajský vyšetřovatel Bohumil Kotas dnes s trochou nadsázky říká, že jeho předchůdci vyšetřili případ „do vytracena“. Výslechy nebyly vedeny do hloubky, chybějí osobní data vyslýchaných, až na jedinou výjimku nebyl proveden pokus o výslech některého z internovaných Němců, neexistovala identifikace pachatelů. Nepochopitelné jsou mezery ve vojenských archivech: chybějí seznamy vojáků i denní rozkazy. Těla mrtvých byla po exhumaci spálena, částečně v Mostě, částečně v Terezíně.
Laciné senzace
Když o postoloprtském masakru psali v roce 1995 novináři v lounském týdeníku, vzbudil článek mimořádný ohlas. Pro postoj místních pamětníků je příznačné stanovisko okresního výboru Českého svazu bojovníků za svobodu: „Připouštíme, že k nějakému politováníhodnému masakru v Postoloprtech došlo. Rozsah a podrobnosti se však po tak dlouhé době nedají zjistit. Tisk by se neměl honit za lacinými senzacemi. Měla by se zveřejňovat jen skutečná fakta a ne polopravdy a smyšlenky…“. Také vyšetřovatel nakonec případ odložil s tím, že chybějí důkazy. „Ti, co rozkaz vydali, jsou dnes už mrtví. Z těch, co stříleli, jsou osmdesátiletí dědové. I kdyby se přiznali, což je velmi nepravděpodobné, je takové přiznání v podstatě zbytečné. Měli bychom vraha, ale neměli bychom vražednou zbraň a oběť. Navíc pokud šlo o normální vraždu, je již promlčena. Nemohlo jít ani o válečný zločin - válka skončila měsíc před masakrem,“ vysvětluje Bohumil Kotas. Zákon č. 115 z května 1946 říká, že jednání, k němuž došlo od 30. září 1938 do 28. října 1945 a jehož účelem bylo přispět k znovunabytí svobody Čechů a Slováků nebo které směřovalo ke spravedlivé odplatě za činy okupantů nebo jejich pomahačů, není bezprávné ani tehdy, bylo-li by jinak podle platných předpisů trestné. Vrazi z Postoloprt však zákonem chráněni nejsou: vraždy spáchali po „znovunabytí svobody“ a v případě mrtvého civilního obyvatelstva rozhodně nemohlo jít o „spravedlivou odplatu“.
Autor je spolupracovníkem Rádia Svobodná Evropa.
