Před padesáti lety, v polovině dubna, zahájili komunisti likvidaci řeholních řádů. Většina z devíti set zdejších klášterů byla zrušena a ze zbytku se staly koncentrační tábory pro patnáct tisíc řeholníků a řeholnic. V rozsudcích padaly doživotní tresty vězení za „nepřátelskou činnost“. Měsíc po únorovém puči zakázala KSČ činnost katlické tělovýchovné organizace Orel, ne všichni ze sta tisíc členů však byli ochotni se s příkazem smířit. Proto v prosinci 1948 uačali komunisti se zavíráním orelských funkcionářů. Většina z nich byla vyslýchána ve vyšetřovací vazbě StB v Uherském Hradišti. Metody tamních vyšetřovatelů byly tak brutální, že se jimi po půlstoletí začal zabývat soud. Tři roky trvající proces dosud nenašel spravedlnost pro někdejší oběti rudého teroru.
Zpráva doktora Horňanského
KSČ zakázala Orel měsíc po svém únorovém puči. Ne všichni ze sto tisíce členů této tělocvičné organizace byli ochotni se s příkazem smířit. Vzpurní orlové dokonce na konci srpna zorganizovali svou tradiční pouť na svatý Hostýn. Pomsta přišla půl roku nato: dva dny před Vánoci 1948 začalo hromadné zatýkání vedoucích činitelů Orla a lidové strany. Řada z nich putovala do vyšetřovací vazby StB v Uherském Hradišti. Jejich mučení tamními vyšetřovateli vyšlo najevo už v březnu 1949. Na základě několika stížností vězňů poslal předseda státního soudu v Brně Jaroslav Horňanský do tamní věznice soudce Jaromíra Floriána a policejního lékaře Miloše Vlčka. Polovina z prohlédnutých šedesáti lidí vypověděla, že je estébáci bili. Třináct vězňů opakovaně zakusilo mučení elektrickým proudem. Stav takto trýzněného profesora Pavla Dědičíka popsal lékař Vlček následovně: „Tělesně sláb, značně bledý, sešlý. Trpí nespavostí a stálými strachy, plačtivou náladou, třese se na celém těle“. Doktor Horňanský poslal zprávu svých podřízených na ministerstvo s přípisem, aby byl případ zveřejněn a mučitelé předáni spravedlnosti. Na ministerstvu však Horňanského přípis zapadl bez odezvy. V červnu 1949 pak brněnský státní soud poslal devět orelských funkcionářů do kriminálu na deset až osmnáct let za velezradu, dalších devět pak za neoznámení či nepřekažení trestného činu dostalo dva až tři roky. O rok později spáchal předseda brněnského soudu Jaroslav Horňanský sebevraždu.
Dodnes se jich bojím
Jedním z hrstky dnes žijících odsouzených orlů je Miroslav Kozlovský (78), který byl jako tajemník předsednictva pověřen organizací hostýnské pouti. První den roku 1949 byl zatčen v kostele a o půl roku později odsouzen za velezradu na osmnáct let. V roce 1960 byl na amnestii prezidenta propuštěn. „Před šesti lety jsem dal své svědectví k dispozici vyšetřovateli Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu,“ říká Miroslav Kozlovský. „Vzápětí mi přišel výhrůžný anonym - pamatuj, čeho jsme schopni. Poznal jsem je tak, že se jich dodnes bojím. Proto jsem oznámil, že už nejsem ochoten svědčit.“ Osmadvacetiletého učitele Ladislava Dohnalíka odvedli estébáci rovnou z hodiny chemie. „Dostal jsem se k tomu jako slepý k houslím,“ vzpomíná dnes osmdesátiletý muž. „Zatkli mne vlastně proto, že jsem se na chodbě pozdravil s několika členy orelského vedení, kteří se sešli na nedělní oběd u rodičů mé manželky.“ Na muka prožitá v uherskohradišťské vyšetřovně vzpomíná Ladislav Dohnalík jen s přemáháním. Po bití na holá chodidla zakusil i mučení elektrickým proudem. Za „nepřekažení trestných podniků“ si v jáchymovském kriminále odseděl tři roky.
Bez paměti
Vyšetřování brutality hradišťských estébáků začalo v roce 1994, o tři roky později byla podána žaloba na velitele tamní StB Ludvíka Hlavačku a vyšetřovatele Aloise Grebeníčka a Vladimíra Zavadilíka. Soudkyně Radomíra Veselá nařídila první stání na léto 1997. Nic se však nedělo, neboť před každým nařízeným termínem vždycky jeden z obžalovaných onemocněl. Loni pak soudkyně vyčlenila k samostatnému projednávání případ Vladimíra Zavadilíka, proti němuž jako jediný svědek vypovídal Ladislav Dohnalík. Soudkyně Veselá neuznala jeho výpověď za důvěryhodnou a někdejšího hradišťského estébáka letos v lednu zprostila obvinění. Nepřihlédla přitom k dochované výpovědi všech osmnácti poškozených orlů z přezkumného řízení v červnu 1969. Nejen Ladislav Dohnalík, ale i zmíněný profesor Pavel Dědičík a Jakub Drkal tehdy shodně vypověděli, že je brutálně vyslýchal právě Vladimír Zavadilík. Estébácký vyšetřovatel si dnes ze svého působení v Uherském Hradišti vůbec nic nepamatuje. „O tom, že jsem byl v roce 1949 několikrát odvelen na pomoc k výslechům nějaké větší skupiny v Uherském Hradišti, jsem se dozvěděl až z materiálu v průběhu trestního řízení,“ říká. Jedno však ví určitě: „S mučením vězňů a ničím takovým jsem se tehdy určitě nesetkal, určitě jsem se v té době nic takového nedozvěděl.“
Rozhovor
Nejde o zločiny komunismu,
říká soudkyně v Uherském Hradišti Radomíra Veselá
V lednu jste zprostila obžaloby z trestného činu ublížení na zdraví vyšetřovatele StB Vladimíra Zavadilíka. Proč?
Pro nedostatek důkazů. Tím, že jsem ho v pochybnostech zprostila, jsem ale nevyloučila, že tím pachatelem možná je.
Svědectví Ladislava Dohnalíka nestačilo? Výpověď pana Dohnalíka obsahuje různé nepřesnosti. Před soudem řekl, že byl vyslýchán jen jednou. Z materiálů doktora Vlčka naopak vyplývá, že byl vyšetřován dvakrát. Tenkrát u něj byly zjištěny rány na chodidlech, o elektrickém proudu však tehdy vůbec nemluvil. Proto zůstaly pochybnosti, zda se člověk, který si přesně nepamatuje, kolikrát byl vyslýchán, nemýlí i v dalších věcech.
Proč jste nepřihlédla k výpovědi dalších svědků z června 1969?
Nebudu každému zdůvodňovat své rozhodnutí. Je na krajském soudu, zda můj rozsudek potvrdí, nebo zruší.
Až do roku 1990 jste byla členkou komunistické strany. Je tím váš pohled na zločiny komunismu ovlivněn?
Vůbec ne. Navíc vyšetřovatelé z Uherského Hradiště jsou stíháni za to, že se k vyslýchaným chovali nelidsky. Jde o obecně společenské trestné činy, ne o zločiny komunismu.
