Operace Morava

Vzestup a pád Bártovy společnosti

Moravští patrioti se pokusili prosadit své zájmy po pádu komunistického režimu již jednou. Po prvních svobodných volbách v roce 1990 nešlo jejich politické aktivity skutečně přehlédnout. Hnutí za samosprávnou demokracii - Společnost pro Moravu a Slezsko (HSD-SMS) v čele s odpadlíkem od Občanského fóra, charizmatickým řečníkem Boleslavem Bártou, přitáhlo v roce 1990 na Moravě čtvrtinu všech voličů a stalo se tak třetí nejsilnější stranou České národní rady. Překvapení Čechů však nebylo namístě - zemským zřízením se Morava mohla pyšnit od roku 1187 a zrušeno bylo až komunisty v roce 1949. Bártou vedená Společnost pro Moravu a Slezsko také už během Pražského jara vystoupila s požadavkem trojfederace. Na brněnské radnici se počátkem roku 1991 sešlo na padesát poslanců ČNR, kteří kandidovali v moravských krajích, aby se radili o budoucím správním pořádku České republiky. O pár měsíců později se v anketě, vyhlášené v jednotlivých okresech, vyslovila pro spolkové uspořádání Československa více než polovina účastníků (v okresech Moravy a Slezska získala „trojfederace“ 65 procent hlasů) a na náměstí Brna, Ostravy a Olomouce přivedla tato vize tisíce lidí. Ve stejném roce se k moravské národnosti přihlásilo při sčítání lidu téměř jeden a půl milionu občanů. Pro zemské uspořádání tehdy horovala i předsedkyně ČNR Dagmar Burešová („Požadavek Moravanů, spolkový stát, se mi osobně líbí.“) Neprotestoval ani tehdejší český premiér Petr Pithart. Hlavním nepřítelem moravské země tehdy nebyla Praha, ale - jak se ukázalo - její největší zastánci. Před volbami v roce 1992 nedokázal předseda hnutí ani někteří jeho spolupracovníci vyvrátit podezření ze spolupráce s StB. Oslabená strana ještě získala šest procent hlasů, popularitu ale definitivně zničil Bártův nástupce Jan Kryčer, který na podzim 1992, v době dělení Československa, vyrazil na sérii velkých demonstrací s heslem „Nejsme Češi“. Moravany tehdy odradilo, že jejich lídři chtějí „rozbít“ i Českou republiku. Hnutí se proto později přejmenovalo na Českomoravskou stranu středu, posléze Českomoravskou unii středu (ČMUS), která ještě pár let žila ze státních dotací. Před volbami v roce 1996 stihli poslanci ČMUS spolu se sládkovci a komunisty rozeslat evropským vládám stížnosti na likvidaci moravského národa a vymyslet populistický trhák, aby byl znovu zaveden trest smrti. Při volbách pak definitivně propadli - dostali 0,45 % hlasů. V polovině devadesátých let se o svébytnosti Moravy a Slezska přestalo mluvit úplně. Přispěla k tomu známá neochota Klausových vlád k jakékoliv decentralizaci, myšlenka zemské samosprávy ovšem nenašla veřejné obhájce ani na samotné Moravě. Jedinou výjimkou byl jeden z Bártových následovníků, předseda okrajové Moravské národní strany Ivan Dřímal. Ten ale zároveň chválil Miroslava Sládka jako „výraznou politickou osobnost“ a připomínal, že jeho strana má k republikánům blízko zejména v „ostražitém postoji“ vůči Němcům. Na jaře 1997 se Moravská národní strana sloučila s Českomoravskou unií středu do Moravské demokratické strany (MDS), která dnes má pět tisíc členů. S jejich pomocí získal Ivan Dřímal místo v zastupitelstvu brněnského magistrátu. Úsilí moravistů výstižně shrnul už před sedmi lety historik Josef Válka: „Jediné, čeho zatím moravští nacionalisté dosáhli, je to, že vyvolali strašidlo dualismu a rozpadu státu. Je možné ještě diskusi o moravskoslezské zemi vrátit tam, kam patří, totiž do kontextu správní reformy?“

V zájmu všeho lidu

Válkova skepse byla namístě. Reforma veřejné správy, kterou odstartoval minulý parlament, se nedokázala vrátit před rok 1949. Mapa dnešních čtrnácti krajů zhruba odpovídá správnímu modelu, který hned po únoru '48 vymysleli komunisté - jen Praha tehdy „krajem“ nebyla. Musel být zklamán i ten, kdo čekal, že reforma bude alespoň ctít historické hranice (viz mapa) - například Pardubický kraj ukousl ještě větší díl Moravy než před padesáti lety. Expanzi Pardubického kraje odsoudil i historik Válka: „Zpěnila mou moravskou krev. Jen kvůli tomu, že se dvě východočeská města nemohou dohodnout na jednom kraji, namaloval jakýsi vtipálek hranice pardubického kraje až kamsi k Olomouci.“ Nebyl to však ojedinělý žert: dvě stě obcí na česko-moravské hranici podalo ministerstvu vnitra, odpovědnému za správní reformu, protest proti zařazení do toho či onoho kraje. Stížnosti dospěly až do parlamentu. Stalo se tak zásluhou jihomoravských poslanců ČSSD Vojtěcha Vymětala a Karla Černého. Ti na základě ankety mezi starosty okresů Žďár nad Sázavou a Třebíč zjistili, že více než polovina tamních obcí nechce patřit do Jihlavského kraje, jak jim v Praze naplánovali, ale raději k Brnu. Oba zákonodárci proto předložili sněmovně zákon o změně krajských hranic, podle kterého by zmíněné dva okresy přešly pod Brněnský kraj. Loni v říjnu však poslanci jeho projednávání odložili a dodnes se k němu nevrátili. „Dnes neexistuje žádná politická strana, která by odpověděla samosprávné požadavky Moravy,“ shrnuje parlamentní anabázi stranický kolega obou poslanců, brněnský vydavatel Jan Šabata. „Moravské strany upadly do bezvýznamnosti a ty ostatní nevyrůstají z regionů, mají centra v Praze a po republice vystrkují jen své panožky.“ Moravu a Slezsko dnes v Praze zastupuje 78 poslanců. Z jejich řad zní jednotně: nejsme tu kvůli prosazování zemských zájmů. „V první řadě musím prosazovat zájmy všech občanů tohoto státu,“ říká hodonínský kandidát a šéf poslaneckého klubu ČSSD Zdeněk Škromach. Olomoucký poslanec a místopředseda ODS Ivan Langer (ODS) to vidí stejně: „Jsem zodpovědný všem občanům České republiky.“ Také Tomáš Kvapil (KDU-ČSL) se cítí „poslancem celé České republiky“. „Bývalé zemské hranice dnes nemají žádný smysl, o zemském uspořádání se snad dalo mluvit ve společném státě se Slováky, dnes to téma není,“ dodává olomoucký rodák. A lídr jihomoravské kandidátky Unie svobody Michal Lobkowicz dodává: „Volání Moravy po nějaké větší míře samostatnosti je téma, které se postupně stalo passé. Strany, které něco takového prosazovaly, už nejsou na politické scéně důležité.“ Proto také byla odezva na moravské stížnosti tak mizivá. „Mnohem víc a bouřlivějších debat se v parlamentu vedlo o postavení Prahy vůči středním Čechám, než o malování krajů na Moravě,“ upozorňuje Lobkowicz.

Hanáci z východních Čech

Nové krajské hranice odmítají občané z třiceti obcí v okolí bývalých okresních měst Moravské Třebové a Jevíčka. Komunisté je v roce 1960 zařadili do Východočeského kraje a podle současné reformy by měly zůstat pod Pardubicemi. Zastupitelstva většiny z nich odhlasovala, že chtějí zpátky na Moravu, většinou k Olomouci, ve dvou případech k Brnu. Lidé ze šestitisícového Jevíčka se zatím nerozhodli - patříme spíš k Brnu, nebo k Olomouci? Starosta Petr Spáčil (nezávislý) se v Jevíčku těší všeobecné vážnosti. Za deset let v čele radnice zavedl v obci plyn, přilákal zahraniční investory (závod na výrobu žiletek koupila firma Gillette, přes šest set lidí našlo nové zaměstnání v továrně na výrobu airbagů), postavil šedesát obecních bytů a dětem, které se donedávna učily na několika místech včetně hasičské zbrojnice, novou základní školu. Dnes však město žije jeho sporem s lídrem sdružení „Za připojení Jevíčka k Brněnskému kraji“, učitelem tělocviku a občanské výchovy Vlastimilem Hebelkou. Oba muži se shodnou v jednom - Jevíčko patří na Moravu, leží přece uprostřed Malé Hané. Zatímco ale starosta spolu s většinou zastupitelů tvrdí: pojďme spolu s Moravskou Třebovou k Olomouci, sbírá učitel Hebelka podpisy pod petici za připojení města k Brnu. Podepsala ji už více než polovina voličů. „Je to jen humbuk,“ mává rukou starosta a přidává své důvody: „Dnes jsme město pověřené státní správou, máme tu živnostenský i pracovní úřad. V Brněnském kraji bychom o tuto výhodu přišli, navíc s Brňáky je ještě horší domluva než s Pražáky.“ Vlastimil Hebelka si na zahradě za domem otírá ruce od hlíny. Pak popisuje maloměstský rozměr, který jeho spor se starostou provází: „Nejdřív jsme se přestali zdravit a nedávno jsem dostal z radnice příkaz, abych okamžitě zbořil plot, který jsem přes obecní cestu natáhl až ke hřbitovní zdi. Celá léta nikomu nevadil.“ Proč dává přednost Brněnskému kraji? „Dva syny mám v Brně, a můžete jít dům od domu, všude je to stejné - lidé táhnou směrem na Boskovice a Brno,“ říká učitel a dodává: „Na úřadě v Moravské Třebové jednám s lidmi, kteří jsou českého ražení, chtějí spoustu tiskopisů a dokladů. Když ale jedu na druhou stranu, do Boskovic, všechno je tam jednodušší, bez problémů.“ Navíc na tom podle něj ani Moravská Třebová, ani Olomoucký kraj nejsou ekonomicky nejlépe. „Poslanec Radko Martínek jako starosta Moravské Třebové ekonomicky zbabral, co mohl,“ zlobí se Vlastimil Hebelka na svého někdejšího žáka z jevíčského gymnázia. Poslanec Martínek (ČSSD) dnes tvrdí, že parlament nechce obcím bránit, aby si vybraly svůj kraj. „Měli bychom jejich vůli respektovat,“ přitaká i Tomáš Kvapil. Ministerstvo vnitra dnes eviduje celkem dvě stě obecních žádostí. Do poloviny května by měli ministerští úředníci sepsat názor, zda přání obcí respektovat a proč. Konečný verdikt pak vynesou opět poslanci. Zákon, který by dal občanům právo rozhodnout o svém kraji v referendu, poslanec Martínek odmítá: „Nerad dělám práci, která je předem zbytečná. A jakékoliv referendum se v dnešní sněmovně přílišné oblibě netěší.“

Dejte je do přílohy

Zastánce moravské svébytnosti najdeme především v Brně, někdejším zemském městě Moravy, dnes jednom z pěti moravských krajských měst. „Nové celky nectí ani tradice, ani spádové oblasti, a tak hrozí, že se občanská solidarita s národními, zemskými a lokálními tradicemi docela vytratí,“ říká například vydavatel Šabata. Moravský odstup vůči Praze a Čechům připomíná i sociolog Masarykovy univerzity Ivo Možný: „Lehce mě dráždí, když se pravopis reformuje údajně podle mluvené podoby, čímž se automaticky myslí způsob, jak se mluví v hlavním městě.“ V polovině března oznámila Dřímalova Moravská demokratická strana, že obdržela dopis od „Moravské zemské armády“. Z obsahu je zřejmé, že jejími členy jsou teroristé, kteří hodlají bojovat za nezávislost Moravy se zbraní v ruce. Chtějí totiž pobít přední české politiky, znemožnit zasedání Mezinárodního měnového fondu v Praze i volby do krajských zastupitelstev. „Sdělení je jeden z impulzů, i když neadekvátní, k odložení voleb do krajských zastupitelstev a přehodnocení počtu krajů,“ komentoval pamflet shovívavě místopředseda Dřímalovy strany Aleš Kladivo. Policie dosud nevyšetřila, kdo dopis na sekretariát moravistů poslal. Jan Šabata už loni spolu se spisovatelem Janem Trefulkou sepsal otevřený dopis ministrům, poslancům a senátorům nazvaný O demokratickou státnost. Získal podpisy jednaosmdesáti občanů, mezi nimi historiků Karla Kaplana a Josefa Války, spisovatele Ludvíka Vaculíka a dnešního ministra zdravotnictví Bohumila Fišera. Požadovali v něm nejen zachovat svébytnost Moravy, ale možnost pro všechny české občany, aby rozhodli, ve kterém kraji by chtěli žít. Odezvy se nedočkali. Podle Šabaty za to mohou i média: „Na celostátních stránkách dostávají regiony málo místa. O Impulsu 99 nebo výzvě Děkujeme, odejděte! si mohl přečíst každý. Ale zmínka o našem otevřeném dopise se objevila jen v jihomoravské regionální příloze Mladé fronty.“ Šéfredaktor Literárních novin, brněnský rodák Jakub Patočka věří, že byrokraticky provedená správní reforma dá moravské myšlence nový impulz. „I lidem v nejmenších obcích dnes dochází do nebe volající hrubost byrokratů,“ říká. „Nad mapou v Praze vymysleli, že ti, kteří jsou za půl hodiny v Brně, budou jezdit tři hodiny do krajské Jihlavy.“ Proto bude jen otázkou času, kdy se politického potenciálu nespokojenosti se správní reformou někdo chopí. Od listopadových místních voleb si Jakub Patočka ale ještě žádnou změnu neslibuje. „Politici na místní úrovni si zřídkakdy kladou obecnější otázky,“ vysvětluje. Spíše by mohla některá z politických stran ve svém programu připomenout, že decentralizace se nemá dělat z centra, ale naopak se k ní mají vyjadřovat občané. Přesto nemá velký smysl čekat změnu ani od příštích parlamentních voleb. Největší nadějí tak zůstávají samotní občané: „Dříve či později bude zákon o referendu a lidé pak logicky rozhodnou, že územní samospráva má respektovat zemské hranice,“ věří Patočka.

Rámeček 1

Český a moravský

Existují různé názory na to, zda je Jihlavský kraj český, moravský, anebo českomoravský. Sdružuje okresy, které naposledy patřily do Jihomoravského (Třebíč, Žďár nad Sázavou, Jihlava), Jihočeského (Pelhřimov) a Východočeského (Havlíčkův Brod) kraje. Na moravské straně zemské hranice se rozkládá Třebíčsko, téměř celé Žďársko a větší díl jihlavského okresu. Otazník visí i nad samotnou Jihlavou. Zemská hranice ji protíná - nová zástavba je na české straně, historické centrum na moravské. Pro Čechy je městem moravským, pro Moravany je naopak česká - vždycky prý táhla spíš na Prahu. Mezi příznivce nového kraje patří budoucí ministr dopravy Zemanova kabinetu, jihlavský poslanec Jaromír Schling: „Je to svorník, záruka, že pokusy obnovovat na národnostním základu něco, co již život překonal, nebudou mít šanci. Neměli bychom podceňovat moravský nacionalismus. Vždyť přejíždět slovensko-českou hranici s pasy jsme si také neuměli představit.“ Hlasy občanů nového Jihlavského kraje ale dávají za pravdu těm, kdo chtějí hranice zemí respektovat. Více než polovina obcí žďárského (53 %) a třebíčského (65 %) okresu tvrdí - nechceme být v „českém“ kraji, ale v Brněnském kraji na Moravě. Znovu probuzený patriotismus tak potvrdil údaje ze sčítání lidu v roce 1991: v okrese Žďár nad Sázavou se k moravské národnosti přihlásilo 30 procent lidí, na Třebíčsku ještě o deset procent více. „Často slýchám - Třebíčáci zůstanou vždycky Moraváky, bez ohledu na to, pod kterým krajem budou,“ říká člen třebíčského zastupitelstva Evžen Žamberský z Moravské demokratické strany a pesimisticky dodává: „Ale pravda to není. Dačice si zásluhou začlenění do Jihočeského kraje vysloužily přídomek jihočeské. Od koho dnes uslyšíte, že je to ve skutečnosti město moravské?“ Smířlivěji hodnotí Jihlavský kraj místostarostka Třebíče Marie Černá. „Z pozice představitele okresního města dnešní realitu stejně neovlivním,“ krčí rameny místostarostka. „Teď si nemůžeme hrát na trucovité děti. Naopak, musíme se do nových krajských struktur zapojit.“ Přesto místostarostka dokáže odpor Třebíčanů proti Jihlavě pochopit. Nejde jen o to, že většina místních jezdí na nákupy, do škol či nemocnice raději do Brna než do Jihlavy. „Třebíč byla součástí Jihlavského kraje od roku 1949 do roku 1960,“ připomíná Marie Černá. „U mnoha lidí, hlavně pamětníků, tento návrat připomněl známé babické procesy. Mají Jihlavu spojenou především s krajským soudem a tehdejšími nespravedlivými rozsudky.“ Proto doporučuje trochu „ulámat hroty nespokojenosti“: kraj by se neměl jmenovat podle Jihlavy. Stížnosti přicházejí i odjinud. Desítka obcí z okolí Dačic (patří do českého okresu Jindřichův Hradec, přitom leží na Moravě) by chtěla rovněž k Brnu, v horším případě k Jihlavě. Z okolí Pacova a Černovic, které leží v západní části okresu Pelhřimov, se naopak ozývá: nechceme pod „moravskou“ Jihlavu, ale do Českobudějovického kraje. „Cítíme se Jihočechy. Jen v letech 1949 až 1960 jsme patřili k Jihlavě, ale to byla moc divná doba,“ říká starosta pětitisícového Pacova Josef Bulušek. Nejde přitom jen o to, že za prací či do škol lidé tradičně jezdí do Tábora. Tamní občané se rozpomněli na své kořeny - připomínají, že ráz domů je jihočeský, dovolávají se historie. „Nemám nic proti Moravě, ale nikdo z nás se necítí být Moravanem. Tady vládl jihočeský rod Rožmberků,“ říká starosta Černovic Ladislav Novotný. A ředitelka pacovského muzea Eliška Stejskalová připomíná slavného místního rodáka Antonína Sovu. „Jsme sice na kraji Vysočiny, ale jeho verše jsou plné jižních Čech.“

Rámeček 2

Primátoři: Nevýznamný folklor

1. Vyhovovalo by vám více zemské, nebo krajské uspořádání?

2. Vadí vám, že nové kraje nerespektují zemskou hranici?

Náměstek primátora Brna Milan Šimonovský (KDU-ČSL):

1. Krajské, s většími kraji.

2. Nerespektování zemské hranice je špatným rozhodnutím. Decentralizace veřejné správy odpovídá na moji potřebu identifikovat se s územím, ve kterém pracuji, odpočívám, ve kterém žijí lidé, na nichž mi záleží - rodina, přátelé. Jsem hrdý na jeho historii, kulturu, a chci pro tento svůj svět udělat něco navíc. Jeho hranice nelze inženýrsky naplánovat, vznikají dlouhodobě, a v území je lze navzdory administrativním rozhodnutím o jejich zrušení i dlouhodobě sledovat.

Primátor Ostravy Evžen Tošenovský (ODS):

1. Rozumné je krajské uspořádání.

2. Tento fakt nepovažuji za příliš významný.

Primátor Olomouce Martin Tesařík (ČSSD):

1. Krajské.

2. Ne.

Primátor Zlína Zdeněk Dostál (nezávislý):

1. Hovoříme-li o reformě veřejné správy, jejímž cílem je decentralizace státní správy a státní moci, jsem pro krajské uspořádání. Návrat k zemskému zřízení bych nepovažoval za šťastný.

2. Krajské uspořádání by mělo být založeno na jiných kritériích, než jakým je zemské zřízení.

Starosta Jihlavy Vratislav Výborný (ODS):

1. Preferuji krajské uspořádání. Lépe umožňuje řešit specifické potřeby regionu než všeobjímající zemské zřízení.

2. Ani ty staré ji nerespektovaly. Dle mého názoru má stará zemská hranice spíše folklorní význam.

Rozhovor

Morava se asi bude těžko smiřovat,

říká olomoucký arcibiskup Jan Graubner

Považujete za šťastnou správní reformu, která nerespektuje moravské hranice?

Netrvám na tom, že se musí prosadit historické země. Ale i Evropská unie dnes počítá spíše s regiony než se státy. Právě evropským regionům by podle mého názoru více odpovídaly naše země než uměle vytvořené kraje. A když už máme malé kraje, měly by respektovat hranice zemí. Je dobře, že lidé na hranicích, ať státních či zemských, nebo například mezi Valašskem a Hanou, tvoří jakýsi přirozený přechod. Proto možná některým lidem z Moravy nebude moc vadit, že jsou novým členěním zařazeni do Čech. Ale Morava se bude asi těžce smiřovat s tím, že Moravská Třebová či pramen řeky Moravy jsou dnes v Čechách. S tím, že se politickým rozhodnutím Morava zmenšuje a ještě se to zdůvodňuje potřebou zabránit dualismu.

Neohrožuje moravský zemský patriotismus společný stát?

Určitý lokální patriotismus považuji nejen za dobrý, ale i za potřebný. Mají-li být lidé ochotni něco pro zem udělat, musejí ji mít rádi a být na ni hrdí. Někdy se usmíváme, když vidíme hrdost Texasanů na jejich Texas nebo Bavoráků na jejich Bavorsko. Oni si sice drží svou identitu, ale rozhodně neohrožují soudržnost států, jejichž jsou součástí.

Jsou podle vás politici dostatečně pozorní k tomu, co se děje jinde než v Praze?

Na to je dobré hledat odpověď ve statistikách - porovnat průměrný výdělek, nezaměstnanost, státní investice do památek, infrastruktury, dopravy.

Co dělají politici špatně ve vztahu k Moravě?

Pokračují v komunistickém trendu rozbíjení zemského cítění.

Nehrozí dnes znovu, že na výzvu moravské svébytnosti odpovědí právě extremisté?

Nevím. Já sám nemám chuť nijak bojovat za Moravu. My jsme prostě tady, žijeme, a to, co jsme, mluví za nás. Nejde nám o moc a vliv, spíše chceme nabídnout něco z toho, co nám bylo dáno. Aspoň tak to cítím já. Proto jsem nemohl podporovat ty Moravany, kteří měli sklon k populismu či extremismu. Ale myslím, že všechny extremismy mají cosi společného a potřebují podmínky pro svůj rozvoj. Moc si přeji, aby v naší zemi nebyly podmínky pro extremismus ani moravský, ani levicový, ani pravicový. Ale to bude hodně záležet na prozíravosti těch, kdo jsou u moci.