Záhadná smrt tajného kněze

Čekistické metody

V únoru 1979 vyzval federální ministr vnitra Jaromír Obzina na poradě policejních špiček k přitvrzení postupu proti katolické církvi. V socialistickém Československu dochází - řekl svým mužům na schůzi Obzina - k „aktivizaci klerikalismu“ spojeného „s reakčními silami v kapitalistických zemích“, proti čemuž musí vnitro „v úzké součinnosti s bratrskými kontrarozvědkami využít naše osvědčené čekistické prostředky a metody“.Co tak nebezpečného se mezi katolíky dělo? Vždyť řeholní řády rozehnali komunisté už před desítkami let, výuka v seminářích byla pod přísným úředním dohledem, každý kněz mohl kdykoli přijít o „státní souhlas“ k výkonu služby a pět biskupů zbylých v Československu se zdálo zcela neškodných (kromě toho StB prošpikovala jejich sídla odposlechem a fízly). Rok 1979 ale přinesl pro církve ve všech komunistických režimech naději - to když se polský kardinál Wojtyla stal papežem Janem Pavlem II. „Právě tehdy se začal kontrole komunistů vymykat kardinál Tomášek,“ připomíná historik Jaroslav Cuhra z Ústavu pro soudobé dějiny. Český primas se například v roce 1983 oficiálně distancoval od prorežimních Katolických novin, o něco později dopisem zakončeným slovy „strach není hoden opravdového křesťana“ podpořil tzv. 31 bodů, tedy slavnou petici sedláka Augustina Navrátila z roku 1987 za odluku církve od státu, která přinesla první velký průlom do mrtvolné apatie té doby (podepsalo ji přes sto tisíc lidí).Na přelomu 70. a 80. let ale StB považovala za nejnebezpečnější „klerikální reakci“ tzv. skrytou církev. Jestliže v estébáckém vnímání světa působil katolický klérus především coby rozvědka Vatikánu, tím spíš režim zneklidňovalo, že vedle oficiální struktury existuje už od 50. let ještě jedna - s tajnými řeholníky, kněžími i biskupy. Ti vykonávali svá běžná občanská povolání, vedle toho pak konspirativně sloužili mše, vydávali samizdaty a dokonce vedli „bytové“ univerzity. Členy skryté církve režim perzekvoval podobně jako všechny nezávislé iniciativy po celou dobu její existence, nejrazantnější tlak proti katolickému „podzemí“ ale podle historika Cuhry Státní bezpečnost vyvinula právě v letech 1979–83, kdy došlo k největší vlně zatýkání.Lidé ze skryté církve samozřejmě o bojové poradě u Obziny nic netušili, ale „osvědčené čekistické metody“ brzy rozpoznali všichni. StB pozatýkala vydavatele samizdatů, v roce 1983 provedla rozsáhlý zátah proti tajným řeholním řádům, zvláště františkánům, a jednoho z podzemních biskupů, Fridolína Zahradníka, poslal soud na pět let do vězení kvůli vymyšlenému obvinění z „rozkrádání socialistického majetku“ při opravách kostelů. Nejvíce se však o ponurou pověst počátku dekády zasloužila podivná úmrtí několika lidí kolem tajné církve (viz rámeček Na dně Macochy) - a mezi nimi zvlášť případ Přemysla Coufala z února 1981. Už tehdy nezapochyboval o podílu StB nikdo.

Kurýr do Vatikánu

Za normálního režimu by se Přemysl Coufal (1932) nejspíš stal „oficiálním“ knězem a zemřel by ve vysokém věku v zasloužené úctě. V normalizačním Československu jej ale čekal jiný osud.Absolvent dvou vysokých škol, lesnické a stavařské, a celoživotní vzorný pracovník Projektového ústavu zemědělského v Bratislavě - v tom se Coufalův občanský život nijak nelišil od řady představitelů „podzemí“, spíš by se dal označit za typický. Nadto měl výjimečný talent na jazyky, kromě pěti hlavních evropských řečí ovládal i maďarštinu, latinu či hebrejštinu. V očích okolí to byl laskavý, nepříliš praktický kandidát věd pravidelně dojíždějící za rodiči do Kostelnice na Hané. „Vlastně nám ani nepřišlo divné, že se nikdy neoženil, i když mu to kdekdo plánoval,“ říká jeho sestřenice Věra Hornová. „Jeho maminka na něm jako na jedináčkovi hrozně lpěla. Také byl už odmala zbožný, před ním se neklelo. Švagr žertoval, proč nešel Přema na kněze.“ Že knězem žijícím v celibátu skutečně je, Coufal podle všeho nesvěřil nikomu z rodiny, ani matce. Polistopadové policejní šetření pak (na základě výpovědí slovenských „podzemních“ kněží) potvrdilo kolující pověst, že byl dokonce tajným benediktinským opatem.O dějinách tajné církve dodnes neexistuje žádná souhrnná studie a Coufalova přesná činnost je jedním z bílých míst. Svěcení přijal zřejmě v 60. letech, kdy měl být spolupracovníkem slovenského podzemního biskupa Dubovského. Vedle pečlivě utajované činnosti duchovního měl Coufal důležitý, nutno říci odvážný „odbojářský“ úkol. Jako jazyků znalý projektant (specialista na statiku) často cestoval do ciziny, navštívil většinu zemí západní Evropy, Alžír, Tunis a Přední Asii. Stal se tedy kurýrem pro převoz konspiračních zpráv o stavu „oficiální“ i „skryté“ církve určených vatikánským úřadům. Přesný počet depeší není dodnes znám, ani jejich znění, adresáti ze zahraničí, případně další svědci se nikdy nepřihlásili. V archivu rozvědky se uvádí obsah poslední zprávy: prý se zmiňuje o studentech, kteří byli vyhozeni z teologických fakult, kolaborantech z řad oficiální církevní hierarchie, popisuje porušování náboženských práv, hodnotí podobu jediného povoleného periodika - Katolických novin. Dodnes není jasné, zda Coufal tajné zprávy sám psal, nebo „pouze“ převážel přes hranice. Tento fakt ale není rozhodující. Podstatné je, že jejich převozem za hranice tehdy riskoval obvinění z vlastizrady a mnohaletý žalář.

Před smrtí a po ní

Objasnění Coufalova příběhu komplikuje fakt, že na něm pracovala komunistická rozvědka. Zatímco svazky o „vnitřním nepříteli“ jsou dnes až na výjimky přístupné historikům, expertům z Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV) i samotným obětem StB, záznamy o estébácké špionáži v zahraničí odmítá dnešní rozvědka vydat. Vyšetřovatel ÚDV, který měl možnost do spisů špionáže neoficiálně nahlédnout, nicméně podává následující popis událostí. V roce 1979 zachytil špion StB s krycím jménem Prolog mezi kanadskými exilovými Slováky zprávu o stavu církve; zjistil také, že stejný autor posílá tyto informace do zahraničí už pátým rokem. Po Prologově udání rozjela pražská centrála rozvědky asi půlroční pátrání. Jako člověka, který zprávu na Západ dodal, nakonec odhalila Přemysla Coufala.Po návratu z cesty do Francie, Anglie a Belgie v létě 1980 vytáhli příslušníci Státní bezpečnosti Coufala z vlaku a podrobili důkladné prohlídce. Krátce na to jej začali zvát k výslechům. Podle svědectví svého okolí tehdy Přemysl Coufal působil vyděšeně a zamlkle. Častěji kouřil a pil kávu, stěžoval si na žaludeční potíže. Občas mluvil o domovních prohlídkách a sledování, neustále zkoumal, zda mu někdo nepoškodil auto. Kolegyně z práce vzpomíná, jak jí zničehonic svěřil tisíc korun, aby za něho nechala odsloužit mši. V neděli 22. února 1981 stačil Coufal ještě navštívit své rodiče, odjížděl prý od nich ale roztěkaný a zamyšlený. Následující úterý nepřišel do práce. Po dvou dnech volali znepokojení kolegové jeho bývalé domácí Anně Machovičové, která k němu docházela na úklid. Ta našla byt zamčený zevnitř, a proto pozvala policii.Přemysl Coufal zemřel asi v noci z 23. na 24. února. „Ležel v kuchyni podél kuchyňské linky, která byla celá zakrvácená. Také noha od stolu byla ulomená. Zapalovač na plyn byl také zkrvavený, v dřezu byla krev a odhozené žiletky,“ popisovala později událost paní Machovičová. Poničený byt podle ní vypadal jako po zápase. Na místo postupně dorazilo asi deset uniformovaných policistů a záhadný civil prý až z Prahy. Po pitvě bylo tělo převezeno do rodných Hrubčic u Prostějova, kde se odehrál pohřeb. Zřízenci tehdy nakrátko otevřeli rakev, takže mnoho účastníků mluvilo o strašném vzhledu mrtvého: obličej „hrál všemi barvami“, mrtvý měl prý podlitiny po celém těle a kromě smrtelných řezných ran na předloktí měl také podivné ranky na bříšcích prstů.Policie případ uzavřela jako sebevraždu. Coufalovi staří rodiče se s takovým závěrem spokojit nechtěli a žádali - bezúspěšně - prokurátora a nakonec i kancelář prezidenta Husáka o přezkoumání. Najatý advokát jim sdělil: „…ani po vícenásobných pokusech se mi nepodařilo věc prostudovat, protože mi nebylo dovoleno nahlédnout do spisu. Údajně byl na ministerstvu spravedlnosti, při poslední návštěvě se měl nacházet na StB.“ Po tom všem začala v katolickém samizdatu kolovat logická domněnka, že estébáci zavraždili Coufala pro výstrahu celé tajné církvi. V roce 1985 sedlák z Lutopecen na Kroměřížsku Augustin Navrátil shrnul otazníky kolem případu v otevřeném dopise prezidentovi, vládě a parlamentu, který vysílala Svobodná Evropa. Vysloužil si za to rychlé zatčení pro trestný čin pobuřování a dočasné umístění do psychiatrické léčebny.

Trojí život

Po listopadu 1989 se dalo očekávat, že nejznámější nevyjasněné umrtí, na němž měla přímý či nepřímý podíl komunistická tajná bezpečnost, nemůže zůstat samotnou církví a především historiky neobjasněn. Ale nestalo se tak. Katolická církev problém podzemních struktur dosud obchází (viz rámeček Davídkovo dědictví), historiky Coufalův dramatický osud k hlubšímu zájmu také nepřiměl.Ze strany justice případ znovu otevřela slovenská generální prokuratura - jako možnou vraždu. Vyšetřovatelka Lýdia Rácková odvedla důkladnou práci: objednala v pražském Ústavu soudního lékařství znalecký posudek k dochované pitevní zprávě, nahlédla do přísně tajného spisu komunistické rozvědky a vyslechla téměř sto svědků včetně zodpovědných estébáků. V červnu 1991 došla k závěru, který se přihlásil k původní sebevražedné verzi. Co ji o tom přesvědčilo? Jednak byl byt zamčen zevnitř s klíčem v zámku, jednak znalci přesvědčivě vyložili jednotlivá zranění (řezné ranky na prstech jsou pro sebevraždu žiletkou typické, hnilobný rozklad způsobil dodatečné zčernání podlitin). V šoku způsobeném smrtelnými ranami se krvácející Coufal potácel po bytě, snažil se ještě pustit plyn a při posledním pádu mimo jiné ulomil nohu od stolu. Pokud tedy neplatí verze Augustina Navrátila o výstražné estébácké vraždě, co mohlo silně věřícího člověka, za ta dlouhá léta uvyklého rizikům života v protikomunistickém odporu, dohnat až k dobrovolné smrti?Tady se pozornost logicky obrací na estébáky Miloše Dospivu a Antona Obrance, kteří tenkrát po Prologově udání dostali za úkol tajného opata zpracovat a zlomit ke spolupráci. Ale i když oba „specialisté na Vatikán“ sevřeli svou oběť do opravdu nepříjemné policejní sítě (sahala od domovních prohlídek přes zabavenou výjezdní doložku až po nasazení stálé sledovací skupiny), o osudu nešťastného Přemysla Coufala zřejmě rozhodl nejvíc fakt, který vyšel na světlo až po roce 1989. Ve snaze udělat z odhaleného kněze svého donašeče zjistili Dospiva s Obrancem šokující věc: Coufal už v roce 1971 podepsal spolupráci bratislavské StB. Podle vyšetřovatelky Ráckové spolupracoval Coufal na „úseku ochrany ekonomiky“ (jeden z estébáků do protokolu vypověděl, že k Coufalovi chodil na „konzultace z oblasti zemědělství“). Co to přesně obnášelo, to se už patrně nedozvíme. „Jeho svazek jsem nedostala, a proto se domnívám, že byl skartován,“ vzpomíná JUDr. Rácková, dnes advokátka v Senci. Z výpovědí důstojníků StB jsem ale získala dojem, že zesnulý spíš jen trpně snášel jejich obtěžování.„Bratislavští estébáci zjevně netušili, že projektant Coufal čili jejich tajný spolupracovník s krycím jménem Jasan ještě vede třetí život v tajné církvi a dokonce že vyváží zprávy pro Vatikán. Právě tam se ale federální rozvědčíci Dospiva s Obrancem potřebovali dostat. Podle vyšetřovacího spisu proto nasadili přímočarý nátlak: vaši přátelé by asi nebyli rádi, kdyby se dozvěděli, že jste agent. Po několikaměsíčním tlaku je pak prý vyčerpaný kněz sám požádal, aby mu příště přinesli k podpisu závazek spolupráce. Ve smluvený den však nepřišel. Dospiva v protokolu tvrdí, že když se za ním vypravil domů, narazil "náhodou“ na výjezdovou skupinu pro sebevraždy (právě on byl oním „záhadným civilem z Prahy“).

Práce mě bavila

Po zrušení Státní bezpečnosti se Slovák Anton Obranec pustil do podnikání. V roce 1993 ho bratislavská policie začala stíhat za krácení daně a podvody (nezaplatil dodavatelům milion korun za nákup cigaret), krátký čas seděl ve vazbě a po propuštění se jeho stopa ztrácí. Čech Miloš Dospiva si na důchod koupil byt v Dobrovicích u Mladé Boleslavi. Malý podsaditý muž v brýlích s tlustými skly žije sám, jen občas ho navštěvuje syn s vnoučaty. Pohybuje se už jen ztěžka o holi, proto své dny tráví v tričku a trenýrkách u televize. Policisté z ÚDV uvažovali, zda by se estébácký tlak nedal označit za vydírání či útisk, skončili však na nedostatku důkazů. „Nevím, nepamatuji se. Vše, co jsem považoval za nutné, jsem řekl té slovenské vyšetřovatelce,“ odpovídá komunistický rozvědčík na jakékoli otázky k případu Coufal. Cítí za jeho smrt vinu? „Nevím, nedokážu to posoudit.“ Stereotypní „nevím“ přerušuje Dospiva jen při bilanci své celoživotní práce u Státní bezpečnosti: „Byl jsem spokojený, práce mě bavila. Víc nemám co dodat."Na Coufalův hrob v Hrubčicích před časem kdosi připevnil tabulku s nápisem "Svatý mučedníku Přemysle, děkuji za uzdravení“. Sama katolická církev se dívá na označení kněze-sebevraha (navíc agenta) za svatého s pochopitelnými rozpaky. Mezi lidmi, kteří měli možnost celý příběh zkoumat, však nachází rozporuplný Přemysl Coufal uznání: své přátele z podzemí podle nich neudal. „Předtím jsem ho neznala, ale nyní si ten případ budu pamatovat do smrti. Byl to vzácný člověk. Ke spolupráci nehodlal přistoupit kvůli svému hlubokému vztahu k víře i poslání v církvi,“ říká bývalá vyšetřovatelka vyšetřovatelka Rácková. Ke stejnému názoru dospěl i někdejší tajný kněz František Lízna (dnešní duchovní správce pro věznici Mírov), který měl jako zmocněnec Coufalovy matky možnost nahlédnout do vyšetřovacího spisu a v roce 1991 o něm ve zprávě pro apoštolského nuncia napsal: „Je jisté, že ve věci církevní Přemysl Coufal nikdy nezradil. Je obětí též naší lhostejnosti a zbabělosti v době, kdy byl téměř všemi opuštěn a stál proti ohromné přesile.“

Rámeček 1

Na dně Macochy

V říjnu 1981, několik měsíců po smrti Přemysla Coufala, vzbudil pozornost další případ. Na dně Macochy bylo nalezeno tělo 22letého studenta medicíny Pavla Švandy, a to - jak připouštěla i tehdejší policejní zpráva - na místě, kam obvykle sebevrazi nedopadají. Katolický samizdat dával smrt do souvislosti se studentovým letním výjezdem do Říma, kde navštívil svého strýce, slavného jezuitu Tomáše Špidlíka, takže si ho údajně po návratu pozvala Státní bezpečnost. Případ zkoumal ÚDV a nakonec ho v dubnu 1993 odložil. Podle vyšetřovatele neměl Švanda žádný bližší vztah k podzemní církvi a se svým strýcem se v Římě téměř minuli, pouze si stihli krátce říct pár rodinných novinek. V archivu StB se nedochoval žádný záznam o údajném výslechu a Pavel Švanda nebyl veden ani jako prověřovaná osoba. Pro sebevraždu ani vraždu se ovšem zároveň nikdy nenašel motiv.Ve své době vyvolaly pochybnosti také některé slovenské případy. V roce 1978 se ve svém bratislavském bytě otrávil plynem farář Rusnák (krátce poté, co vystoupil z Pacem in terris, sdružení kněží kolaborujících s režimem). O rok později se v Bratislavě zabil pádem z lešení, kde pracoval jako stavební dělník, tajný kněz Milan Gono (kolovala pověst, že ho někdo shodil). V roce 1987 došlo k loupežné vraždě kněze Štefana Poláka z Trnavy (neobvyklé bylo, že mu lupiči nechali na krku zlatý řetízek). Po listopadu 1989 případy znovu otevřela slovenská policie, nenašla však žádné nové důkazy.

Rámeček 2

Davídkovo dědictví

Dodnes není jasné, co všechno Státní bezpečnost o skryté církvi věděla; žádná historická studie na toto téma zatím neexistuje. Podle dochovaných dokumentů považovala za hlavní nepřátele v českých zemích teology Mádra a Zvěřinu, brněnské společenství Koinótés v čele s Felixem Davídkem a skupinu kolem tajného biskupa Zahradníka. Mnoho kněží StB zřejmě neodhalila nikdy: nejznámějším příkladem je dnešní populární kazatel Tomáš Halík (tajně vysvěcen 1978 v Erfurtu, za komunismu pracoval jako psycholog na protialkoholickém oddělení). „Výsledky Státní bezpečnosti ale byly lepší, než si dosud církev připouští,“ soudí historik Jaroslav Cuhra z Ústavu pro soudobé dějiny. „Její celková představa o počtu tajných biskupů či kněží byla sice velmi nepřesná, ale pokud se na někoho soustředila, rychle se dozvěděla takřka vše."Na poradě u ministra Obziny v roce 1979 tvrdil náčelník boje proti církvím Vladimír Stárek, že 11 % duchovních je agenty StB. Měl však na mysli "oficiální“ církev, údaje o „podzemí“ nejsou známy. Do podezření z kolaborace se dostal mimo jiné tajný biskup Felix Maria Davídek (1921–1988), vůdčí postava moravské větve skryté církve. Autor jeho monografie, brněnský historik Jiří Hanuš, uvádí, že biskup po předchozí domluvě se třemi kněžími přiznal jejich svěcení a některé další - podle svého názoru nepodstatné - údaje. Touto zdánlivou rezignací chtěl zmírnit tlak StB a zároveň odvést pozornost od chystaného synodu, tj. zasedání církve (obojí se mu povedlo). „Byla to svým způsobem velmi riskantní hra,“ míní Hanuš. „I když vše nasvědčuje tomu, že ji Davídek zvládl.“ On sám záznamy estébáků o biskupovi neviděl, vycházel pouze z dokumentů státních církevních tajemníků a ze svědectví Davídkových spolupracovníků. Nicméně dodnes není znám případ, že by někdo ve svém zpřístupněném svazku narazil na Davídka jako na udavače.Existence tajné církve ale nebyla problémem jen pro komunisty, ale i oficiální katolickou církev, která se ve své jedinečnosti a nenahraditelnosti cítila ohrožena. Problémy s Davídkovým dědictvím má ostatně dodnes: zjednodušeně řečeno, zatímco celibátní kněží se v podstatě bez problémů zařadili do služby, „oficiální“ církev zůstala v rozpacích nad ženatými muži a dvěma ženami, kterým udělil kněžské svěcení dnes již zemřelý brněnský tajný biskup Felix Davídek - dílem kvůli konspiraci, dílem kvůli své vizi o budoucí podobě katolické církve. Většina podzemních biskupů se stala obyčejnými kněžími, čtyři ze sedmnácti však zůstali dodnes mimo oficiální strukturu.

Rozhovor

Je mi líto, že selhal,

říká tajný biskup Jan Konzal

Co jste jako člen pražské skryté církve věděl před rokem 1989 o Přemyslu Coufalovi?

Bylo to pro mě jen jméno, slyšel jsem o něm jako o představiteli benediktinů. Nevím, zda se s ním někdo z nás sešel osobně, ale já ne. Jezdili jsme sice na Slovensko, ale on patřil do skupiny kolem biskupů Dubovského a Korce, na niž jsme bohužel kontakty neměli.

Proč se tak málo ví, co přesně Coufal v církvi dělal?

Protože ti, co to vědí, mlčí. A já nepředpokládám, že se od nich někdy něco dozvíme. Jsou to zvláštní lidé, z našeho pohledu slovenští nacionalisté. S námi nikdy nechtěli mít nic společného.

Vzpomenete si, jak k vám dorazila zpráva o jeho smrti?

Ústně, a to velmi rychle. Nahonem jsme kvůli ní měnili plány. Původně měli do Vatikánu tajně vyjet noví biskupové, protože se s nimi chtěl sejít Jan Pavel II., ale cestu jsme zrušili. Tehdy se totiž říkalo, že Coufal zemřel krátce po své cestě do Itálie, a vznikla obava, že StB má ve Vatikánu svého agenta.

Jak jste se cítil, když jste rok po jeho smrti přijímal biskupské svěcení?

Samozřejmě jsem se strašně bál, říkal si, že do dvou let skončím jako on. Nakonec se mi nestalo vůbec nic. Měl jsem štěstí, StB na mě patrně nepřišla. O mém svěcení nevědělo víc než deset lidí a myslím, že o něm mlčeli až do 90. let.

Jak jste se vyrovnal s tím, že později vyšel na Cibulkových seznamech Coufal jako agent?

Bylo mi to líto. Stejně líto, jako když někdo opustí manželku. Ale chápal jsem, že člověk může selhat. Nemůžu ho omlouvat ani z něj dělat světce, navíc když neznám podrobnosti. I já jsem mohl selhat, ale nebyl jsem vystaven takové zkoušce.