Šlouf 2000

Chůva, komorník, poradce

Úspěšná kariéra ing. Miroslava Šloufa (51) během normalizace je notoricky známá: předseda českého Socialistického svazu mládeže, předseda ONV Praha 7, v letech 1977–1992 poslanec českého parlamentu, po revoluci krátce i jeho místopředseda. Podobných mladých a aktivních aparátčíků produkoval Husákův normalizační režim tisíce. Šloufovy schopnosti byly ovšem zřejmě i v době pozdního komunismu nepřehlédnutelné - za jednoho z „našich nejschopnějších lidí“ ho označil i poslední stranický boss Prahy Miroslav Štěpán. Šlouf také svou minulost nijak neskrývá a charakterizuje ji slovy: „Tehdy, stejně jako nyní, mi vadili lidé, pro něž je ideologie víc než to, co přináší život.“ Přes všechny možnosti předlistopadových časů rozvinul Šlouf naplno své schopnosti až v dresu sociálních demokratů. Jejich členem se stal v roce 1994, dva roky po odchodu z KSČM. V roce 1995 se dostal na výlet do Polska, kde právě vrcholila kampaň před prezidentskými volbami a jejich pozdější vítěz Alexander Kwasniewski ji celou absolvoval ve speciálním autobuse. Šloufa nápad okamžitě chytil - a rodí se Zemák, symbol předvolební kampaně 1996. Během ní se podařilo vůdci ČSSD ze staré rozhrkané Karosy, pečlivě objíždějící i tu poslední zapomenutou vesnici, zvýšit počet voličů své strany o nevídaných deset procent: ČSSD nakonec ve volbách získává tehdy senzačních 26 procent, jen o 3 méně než vítězná ODS. Celé tři měsíce sedí se Zemanem v autobuse právě Šlouf. Kdo se tehdy dostal na palubu Zemáku, musí si Šloufa pamatovat. Stále usměvavý chlapík, pečlivě se starající o předsedu i přítomné novináře, pro něž neváhá poslat Zemanovu Tatru přes půl Moravy. Spousta sociálních demokratů se ale - pro jistotu ovšem anonymně - shodne na tom, že právě v Zemáku získal Šlouf na Zemana téměř absolutní vliv. Ve své knize to popsal i komentátor Práva a zřejmě největší znalec kuloárů ČSSD Alexandr Mitrofanov: „Pro Zemana se stal komorníkem, chůvou i poradcem. To poslední bylo kompenzací za to první… Koncem roku 1996 to dopadlo tak, že málokdo se dostal k Zemanovi bez Šloufova požehnání.“ Očekávaná odměna - post šéfa kanceláře předsedy sněmovny, jímž se Zeman stal v červenci '96 - ovšem nepřišla. Kromě toho, že jí bránil lustrační zákon, se Šloufova minulost ukázala nepřijatelnou pro většinu pravicových poslanců a postupem času i pro řadu významných sociálních demokratů - například pro Petru Buzkovou či Stanislava Grosse. V rámci vnitrostranických bojů dokonce dosáhli toho, aby se Šlouf nestal oficiálním manažerem dalších volebních kampaní - pro senátorské a komunální volby 1996 i pro předčasné volby do sněmovny před dvěma lety. V roli šéfa Zemanovy kanceláře a později i Úřadu vlády Šloufa nahradil jeho kamarád, dnešní ministr Karel Březina (27). A Šlouf se stal „pouze“ šéfem Zemanových poradců.

Velký tanec

Zákulisí ovšem Šloufovi vyhovuje lépe než plně osvětlená scéna. S tiskem komunikuje velmi opatrně - až na opravdu řídké výjimky (zejména pro deník Právo) odpovídá pouze písemně, případně vůbec. Přesto se pravidelně objevuje v centru zájmu. O Šloufově vlivu, kontaktech a pravomocích se i v ČSSD vyprávějí celé báje. Ovšem pod jednou podmínkou: nikdo se nechce pod své informace podepsat. A tak třeba pro mnohokrát slyšená závažná tvrzení, že právě Šlouf rozhoduje snad o každé významnější státní zakázce, chybí to nejdůležitější: důkazy. Ani prozatím nejvážnější výrok exministra vnitra Václava Grulicha, že Šlouf hodlá prosadit své lidi do vedení dvou elitních protikorupčních a protimafiánských policejních útvarů, nepodložil Grulich ničím konkrétním. „Nedovedu si představit, proč bych měl být předmětem zájmu této instituce,“ řekl Šlouf Lidovým novinám na otázku, jestli se neobává, že by se ho mohlo dotknout šetření BIS, které si v této kauze objednal prezident Havel. Je ale vůbec možné, že by se někdo „jen tak“ stal takhle sledovaným antihrdinou? Že by si skutečně obraz manipulátora a šedé eminence řídící z temnot Strakovy akademie velký tanec kšeftařů a korupčníků s politikou vymyslela jen a jen média? I na to má Miroslav Šlouf odpověď a před časem ji v jednom z mála přímých rozhovorů sdělil Právu: „Na svinstvech při poválečném odsunu Němců se nepodíleli kluci, co prošli frontou, ale jedinci, kteří byli celou válku za pecí. Asi se potřebovali nějak rehabilitovat. … Po práci druhých plive ten, kdo sám mnoho nevykonal.“

Já to zařídím

Začátek letošního roku znamenal ovšem v kariéře Šloufa přelom. Vystoupil ze stínu na světlo, oznámil kandidaturu do Senátu proti Petru Pithartovi. Od té doby rozjíždí na Havlíčkobrodsku a Chrudimsku masivní kampaň, jejíž rozsah zatím zůstal skryt zájmu pražských médií. Jen v Právu se před měsícem na druhé straně objevil nenápadný článek: „Šlouf pomáhá Havlíčkovu Brodu s vybudováním průmyslové zóny.“ Dočteme se v něm, jak kandidát pomohl otcům města „najít cestu ke konkrétním úředníkům“ a jak jim slíbil, že ve státním rozpočtu se na jejich touhy určitě nějaké peníze najdou. „Ptal se na vše, co nás trápí,“ vzpomíná na Šloufovu návštěvu havlíčkobrodský starosta Jaroslav Kruntorád (nezávislý). „Když jsme se zmínili o chystané průmyslové zóně, slíbil, že nám domluví schůzku s prvním náměstkem ministra průmyslu panem Petříčkem. Ta se do dvou týdnů uskutečnila a teď čekáme, jak naše žádost dopadne.“ Zájem kandidáta o jeho kraj je skutečně mimořádný: hokejový klub, finanční úřad, stavební družstvo, dětská nemocnice, svaz žen, hasiči, sdružení starající se o mentálně postižené, obecní úřady. To všechno Šlouf stíhá objet během pátků a víkendů, které pravidelně tráví ve svém okrsku. V Chrudimi i Havlíčkově Brodě má vlastní volební kancelář se sekretářkou a manažerem. „Na mé volební konto se zatím sešlo tři sta tisíc korun od různých dárců, maximální částka od jednoho byla třicet tisíc,“ odpovídá s nehasnoucím úsměvem na pravidelné tiskovce pro místní novináře na otázku, kdo tak náročnou kampaň vlastně platí. „Co nevyčerpám, věnuji na humanitární účely, stejně jako případné vyšší částky, u nichž by nebylo možné identifikovat dárce.“ Ne na každého ale přece jen tenhle navýsost korektní Šlouf zapůsobí. „Jo, volali mi od něj, jestli se chci sejít,“ říká starosta stopadesátihlavé vesničky Modlíkov Miloslav Pospíchal (nezávislý). „S panem Pithartem bych se sešel klidně, ale s ním ne. Proč? No to vám snad nemusím vysvětlovat. Prostě nechci.“ Zkušeností se Šloufovou kampaní není nadšen ani starosta osmi set obyvatel Šlapánova Jaroslav Pospíchal (nezávislý): „Všude slibuje něco, třeba v Havlíčkově Brodě, že zachrání tamní Zetor. Sem přijel v neděli ráno, sháněl se po bublinkové vodě a ptal se, co chceme. Už jsme o jeho slibech slyšeli, tak jsme řekli, že tu chybí čistička. Prý není problém, do čtrnácti dnů se ozve. Neozval.“ Vedle pochybností o tom, jak vlastně dokáže zařídit všechny své sliby, se nad Šloufovou kandidaturou vznáší ještě jeden otazník. Kdo vlastně v ČSSD Šloufa do jeho nové role navrhl? „No, to byl někdo z Chrudimi,“ říká Šloufův havlíčkobrodský manažer Jiří Nekvapil. „My jsme nejdřív oslovili Waltra Komárka, ten si to pak rozmyslel. A my potřebujeme někoho, kdo má vliv a páky.“ Ani v Chrudimi se ovšem člověk o autorovi nápadu nedozví o mnoho víc. „Nejsem si jistý, jestli jsme to vymysleli my,“ říká předseda tamního OV ČSSD Josef Trávníček. „Jak to říct… Promiňte, něco mi pípá ve sluchátku. Mám pocit, že ten telefon někdo odposlouchává, raději to ukončím.“ Je čtvrtek, 30. března odpoledne. Ve Šloufově volební kanceláři sedí budoucí ministr dopravy a místní poslanec Jaromír Schling. Když vidí novináře, dává se na rychlý ústup. „Je to skvělý organizátor, může být pro kraj přínosem,“ říká naučenou stranickou frázi. „Jen jisté kruhy, které nechci specifikovat, proti němu vedou kampaň. Ne, já vůbec nevím, že by nám někdy sehnal nějakou půjčku. Já vůbec nevím, kdo nám co kdy půjčoval,“ drmolí budoucí ministr. „A tamhle vám už jede. Tak nashledanou.“