Neochvějnost opoziční smlouvy se stala námětem řady článků, kritik a komentářů. Trvale vysoké preference stran, které smlouvu uzavřely, ale dokazují, že zmíněné pokusy se minuly účinkem. Jednu z důležitých příčin, proč většina Čechů toleruje ve světě nevídaný politický styl, je třeba hledat v atmosféře této země a historii posledních let.
Klid k práci
Opoziční smlouvu představili její otcové-zakladatelé občanům jako něco, co přinese stabilitu a „klid k práci“. Světlo světa tak znovu spatřil výraz, který patřil k základní jazykové výbavě ideologických mluvčích Husákovy normalizace a reálného socialismu. Proto je právě v této chvíli dobré připomenout, že lidé, kteří připravovali husákovskou normalizaci, nebyli žádní hlupáci. Dokázali opravdu dobře odhadnout, jak se u nás nejlépe vládne. Dobře pochopili vznik samostatné Československé republiky, která byla demokratická více z toho důvodu, že si to přál Masaryk, než aby to žádali sami občané. Pochopili i to, proč jsme národem, který se dávno před příchodem komunismu nejméně ze všech evropských národů hlásil k aktivnímu křesťanství, a odhadli, že morálka bude stále více instinktivní a stále méně zakořeněná v pevném vědomí. Došel jim smysl Heydrichovy korupce českého dělnictva. Došlo jim, že Češi nemají rádi velká slova ani ideály, že neuctívají svoje hrdiny. Pochopili také nesmírnou důležitost promyšlené likvidace elit národa a možných vzorů. Už nacisté ničili i vzory v podobě obyčejných sokolů či skautských vedoucích. Stejně zametli komunisté s hrdiny nekomunistického odboje či s letci a zahraniční armádou. To, co započali nacisté a padesátá léta, se mělo po roce 1968 opakovat ještě jednou. Místo fyzické likvidace ale v sedmdesátých letech stačilo odstranit elity ze všech sfér veřejného života. Byli zakázáni spisovatelé, vysokoškolští profesoři, nepřizpůsobiví vědci z úplně všech oborů, zkrátka všichni, kdo by snad mohli jít příkladem nebo působit na národ, mládež a studenty. Husákův režim, který legendární švédský premiér Olof Palme označil pojmem „diktatura kreatur“, navíc použil další promyšlenou strategii: demoralizaci národa. Žádné po zuby ozbrojené okupantské hlídky v ulicích, žádné viditelné represe, kontroly či demonstrace moci. Na vlastní kůži jsme poznali nebo z esejů tehdejších disidentů víme všichni, že stačilo nabídnout pouze malý kompromis s komunistickou mocí: odvolejte, zařaďte se, podepište. Spolu s námi dělejte, že věříte našim heslům, myslete si, co chcete, ale svůj názor nechte na doma. Víte přece, že lžeme, tak nám lžete také a budete se mít dobře. Zkrátka: nemusíte dělat nic strašného, jenom samé „maličkosti“.
Realismus a reálný socialismus
Poválečné komunistické režimy v sovětských satelitech k sobě měly překvapivě blízko, od konce šedesátých let se ale ubíraly velmi odlišnými cestami. Před revolucí jsme si tyto rozdíly sice uvědomovali, ale možná teprve dnes se ukazuje jejich hloubka. Nelze pochopitelně srovnávat nesrovnatelné. Žijeme v relativně svobodné zemi. Můžeme cestovat, podnikat, svobodně se vyjadřovat, máme všechna lidská práva a zatím ještě i ústavu, na kterou nikdo již téměř osm let nesáhl. Přesto lze pozorovat zvláštní úpadek. S jistotou lze tvrdit, že opoziční smlouvu by si nikdy nenechali líbit voliči a občané v žádné delší dobu fungující západní demokracii. To, že vznikla u nás, je přitom daleko víc zákonité než náhodné. Vychází totiž z rafinovaného husákovského normalizačního modelu. Vychází z hluboce zažité tolerance k tomu, že je zcela normální říkat jedno a dělat pravý opak, že je normální předstírat. Opoziční smlouva není obyčejným lhaním v politice, ale staví lež na piedestal. „Klid k práci“ je protimluv. Tvůrčí práce potřebuje jistý neklid a dění. Pokud někdo touží po klidu, jsou to politici, kteří by si přáli nikým nerušenou vládu bez jakékoli kontroly. „Klid k práci“ také připomíná, že ho chce někdo narušit. Dříve zaprodaní disidenti a kapitalisté, dnes malé strany, novináři, centrální banka, prezident, lidé, kteří vyznávají občanskou společnost. Stejně jako Husákovi komunisté říkají představitelé opoziční smlouvy: stačí, když se dáte k nám, budete opakovat naše lži a budete se mít dobře. Na „reálný socialismus“ navazuje vzývání jakéhosi „realismu“ v politice. Tento výraz je ale pouze zástěrkou pro cynismus bez skrupulí.
Ne-zprávy a ne-informace
Ve zprávách veřejnoprávních, ale i soukromých médií už dlouho vidíme jeden z důsledků opoziční smlouvy. Zprávou se stává každé divadlo, které jen trochu úspěšně předstírá opravdové dění, zatímco skutečné zprávy zanikají a mizí. Vezměme si nedávné příklady z tuzemských médií. Skutečnou zprávou přece není výměna ministrů, která plní titulní strany již dva měsíce. Výměna čtyř členů vlády patří na titulní stranu pouze jednou a teprve poté, až se uskuteční. Zprávou nejsou dramatické úvahy o tom, kdo podpoří rozpočet, protože kdyby ho nikdo nepodpořil, stejně bude platit rozpočtové provizorium. Zprávou nejsou rozpory mezi ODS a ČSSD, přestože by si to obě strany přály. Zprávou není umělá přestřelka v parlamentu o tom, že vláda prodala špatně spořitelnu, přestože se objevila v prvních minutách zpráv. Všimněme si, že ODS tuto debatu vyvolala poté, co podpořila vládu schválením rozpočtu. Prodeji spořitelny mohla také - kdyby chtěla - zabránit. Naopak by bylo zprávou zjištění, na čem jsou obě vlivné partaje a jejich vlivné skupiny dohodnuty. Zprávou jsou také všechny informace o tunelování bank a superzprávou je naše neschopnost stíhat ekonomickou kriminalitu a korupci na vysoké úrovni. Jistě je zprávou i to, že se relativně rychle schvalují zákony, které přibližují náš právní řád Evropské unii. Zprávou jsou ale také všechny novelizace zákonů, o kterých se v novinách nepíše a které zpravidla skrývají nejrůznější ústupky mocným lobby. Zprávou číslo jedna jsou všechny informace o snahách změnit ústavu a nezávislost centrální banky. Je odpovědností všech slušných lidí, aby se naučili číst v motivech těch, kteří jisté zprávy chtějí. Lež není - a zejména v této době - vždy úplně průhledná.
