Co by si asi myslel cizinec o české justici, kdyby ji znal jen z případů, které skončily až u brněnského Ústavního soudu? V první řadě: pomalá. U Okresního soudu v Ústí nad Labem například ležela do roku 1996 tři roky netknuta žaloba, v níž se rodina vystěhovaná z městského bytu domáhala posouzení, zda ještě platí nájemní smlouva. Za druhé: příliš formální. Krajský soud v Brně a po něm Nejvyšší soud se odmítly v roce 1995 zabývat restituční žalobou jen proto, že v ní bylo špatně jedno slovo - „městský úřad“ namísto správného „město“. I když restituent ještě před začátkem procesu chybu opravil, spis byl smeten pod stůl, protože z čistě právního pohledu přece žádný „městský úřad“ neexistuje. Nejde o zcela ojedinělé případy, a proto není žádný div, když si pak laici myslí totéž co známý scenárista Jiří Křižan. „Naše justice je ve špatném stavu, mnohem horším než třeba školství nebo zdravotnictví,“ zopakoval v několika rozhovorech před uvedením svého seriálu o soudcích. Podle Křižana, jemuž v politických procesech popravili komunisté otce, nejsou příčinou „dnešního neštěstí“ zákony, ale soudci samotní: „Stavovská úroveň téhle profese byla zničena v 50. letech.“ Jsme na tom ale opravdu tak bídně? Vždyť ve zmiňovaných případech zjednal spravedlnost Ústavní soud. Nečinným vytknul protiústavní průtahy a nařídil okamžitě jednat, slovíčkářům doporučil dbát „smyslu a účelu restitucí“ a jejich rozsudky zrušil. Králem optimistů je ministr spravedlnosti Otakar Motejl: čeští soudci jsou prý kvalitní a rozhodně rychlejší než třeba italští. Zatímco tedy od ledna běží v televizi Křižanův seriál Na lavici obžalovaných justice, Motejlův tým pracuje na rozsáhlé reformě, po níž bude naše soudnictví ještě mnohem lepší.
Když bankrot, tak v Ostravě
Kdykoli v dějinách neuměl zajistit rychlou a účinnou spravedlnost stát, lidé se podle toho zařídili. Například v poválečném Japonsku si občané kvůli přetíženosti soudů najímali vymahače a nové obchody uzavírali hlavně uvnitř rodiny nebo mezi známými. V takové atmosféře přebírají „výkon práva“ mafie - naštěstí nikdo z českých politiků dosud neoznámil, že by si přál jít touto cestou. Takže jak to je: funguje u nás právo, nebo ne? Žádná zevrubná analýza dnešního soudnictví na ministerstvu spravedlnosti neexistuje. To nejlepší, co lze sehnat, je interní statistika za rok 1997 (loňská ještě není hotova). Kdyby se z ní ale měla sestavit zpráva o české justici, bude pesimistická: průměrná délka sporů byla nejvyšší za posledních dvacet let (viz graf Čekání na rozsudky je stále delší). Jaká je tedy tvrdá realita? Nejrychleji přichází spravedlnost v jižních Čechách, nejdéle se načekáte v severočeském kraji. Matka, která by chtěla po bývalém manželovi zvýšit příspěvky na výchovu společných dětí, bude na severu čekat 323 dnů, kdežto na jihu poloviční dobu. Pokud zažalujete třeba noviny o odškodné za pomluvu, bude to v severních Čechách trvat 895 dnů, kdežto v jižních 416. Největší smůlu jste měli, pokud vás někdy někdo surově ztloukl či okradl v Teplicích. U tamního okresního soudu ležela v roce 1997 polovina trestních případů déle než dva roky, což byl suverénní rekord, téměř čtyřikrát horší než republikový průměr. „Jde o věci nahromaděné před šesti lety, kdy tu byl jediný trestní soudce. Tehdy se žalovalo ‚na sklad‘ a před soud chodili jen ti, kdo čekali ve vazbě,“ říká předseda zdejšího trestního senátu Miroslav Čapek. Mimořádné trestné činy jako vražda či velký podvod, jaké chodí rovnou před krajský soud, se nejdéle vyřizovaly v Ostravě (64 případů se táhlo dva roky) a nejrychleji u středočeského soudu (takto dlouhý ani jeden). O dědictví bylo nejhorší se soudit v Chrudimi, skoro čtvrtina případů tu ležela déle než tři roky. A pokud chcete, aby soud vydal platební rozkaz proti nespolehlivému dlužníkovi, nejlepší šance máte opět v jižních Čechách. Jedině tam vyřizují platební rozkazy rychleji, než jim přibývá nových. Nejhorší situace byla na Praze 7: vydali sice rekordních 26 tisíc rozkazů k platbě, ale nových případů přibylo 66 tisíc a starých zůstávalo 165 tisíc. „V našem obvodu je pražský Dopravní podnik a tohle jsou žaloby na černé pasažéry z celé republiky,“ vysvětluje předseda soudu Pavel Slavíček. Loni nastal zlom, protože rozkazy k placení převzaly soudy v místě bydliště pasažérů. „Už to snižujeme, ale ještě tak pět šest let to potrvá,“ předpovídá Slavíček. Zdaleka největším průšvihem českých soudů byly bankroty: všude přibývalo nových případů rychleji, než se vyřizovaly staré. Jedinou výjimkou byl Krajský soud v Ostravě, a to jen proto, že mu jich přibylo neobyčejně málo.
Rozhodnutí od stolu
Čeští strážci spravedlnosti dostali loni také jedno mezinárodní vysvědčení. „Funkčnost soudního systému v České republice se nezlepšila,“ napsala Evropská komise ve své pravidelné zprávě. Za pozornost stojí, že z toho nevinila ani soudce jako scenárista Křižan, ani nenavrhovala přepsat zákony jako ministr Motejl. Především je prý třeba posílit soudcovský sbor (dnes je neobsazeno 390 z 2726 míst), ubrat soudcům papírování a přimět je, aby si navzájem vyměňovali své zkušenosti. Že by to bylo tak prosté? Možná ano. Stačí se zajet podívat například do Teplic, okresu s největšími průtahy v trestních věcech. Ministerská statistika je z roku 1997 a za poslední rok se toho tady hodně změnilo. Letos v sobotu 3. ledna ukradla zlodějka z Německa na pohraničním tržišti mobilní telefon. Na místě ji chytila policie, dopadená se přiznala a souhlasila s urychleným procesem. Hned ve středu 5. ledna šla před soud a teplický soudce Čapek ji potrestal vyhoštěním na dva roky. Protože se cizinka vzdala odvolání, ještě týž den skončila za hranicemi. „S tímto zjednodušeným trestním řízením začali před dvěma lety v Tachově, a pokud vím, děláme to kromě nich jen my,“ říká Miroslav Čapek. Pohraniční soudci se prý často setkávali s tím, že ve vazbě seděl cizinec kvůli málo významnému zločinu, za jaký mu hrozí jen vyhoštění (měl zfalšovaný pas či ukradl nějakou drobnost), dávno se doznal a touží po rychlém procesu. Soudci jim tedy vycházejí vstříc - a obžalovaní za to souhlasí s mimořádně krátkými lhůtami, nežádají advokáta a stačí jim rozsudek bez odůvodnění. Je to ale ještě řádný proces, jak ho zaručuje Listina práv a svobod? „Dávám si na to velký pozor, případ musí být jasný. Raději několikrát se toho člověka ptám, zda všemu rozuměl a jestli nebyl k přiznání donucen,“ hájí se teplický soudce. Proč nejdou touto cestou všichni soudci? Podle Čapka je za tím opatrnost a možná i lenost: „Kolem takového případu je dost práce navíc. Odměnou je ovšem to, že má člověk druhý den hotovo.“ Miroslav Čapek soudil v Teplicích už od poloviny 80. let a po šestiletém politickém dobrodružství - v letech 1990–96 byl poslancem nejprve za KSČM, později za Levý blok - se předloni na podzim vrátil mezi soudce. V Teplicích šéfuje trestnímu oddělení a počet nedodělků se jim za dva roky podařilo snížit z 2600 na loňských 1240. „Pokud se nestane nic mimořádného, mohli bychom z nich letos vyřídit další tisíc,“ odhaduje Čapek. Jak to dokázali? Efektní „rychloprocesy“ se o to zasloužily jen z menší části, loni jich bylo asi čtyřicet. Týkají se totiž cizinců - jen oni pro takové maličkosti končí ve vazbě, kdežto čeští pachatelé jsou stíháni na svobodě, a proto nemají důvod žádat rychlý rozsudek. Proti Čechům využívají v Teplicích trestní příkazy: podle trestního řádu může soudce v určitých jasně prokázaných případech rozhodnout „od stolu“, pokud nevynese těžší rozsudek než rok vězení (odsouzený má právo podat tzv. odpor a žádat běžný soudní proces). V České republice byl potrestán trestním příkazem každý druhý pachatel, na Teplicku tak vyřešili skoro dvě třetiny všech stíhání. K vylepšení statistiky zdejšího soudu přispěla ještě jedna, až banální změna: od minulého roku mají konečně obsazeno všech sedm míst trestních soudců.
Rychlost především
Když to jde v Teplicích, tak proč by to nešlo jinde? Třeba stačí, aby i ostatní lépe pracovali, využívali proti kriminalitě všechny prostředky včetně trestních příkazů, a s balíkem nevyřízených procesů pohnou? Statistika leccos naznačuje: nápadně „pod normálem“ byl předloni například Sokolov, kde příkazem vyřídili jen 28,5 procenta případů. Dosud byla řeč pouze o trestních věcech. I pro obchodní soudy platí, že pokud některý funguje nápadně dobře, příčinou jsou zdejší rychlí a schopní soudci. Například ze špatné pověsti severních Čech se vymyká ústecký obchodní rejstřík - někteří podnikatelé registrují firmu raději tady, než aby čekali neuvěřitelnou dvanáctiměsíční lhůtu na přetíženém rejstříku v Praze. Čím to? „O ničem zvláštním nevím. Snad jen, že od nás už dlouho nikdo neodešel do soukromé sféry,“ přemýšlí ústecká rejstříková soudkyně Jana Součková. Na jejím stole se vrší několik půlmetrových hromad listin. „Vidíte? Tohle je kvalitní podání, to stihnu zapsat ještě ten den, co přišlo,“ bere soudkyně spis z vrcholu jedné kupy. „Nikdo by neměl čekat déle než dva měsíce: buď ho zapíšeme, nebo požádáme o doplnění. Jen když mě srazilo auto, tak se čekací lhůta prodloužila na půl roku.“ Proč tedy po soudcích nevymáhat rychlost, třeba i pod hrozbou trestu za zbytečné průtahy? Nejrozhodnějším oponentem všech podobných nápadů býval vždy právě ministr Motejl, a to již ve funkci předsedy Nejvyššího soudu. Koncem loňského roku zopakoval pro časopis Reflex, že naši soudci jsou na evropské poměry ještě rychlí: „Italský soudce by jen zíral.“ I nejuznávanější soud na kontinentu - Spolkový ústavní soud - byl už dvakrát v dějinách pokárán Evropským soudním dvorem, že hledá spravedlnost moc dlouho (jednou to trvalo čtyři roky, podruhé šest let). „Na okresních soudech dělá jeden člověk jeden případ denně. To je šíleně moc! A vy je chcete ještě trestat za pomalost?“ namítá i známý kritik české justice, soudce Ústavního soudu Vojtěch Cepl. Jeho syn, advokát a právní expert Unie svobody Vojtěch Cepl ml., ovšem míní, že argumentovat Itálií či Německem je k ničemu: „I tam si totiž lidé oprávněně stěžují, i tam je rychlost soudů v naprosté většině případů zcela nevyhovující. Jádro problému je v tom, že se příliš zdůrazňovala důkladnost a zapomínalo se na rychlost.“ Americký poradce českého Ústavního soudu Mark Gillis navíc upozorňuje na podstatný rozdíl oproti Spojeným státům: i tam se spor může táhnout sedm let, ale nestává se, aby některý soudce - jako v Čechách - tři roky na spis vůbec nesáhl. „Názor, že by se soudcovská nezávislost týkala i rychlosti, považuji za naprosto chybný. Průtahy by se měly trestat před kárným senátem,“ shrnuje přední český soudce Robert Fremr (proslul například osvobozujícím rozsudkem v případu sochaře Opočenského). Podle Fremra, který sám zasedá v kárném senátu Vrchního soudu v Praze, není třeba mít obavy, že by kontrola nepoznala líného soudce od toho, který je zavalen těžkými případy. „Řešili jsme případ soudce, který předsedal kauze Chadimová. Po tomto případu se dostal do přechodného traumatu a nebyl schopen se soustředit na práci,“ uvádí Robert Fremr. „Protože to ale vždy býval skvělý, výkonný soudce, namísto odchodu z justice byl potrestán snížením platu na dva roky. Ukázalo se to jako správné rozhodnutí - dnes pracuje jako dřív.“
Staří machři nahoře
Rychlost je však jen jedna půlka problému. Existují i zdánlivě banální skutky, pro něž se trestní příkaz nehodí vůbec. Okresní soud v Přerově například takto rozhodl ve známém loňském případu, kdy skinheadi napadli černošského lékaře (příkazem udělil podmíněné tresty). Státní zástupce a po něm ministr spravedlnosti sice hnali věc až k Nejvyššímu soudu, ale ten verdikt potvrdil. „Mám o tom pochybnosti,“ přiznává předsedkyně Nejvyššího soudu Eliška Wagnerová. „Řádný proces by sice trval dva roky a verdikt by byl patrně stejný, ale v situaci, kdy rasismu přibývá, se mi zdá lepší projednávat takové případy veřejně.“ Ona sama ovšem do práce svých kolegů zasáhnout nemůže (kvůli nezávislosti soudců), a tak je věc uzavřena. Dá se něco udělat pro to, aby soudci rozhodovali nejen rychle, ale i kvalitně? Kvalita se bohužel nedá měřit tak snadno jako rychlost. Statisticky lze pouze sledovat, jak úspěšná jsou odvolání. Pokud někomu musí vyšší instance příliš často měnit rozsudky, pak asi pracuje nekvalitně. V roce 1997 u nás například skončilo 162 tisíc občanskoprávních sporů, zhruba v 9 procentech případů se někdo odvolal a o něco více než polovina lidí byla úspěšná (rozsudek byl zrušen nebo změněn). „Jde o celkem vysoké číslo, ale to je tak všechno, co se dá o něm říci,“ zpochybňuje význam statistiky doktorka Wagnerová. Vyšší instance totiž mohla skutečně opravit nespravedlivé rozhodnutí, mohla ale také dobrý a třebas i rychlý rozsudek vrátit pro formální a často zanedbatelné nedostatky. A je tu ještě třetí možnost: opravené rozhodnutí bylo ještě horší. To znamená, že podle úspěšnosti odvolání se u nás - na rozdíl od západních zemí - kvalita soudnictví měřit nedá: v České republice automaticky neplatí, že čím vyšší instance, tím lepší soudce (ústavní soudce Cepl s oblibou v nadsázce říká, že spíš naopak). Drtivá většina soudců se po roce 1989 vyměnila, ale pokud někde staří soudci přežili, pak to bylo spíš na vyšších stupních. Občas se to projeví, například pro odpírače vojenské služby prosazuje co nejpřísnější tresty bývalý vojenský soudce. „Také v restitučních sporech bývalo velmi patrné, co si dotyčný soudce myslí o soukromém vlastnictví a co o postupech socialistického státu,“ poznamenává předsedkyně Nejvyššího soudu Wagnerová. „Kdybych dnes soudil na okrese restituce, asi by mi to soudruzi nahoře rušili,“ říká soudce Ústavního soudu Pavel Varvařovský. I v případu zmiňovaném v úvodu - restituce zamítnutá jen kvůli slovům „městský úřad“ - rozhodl okresní soud správně, a až vyšší instance prosazovala formalistní výklad. Špatný, či přímo skandální rozsudek pochopitelně čas od času vynesou i tak renomovaní soudci jako angličtí. Britští právní publicisté Marcel Berlins a Clare Dyerová připomínají v knize The Law Machine (volně přeloženo: Automat na právo, 1996) verdikt, kdy patnáctiletý chlapec byl za znásilnění čtrnáctileté odsouzen jen k tomu, aby jí zaplatil 500 liber na prázdniny. Jiný soudce neposlal do vězení mladíka, který znásilnil osmiletou, s odůvodněním, že oběť „také nebyla žádný anděl“. Co je však důležité: přestože oba rozsudky vyvolaly velké pobouření a odvolací soud je podstatně zpřísnil, soudci nebyli nijak potrestáni. „Co by to jinak bylo za nezávislost, kdyby soudce nesměl vynést mírný, či dokonce špatný rozsudek?“ komentuje verdikty Mark Gillis, poradce brněnského Ústavního soudu. „V Kanadě musel před časem rezignovat soudce, který v závěrečné řeči pronesl filozofickou úvahu o ženách: když se prý žena nepovede, je to ďábel v lidské podobě jako zde obžalovaná,“ vzpomíná šéfka Nejvyššího soudu Eliška Wagnerová. „Za tohle se odchází z justice: za ponižování, urážení lidí.“ Jednou větou: odborníci se shodují v tom, že pokud jde o kvalitu rozsudků, budeme muset svým soudcům věřit - podobně jako lékařům. Soudy mají pouze tu výhodu, že špatná „operace“ se může v odvolacím řízení ještě jednou opakovat.
Cesta soudce Motejla
Justice je zvláštní podnik: nedá se zrušit a jeho zaměstnanci mají v ústavě pojištěno, že je nelze jen tak propustit. Kdo tedy chce chod takového podniku zlepšit, buď musí podle doporučení Evropské unie zaměstnance přimět k větší efektivitě, nebo upravit „výrobní předpisy“, zákony. Měnit zákony má také své nevýhody: převrat narušuje právní jistotu, všichni právníci i řadoví občané se musí učit předpisy nanovo. Přesto se ministr spravedlnosti Otakar Motejl rozhodl jít touto cestou. Ministerstvo spravedlnosti je dnes snad jediným úřadem, který se po nástupu Zemanovy vlády probral k prudké aktivitě. V jeho čele přitom stojí samí nestraníci. „Do vlády už jsme poslali návrh nového trestního řádu, tady ve vedlejších místnostech dělá třicet lidí na novém občanském soudním řádu, jiné skupiny pracují na čtyřech dalších zákonech,“ vypočítává první náměstek Josef Baxa návrhy, které by měly práci soudů - až si na nové předpisy zvyknou - významně urychlit. Na schůzku s tiskem si sotva vyšetřil chvilku, od rána totiž „hasí“ čerstvé stížnosti vězeňských dozorců na nízké platy. Vedle nových soudních řádů ohlásil ministr také zrušení obchodních soudů a převedení jejich agendy na okresy, mluví se o zrušení vrchních soudů, o zřízení nejvyšší soudcovské rady, která by jmenovala, překládala, trestala a odvolávala soudce (dnes to dělá ministerstvo). „Ano, asi jsme si vzali moc velké sousto,“ přiznává náměstek, „ale vyřešení problémů justice pomůže všem.“ Kdyby dělali takovou reformu Britové, nejprve by sestavili „královskou komisi“ pro posouzení, čím začít a co se naopak vyřeší samo. Na ministerstvu však žádná analýza není. „My, kteří se v tom pohybujeme už léta, přece víme, kde nás bota tlačí,“ usmívá se Josef Baxa. Ministr i oba jeho náměstci jsou dlouholetí soudci. To je jistě záruka odbornosti, ale měli bychom být zároveň opatrní - budou reformovat spíše podle zájmů veřejnosti, nebo se více soustředí na prospěch svého stavu? Například navrhovaný trestní řád: u lehčích případů má stačit nahrávka procesu (odhaduje se, že dnešní úmorné diktování do protokolu prodlužuje proces o třetinu) a mají se vyřizovat v maximálně zjednodušeném řízení (asi jako dnes v Teplicích řeší případy cizinců). Budou platit i důkazy, které policie nasbírá před sdělením obvinění. Soud by mohl zamítnout advokáta, který „závažným způsobem porušuje povinnosti obhájce“ (pod takto pružnou formulaci lze zatím zařadit leccos); pokud je v případu množství poškozených (například akcionáři vykradeného fondu), budou si muset zvolit zmocněnce a tak dále. To vše jsou rozumné návrhy, které zásadně urychlí soudní řízení a ulehčí soudcům práci - zároveň však také výrazně zkrátí práva obžalovaných. Čeští soudci často říkají, že „taková práva jako u nás nemá obžalovaný nikde na světě“. To je možná pravda, nicméně přesně o takových tématech by měli občané rozhodnout ve volbách. ČSSD je však nikdy nevarovala, že po nástupu k moci sáhne na práva obžalovaných. Některé návrhy mohou dopadnout dobře i špatně. Pokud budou například ve zmíněné „nejvyšší soudcovské radě“ i advokáti, státní zástupci a učitelé práva, bude to krok dobrým směrem, ale pokud v ní budou jen soudci (tuto možnost náměstek Baxa rozhodně vylučuje), stane se z ní nejsilnější profesní komora na světě. Podobně je to se zrušením vrchních soudů: kdyby mělo zůstat jen u nich, je to změna k horšímu, protože někteří zdejší soudci jsou lepší než ti z Nejvyššího soudu. Kdyby to ale měla být součást „personálního zemětřesení“, které umožní vyhodit z krajských, vrchních i z Nejvyššího soudu ty nejslabší, byl by to historický čin. Ovšem právě proto, že reformu připravují nestraníci, je nejisté, co z ní vlastně zbude po projednání v parlamentu. Toho se obává i náměstek Baxa: „Tady vidím naši největší nevýhodu. Nejsme politici a neumíme reformu prodat.“
