Naštěstí jsme si vždycky věřili

Jak jste se s vaším mužem seznámili?

Znali jsme se od vidění, z vlaku, z tancovačky a tak. Byli jsme oba ze Šumavy, ze stejné vesnice. František studoval práva v Praze a občas dojížděl domů. Měl o mě zájem, ale já o něj zpočátku moc ne, nějak se mi to nezdálo. Pak mě ale pozval na návštěvu do Prahy. Proběhali jsme snad všechny památky a místa, která stojí za to. Když mi tak v roce 1935 napsal, že by mi mohl v Praze sehnat zaměstnání, moc jsem neváhala. Bydlela jsem u tety a pracovala na Karlově náměstí. František mě ráno vyprovázel do práce a pak zase vyzvedl. Trávili jsme spolu všechen volný čas. Jenže pak přišli Němci. Pamatuji si dodnes, jak jsme stáli 15. března 1939 na ulici a kolem projížděla vojenská auta. Bylo nevlídno, sněžilo, tiskli jsme se k sobě. A František do toho řekl: "Karolíno, promiň, ale já musím pryč. " Za pár týdnů odešel, a já o něm celou válku nic nevěděla. To čekání bylo hrozné.

Kdy se vrátil?

Na konci roku 1945. Bojoval v československé zahraniční armádě a po okupaci Francie v partyzánských jednotkách zvaných maquis. Dostal pak francouzský válečný kříž a další vysoká vyznamenání. Byla jsem na něj hrozně hrdá. Když se vrátil, bylo to jako sen. Ani na minutu jsem neváhala, jestli je to ten pravý. V listopadu 1947 jsme se vzali, po dvanácti letech známosti. Sehnali jsme jednu místnost v Ječné ulici, kam se dalo hned nastěhovat. František dostal místo na předsednictvu vlády, v kabinetu ministra Šrámka. Já si myslela, že nám konečně začne krásný život. Jenže to byl omyl. K moci se dostali komunisti, a začalo to lítat.

Útěk a vězení

Co se vám stalo?

Hned 25. února dostal muž vyhazov z práce. Dlouho zoufale sháněl zaměstnání. Právník, uměl pět jazyků, a nikde ho nechtěli. Pracoval chvíli u svého otce na šumavském statku, pak vystřídal několik dalších podobných zaměstnání. Do toho začali bolševici zavírat první „nepohodlné“ lidi. A k těm on jako lidovec a zahraniční voják patřil.

Byl to legionář, měl určitě plno kontaktů v zahraničí. Proč jste neodešli?

Zkoušeli jsme to. Kousek od hranic, ve Vimperku, znal František katolického faráře Jilečka, který v té době organizoval tajné přechody do Německa. Jenže napřed chodili důležitější lidé než my - vimperskou cestou šel ministr Hubert Ripka, lidovečtí poslanci a jiné persony. Potom ale začalo být horko i pro Františka a jeho spolupracovníka ze Šrámkova kabinetu Jaroslava Pecháčka. Později byl dlouhá léta ředitelem československého oddělení Svobodné Evropy. Domluvili jsme se, že půjdeme hned po sobě. Napřed šli Pecháčkovi. Měli tři malé děti, pro které už tehdy byl přechod nebezpečný, a tak se s Františkem domluvili, že je dostane ven přes francouzskou ambasádu. Po nich jsme měli jít my. Děti zůstaly zatím u babičky. Jenže StB ji začala vydírat: buď děti zůstanou, nebo půjdou všichni do vězení, a ona nakonec podlehla. Pokoušeli jsme se ještě něco dělat, ale marně. Rodiče byli za hranicemi a tři děti tady.

Kdy se sešli?

Za dvacet let.

A co vy?

Když bylo jasné, že se s dětmi nedá nic dělat, pokusili jsme se jít sami. Sbalili jsme pár věcí a jeli vlakem do Vimperka. Převod byl domluvený, jenže překročit hranice bylo stále těžší, po týdnu jsme viděli, že je to marné, a vrátili jsme se. Brzy nato komunisté zavřeli faráře Jilečka i jeho společníky, a s útěky byl konec.

Co jste dělali?

František sehnal nějaké místo, já byla doma - čekali jsme dítě. Pak to šlo rychle: začali zatýkat Františkovy spolužáky z práv, jeho lidovecké kolegy a další. Bylo jasné, že dřív nebo později to nemine ani nás.

Kdy se to stalo?

10. února 1949. Na ten den nikdy nezapomenu. Přišel z práce, dali jsme si večeři, a oba jsme byli podivně neklidní. Nevěděli jsme pořádně, o čem mluvit. Pak bylo devět a já si říkala: barák se zavírá, už nikdo nepřijde. A najednou zvonek. Ve dveřích stáli dva mladí chlapi v kožených kabátech. Manžel jednoho poznal, byl taky z Klatov. Estébákovi to nebylo příjemné, tvářil se zaraženě a pořád se omlouval, že jako za nic nemůže. Pak začali všechno prohledávat, házeli věci na zem a my seděli bez hlesu mezi tím. Řádili až do půlnoci. Já si jen v duchu říkala, že když uvidí, že jsem těhotná, tak Františka třeba neodvedou. Ale odvedli.

Na jak dlouho?

Původně na noc. Bylo z toho dvanáct let. Z Františka a jeho kamarádů udělali „protistátní orelskou skupinu“ a odsoudili je za velezradu. Dostali dvacet let, odseděli si těch dvanáct.

A byla nějaká skupina?

Nebyla, ale vymlátili to z nich. Moc o tom nevím, manželky nepustili ani k soudu, ale něco jsem přece jen viděla. Požádala jsem totiž o mimořádnou návštěvu a kupodivu ji povolili. Byla jsem na tom psychicky i fyzicky strašně zle, měla jsem rodit, chtěla jsem Františka vidět, kdyby se něco stalo. Jela jsem do Uherského Hradiště, kde jsem se v budově Ovocnářského družstva, tam je vyslýchali, s mužem setkala. Byl neuvěřitelně vyzáblý, měl nadvakrát přeražený nos.

Dozvěděla jste se někdy přesně, co s nimi v Uherském Hradišti dělali?

František o tom moc nemluvil. Jen když nás navštívil někdo z jeho spoluvězňů, vyprávěl, jak je Alois Grebeníček, otec nynějšího komunistického předsedy, a další vyšetřovatelé bili elektrickými obušky, mlátili, ponižovali a všelijak jinak nutili k přiznání. Františkovi u výslechu přerazili nos a donutili ho slízat ze země krev, která mu tekla.

Žena zrádce

Co jste dělala, když vašeho manžela zavřeli?

To bylo skutečně nejhorší období mého života. Od takových lidí, jako jsem byla já, se dávaly ruce pryč, aby z toho nikdo neměl problémy. Ze dne na den byl člověk na všechno sám. Společnost byla prostě najednou striktně rozdělená na ty správné a špatné. A strašně málo lidí mělo odvahu tu čáru překročit. Byla jsem sama, úplně zoufalá.

Jak jste se živila?

Občas přijela maminka, ale ze Šumavy to je daleko. Navíc měli s tatínkem svých starostí dost: když zavřeli v dubnu 1950 i mého bratra Jarku, otec se zhroutil. Měl dva srdeční záchvaty, a v roce 1952 zemřel. Já měla od Františkova zatčení pořád návaly slabosti a další problémy, padala jsem na ulici. Když se narodil syn, ujal se mě jeden náš přítel, lékař, a rok mě nechával na neschopence. Když už to nešlo, vrátila jsem se do práce, ale tam mi řekli, že mám jako žena zrádce okamžitou výpověď. Nakonec se smilovali a přeřadili mě na noční třídění novin. V noci jsem dělala, ráno přišla domů a tam čekal malý František.

Kdy jste spala?

Naháněla jsem to večer. Když šel spát, mohla jsem si tři hodiny zdřímnout. Pak jsem musela do práce. Přes den moc spát nešlo, dítě potřebovalo péči. A do toho začaly výslechy. Přišla jsem ráno domů a ve schránce byl dopis - dostavte se ihned do Bartolomějské. Tak jsem šla. Na vrátnici jsem ukázala papír, přišel si pro mě mladý referent, zavázal mi oči a odvedl mě nahoru.

Na co se ptali?

Pořád dokola: Co František před zatčením dělal, s kým se stýkal. Vyptávali se i na nejrůznější banality: Kde jsem byla včera, co jsem nakupovala a tak. Když jsem odmítala odpovídat, vyhrožovali: "To se bude asi vaše dítě divit, až mu dnes maminka nepřijde domů. " Věděli o mně všechno. Měla jsem dojem, že nás sledují i na ulici, znali nejmenší podrobnosti. S kým se potkávám, kde jsem nakupovala, prostě všechno. Hledali nějaké slabé místo, kde by člověka skřípli. Napřed mi radili, abych se s manželem rozvedla, že to budu mít jednodušší. Když viděli, že to k ničemu nevede, začali útočit na syna. Že prý mi ho vezmou, protože děti zrádců patří do ústavu… Z toho jsem měla hrozný strach.

Jak často vás předvolávali?

Jednou, dvakrát za měsíc. Po soudu už méně často.

Co jste v té době věděla o manželovi?

Skoro nic. Z vazby občas psal, ale vždycky jen pár slov: Mám se dobře, neměj starost. Pak jsem se měsíce a měsíce mohla jen dohadovat, co se s ním děje. Hodiny jsem proklečela na kolenou.

Ptala jste se právníka, co je s manželem?

To byl člověk přidělený ex offo, bez zájmu se angažovat. Poprvé jsme se s mužem viděli až po dvou letech. Pak s námi hráli takovou hru, že se nám při každé návštěvě snažili partnera znechutit, očernit, zprotivit. Například mu zničehonic povolili vycházku, aby nasadili rodině i spoluvězňům brouka do hlavy: Co udělal, že si ji zasloužil? Nespolupracuje snad? Že je to hra, mi František vysvětlil až později. Naštěstí jsme si vždycky věřili.

Chodil s vámi na návštěvy i váš malý syn?

Byl už na té první.

Jak to prožíval?

Táty se bál. Vlezl si pod stůl, brečel a ukazoval na fotografii, kterou jsem mu kdysi dala: Tohle je tatínek, ne tamten. I později to měl těžké. Otec byl pro něj vlastně imaginární postava. Ve škole byl synem zrádce, katolíkem, který chodí ministrovat, což mu dávali někteří učitelé citelně najevo. On se ale kupodivu rychle zorientoval. Jednou přišel, že nepůjde do pionýra, když mu zavřeli tátu… Na manžela se hrozně těšil. Když se vrátil z vězení, přiběhl celý uřícený a řekl: „Tatínku, mohl bys jít se mnou zítra do školy?“ Aby prý děti viděly, že má otce.

Jak jste prožívala manželův návrat vy?

To víte. Po dvanácti letech se vám vrací někdo drahý. Kolem poledne zazvonil telefon a z něj se ozval hlas: „Tady František, mohla bys, prosím tě, přijít domů?“ Úplně mi ztuhly nohy a nemohla jsem se pár minut hnout.

Po dvanácti letech se vám vrátil manžel. Byl jiný?

To víte, že byl jiný. I já jsem byla jiná. Pracně jsme se učili hledat vztah. Z vězení mě František viděl jako vílu, jenže v reálu to tak nebylo. Taky byl zvyklý na vězeňský režim, a ten se najednou změnil. A musel se učit vycházet se synem. Dodnes mám pocit, že to bylo něco úplně jiného, než kdyby se znali odmalička. Ale ty roky odloučení nás semkly, a byli jsme opravdu šťastní.

A co vnější problémy?

Ty moc nepřestaly. Za Františkem se vězení táhlo pořád - problémy v práci, výslechy, negativní posudky. Koncem 60. let ho rehabilitovali, pak to zase zrušili. Definitivně se křivého obvinění zbavil až začátkem 90. let, po revoluci. To už byl ale nemocný.

Neměli jste chuť odejít alespoň v roce 1968?

V létě 1968 jsme byli za Františkovými známými v Paříži. Nabízeli, že všechno zařídí. Manžel by jako legionář dostal ihned francouzské občanství a možnost se tam uchytit byla veliká. Říkal ale, že bych chodila brečet na hranice, že bych ten stesk po domově nepřežila. Znal mě. Taky nechtěl utíkat, když utíkají bývalí komunisté.

Dobro a zlo

Komunisté vám vzali nejkrásnější roky života. Nemohli jste mít další děti, přišli jste o řadu přátel a známých, utržili mnoho ran. Cítíte nenávist?

Na to nemám čas. Když jste celý život s někým, koho máte rád, a když máte oporu v Bohu, jdou negativní věci stranou. Já nikdy k žádnému z lidí, kteří nás trápili, necítila nenávist. Jen jsem měla strach a hlavně jsem si přála, aby nám už dali pokoj. I dneska vlastně jediné, co mě zlobí, je zapomínání: teď jsou všichni oběti a nikdo za nic nemohl. To není pravda a na to je třeba myslet: aby dobro bylo dobro a zlo bylo zlo. Já pořád myslím na Františka. Když před dvěma roky zemřel, jako by mě zbylo půl. Neustále si s ním povídám.

Autor je publicista.