Stačilo, aby televize odvysílala sestřih deset let starých šotů z předlistopadových demonstrací, a náhodná divácká svědectví hned odhalila dva kostlivce v české skříni. Jako arogantní obránce diktatury se na obrazovce producíroval jeden současný státní zástupce a ve veliteli mlátícího komanda byl zase rozpoznán policajt aspirující v současné době na post šéfa speciální policejní jednotky. Policista po odhalení ze služby odešel, právník zůstal, a to bylo všechno. Nad objevem se brzy zavřela voda. Kdo čekal, že justice či policie nechá po tomto zážitku prozkoumat televizní vzpomínky podrobněji, byl brzy vyveden z omylu. Kdo ví, na co by se při zbytečném šťourání přišlo, vzkázaly mu policejní i justiční špičky.
Hlavně pozor na rozvědčíky
Lapálie s reprízou natočené represe otevřely naplno problém dostupnosti předlistopadových archivů a poučení z nich. S novou naléhavostí vyvstala otázka: co jsme se vlastně za deset let svobody dozvěděli o informacích skrytých v trezorech minulého režimu? Odpověď zní, že prakticky nic. Archivy StB jsou jen pootevřeny, skoro všechny dokumenty totalitní KSČ stále zdobí nálepka „přísně tajné“ a například seznamy milicionářů se zatím nepodařilo nalézt vůbec. Víme jen velmi málo o mechanismu komunistické moci, o naší podřízenosti Moskvě, o tom, jak normalizátoři řídili naše životy a jak jim řada spoluobčanů pilně pomáhala. Žádný politik se za posledních pět let nepokusil prosadit zákon, který by archivy zpřístupnil veřejnosti, a žádná občanská skupina - až na osamělý hlas Konfederace politických vězňů - po tom nevolala. Na podzim 1997 byly zpřístupněny svazky StB. Jenže šlo o velmi omezenou operaci. Přístup k dokumentům získaly jen „osoby nepřátelské socialismu“. Ty se mohly seznámit se svým spisem, pokud samozřejmě nebyl skartován nebo jinak zašantročen. V pardubickém sídle archivu si je za dva roky prohlédlo něco málo přes dva tisíce lidí. Tím ale ochota státu umožnit svým občanům nahlédnout pod pokličku komunistické moci skončila. Politickým představitelům se už dávno předtím podařilo zablokovat přístup veřejnosti k řadě dalších důležitých dokumentů. Parlament vyňal v roce 1991 při schvalování z lustračního zákona evidenci první správy StB - rozvědky. Neznamená to pouze, že jména nejelitnějších komunistických zpravodajců zůstala utajena. Nikdy nebyly odtajněny ani spisy, které rozvědčíci vedli na tisíce emigrantů. Ministr Grulich tvrdí, že by se odtajněním našich rozvědčíků „uvedli v nebezpečí smrti ti, kteří pracovali proti teroristům“. Na otázku, proč těch pár lidí nezůstalo utajeno a zbytek se nezveřejnil (nebo proč to on sám neudělá dnes), odpovídá dlouholetý člen KSČ Grulich způsobem typickým pro českou smluvněopoziční demokracii: tj. neodpovídá vůbec.
Víc to prý nešlo
Doba totality není dokladována jen dokumenty ze šuplíků Státní bezpečnosti. Důležitější jsou archivy komunistické strany - ty dodnes pořádně nikdo neprozkoumal. Jsou uloženy ve Státním archivu s označením přísně tajné. Podle náměstka ředitele Úřadu pro vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV) Jiřího Jauceho požádala tato instituce o jejich odtajnění - ale teprve před dvěma měsíci. Národní bezpečnostní úřad o osudu spisů rozhodne v lednu. Stejně tak zůstaly stranou důkladnějšího bádání zápisy ze zasedání komunistických vlád, zmizely seznamy milicionářů a nomenklaturních kádrů (možná jsou uloženy v komunistickém archivu). Ve sklepeních vnitra se prý skrývají aspoň tři kilometry dokumentů, které nikdo nevyhodnotil a nikdo neví, co vlastně skrývají. Podle šéfa archivního odboru ministerstva vnitra Jana Frolíka neexistují žádné speciální fondy financující průzkum zaprášených beden. Těch pár archivářů a dokumentaristů, kteří ve státních archivech pracují, nestačí prý krabice se spisy ani zaevidovat, natož se podívat, co v nich vůbec je. Podobně smutná situace je v Polsku nebo Maďarsku. Odpověď na otázku, kdo za neutěšený stav může, je neuchopitelná. Federální poslanci, kteří v roce 1991 lustrační zákon, a tím přístup ke svazkům a archivům schvalovali, už nejsou většinou v politice. „Víc jsme asi v tu dobu udělat nemohli, to je na našich nástupcích,“ dokumentuje tehdejší přístup jeden z největších bojovníků za vyrovnání se s minulostí a tehdejší federální poslanec a dnešní senátor Daniel Kroupa. „Co chcete, v tu dobu byla ve federálu spousta bývalých komunistů, a proti jejich vůli se nic schválit nedalo,“ říká jeho kolega Stanislav Devátý, který se dnes snaží s dalšími právníky připravit zákon, jež by všechny archivy veřejnosti otevřel. Návrh, který sepsal s bývalým náměstkem ředitele ÚDV Pavlem Žáčkem, vzal za svůj senátor Mirek Topolánek a projednal jej již před měsícem ústavněprávní výbor s tím, že jej předloží sněmovně ke schválení jako svůj návrh.
Pět agentů s Cibulkou
To, co nedokázal stát, svedl v roce 1992 Petr Cibulka v Necenzurovaných novinách. Průlomem v praxi utajování byl seznam pětasedmdesáti tisíc agentů StB, evidovaných v jejím registru od roku 1954. Cibulka dostal podle neoficiálních vyjádření ministerských úředníků jednu z prvních verzí oficiálního seznamu, který pro tehdejšího předchůdce BIS - Úřadu na ochranu ústavy - vypracovalo vnitro. Tehdy v ní ale prý z nejrůznějších technických příčin chyběly celé bloky agentů či rezidentů, které se později do oficiálního seznamu dostaly - například pět set agentů evidovaných pod písmenem P a podobně. V roce 1992 se prý prodalo kolem padesáti tisíc výtisků seznamu a s knižní reedicí přišel Cibulka letos na podzim. O měsíc později pak v elektronické podobě svých Necenzurovaných novin doplnil soupisku o některé příslušníky StB a dalších pět tisíc v mezidobí objevených agentů. I knižní vydání zaznamenalo strhující úspěch - prodal se téměř celý patnáctitisícový náklad a vydavatel připravuje dotisk. Zatímco pravost seznamů nikdo nezpochybnil, sám Cibulka naopak nikdy důvěru veřejnosti nezískal. Ve svých vyjádřeních chodí pravidelně nad rámec toho, co je známo a prokázáno, a jeho výroky znějí jako nepravděpodobné fabulace. Naposledy to bylo v Zemských novinách, kde se nechal slyšet, že se v seznamu bohužel „nikdy nevyskytnou ti, co nám vládnou a co jsou na televizních obrazovkách“, a naznačil, že mocní si prostě čisté jméno dokážou zařídit. Své šokující obvinění ovšem nedoložil sebemenším náznakem důkazu a na otázku, zda tak někdy učiní, Respektu odpověděl: „Takovými prkotinami se nemám čas zabývat. “
