Kdy se budeme mít už konečně tak dobře jako oni? Neodbytná otázka, která od konce socialistického ráje a následného procitnutí leží v hlavách drtivé většiny středo- a východoevropských rodin a vhání neklid i do řad obyvatel České republiky. Češi se víc než kdokoliv jiný považují za „nespravedlivě chudé“. Podle pověsti jsme mezi bohaté Evropany přece patřili už před válkou a měli bychom mezi ně logicky patřit i nyní. Záchranným kruhem z postkomunistického močálu se zdá vstup do Evropské unie. Tam přece na rozdíl od nás vládne blahobyt. Pomiňme nyní skutečnost, že přijetím do ní bychom své sebevědomí povzbudili hrdým označením Evropané, při cestě na Západ by nás už neotravovala hraniční policie a při patřičné dávce šikovnosti našich vyjednávačů bychom mohli bez problémů pracovat a studovat všude od Finska po Portugalsko. Otázka, zda Unie může vůbec splnit naději Čechů na lepší životní úroveň, nemá ale jednoznačnou odpověď.
Mr. Sony, Mrs. Mazda
Levicoví politici rádi připomínají, že podle statistiky si nyní Češi vydělávají v průměru přibližně stejně jako před deseti lety v éře reálného socialismu. Suchá řeč statistických čísel skutečně tvrdí, že za svou výplatu koupíme stejné množství zboží jako za Husáka, s reálným životem ale nemá mnoho společného. Za komunistů jsme si díky mocensky promyšlené dotační a cenové strategii ústředního výboru mohli koupit dostatek levného jídla, uniformní panelákové bydlení, víkendové chalupy, později i lidový vůz od trabanta až po ladu. Přesto jsme díky signálu západních televizí a propašovaným katalogům Neckermanna závistivě zírali na přelud nedostižného západního blahobytu. Pak se stal zázrak. Komunistický systém ekonomicky zkrachoval, naší životní úrovně se to ale ze všech zemí RVHP dotklo nejméně. A co víc, všechny „neckermannovské“ sny se větší části obyvatelstva splnily. V konzumu dnes v Evropě nijak nezaostáváme, stejně jako na Západě se u nás staví jeden hypermarket za druhým, zdejší domácnosti jsou vybavené ledničkami, telefony, hudebními věžemi i počítači jako u průměrné západní rodiny, vlastníme stejné množství aut jako Dánové či Norové, Irsko a Portugalsko necháváme daleko za sebou. A co je hlavní: nezaostáváme v kvalitě. Otlučené škodovky a žigulíky vyměnila většina rodin za japonské či západoevropské značky, spotřební zboží světové třídy nakupujeme podstatně levněji než dřívější tesly a tatramatky. O nedůstojných frontách a pořadnících ani nemluvě. Pokud ještě před deseti lety na mnichovské ulici nešlo nepoznat Čecha podle oblečení a nevěřícných pohledů do zářících výkladů, dnes už něco takového nepřipadá v úvahu. Před deseti lety ještě ryzí sci-fi, dnes realita se lidí v Česku samozřejmě týká různou měrou; jsou lidé bohatí i úplně chudí, totéž lze ale říci o občanech Evropské unie.
Gastarbeitři z Oxfordu
My že žijeme stejně dobře jako zhýčkaní Evropané? Něco takového musí znít většině českých uší jako nemístný vtip. Existují ale důkazy, dokonce vědecké. Lidé z Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí se před rokem zamýšleli nad tím, proč Češi vlastně neutíkají do Rakouska, Německa nebo vzdálenější ciziny, aby tam na vlastní kůži okusili vysněný konzumní ráj. Odpověď byla prostá: kromě dobrodružnějších povah nebo těch, kteří se chtějí naučit cizí jazyk, by se to málokomu vyplatilo. Ve zprávě sociálních vědců se dočteme, že rozdíl mezi příjmy u nás a na Západě je příliš malý, aby stálo za to riskovat výměnu bezpečného postavení v tuzemské firmě za nejisté a kdovíjak placené nové místo v Německu. V posledních osmi letech se Česká republika stala z hlediska pracovního trhu dokonce výrazně imigrantskou zemí: řádově desetkrát více cizinců hledá práci u nás než my v cizině. A nejde jen o ukrajinské dělníky, kteří tady zedničí, živoří na špinavé ubytovně a vydělanými penězi živí své rodiny. Německá bohemistka Mine Bley z Karlsruhe žije v Praze pět let. Pracuje jako kulturní redaktorka v pražském týdeníku Die Prager Zeitung s měsíčním platem necelých tisíc marek hrubého. Třetinu peněz dává na podnájem, zbytek utratí za jídlo, oblečení a zábavu. Nemá auto ani jiný větší majetek. Dovolenou obvykle tráví v Praze a na sporadické cesty do Německa jí připlácejí rodiče. Pokud by obdobnou práci dělala doma, vydělala by si podle německé praxe zhruba tři tisíce čistého. „Nežila bych z těch peněz o mnoho lépe než tady,“ vysvětluje Mine Bley. „Za byt a jídlo bych v poměru utratila stejně, víc by mi zbylo jen na hi-tech a benzin. Určitě bych více cestovala. " Pokud by žila ve velkém městě, například v Mnichově, vyšla by ještě hůře. Na byt by tam totiž padlo až čtyřicet procent z platu. "Práci bych ale u nás měla podstatně horší,“ říká Blay. „V celoněmeckých novinách bych nesehnala místo a v regionálních je práce mnohem nudnější. " Více než pět let v Česku vydělává i utrácí absolvent filozofie a ekonomie na Oxfordské univerzitě Adrian Dean z Londýna. Jako překladatel z češtiny do angličtiny má oproti Mine Blay zhruba dvojnásobný plat. Téměř deset tisíc jde na nájem, zbytek stojí jídlo, oblečení a zábava. Auto nemá, měsíčně uspoří několik tisíc, které obvykle padnou na cesty k rodičům. V Praze zůstává, protože se mu líbí město a má tu svůj okruh přátel; dalším důvodem je ale i prostý výpočet, že po návratu zpět za kanál by si materiálně nijak nepolepšil. "Pokud bych v Anglii zůstal, měl bych nyní třicet nebo čtyřicet tisíc liber ročně,“ počítá Dean. "Ovšem teď bych měl po návratu kolem dvaceti tisíc. Žil bych stejným životním stylem, nic navíc bych si nekoupil. " V číslech by to znamenalo třetinu platu na byt, zbytek na jídlo, oblečení, kulturu. Podobně jako u jiných Západoevropanů by měl relativně více peněz na cestování, ovšem návštěva koncertu, kina, restaurace by ho vyšla dráž.
Valtr to věděl
Není ale přece jen příliš troufalé stavět naši spotřebu na roveň té západní? Když si podle loňských výzkumů STEM na svoji životní úroveň stěžuje více než polovina zdejší populace a čtyři lidé z deseti se přímo považují za chudé, musí to přece mít nějaký racionální základ. Češi mají v tomto směru svým způsobem smůlu, neboť jim Západ symbolizují sousední Německo a Rakousko, tedy dvě z nejbohatších zemí. Vyrovnat se oběma sousedům je velmi těžké, meta spokojenosti je vysoko. Z poměřování s turisty v mercedesech a bavorácích vycházeli vždy domorodci jako chudí příbuzní. Stačí si vzpomenout na přepočty běžné pro konec osmdesátých let: českému platu dva tisíce korun odpovídal německý plat dva tisíce marek, který se dal v Praze u veksláků proměnit v poměru až dvacet pět korun za marku. To znamená dobrých padesát tisíc, z českého pohledu výdělek za dva roky života. Anebo jinak: zatímco Čech pracoval na škodovku dva roky, Němec jen měsíc. Osm let po převratu se nominální poměr mezi českým a německým příjmem snížil zhruba na sedminásobek. Proto si také nyní můžeme dovolit mnohem více západního zboží než dříve. Podobné srovnání přitom vypovídá pouze o možnostech německého turisty u nás, případně Čecha v zemi za Šumavou. Pokud budeme uvažovat o běžném životě, který vede každý doma za své, vychází poměřování životní úrovně zdejších obyvatel s lidmi na Západě docela jinak. Údaje publikoval již zmíněný Výzkumný ústav práce: převedeno na marky si před dvěma lety Němci skutečně v průměru vydělávali sedmkrát více než my, Rakušané šestapůlkrát, Španělé téměř pětkrát, Řekové třikrát a Portugalci dvakrát více než my (viz tabulka č. 1). Kdo si ale spočítá, co si občané jednotlivých zemí za své peníze koupí, dostane podstatně odlišný výsledek: v chudších zemích jsou totiž kromě výdělků o hodně nižší i ceny. Průměrná česká rodina tak má pouze dvakrát méně peněz než německá, jedenapůlkrát než francouzská a v porovnání s Portugalci a Řeky jsme na tom stejně. Čech si zkrátka může v Německu koupit sedmkrát méně zboží než Němec, pokud ale nakupuje doma, pak jen dvakrát. V Portugalsku si koupíme proti domorodcům jen polovinu zboží, nákupy doma ovšem rozdíly v životní úrovni smažou. Vlastně se tak uskutečnil slavný plán bývalého vicepremiéra Valtra Komárka, který žádal, aby Češi za marku platili pět korun. Podobně jako v Komárkových snech číhá ale i za bezstarostným konzumem devadesátých let tvrdá realita. Nominální rozdíly mezi výdělkem Čechů a Evropanů totiž hodnotí ekonomickou sílu jednotlivých zemí. Zjednodušeně řečeno, Němec pracuje pouze hodinu, aby na světovém trhu prodal výrobky, které Čech dává dohromady celých sedm hodin. Nabízí se pár nepříjemných otázek: Když jsme tak nešikovní, nežijeme vlastně nad poměry? A pokud žijeme, kdo nakonec zaplatí účet?
Past na Čechy
Tajemství naší vysoké kupní síly spočívá v tom, že máme nízké ceny. Z jistého pohledu je to přirozené. Podobně jako v Portugalsku se i u nás trh přizpůsobil našim nízkým výdělkům. Jenže i Portugalci musí prodat svou práci dvakrát dráž než Češi, pokud s námi chtějí udržet srovnatelnou životní úroveň. Skutečným tvůrcem laciného života u nás je vláda, která nadále některé ceny reguluje a dotuje způsobem, jenž je na západ od našich hranic nemyslitelný. Jde především o energii a bydlení: regulované nájemné v Praze je až desetkrát nižší než ve srovnatelném bytě v Mnichově, Paříži či Londýně. Nejde samozřejmě o to, že bychom museli platit tak horentní částky. Ovšem nutit majitele domů platit sociální podpory na bydlení chudým rodinám bude možné ve spojené Evropě jen stěží. Nájemné ve většině lokalit půjde nahoru, zbývá jen otázka, zda o sto, nebo o dvě stě procent. Také za proud platíme zhruba dvakrát méně než vyspělé země. Cenu zatím dotují severní Čechy, plundrované velkoplošnou těžbou hnědého uhlí, ani to ale nepůjde věčně. Čeští úředníci mají ostatně i dobrou praxi v přerozdělování. Žádná země v Evropě nedotuje takovou částí národní produkce péči o zdraví občanů jako český stát, zcela bezplatné vysoké školství nemají ani v Německu, s výjimkou Švédska nejsou nikde v Evropě vzhledem k průměrnému platu tak vysoké sociální dávky. Proto jsme ušetřili na nové vybavení svých domácností a počet aut na silnicích zvýšili o polovinu. Proto plníme ledničky potravinami z dovozu a už léta patříme mezi vyhlášené návštěvníky středomořských pláží. Ostatně z hlediska okamžitého prospěchu politiků to nebyl špatný tah. Pravice vynalézavě přizpůsobila komunistickou „tvorbu cen“ novým podmínkám a díky „sociálně průchodné“ ekonomické reformě se udržela osm let u moci. Nic nevadilo, že se nepoměr mezi výkonem českých zaměstnanců a spotřebou i nadále zvětšoval: reálné platy vzrostly v posledních šesti letech o více než třetinu, produktivita práce jen o třináct procent. Hlavně že byl klid. Pokud by Václav Klaus mohl vládnout déle, pokračoval by ve stejném duchu jistě i nadále. Před volbami v roce 1996 přece sliboval každému Čechovi dvojnásobný plat, což se v praxi dalo vykládat i tak nesmyslně, že se do konce tisíciletí budeme mít bez většího úsilí stejně dobře jako Francouzi a Rakušané. Na populistickou pravici zatím navázala sociální demokracie. Její ministři totiž oznámili, že skutečné ceny za bydlení a energie nebudeme platit dříve než před rokem 2005. Důvod je jediný: Miloš Zeman před volbami slíbil, že za jeho vlády se lidé mohou mít už jedině lépe, jakýkoliv propad životní úrovně nedovolí. Tím se ovšem ocitl Zeman a celá společnost v podobné pasti, v jaké jsme byli už koncem osmdesátých let. „Zaručené životní jistoty“ bylo sotva možné udržet ve chvíli, kdy se celý sovětský blok, založený na výměnném obchodu nekvalitního zboží, rychle ekonomicky rozpadal. Jak upozornil minulý týden britský list Financial Times, stejně rychle může prasknout i naše postkomunistická bublina.
Varování z Visegrádu
Pochopit, jak jsme vlastně přišli ke svému postkomunistickému blahobytu, pomůže i pohled na naše středoevropské kolegy - Maďary a Poláky. Ti neměli takové štěstí na „chápavé“ politiky jako Češi. Ekonomická čísla sestavená za uplynulých pět let statistickou agenturou Eurostat totiž mluví jasnou řečí: české hospodářství rostlo nejpomalejším tempem: ČR průměrně o 2,5 procenta, Maďarsko o 2,9, Polsko o 6,3. Platy jsme si ale zvyšovali nejrychleji. V období let 1991–97 vzrostly v přepočtu na dolary mzdy v ČR 2,6krát, v Maďarsku 1,2krát, v Polsku 1,9krát. Dokonce i ve srovnání s Maďary a Poláky se udržel náš luxus nízké cenové hladiny. Naši kolegové z Visegrádu totiž své ceny elektřiny neregulují, ceny bydlení uvolnilo Polsko také, Maďarsko se k tržním cenám rychle blíží. České hospodářství se vymyká běžnému pravidlu: čím silnější ekonomika, tím vyšší cenová hladina. Podle rok starých údajů Eurostatu dosahuje Česko 63 procent průměru EU v hrubém domácím produktu na obyvatele, Maďarsko 47, Polsko jen 40. Poměr v cenové hladině je ale opačný: ve srovnání s průměrem EU má Maďarsko cenovou hladinu ve výši 53 procent, Polsko 49 a Česko jen 40 procent. Když odhlédneme od osobních pocitů věčně nespokojených a ukřivděných Čechů, žijeme si nejlépe ze všech zemí bývalého sovětského bloku. Jak ale dosvědčuje vývoj tuzemské produkce, začíná být hůř. Zatímco Maďaři a Poláci si svá nejkritičtější léta zřejmě odbyli, Česká republika se do nich dostává. Náraz na dno, který rozhodně nebude pouhou metaforou salonních politiků, přijde v době, kdy už ho nikdo nečekal. Jak by to asi mohlo vypadat? Nezaslouženě vysoké platy bezpochyby neporostou tak rychle, jak jsme si za Klausovy vlády zvykli, nadále však poroste nezaměstnanost. Blízkost Evropské unie přitom bude tlačit nahoru také naše nízké ceny. Ekonomové tvrdí, že by se měly přiblížit poměrné úrovni našeho HDP, to znamená do pěti let zhruba dvěma třetinám průměrné úrovně Evropské unie. „Srovnání cen musí přijít,“ říká ekonom Komerční banky Martin Čihák. "Buď posílením koruny, nebo zrychlením inflace. " Konkrétně to může znamenat, že se rodinné výdaje až dvakrát zvýší, jako v Portugalsku. Obyvatelé kraje mezi Aší a Jablunkovem udělají každopádně dobře, když své naděje do budoucích pěti let spojí s něčím jiným než s nákupem spotřebního zboží a cestami na zlatavé středomořské pláže, na které si zvykli ve vrcholném období nafouklé Klausovy éry.
Optimistický závěr
Existují dvě cesty, jak vyrovnat účty za rozmařilý život posledního desetiletí. První z nich doporučuje, abychom se pokusili žít podle jiných pravidel než Evropská unie: právě její blízkost nás nutí k nepopulárnímu zvyšování cen. Takový trend je ostatně České republice vlastní dlouhá léta. Václav Klaus vždy patřil k „euroskeptikům“. Miloš Zeman se naopak o Evropské unii vyjadřoval co nejlépe, na poslední vrcholné schůzi EU už ale také on prohlásil, že se nejdříve musíme na vstup ekonomicky připravit a že nás čeká „dlouhá cesta“. Je pravda, že zdržovací strategii dosud nezvolila žádná ze zemí střední Evropy. Naopak příklad nově přijatých chudých zemí - Portugalska, Španělska, Řecka či Irska - ukazuje, že právě vstup do Unie může pomoci. Portugalsko po svém přijetí před třinácti lety rostlo ekonomicky dalších pět let průměrně o pět procent ročně, Španělsko o 4,5 procenta ročně, zatímco průměr celé EU byl 3,3 procenta. Irsko se vymyká všem srovnáním, neboť jeho růst se dnes blíží deseti procentům. Poněkud klikatější cestou šlo Řecko, které zápasilo s ekonomickým propadem, k němuž došlo za vlády plukovnické junty, a s důsledky přehnaných výdajů socialistické vlády. I ono má dnes ale tříprocentní růst. Teoreticky se nabízí šance i pro nás. Kdyby česká ekonomika příštích deset let rostla tempem čtyři procenta HDP ročně, dosáhne podle propočtů rakouského výzkumného institutu WIIW za šest let úrovně Portugalska a za jedenáct let úrovně Španělska (za střízlivého předpokladu, že celá Evropská unie poroste o 2 % HDP ročně). Jinými slovy, v roce 2010 bychom dokázali pracovat dvakrát lépe než dosud a svou dnešní životní úroveň bychom po očekávaném propadu obnovili. Ideál ale nebude snadné splnit. Nejde jen o to, že nejsme v EU a nikdo nám příliš nepomůže. Chybějí ještě dva předpoklady. Předně nemáme politiky, jako byl v Řecku Konstantinos Karamanlis, v Portugalsku Mario Soares a ve Španělsku Felipe Gonzalez, kteří své země do EU dovedli - místo nich se musíme spokojit s menšinovou vládou, složenou z nezkušených a přestárlých ministrů. Za druhé máme vysoké daně. Jak upozornil sociolog Jiří Večerník, podle definice OECD se daňové zatížení u nás blíží padesáti procentům. Je to o něco víc než v Německu a Rakousku a o deset procent víc než v Řecku, Španělsku a Portugalsku. Středomořské země měly přitom v letech přijetí do Unie daně nižší o dalších deset procent. Jak známo, nižší daňové zatížení láká investory a pomáhá srovnat ekonomickou úroveň zemí Evropské unie. Pro nás to nejsou složité počty: abychom mohli napodobit cestu Řecka a Portugalska, měli bychom nejdříve snížit daně skoro o polovinu. Česká vláda chce zatím odvody do státní pokladny zvýšit. Ministři mluví o vyšším sociálním i zdravotním pojistném, o vyšších daních z přidané hodnoty i nemovitostí, o vydání miliardových vládních dluhopisů. Lze to pochopit. Kde mají vzít peníze na rostoucí armádu nezaměstnaných, penzistů, na další nutné sociální výdaje a na záchranu zadlužených bank či potápějících se vlajkových lodí zdejšího průmyslu? Něco z toho bude vždy třeba zaplatit, není ale důvod pokračovat v udržování Potěmkinovy vesnice nezaslouženého blahobytu. Řečeno s Financial Times, čím později Češi procitnou ze sna o bezstarostném konzumu, tím bude dluh větší a náprava obtížnější.
Dělník nad učitele Jak vychází porovnání parity kupní síly u různých profesí? Experti z Výzkumného ústavu práce porovnali platy v pěti velkých městech, ve Frankfurtu, Paříži, Vídni, Lisabonu a Praze, pro čtyři kategorie: nekvalifikovaný stavební dělník, vyučený strojař, inženýr z elektrotechnického podniku a učitel ze základní školy. Údaje o výši platů, pocházející z poloviny roku 1997, dodala Union Bank of Switzerland, která podobná srovnání pětapadesáti světových velkoměst připravuje pro své klienty už 75 let. Pro porovnání cen se používají spotřební koše o více než sto položkách - od ceny rohlíku přes osobní auto, knížky, holiče až po metrák uhlí. Zkrátka vše, co běžná domácnost kupuje. Nejde samozřejmě o zcela identické výrobky. Obecně se dá říci, že kvalita zboží ze spotřebního koše roste s vyspělostí dané země, takže se nejedná o zcela přesná srovnání. Přesto mají získaná čísla důležitou vypovídací hodnotu. Srovnání příjmů v pěti evropských městech (souhrnně v tabulce č. 2) je dobrou zprávou pro české dělníky bez vzdělání a špatnou zprávou pro české učitele (velmi podobně by dopadli všichni zdejší hlavou pracující státní zaměstnanci). Za vydělané peníze si totiž ti první doma koupí stejné množství zboží jako jejich kolegové v Lisabonu či Paříži a přibližně dvakrát méně než frankfurtský a vídeňský dělník ve svém bydlišti. Kvalifikovaný dělník a inženýr jsou na tom podobně: jejich kolegové v západoevropských městech se mají zhruba o padesát procent lépe. Lisabonský učitel se však má více než dvakrát lépe než jeho pražský kolega a kantor z Frankfurtu si podle parity kupní síly žije lépe až třikrát. Na přijetí země do Evropské unie by tedy měly rozhodně vydělat dosud ušlápnuté profese, jako jsou zmiňovaní učitelé. Jejich platy by tak mohly po deseti dlouhých letech překonat platy kvalifikovaných dělníků, jako je tomu všude v EU.
Jak porostou ceny Mimo diskusi je s blížícím se přijetím do EU uvolnění cen bydlení a energií. Spotřební zboží by příliš podražit nemělo, neboť již dnes je velká část západní provenience za západní ceny. Rychle nepodraží ani služby. Ekonomové je počítají mezi tzv. neobchodovatelné zboží, které nelze jako boty nebo hrušky vyvážet do ciziny. Vstup do EU se ale dotkne cen potravin. A protože se v Česku za potraviny a nápoje utrácí více než třetina platu (na západ od nás méně než pětina), nebude to pro rodinné rozpočty nic příjemného. „Po našem vstupu do Unie se naše ceny srovnají na úroveň jejich,“ připouští Petr Tuček z Výzkumného ústavu zemědělské ekonomie (VÚZE) s tím, že cenové rozdíly uvnitř EU jsou nanejvýš dvacet pět procent. "Říci, o kolik ale ve skutečnosti podraží, je zatím předčasné. " Ještě před přijetím středoevropských zemí by totiž měla proběhnout reforma zemědělské politiky Unie (zemědělství dnes spolyká přes polovinu rozpočtu patnáctky). Navíc jednoznačné pravidlo, že české potraviny jsou levné a ty z Evropské unie drahé, neplatí. Podle údajů VÚZE se to týká například brambor či cibule. Zatímco od českých pěstitelů nakoupí majitel zeleniny kilo brambor za šest korun, v Belgii, Německu či Holandsku je lze díky dvojnásobným výnosům koupit za korunu padesát. Po vstupu do EU bychom tedy brambory kupovali levněji. To, že se tak dnes neděje, je podle Tučka zásluhou vysokých cel a značné části obchodníků, kteří všechny levnější potraviny ze Západu prodávají za naše dražší ceny a inkasují stoprocentní marže. Vzhledem k nízké cenové hladině u nás bude větší cenový skok než v případě Polska a Maďarska. K úvahám o vývoji cen po vstupu do Unie je ovšem důležité také připomenout, že výhodou České republiky je v tomto směru velká otevřenost naší ekonomiky (podíl vývozů a dovozů na HDP), tedy exportní výkonnost, což patří ke kladům Klausovy vlády. Dosahuje 53 procent, zatímco u Maďarska 36 a Polska 25 procent.
Průměrný výdělek v evropských některých zemích v roce 1997čistá hodinová mzda čistá hodinová mzda podle kupní síly
v DM v % v DM v %Německo 15,70 737 15,70 209
Rakousko 13,72 644 14,10 188
Francie 10,69 502 11,65 155
Španělsko 9,94 467 14,26 190
Řecko 6,08 285 8,71 116
Portugalsko 4,27 200 7,48 100
ČR 2,13 100 7,50 100 Výpočet: VÚPSV Praha
Srovnání kupní síly čisté měsíční mzdy za rok 1997 v procentech nekvalif. dělník kvalif. dělník elektroinženýr učitel ZŠFrankfurt 158 176 158 312
Paříž 106 156 175 174
Vídeň 150 197 164 181
Lisabon 97 160 152 222
Praha 100 100 100 100 Výpočet: VÚPSV Praha
