Velký hráč před kongresem

Beránek transformace

Pochopit, oč se hraje, vyžaduje přehlédnout každodenní aféry a každotýdenní spekulace o nových ministrech či vládách a zaměřit se na směr, kterým se česká politika ubírá v posledních měsících. Přesněji řečeno, popsat šikmou plochu, na které jsme se všichni ocitli.Všechno začalo opoziční smlouvou, kterou vůdcové naší největší pravicové a levicové strany podepsali po volbách loni v červenci. Tehdy si strany mohly vybrat ze tří možných většinových vlád: pravicovou mohla sestavit Klausova ODS s lidovci a Unií svobody, středolevou obě menší strany se Zemanovými sociálními demokraty, a Zeman s Klausem ještě mohli založit velkou koalici. Přesto nesestavili ani jednu, a dali přednost „opoziční smlouvě“: menšinové vládě s podporou největší opoziční strany.Kdo věřil předvolebním heslům a kdo spoléhal na běžné demokratické mechanismy, musel být zmaten. Zasvěcení přívrženci obou stran ale smlouvu vysvětlili jako „nejlepší ze špatných řešení“, nebo dokonce uvítali jako „historický kompromis“ a „vzpouru dvou vítězů voleb“ proti „neviditelnému“ vlivu prezidenta Havla (Bohumil Pečinka v Reflexu). Ze svého pohledu měli pravdu. Opoziční smlouva dokázala téměř nemožné: Miloš Zeman díky ní získal moc a jeho rival Václav Klaus ji neztratil. Klaus totiž Zemanovi zajistil podporu jeho menšinové vlády a Zeman Klausovi zase slíbil loajalitu v jeho snaze změnit ústavu a volební zákon.Klausův postup má logiku a dá se i lidsky pochopit. Když zažil ponižující pád své vlády v listopadu 1997, zanevřel na všechny, kdo ho tehdy svrhli. Zároveň se cítil obětí poměrů - ještě letos na konferenci „Deset let poté“ sám sebe označil za „obětního beránka transformace“. Proto se rozhodl poměry změnit. Před dvěma lety v listopadu ho zradili menší koaliční spojenci: proto už napříště nesmí být žádná koaliční vláda, což vyžaduje nastolit systém dvou velkých stran. Prezident mohl předloni v prosinci padlého premiéra bez řečí nahradit: musí tedy o tuto možnost přijít. O část ekonomické moci se tehdy musela Klausova strana dělit s centrální bankou: je tedy nutné podřídit tuto instituci stranické kontrole.Loni na podzim sestavily obě velké strany odborné komise. Ty se sice nakonec nedokázaly domluvit na změně volebního zákona (ČSSD má strach, aby při úbytku popularity nevyřadil většinový systém ze soutěže právě ji), navrhly však ústavní změny proti prezidentovi a centrální bance.

Cesta do stínu

Zemanova menšinová vláda ztrácela celý rok na popularitě, a dnes si od ní něco slibuje sotva každý pátý Čech. S opoziční smlouvou však stoupající občanské znechucení nehnulo: „Politická scéna se za 365 dní nezměnila natolik, aby bylo možné sestavit vládu jiným způsobem,“ prohlásil Klaus při jejím prvním výročí. Zeman naznačil, že se spolupráce ještě prohloubí, třeba při práci na novém rozpočtu.Přesto v posledních měsících nastala pro smlouvu nová zkouška. Komunisté zúročili nespokojenost levicových voličů se Zemanovou vládou a dohnali v preferencích ODS. K tomu Evropská unie zveřejnila své nepříznivé hodnocení vývoje v České republice, a navíc vyvstala otázka, kdo podpoří již druhý schodkový rozpočet sociálnědemokratického kabinetu. Už koncem září oznámil Klausův místopředseda Miroslav Macek, že odvolá svůj podpis pod opoziční smlouvou, pokud komise obou stran nedokončí práci na novém volebním zákoně. Smlouvu kritizoval i pražský primátor za ODS Jan Kasl, a 5. října se v Mladé frontě Dnes objevil článek místopředsedy poslaneckého klubu ODS Petra Nečase s tvrzením, že roční působení vlády je „v rozporu s duchem opoziční smlouvy“. Bylo jasné, že všechny tyto vnitrostranické pochyby musí rozehnat samotný Klaus. A že to musí zvládnout do prvního prosincového víkendu, kdy v Liberci proběhne stranický kongres.

První dva týdny: Klaus útočí

Osmého října, po jednání politického grémia ODS, oznámil Václav Klaus novinářům několik vět: ČSSD vládne špatně, hospodářství stagnuje, roste síla a zpupnost komunistů a „zamýšlená stabilita je stále méně stabilní“. Výčet pro veřejnost notoricky známých věcí zakončil dramaticky: „Přišel čas k zásadnímu obratu.“ Neoznámil, v čem má změna spočívat, a novinářům na tiskové konferenci neumožnil žádné otázky. Další informace byly občanům přislíbeny až po smírčím jednání mezi stranami opoziční smlouvy. Média, voliči i neinformovaní politici měli celý týden na rozvíjení vzrušených spekulací: skutečně chtějí špičky ODS svrhnout dosud tolerovanou vládu?Reakce sociálních demokratů byla přesně taková, jaká se dala čekat. Místopředseda vlády Vladimír Špidla upozornil, že ODS neříká pravdu: hrubý domácí produkt roste (+0,7 %), po dlouhé době se zastavil růst nezaměstnanosti, a dokonce zažíváme největší příliv zahraničního kapitálu od roku 1992. Jinými slovy, v ekonomice nastává obrat k lepšímu a není důvod vypovídat opoziční smlouvu, natož měnit vládu, která se tak osvědčila.Prezident Václav Havel ODS osobně povzbudil slovy, že on sám je také příznivcem „změny k lepšímu“. S Havlem se setkal také předseda KDU-ČSL Jan Kasal, který vysvětlil stanovisko třetí síly, jak se dnes ráda označuje čtyřkoalice: „Žádné jednání nemůže začít za existence opoziční smlouvy."Šest dní po prohlášení grémia ODS se pak v Klausově parlamentní kanceláři odehrála téměř tříhodinová "smírčí jednání“ delegací obou smluvních stran, kde se podle dostupných zpráv nemluvilo o vypovězení smlouvy, ale o potížích na cestě do Evropy a výměně některých ministrů. Přestože předtím oba politici s důležitě zachmuřenou tváří naznačovali, jak významné pro další vývoj země jednání bude, o jeho výsledcích neřekli po schůzce občanům téměř nic. Zeman mlčel jako hrob a Klaus oznámil jen to, že „nebyl primárně konzultován návrh rozpočtu“.Následující den přišel Klaus s nápadem řešit krizi založením „superkoalice“, tedy vlády všech demokratických stran parlamentu. ODS, ČSSD, lidovci a Rumlovi unionisté by měli ve sněmovně plných 176 křesel, a pak by nebyla potíž schválit rozpočet, připravit proevropské zákony ani vyměnit špatné ministry. Na otázku, zda návrh znamená vypovězení opoziční smlouvy, která přece zaručuje vládu sociálním demokratům, Václav Klaus dost nelogicky odvětil: „Nic takového jsem neřekl.“

Zeman spí

Klausova čtrnáctidenní iniciativa měla ohlas. Superkoalici sice nikdo nebral vážně (historická zkušenost poválečné Národní fronty jednou stačila), média ale znovu - stejně jako loni po červnových volbách - zaplavily spekulace, která z možných většinových vlád nahradí opoziční smlouvu. Společnou vládu ODS a ČSSD Klaus vyloučil předem. Do hry tak byly znovu vtaženy obě důležité strany čtyřkoalice. Nikoho nepřekvapilo, že zvolily opatrný postup.Lidovci se již jednou spálili při jednání se sociálními demokraty. V lednu podpořili rozpočet pro letošní rok a zdálo se, že jsou na dobré cestě vstoupit do vlády. Zeman s Kasalem tehdy dokonce veřejně slibovali, že práce na příštím rozpočtu bude ještě užší. Nakonec křesťané za svou pomoc nic nedostali a museli si přiznat, že nemístnou důvěřivostí pomohli opoziční smlouvě přežít první kritický rok. V říjnu už proto celkem pochopitelně hodlali s oběma velkými stranami jednat jen nad návrhy, jejichž prvním krokem by byl škrt přes opoziční smlouvu.Unie svobody je v ještě složitější situaci. Jedno její křídlo v čele s místopředsedou Vladimírem Mlynářem mělo vždy blíže k lidovcům i k jejich záměru sestavit s ČSSD vládu levého středu. To ovšem rezolutně odmítají straníci v čele s předsedou Rumlem a poslancem Václavem Krásou, kteří dosud nostalgicky vzpomínají na časy strávené ve vládní ODS. Jednou větou: unie si musí vstup do každé vlády důkladně rozmyslet, protože v prvním i v druhém případě musí počítat s odchodem části svých poslanců.Třetí týden politické krize tak Kasal s Rumlem odmítli lákání do superkoalice i jednání o dalších variantách s tím, že raději zůstanou v opozici: „Zásadní změnu přinesou až volby.“ Václav Klaus na rozpaky svých pravicových konkurentů odpověděl v očekávaném tónu: zatímco on se prý zcela upřímně snažil oživit zablokovanou politickou scénu, lídři čtyřkoalice pootevřené dveře „okamžitě zabouchli zpátky“. Jako ho po loňských předčasných volbách donutili svým vydíráním k opoziční smlouvě, dnes ho svým nezájmem vládnout nutí smlouvu dál držet a upevňovat.Miloš Zeman po celou tuto dobu nedělal vůbec nic a vyplatilo se mu to. Týden po superkoalici sdělil, že on sám je připraven ke každému jednání, „odmítnutím čtyřky se ale návrh ODS stal bezpředmětným“. Důmyslný lídr levice tak dokázal, že nejlepší zbraní v době nehybnosti je vyčkávací taktika. Nutno ale dodat, že ji ještě lépe ovládají komunisté. Záměrně o sobě nedávají vědět v médiích a preference jim rostou jen zásluhou všemožných afér a bezradnosti demokratických stran. Právě v říjnu pasovalo měření agentury IVVM komunisty na nejsilnější stranu v zemi.

Listopad: Čtyřkoalice odpovídá

Na přelomu října a listopadu se pokusila čtyřkoalice přesvědčit voliče, že není tak pasivní a negativistická, jak ji pořád vykresluje Klaus. Kasal i Ruml absolvovali každý svou schůzku s předsedou ODS, a Ruml po té své dokonce oznámil, že nastává „úplně nová míra komunikace“. Další události ale optimismus skalních zastánců pravice zchladily. Když totiž krátce nato čtyřkoalice zkusila svrhnout Zemanovu vládu (a její poslanci vyložili za tím účelem ve sněmovně podpisové archy), označil Klaus její snahu za „teatrální gesto“. Vysvětlil, že nelze jednu vládu odvolat, pokud se předem nedomluví náhradní. Čtyřka odpověděla písemnou nabídkou: pokud poslanci ODS vysloví nedůvěru Zemanovi, bude možné sestavit vládu pravice. Klaus odmítl.Bylo to již druhé letošní Klausovo „ne“ pravicové vládě. Ve snaze zahladit nepříznivý dojem uspořádala ODS v polovině listopadu kulatý stůl, kde znovu ostatním demokratickým partajím vysvětlovala přednosti superkoalice. Odpovědi byly stejné jako před měsícem: ČSSD byla celkem pro, unie i lidovci návrh odmítli a doporučili uspořádat předčasné volby.

Závěr: Smlouva pevnější než dříve

Šest týdnů jednání skončilo stejně, jako dosud všechny politické diskuse „smluvněopoziční éry“: shoda velkých stran a jejich semknutost je silnější než dříve. Potvrzují to i poslední vystoupení Václava Klause. Na konferenci „Deset let poté“ zmírnil kritiku hospodářské politiky vlády („Nepochybně vstupujeme do éry ekonomického oživení“) a poprvé v sobě objevil ochotu jednat o rozpočtu na rok 2000: „Já jsem tisíckrát řekl, že rozpočet je možné schválit pouze na základě nějaké extenze vlády.“ Stačí tedy debatu o rozpočtu odsunout na termín po sjezdu ODS, protože Miloš Zeman připustil, že právě po něm vymění několik nejhorších ministrů. Ke klidnému spánku stoupenců menšinové vlády paradoxně přispívají i naše potíže při vstupu do Evropské unie: kvůli EU je totiž třeba schválit řadu zákonů, na nichž bude proevropská čtyřkoalice nucena spolupracovat, a tím de facto vládu chtíc nechtíc podrží.K úplnému úspěchu Klausovy a Zemanovy dohody z července 1998 stačí dotáhnout ústavní změny. První čtení ve sněmovně už mají za sebou (z obou velkých stran hlasoval proti pouze sociální demokrat Lubomír Zaorálek), a poslední překážkou je fakt, že ústavní většinu v Senátu zaručí jen tolerance komunistických zákonodárců. Už ale víme, že překážky opoziční smlouvu jen upevňují. Pokud snad přece jen skončí předčasnými volbami, vyhlásí je předseda ODS, kterým i po libereckém sjezdu zůstane Václav Klaus.

Děkujeme, odejděte

Model vládnutí, který u nás reprezentuje opoziční smlouva, není ve světě neobvyklý. Když se Klausovi podařilo stranu udržet na důležitých politických místech i po prohraných volbách, učinil důležitý krok k nastolení režimu, který popisuje proslulá teorie elit. Stručně řečeno jde o systém, v němž problémy podle svých potřeb formuluje úzká a stabilní skupinka mocných lidí, kteří také dokážou ovlivnit výsledky vládního rozhodování tak, aby to vyhovovalo především jejich zájmům. V zemi mohou probíhat svobodné volby a vlády se mohou měnit. Protože ale vládnoucí elita může zabránit tomu, aby veřejná diskuse připomínala některá pro ni nepříjemná témata, různí ministři zastupují zájmy stále stejné menšiny průmyslníků, mediálních bossů a politických vůdců. Čím déle je společnost ovládána podobnou pavučinou vyvolených, tím více klesá možnost vrátit strnulé poměry k životu pomocí klidných demokratických mechanismů. Výstražným příkladem může být například Venezuela. Po čtyřiceti letech tamní „demokracie“ (při níž u vesla bez ohledu na výměnu stran zůstávali stejní lidé a tři čtvrtiny populace se navzdory obrovským ropným příjmům propadly pod hranici chudoby) zvítězil letos na jaře ve volbách s velkým náskokem populista Hugo Chavez, před sedmi lety vůdce neúspěšného vojenského puče.Jak ve své knize Výzva demokracie konstatuje kolektiv profesorů předních amerických univerzit, režim fungující podle teorie elit si sotva zaslouží název demokracie. Skutečně demokratický je pouze ten vládní systém, který otevírá prostor všem. Všechny existující zájmové skupiny totiž považuje za rovnoprávné „menšiny“ a dozírá, aby nebyly kráceny ve svých právech soupeřit s jinými a prosazovat se ve veřejné soutěži.Na zdejší mocné padne teorie elit jako ulitá. Svědčí o tom i politická hra posledních týdnů, která se vyhnula všem věcným problémům a jejímž jediným výsledkem bylo to, že mocní zůstali mocnými. Posledním důkazem jsou odpovědi politiků ODS a ČSSD na petici „Děkujeme, odejděte“, kterou proti současné vládní praxi protestovali někteří vůdci studentského hnutí z roku 1989 a kterou během týdne podepsalo více než sto tisíc lidí. Pro Miloše Zemana jsou přesto autoři výzvy jednoduše „puberťáci“ a Václav Klaus je zase ochoten se s nimi bavit až poté, co si založí vlastní stranu a vyhrají ve volbách aspoň tolik hlasů, kolik má teď on sám.

Unudit je k smrti

Je druhá říjnová středa odpoledne. Parlamentní chodba je zalitá světlem. Na chování chumlu nedočkavých novinářů dohlíží přísně se tvářící ochranka. Ženy a muži pera se už ale naučili čekat, a chodbou se line jen tlumené špitání. Napětí je veliké. Na konci dlouhé chodby se otvírají masivní dveře, ze kterých pomalým tempem vychází dvojice nejmocnějších mužů ve státě, několik kroků za nimi cupitají jejich družiny. Novináři zpozorní, kamery začínají potichu vrčet.„ODS cítí posun atmosféry v zemi, jednoduché pokračování dál není možné,“ sděluje vážným hlasem výsledek ostře sledovaného jednání předseda sněmovny. Všem, kteří se chtějí dozvědět, o co vlastně šlo a na čem se dvě nejsilnější strany dohodly, vysvětluje premiér: „Jednání je ve fázi počáteční mléčnatosti. To je termín, který se používá v zemědělství v souvislosti s dozráváním kukuřice."Daňových poplatníků ošizených o vysvětlení, co vlastně politici za jejich peníze hodlají dělat, se zastává ve večerních zprávách šéf Unie svobody Jan Ruml: "Po schůzce ODS a ČSSD nebylo zveřejněno nic. Jakým způsobem se tady zachází s občany této země, to už je konsternující. Hrajme otevřeně před občany, říkejme prostě, jak ty věci mají být. Právě nad tímhle bych se chtěl zamyslet."O deset dní později měl Ruml šanci prosadit své zásady v praxi. Po schůzce s Václavem Klausem ale prohlásil: "Nejlepší zpráva je, že se sejdeme k dalšímu jednání a budeme pokračovat dál.“ Následující otázky odmítl: „Slíbili jsme si, že na sebe nebudeme řvát přes média. Přeberte si to, jak chcete.“ Rumlův výklad doplnil i jeho hostitel Klaus: „Vy od nás chcete jiný politický názor, než jaký my skutečně máme. Kdybychom chtěli prohlásit něco jiného, tak to skutečně uděláme."Po zkušenostech z posledních týdnů se zdá, že ve světě politiky se mluví jiným slovníkem než v běžném životě. Lidé se na sebe křečovitě usmívají a neustále do omrzení opakují tytéž bezobsažné fráze. Scházejí se na uzavřených jednáních, svolávají tiskové konference, tváří se tajemně a dramaticky a vysvětlují, že tím nejhorším by nyní bylo občanům něco sdělit, neboť by se všechna vyjednávání dopředu pokazila. Čas ale běží, a nic se neděje.Schopnost nic neříci dopracovali oba vůdci opoziční smlouvy k dokonalosti při četných aférách svých stran. "Považuji za slušné sdělit napřed podrobnosti z jednání svým stranickým kolegům, pak teprve novinářům,“ vysvětlil Zeman prostřednictvím novin voličům v případě aféry benzinových karet, které dostal od Chemapolu. Stejnou taktiku, tedy nejdříve se dohodnout uvnitř partaje, a pak teprve podat vysvětlení voličům, zvolil i v dalších případech, např. „Štiřín“. Podobně dal přednost stranickému sekretariátu před veřejností i v Porada uvnitř strany se ale stejně ukázala jako záminka, neboť ani po ní Zeman neřekl nic. „Nebudu vás rozvášňovat úvahami o benzinových kartách, protože zastávám teorii, že kdo se zabývá pitomostmi, je sám pitomec.“ Klaus vymyslel jinou univerzální průpovídku. Na otázku redaktorů Mladé fronty Dnes, proč představitelé ODS létají vrtulníkem firmy Agroplast a proč mají kanceláře právě v její budově, když BIS tento podnik obvinila z pašování zbraní do Íránu a Severní Koreje, odvětil stručně: „Já nejsem soudce pašeráků, a ani vy nejste žádný soudce, tak toho nechte!“ Je to účinná metoda: novináři nemají o čem psát a aféry rychle zmizí z titulků.Přední americký teoretik médií Neil Postman k tomu v knize Ubavit se k smrti říká: „Thomas Jefferson soudil, že kvalitní tisk ve funkci jakéhosi detektoru lži bude zárukou, že jakákoliv manipulace s pravdou ze strany politiků neujde zájmu veřejnosti. Bude-li mít veřejnost k dispozici prostředek k odhalení lži, nemůže zůstat lhostejná k jejím důsledkům. Mnohé případy jeho předpoklad vyvracejí. Reportéři jsou připraveni a schopni poukázat na lež a vytvořit tak podmínky pro fakty podložené kritické mínění veřejnosti. Veřejnost ovšem podle všeho nejeví zájem.“ Pak Postman připomíná osmdesát let starý citát Waltera Lippmanna: „V komunitě, která není schopna odhalit lež, nemůže existovat svoboda.“

Šance na změnu jsou minimální,

tvrdí místopředseda US Vladimír MlynářMůže Unie svobody uzavřít koalici s ODS nebo ČSSD, aniž by v prvním případě byla pohlcena a ve druhém se rozpadla?

Může - a to za předpokladu, že by v takové koalici byla schopna prosazovat svůj volební program. Jinými slovy: pokud by měla věcné a personální záruky, že v případné koaliční vládě bude moci realizovat námi připravené reformy, například soudnictví, penzijního, daňového a vzdělávacího systému.Pokud jde o možnost rozpadu US, nic takového nám nehrozí. Nezapírám ovšem, že zejména v poslaneckém klubu jsou lidé, kteří na politiku nahlížejí na můj vkus příliš dogmaticky, a za jediného možného partnera považují ODS. Ovšem poslanecký klub není strana.

Proč tedy koalici neuzavřete?

Osobně se domnívám, že šance na něco takového je minimální. Svazek ODS/ČSSD, respektive pakt Klaus/Zeman, je totiž účelovou dohodou o rozdělení moci a zatím nic nenaznačuje, že by některá ze smluvních stran chtěla smyslem své politiky učinit programové věci. Nabídli jsme – nejen jako Unie svobody, ale celá čtyřkoalice - jednání o koalici s ODS. Ta ovšem reagovala tak, že naši nabídku označila za falešnou. Jasně prohlašuji, že je míněna vážně. My jsme přesvědčeni, že i s chatrnou většinou 101 hlasu lze vytvořit většinovou vládu pravého středu. Je k tomu ovšem třeba dobré vůle na všech stranách. ODS ji bohužel zatím nemá.

Kdy vznikne většinová vláda?

Na přelomu roku, pokud se kongres ODS rozhodne opoziční smlouvu vypovědět. Pokud zůstane opoziční smlouva, vznikne většinová vláda až po příštích volbách, tedy buď v řádném termínu v roce 2002, nebo po případných předčasných volbách, jejichž termín bych odhadl na podzim příštího roku.

Co je nejdůležitější z věcí, které dnes čtyřkoalice nabízí svým voličům?

Porazit typ politiky, který představuje opoziční smlouva, tedy nastolit normální politické poměry. Jedině tak můžeme zabránit tomu, aby naše země kvůli patové vnitropolitické situaci nepropásla svoji šanci vstoupit do EU, podobně jako se to stalo Slovákům s NATO.

Slovo chomutovským straníkům

Založte politickou stranu nebo vstupte do té naší, a potom se s námi můžete bavit. Taková je univerzální odpověď českých politiků na každou občanskou kritiku. Stejné doporučení se dostalo aktérům Impulsu 99, nyní i bývalým studentským vůdcům. Jak jsou tedy s dnešní zablokovanou politikou spokojeni ti, kteří se touto radou řídí - současní straníci? O náladě v dolních patrech politických stran může hodně napovědět cesta do některého z neklidných koutů země, jímž je bezesporu okres Chomutov. Nezaměstnanost se tu šplhá k dvaceti procentům a komunisti zde mají svého senátora. Je tedy o čem mluvit.Občanská demokratická strana má na Chomutovsku sto šedesát členů, o dvacet více než před loňskými volbami. Klidnou hladinu opoziční smlouvy ve straně rozčeřil letos v září primář kadaňské interny Pavel Skála. Se dvěma kolegy z místní ODS sepsal na adresu pražského vedení nespokojený dopis, který rozdal i novinám. Představa muže z přízemí stranického života je přímočará: neschválit rozpočet, vypovědět opoziční pakt, vyslovit nedůvěru vládě a jednat o pravicové koalici. „Nic bychom tím stejně neporušili, protože ČSSD nesplnila slib, že do půlky října připravíme změnu volebního zákona,“ říká Skála. Z Prahy odpověď nedostal. Na Chomutovsku ho ještě podpořila místní sdružení z Vejprt a Údlic, na okresní schůzi ale většina straníků hlasovala pro opoziční smlouvu. „Přehlasovali mě, a tím to skončilo. Nemyslím, že můj názor je ideální. Potíž je ale v tom, když si všichni myslí, že je všechno v pořádku,“ komentuje Skála okresní sešlost. „Když slyšíte věty typu ,na Klause nám nešahejte', tak máte tendenci vybírat na mauzoleum. V takovém případě už nejde o politickou stranu, ale o sektu.“ Vedle starších straníků, kteří bezmezně obdivují předsedu-zakladatele, vítězí mezi mladšími členy ODS známý argument o „minutě poté“. „Lidem se opoziční smlouva nelíbí, jiné řešení ale zatím není,“ opakuje zaklínadlo pražského vedení předseda chomutovské ODS Miroslav Ouzký.Ve srovnání s ODS panuje u chomutovských sociálních demokratů větší nespokojenost. „Schází nám průhlednost toho, co se ve vládě děje,“ hořekuje zdejší okresní předseda, majitel bezpečnostní agentury Oldřich Dvořák. „Nejvíce lidi bolí, když někdo udělá průšvih, a pak to zlehčuje. Jako v případě pana Lánského. A my jim to neumíme vysvětlit. Zkoušíme to sice přes naše poslance vypátrat, ti nám ale říkají, že se premiér nesvěřuje ani jim.“ Podle Dvořáka upadla po roce dlouho očekávaného vládnutí chomutovská ČSSD do pasivity. Od loňských komunálních voleb vrátilo legitimaci šedesát lidí (dnes na okrese evidují 400 členů). Před několika dny se dokonce vzbouřila jedna místní buňka, rovněž ve Vejprtech. Rebelanti sepsali obecnou výzvu, kde kritizují nesdílnost předsedy a neplnění volebního programu. K tomu navrhují vsadit na mladé lidi.V sedmnáctičlenné okresní skupině Unie svobody panuje poklid. „Důležité je, aby ČSSD nevládla. Jinak je ale situace tak složitá, že nikdo z nás neví, co by bylo nejlepší,“ svěřuje se zdejší předseda Václav Jirásek. Kritika do vlastních řad za případnou pasivitu prý ale není na místě. „Zatím se u nás nenašel hlas, který by kritizoval vedení,“ říká Jirásek. „US nemůže dělat nic. S osmnácti poslanci nejsme schopni přinutit ODS k jednání. A s ČSSD se nemáme o čem bavit. Musíme tedy čekat.“ Tváří v tvář silným komunistům nyní plánují unionisté senátní spolupráci napříč celou pravicí. K tomu Jirásek dodává: „Pokud nám to bude fungovat, mohl by to být signál pro ty nahoře.“