„Opravdu nevím, kdo řídí můj rezort. Nikdo se mnou o tom nehovořil.“ Úlohu českého státu ve zdravotnictví popsal ministr Ivan David úplně přesně. I když jsou politici podle ústavy před občany zodpovědni za kvalitu a dostupnost zdravotní péče, ztratili všechny možnosti i schopnosti cokoli ovlivnit. Úplné rozpuštění státu je jedním z hlavních výsledků zdravotnické reformy, druhým je pro mnohé možná překvapivý, v každém případě ale potěšující fakt, že kvalita zdravotní péče již dosáhla úrovně některých zemí Evropské unie. Historie jednoho z největších polistopadových úspěchů je poučná mimo jiné i proto, že stát selhává v dalších oblastech - stačí jmenovat přibližování Evropské unii, podporu průmyslu, školství atd. Příklad zdravotnictví, které přesto prosperuje, může dát i v jiných oblastech života dobrý příklad k následování.
Prohrál s mafií
Příběh sedmého hrdiny na ministerském místě za poslední desetiletí začal dne, kdy Miloš Zeman vystoupil z podzemí pražského paláce Dopravních podniků a vyhlásil svou „vládu sebevrahů“. Ideál nekompromisního bijce za pořádek a proti pravicovým mafiím naplnil psychiatr z Bohnic a bývalý trockista Ivan David ze svých kolegů nejlépe. Svou rázností získal zpočátku úctu v celém odvětví. Helena Rögnerová, ředitelka naší největší nemocnice v Praze-Motole, si chválila, že se budoucí šéf rezortu chce „postarat o své instituce“. Ani její kolega, ředitel pražské Všeobecné nemocnice Martin Holcát, v anketě Lidových novin chválou nešetřil: „Spolupráce s ním byla vždycky perfektní. Nikdy se nespokojil s povrchním pohledem, podrobně věci analyzoval a dotahoval do konce.“ Nebylo překvapením, když se Holcát pár měsíců poté stal Davidovým náměstkem. Těšil se i David Rath, prezident České lékařské komory: „Nebude horší než byli ministři Stráský, Lom nebo Rubáš.“ David měl jasnou představu o tom, co v rezortu udělá. Pár ideologických předpokladů - jedna zdravotní pojišťovna prý stačí, doplatky pacientů jsou nepřípustné - doplnil několika zcela rozumnými návrhy (například dokončit Stráského regulaci lékařských výkonů v ambulancích), zvýšením zdravotnických platů o sedmnáct procent a odvážným slibem vyřešit kvadraturu kruhu každého zdravotního systému: stanovit, jaké služby budou placeny z veřejného pojištění. Po roce a půl práce je ale věčně zasmušilý muž v jiné pozici. Do parlamentu stačil poslat jen jeden triviální zákon, opoziční politici se mu vysmívají, nepodporují ho poslanci vlastní strany ani jeho náměstci, nemluví s ním lékaři ani vedení Všeobecné zdravotní pojišťovny. Návrh reformy, kterou na jaře předložil, nikdo nebere vážně, naopak se říká, že svůj rezort zavedl do další krize. Sám ministr příčinu svého neúspěchu již odhalil: bitvu se zdravotnickými mafiemi prohrál. Existují ale i jiné výklady.
Příliš špinavé ruce
Po jediném setkání s ministrem je každému jasné, že důležitou příčinou pádu jsou jeho osobní vlastnosti. S poslanci ze zdravotního výboru sněmovny se pohádal hned při první schůzce: vyčetl jim, že ho vyrušují při jednání vlády, i když termín byl stanoven tři týdny dopředu: „Jaksi se ukázalo, že to není pozvání, ale předvolání,“ zlobil se tehdy. Měsíc poté, co usedl do ministerského křesla, vyměnil až na jednoho všechny své náměstky a většinu ředitelů odborů. Českou lékařskou komoru okamžitě ocejchoval slovy „nepokládám ji za ctihodnou“, a i když se pak dočasně spřátelil s jejím novým prezidentem Rathem, skončilo spojenectví silnými slovy po dvou měsících. První skandál Davidovi ještě vaz nezlomil. Bývalou ministryni zdravotnictví Zuzanu Roithovou odvolal z místa ředitelky Vinohradské nemocnice s vysvětlením, že čachruje s veřejnými penězi, a když Nejvyšší kontrolní úřad i policie jeho účelové podezření vyvrátily, ani se neomluvil. Vinohradskou aféru si ještě čeští zdravotníci dokázali „lidsky“ vysvětlit tím, že si David vyřizuje osobní účty. Podobný spor s ředitelkou Motola Helenou Rögnerovou (viz Respekt č.45) ale v posledních týdnech Davida zlikvidoval. Skutečnost, že dosud nebyl z funkce odvolán, je pouze jedním z naschválů premiéra Zemana. Zdravotníci ovšem nezjistili jen to, že David osobně není schopen cokoli řídit. Jeho obrazu silného a neúplatného bojovníka proti mafiím uškodilo, že obviněné „mafiánky“ měly účty zcela v pořádku. Vyhazování veřejných peněz oknem naopak dokázali Davidovi jeho protivníci. Začalo to tím, že své tajemnici Soně Pivoňkové zaplatil 250 tisíc za prestižní manažerský kurz, pokračovalo půlmilionovou rekonstrukcí ministrovy pracovny a skončilo zjištěním, že ministrovi lidé rozdávají velké veřejné zakázky firmám, které při konkurzech nabízejí nejvyšší cenu. Důležité je i zjištění, že Vinohradská nemocnice má pod novým vedením mnohem horší výsledky než za Roithové a že David při výběru svých lidí obchází lustrační zákon - šéfem jeho kontroly se stal někdejší důstojník StB, který měl na starost boj proti vnitřnímu nepříteli. I z krátkého výčtu vyplývá podezření, že nejde o selhání jediného Davida nebo vlády, která něco takového svým členům trpí. Pád ministerského kamikadze dokazuje, že stát už nedokáže zdravotnictví ovlivnit, i když je ochoten použít všechny dostupné prostředky. Vysvětlit tuto zvláštnost nelze bez návratu do prehistorie zdravotnické reformy.
1989–1995: reforma na vzestupu
Koncem osmdesátých let se nástěnky v Ústavech národního zdraví chlubily, že máme na hlavu více lékařů i postelí v nemocnicích než západní Evropa. Zamlčovaly ale jiné srovnání se Západem, že podobně jako v jiných zemích východní Evropy se zdravotní stav zdejší populace neustále zhoršuje. Zatímco na začátku sedmdesátých let žili čeští občané v průměru o dva a půl roku méně než průměrný Rakušan, o patnáct let později už o sedm let méně. Byli jsme běžnou gubernií sovětského impéria. Nevyhnutelné reformy se v roce 1989 ujali sami lékaři. Prvním ministrem se stal profesor onkologického oddělení pražské Všeobecné nemocnice Pavel Klener (OF). Ten v lednu 90 pověřil sepsáním nové koncepce Skupinu pro reformu, v níž zasedlo asi 40 dobrovolníků, v drtivé většině lékařů. Jedním z členů skupiny byl i druhý ministr, neurolog z motolské nemocnice Martin Bojar (OF), který v prosinci 90 prosadil reformu v Pithartově vládě. Lékaři chtěli rozbít monolit státního zdravotnictví. Proto doporučili systém více pojišťoven, umožnili občanům rovněž volit svého lékaře a lékařům zakládat soukromé praxe, rozběhl se trh s léky. Liberálně naladění reformátoři pouze nezrušili státní vlastnictví velkých nemocnic a připustili existenci dominantní Všeobecné pojišťovny. Po volbách v roce 92 nastoupil do funkce velký Bojarův kritik, chirurg z nemocnice Pod Petřínem Petr Lom (ODS). Reformní plán ale neměnil a odpískal skutečný start reformy v lednu 93. Paradoxně to byla právě ODS, která zajistila zdravotnictví mohutný přísun peněz. Pro začátek reformy přidala jednorázově dvacet miliard a nakonec stanovila pojistné v takové výši, že veřejné výdaje na zdravotnictví u nás překonaly hranici osmi procent HDP, a tím i velice štědré lékařské rozpočty Francie a Německa. Kromě toho přišla s tehdy vážně pronášeným heslem „privatizace léčí“, což mělo v praxi znamenat, že stát kromě ambulantních praxí rozprodá i polikliniky a nemocnice. To byla také příčina, proč Lom padl pár měsíců po začátku reformy: lékaři se báli, že jejich zařízení „skoupí zelináři“. V praxi si tak na své ordinace zajistili předkupní právo. Loma vystřídal kolínský chirurg Luděk Rubáš (ODS). Právě on se jako první musel potýkat s problémem, že nový systém umožnil lékařům neomezeně léčit, operovat a utrácet za léky. Podle znalců stojí tento prostý fakt za úspěchy české medicíny - od počátku reformy se začalo zdraví Čechů významně prodlužovat, lékaři si především dovedli stále lépe poradit s infarkty. Úspěch měl ale i svou temnou stránku: v zemi, která měla příliš lékařů, nemocnic i zdravotních pojišťoven, se peníze často vyhazovaly za zbytečné výkony, systém se dostával do dluhů a ministr neměl dostatečné nástroje, jak zbrzdit růst nákladů na léčbu. Již Lom navrhl řešení v rámci své pravicové ideologie. Utrácení by se zpomalilo, kdyby veřejné pojištění nehradilo úplně všechny zdravotní služby, ale některé by platili občané doktorům „na dřevo“. Zdánlivě rozumný návrh ale měl své čertovo kopýtko. Rozhodnout, zda by si měli občané spíše hradit léčení chřipky, zlomenou nohu, nebo drahé operace v cizině, nedokázal Lom ani jeho následovníci. Rubáš sám byl ještě pravicovější. Prohlásil, že regulaci nechá na neviditelné ruce trhu, což ovšem nemohlo strmý růst výdajů zabrzdit: ve zdravotnictví, kde je „všechno zadarmo“, je totiž poptávka neomezená. Zdravotnictví se tedy zadlužilo několika miliardami, a když lékaři ústy odborového vůdce Davida Ratha požadovali další peníze, obvinil ministr z nezvládnutelných dluhů „lékařskou lobby“. Počátkem roku 1995 dokonce doporučil zrušit povinné členství v lékařské komoře. To byl jeho konec: prezident komory Bohuslav Svoboda okamžitě vyzval k odvolání ministra a premiéru Klausovi pod vlivem demonstrací a stávek v říjnu 95 nezbylo než vyhovět. Přesto se stal Rubáš se dvěma lety a pěti měsíci v ministerském křesle polistopadovým rekordmanem.
1995–1997: účetní zasahuje
Koncem roku 1995 zažilo zdravotnictví nový počátek. Zasloužil se o to v pořadí pátý ministr, kterým tentokrát nebyl lékař, ale schopný účetní Jan Stráský. Na rozdíl od svých předchůdců nechtěl znovu reformovat, jen lékaře učil, jak se vedou účty, což se mu také s podporou šéfa VZP Jiřího Němce i lékařského prezidenta Svobody dařilo. Dokončil rozumný Rubášův projekt na regulaci léčiv, bez milosti zrušil všechny zadlužené pojišťovny a přestal platit většinu zdravotnických zařízení podle toho, kolik vykázaly výkonů. A stal se zázrak: výdaje na zdravotnictví přestaly růst a začaly mizet i dluhy. Jeden příklad za všechny: za Rubáše nasbíraly v Praze Všeobecná a motolská nemocnice každá miliardový dluh, dnes jsou v černých číslech. Stráský dosáhl svého, protože respektoval postavení lékařské lobby a neinzeroval zásadní změny - ambiciózního Miroslava Macka, který chtěl znovu zavádět příplatky u lékaře a nově i kontrolu kvality lékařských výkonů, zaměstnal jako svého tajemníka, nechal ho psát různé koncepce a tím jeho reformu bez velkých řečí zablokoval. V rezortu, který do té doby nikdo příliš neřídil, zavedl Stráský tzv. korporativní systém: o výdajích se dohadoval s představiteli lékařů a Všeobecné pojišťovny. Dokázal rovnováhu udržet i přes nepřátelství poslanců, kteří se pod vedením tehdejšího šéfa zdravotního výboru Vladimíra Špidly (ČSSD) snažili pozici státu při vyjednávání podkopat. Stráský padl společně s Klausovou vládou a nestačil už snížit počet lůžek v nemocnicích a dokončit regulaci výkonů u tzv. ambulantních specialistů (privátních chirurgů, internistů apod.). Důležitější bylo, že se spolu s ním zhroutil křehký systém dohadování zástupců státu, monopolní pojišťovny a lékařů o zdravotnických výdajích. Při nástupu Tošovského vlády neprošel na ministerské křeslo ředitel olomoucké nemocnice a Stráského poradce Václav Rýznar, naopak lékařská komora posílila svůj vliv prosazením tehdejší ředitelky Vinohradské nemocnice Zuzany Roithové (blízké spolupracovnice prezidenta Svobody). Za půl roku její vlády stihli lékaři zvýšit pojistné, které platí stát za penzisty, a tím zajistit relativně slušný přísun zdravotnických peněz i v době ekonomické recese. Pak nastoupil David.
1998–1999: Popálená ruka státu
Současný předseda lékařské komory Rath kdesi trefně poznamenal, že postup nového sociálnědemokratického ministra nejvíc ze všeho připomíná Rubáše. David se skutečně ze všeho nejdříve pokusil získat v rezortu moc: svědčí o tom zásah na Vinohradech, snaha zrušit povinné členství v lékařské komoře, pokus ovládnout Všeobecnou pojišťovnu. Letos v březnu zveřejnil po Rubášově i Mackově vzoru „opravdovou“ reformu zdravotnictví, sepsanou na sto čtrnácti stranách. V ní chtěl rovněž do značné míry změnit dosavadní směr, přesněji řečeno, vrátit se v mnoha ohledech k předlistopadové praxi. Doporučil, aby se ve zdravotnictví nadále „nic neplatilo“. Dalšímu růstu výdajů by mohlo zabránit, kdyby se posílila ministerská kontrola, omezila svobodná volba lékaře a nezávislost lékařských praxí. U každé nemocnice by ministerstvo stanovilo, jak má vypadat a jaké služby má poskytovat. Právě vydáním této koncepce ztratil David všechny spojence. „Prakticky nic z ní nelze použít,“ prohlásil v březnu rezolutně nový šéf komory Rath a vyzval premiéra, aby neschopného ministra vyhodil. Názor lékařů převzali zástupci všech politických stran ve chvíli, kdy ministr svými kroky dokázal, že neumí využít ani svou současnou, okleštěnou pravomoc. Jedna otázka ale po Davidovi zůstane. Rovněž za jeho vlády se prohloubily zdravotnické dluhy. Jak tedy hlídat výdaje, když se Stráského systém rozpadl a Davidem prosazovaná „ruka státu“ se ukázala jako neschopná?
Cestu znám…
Selhání státu ve zdravotnictví je pozoruhodné. Vláda dnes zřejmě ani neuvažuje o Davidově nástupci. Věci se chopila média, která vybírají kandidáty, jak se stalo zvykem, opět mezi zdravotníky: vedle Ratha a Roithové bývá nejčastěji zmiňován předseda Odborového svazu zdravotnictví Jiří Schlanger. Všichni tři souhlasí s názorem, že David přivedl zdravotnictví do další krize, do jisté míry se shodnou i na jejím řešení. „Ministerstvo je nutné rekonstruovat. Oslovoval bych mladé lidi už na vysokých školách a vychovával je pro práci odborníků na ministerstvu. Hlavně se nesmějí s každým novým ministrem měnit i zaměstnanci,“ říká za všechny Jiří Schlanger. „Pak by na ministerstvu pracovali skuteční odborníci. Dnes je tato instituce naprosto personálně rozvrácená,“ přidává se David Rath. Stejně by ale ministerským úředníkům pravomoci spíše omezili. Hlavní úkol budoucnosti - ohlídat zdravotnické výdaje - by kandidáti médií raději svěřili kontrole občanů. Na obecném postupu se neshodnou: existují totiž tři velmi rozdílné možnosti veřejné kontroly. První je tzv. singapurský model, který svého času prosazoval Václav Klaus. Podle něho by každý z občanů měl vlastní zdravotnický účet a hlídal, jak se z něho utrácí. Druhým vzorem je Švédsko: občan si rozmyslí každou návštěvu u praktického lékaře, protože ji hradí z vlastní kapsy. Praktik sám pak rozhoduje o další, již bezplatné péči. Existuje ještě britská cesta: zdravotnictví je od začátku bezplatné, občané ale mají k dispozici pravidelná hodnocení všech zdravotníků a mohou mezi nimi poučeně vybírat. Všeobecná shoda panuje v důležitém dílčím problému nemocnic. Také v nich by místo ministra, který se může ukázat jako naprosto neschopný, měla rozhodovat veřejnost, přesněji řečeno správní rady. „Je nutné, aby se nemocnice staly veřejnoprávními institucemi a měly své správní rady. Pokud budou dobře nastaveny pravomoci a složení rad, bude to ku prospěchu lékařů i pacientů,“ myslí si David Rath. „V roce 1991 byla správní rada zřízena ve Vinohradské nemocnici. Bohužel se ukázalo, že funguje jen papírově. Neměla žádné pravomoci, protože nemocnice nebyla veřejnoprávní subjekt. A to je nutné změnit,“ líčí svou vizi Zuzana Roithová. Podle odboráře Schlangera postupem času stejně k přeměně nemocnic na veřejnoprávní instituce dojde. A potom prý budou správní rady, ve kterých by měli společně sedět zástupci veřejnosti, odborníků, městského zastupitelstva, nemocnice a státu, samozřejmostí.
…ale sebevraždu odmítám
V návrzích správné cesty se tedy odborníci v zásadě shodnou. Je ale vysvědčením současné pozice státní správy ve zdravotnictví, že se shodnou i v odpovědi na otázku, zda by skutečně chtěli dělat ministra. David Rath dává přednost lékařské komoře, Zuzaně Roithové připadá nesmyslná už jen spekulace o její kandidatuře, protože je senátorkou za opoziční lidovce, a Jiří Schlanger odmítá spáchat profesionální sebevraždu. Na závěr útěcha. Výzkumný ústav ÚZIS v srpnu zveřejnil údaje o zdravotním stavu populace v roce 1998. Naše zdraví se stále zlepšuje. Jsme nejen o poznání zdravější než občané ostatních postkomunistických zemí, ale jsme v tomto ohledu i na úrovni některých zemí Evropské unie, konkrétně Portugalska a Řecka. Tvrzení amerického filozofa Henry Davida Thoreaua, že „nejlepší je vláda, která nevládne“ tedy platí i u nás, alespoň v jednom velmi důležitém oboru.
Tahle je opravdu dobrá
Před nejnovější a největší českou nemocnicí v Praze-Motole stojí ohromné parkoviště. Pacienti odtud mají jen pár kroků přes terasu do temně modrého pavilonu s nápisem Fakultní nemocnice. Prostornou vstupní halu lemují výlohy obchodů, nechybí ani malá kavárna. Denní světlo dovnitř proniká podlouhlou skleněnou kupolí, uprostřed tryskají fontány. Na vínových lavicích posedává několik desítek lidí, s novinami nebo kávou v ruce čekají na své blízké. Zelená písmena na elektronické tabuli jim oznamují: „O vaše zdraví se stará 600 lékařů.“ Vzápětí se písmena přeskupují do reklamy na místní jídelnu, kde si pacienti mohou vybrat z deseti jídel. Statný muž v kožené bundě postává před tabulí, hledá, ve kterém ze sedmi nadzemních a čtyř podzemních poschodí najde chirurgy, kteří by se mu podívali na křečové žíly. Vydá se po oranžové přerušované čáře do bludiště čtrnácti kilometrů chodeb a záhy dojde ke čtyřem výtahům. „Tady jsem v přízemí nebo v prvním patře?“ oslovuje skupinku lidí v bílém a zaměstnanci mu ochotně radí. Nakonec ho vracejí zpátky a doprava. „Ano, už to poznávám,“ raduje se pacient. „Tady jsem přece byl už v neděli!“ Na zářivkami osvětlené chodby potká přívětivou sestřičku, která se k němu hlásí: „Vás si pamatuji. Už jste si rozmyslel tu operaci?“ Muž váhavě odpovídá: „Nechám vás udělat, co bude potřeba.“ O patro výš se v navlas stejné chodbě tísní na lavičkách několik desítek pacientů. „Dvaatřicet,“ počítá jeden z nich. „Budeme tu do tří hodin.“ Konečně vychází z ortopedické ordinace žena s berlí v ruce. „K panu přednostovi chodím dvacet let. S tou mojí nohou se opravdu párá,“ pochvaluje si. „V květnu jsem tady dostala už čtvrtou endoprotézu. Předtím jsem pro bolest nedokázala ujít ani pár metrů. Ale tahle je opravdu dobrá, však prý také stála sto šedesát tisíc.“ V prostorné kanceláři náměstka pro léčebnou péči Pavla Březovského zvoní v úterý odpoledne každou chvíli telefon; novináři se ptají, zda je opravdu novým ředitelem místo Heleny Rögnerové a co tomu říká. Vysvětluje, že jeho jmenování není „právně v pořádku“. Vše by prý měla vyjasnit až schůzka s ministrem Davidem. „Komunikace s ministerstvem už delší dobu příliš nefunguje,“ připouští doktor Březovský. Náhradní autoritou, která by mohla koordinovat práci našich největších léčebných ústavů by se proto mělo stát nově založené Sdružení fakultních nemocnic. Motol ostatním členům mimo jiné nabídl, aby převzali dotazník spokojenosti pacientů. „Ten průzkum děláme už dva roky,“ vysvětluje náměstek. „Chceme, aby bylo možné nemocnice srovnat.“ V posledním průzkumu mezi čtyřmi sty pacienty prý vyšly motolským dobré výsledky. Známkovalo se jako ve škole a dotázaní užívali téměř výhradně jedničky a dvojky. Pochvalovali si hlavně srozumitelné informace o své nemoci, naopak se jim občas nelíbilo, že nebyli okamžitě dostatečně vyšetřeni a jejich léčba se odkládala. Údaje z dotazníku ale není možné zveřejnit, jsou určeny jen pro vnitřní potřebu. „Veřejnosti by to stejně moc nepomohlo,“ soudí doktor Březovský. „Když budete hledat péči pro příbuzného, nezajímá vás, kdy je budíček, ale kvalita léčby.“ A o té se dotazník nezmiňuje. „Pacientovi by měl poradit ambulantní lékař, který ho k nám posílá,“ doporučuje motolský náměstek.
Musíme dát pacientovi informace,
říká přednosta Gynekologicko-porodnické kliniky Vinohradské nemocnice Bohuslav SvobodaMinistr David přišel na rozdíl od svých předchůdců s jasnou koncepcí. Proč neuspěl?
Koncepci sepsal, pak se ale projevil jako neschopný manažer. Každý koncepční materiál řešící problematiku zdravotnictví bude vždy alespoň čtvrtině lékařů nevyhovovat. Je tedy třeba přesvědčovat a zásadnější výhrady oponentů akceptovat. O to se David nesnažil, naopak schopné, kritické lidi z ministerstva vyhodil.
Jaký krok je nyní pro budoucnost zdravotnictví nejdůležitější?
Přijmout politické rozhodnutí, jak efektivně zacházet s penězi. Jde tady o 130–140 miliard, a to je hodně peněz. Z nejobecnějších hledisek máme přitom dvě možnosti: buď akceptovat, že veškerou zdravotní péči hradí stát z prostředků všeobecného solidárního zrdavotního pojištění a přímou finanční spoluúčastí pacienta. Ta druhá varianta nepředstavuje zásadní zdroj prostředků, ale zásadní regulační mechanismus jejich čerpání. Obecně platí, že když se neakceptuje spoluúčast, pak systém prostředky na drahé výkony musí ustřihávat. Místo operací se peníze zkrátka utratí za acylpyrin. Uvedu příklad: za komunismu se při selhání ledvin prováděla dialýza pouze u pacienta do padesáti let. U staršího už ne. Podobné rozhodnutí by muselo přijít dnes při prvé variantě. Vedle politického rozhodnutí je zde odborná stránka problému, řešící kvalitu a dostupnost péče. Záleží na lékařích, kteří musí přijmout stardardy léčebných postupů a systém akreditací nemocnic. Pokud to neuděláme a zůstaneme závislí na tvůrčí libovůli lékařů, budeme mít drahý systém, bude se provádět více péče, než je třeba, její kvalita bude rozdílná - a to bude stát obrovské peníze navíc.
Proč jsou léčebné standardy tak důležité?
Standardy by měly dát jasnou informaci o tom, jak nejrychleji stanovit diagnózu, jaký zvolit optimální léčebný postup a jaké by měly být ekonomické vstupy pro konkrétní onemocnění. Mimoto jsou jakýmsi průvodcem inteligentního pacienta po nemoci.
O nutnosti standardů se mluví už několik let. Kdy budou hotové?
Vloni vznikla Národní rada pro medicínské standardy, která tuto věc připravuje a která vypracovala metodiku jejich tvorby. V první fázi jde přibližně o dva tisíce nejnutnějších základních standardů. Jejich příprava by měla trvat asi rok. Celkem ale musíme připravit pět až šest tisíc standardů. V letošním roce Rada žádala ministerstvo zdravotnictví o grant, bohužel žádost zatím nebyla projednána. Práce je tedy ve fázi jakéhosi útlumu.
Druhou věcí je akreditace nemocnic. Zatím to vypadá, že lékaři dělají všechno proto, aby se nemocnice mezi sebou porovnávat nemohly.
Tvrdím, že akreditace nemocnic je naprosto nutná věc. Pokud chceme, aby se pacient stal aktivním účastníkem léčení, musíme mu dát základní informace, co nemocnice umí a v jaké kvalitě. Například kolik pacientů nemocnicí prošlo, kolik zákroků a v jaké kvalitě se provádí, kolik stojí léčba a kolik pacientů bylo úspěšně a kolik neúspěšně léčeno. Například v běžné nemocnici znamená kardiogenní šok 85–90% úmrtnost. Tam, kde mají potřebné vybavení a erudovaný tým invazivních kardiologů a kardiochirurgů, umírá jen 25 % pacientů. Bez posuzování kvality nemocnic formou akreditace nebude zdravotnictví racionálně fungovat.
Chtějí ale lékaři aktivního pacienta?
Bylo by proti lidské přirozenosti, kdyby lékaři chtěli něco, co jim bude komplikovat život. Postupem času se ale situace mění. Jedna akreditační rada už funguje, zkušebně se do systému hodnocení zapojilo šest nemocnic. Jde o naprosto zásadní věc a lékaři to začínají vidět. Léčba v nemocnici bez veřejné kontroly bude vnímána jako riziko.
