OTA RAMBOUSEK se narodil r. 1923 v Praze. Vyučil se instalatérem, za války byl totálně nasazen v Berlíně, pak pracoval jako osvětlovač ve zpravodajském filmu. Po únoru 1948 odešel do emigrace a v průběhu roku 1949 obstarával jako agent-chodec spojení mezi politickým exilem a domácím protikomunistickým odbojem. Byl zatčen, navrhovaný trest smrti byl vzhledem k „dělnickému původu“ a za zásluhy v Květnové revoluci změněn na doživotí. Po patnácti letech byl podmínečně propuštěn a pracoval jako údržbář. V roce 1968 spoluzakládal legendární organizaci K 231 sdružující politické vězně a byl předsedou její dokumentační komise. Jeho jméno se stalo nenáviděným i obdivovaným symbolem prvního vážně míněného pokusu vyrovnat se se zločiny komunistického režimu. V říjnu 1968 musel podruhé emigrovat; žil v USA. Před čtyřmi roky se vrátil do Prahy, je místopředsedou Konfederace politických vězňů, píše knihy s tematikou třetího odboje. (Je např. autorem první české knihy o bratrech Mašínech Jenom ne strach, Praha 1990. ) V r. 1983 dostal americký řád „Za mimořádné vlastenectví“, na podobné ocenění ve své vlasti čekal do října letošního roku. O. Rambousek je podruhé ženatý, má syna.
Přednedávnem vám prezident předal státní Vyznamenání. Proč myslíte, že jste ho dostal právě vy?
Snad je to určitý signál směrem k politickým vězňům. Pravda je, že jsem ho dostal až napotřetí, dosud měli přednost spisovatelé a podobně. Letos navrhla sněmovna překvapivě tři Řády bílého lva: in memoriam pro arcibiskupa Matochu, který zemřel v komunistickém vězení, a pro generála Klapálka a pak pro mě. Já byl rozhodnutý, že pokud bude vyznamenán Klapálek, všechno vrátím. Bojoval v zahraniční armádě za 2. světové války, ale potom se dal dohromady se Svobodou a stal se předsedou komise, která vyhazovala důstojníky z armády. Nakonec to dopadlo jinak: v parlamentu se proti mně postavili všichni komunističtí poslanci; prezidentská kancelář rozhodla, že budou uděleny jen tři Řády TGM a jednadvacet Řádů za zásluhy o Českou republiku. Tam jsem se vešel. Je to vyznamenání o dva stupně nižší, ale jde každopádně o historický průlom.
V čem je to historicky průlom?
Nevím, jestli to pan prezident věděl, nebo ne, ale já jsem první průserář - první frontový voják, první agent-chodec, který chodil přes hranice se zbraní v ruce a dostal flastr -, který byl státem takovým způsobem oceněn.
Jiní na tom byli hůř
Jak často jste tajně přecházel hranice?
Jednou za měsíc. Čtrnáct dní jsem byl v akci, pak byl měsíc pohov.
Kolikrát jste šel?
Sedmkrát, tedy vlastně čtrnáctkrát, protože člověka můžou chytit při cestě tam nebo nazpět. To není málo. Jestli vám někdo řekne, že šel stokrát, vymýšlí si.
Musely to být nervy.
Jo, bylo to fajn. Tu tenzi cítím pořád.
Zdá se vám o tom někdy?
Dnes už ne, ale tehdy skoro každý den. Najednou se octnete na Václaváku nebo někde v Praze a říkáte si: Ježímarjá, vždyť já tam zrovna byl!
Jak vás chytli?
Ráno v jedné zapadlé vesnici. Osmdesát procent našich zhroucení měla na svědomí zrada.
Znal jste své kolegy agenty? Kolik vás vlastně bylo?
Přes hranice nás chodilo asi sto. Naší povinností bylo donést nazpátek zprávy, mapy, formuláře na občanky apod. Neznali jsme se. Kdo byl kdo, se v téhle branži dozvíte až v kriminálu. I když lágrů a věznic byly desítky, ať s námi šoupali, jak chtěli, pořád jsme se potkávali. Ty nejtěžší doby byly pro nás nejlepší, byli jsme pohromadě. Když začali pouštět lidi na amnestie, měnilo se i složení vězňů, začali převažovat kriminální, kteří mluvili jen o penězích, o ženských a chlastu. To se nám sedělo pořád hůř a hůř, scházelo to zázemí. Ale vyvázli jsme. Jiní to měli daleko horší. Kdo zná jména Karel Bušek, Ladislav Lindner, Štěpán Gavenda, Olda Fiala, to byli taky agenti-chodci, frontoví vojáci, které komunisti pověsili.
Bratry Mašíny u nás zná, taky díky vám, každý. Ale hodně lidí je považuje za vrahy.
Kolik z těch vašich lidí si aspoň povzdechlo, když popravili tři členy jejich skupiny, kteří nikomu nezkřivili vlas na hlavě. A když paní Mašínovou nechali v kriminále bídně zahynout. To přece nebylo nic jiného než sprostý akt pomsty na nevinných lidech. A nikdo o tom ani nevěděl. V tom je ta největší hrůza. Dneska to najednou vypadá všechno nějak přehnaně, komunista sedí doma, dá si čtyři buřty, krkne a řekne: Máme demokracii, co nám tady furt vykládají.
Co se proti tomu dá dělat?
Nic. Pro mě je rozhodující pocit, že jsem stál na správné straně.
Pokud jde o Mašíny, vy je vidíte jako hrdiny.
Jednoznačně. Prorazit kruh obklíčení jako oni v lese u Valdova, to dokáže jen ten nejodvážnější člověk. Musíš mít štěstí, ale tomu štěstí musíš sakra pomoct. Oni do toho šli naplno, plnili odkaz svého táty. Řekněte, byli Gabčík s Kubišem vrazi? Kdy bude na kostele, kde je nacisti zabili, deska s nápisem: Zde byli zlikvidováni vrazi říšského protektora, vzorného otce tří nezletilých dítek?
Československá socialistická republika byla náš nepřítel. My muklové jsme pořád v minusu, seděli jsme stovky let, byli jsme popravováni. Ale Mašínové šli do plusu. Může být větší hrdinský čin než se postavit tisícům ozbrojených německých policistů? Copak se dá říci někomu, kdo se střetne s ozbrojeným nepřítelem a zabije ho, že je vrah? To je úplný nesmysl.
Může se pohled na třetí odboj někdy změnit?
Snad to bude umět mladší generace. Ale to by ji k tomu musel někdo vést.
Dokázal byste použít zbraň jako Mašínové?
Já byl spíš na falešné dokumenty, získávání map a podobně. Ale pistoli jsem nosil, a kdybych se s nimi ocitl na útěku, zůstal bych do posledního výstřelu. Jenže já měl štěstí, nemusel jsem střílet. Chodil jsem si lesem v noci, vždycky sám. Nikdy jsem nechtěl, aby šel někdo se mnou. Bylo to výhradně na mé triko: co si uděláš, to máš.
Zmizelo 1 700 000
Proč jste se vrátil z Ameriky domů?
Pro důchodce je život v New Yorku drahý. Museli jsme počítat každý dolar. Doma to je jednodušší, navíc sem patřím a chci tu všechno vidět zblízka.
A co vidíte?
Jednu důležitou věc. Před deseti lety měla komunistická strana milion sedm set tisíc členů, víc než milion lidí do ní vstoupilo za normalizace. Pak přijde 17. listopad, sametová revoluce, po ní čert s Mikulášem, pak se shánějí svíčky, dárky a kapr na Vánoce. 1. ledna 1990 promluví pan prezident, aby láska a dobro zvítězily. A najednou se všichni diví, kde jsou ti lotři. Milion sedm set tisíc komunistů zmizelo a nikdo s tím nic nedělal. Deset let po revoluci se to vymstilo. V Konfederaci politických vězňů máme třeba případ Jardy Lukeše. Jako mladý kluk utekl z lágru. Střelili ho do zad, on padnul na poli, esenbák ho doběhl a střelil do hlavy, chtěl ho zabít. Přiběhl druhý a říká, hele on se hejbá, dáme mu ještě jednu. Zázrakem to přežil, a teď při procesu vidí, že z toho esenbáka, který mu prostřelil hlavu, je hodný dědeček, má i babičku - a říká, oni nám ubližujou, chtěli by nás dostat do kriminálu. Jiný příklad: jak to, že se soud se starým Grebeníčkem, který evidentně mučil lidi, táhne devět let? Komunistické zločiny zůstávají nepotrestány, v tom vidím tu největší lumpárnu.
Čím to je?
Komunisté mají pořád ohromný vliv. I prezident přiznává, že neměl být tak měkký. Komunismus měl být postaven mimo zákon. Miliardové majetky KSČ, které zmizely, mohly být použity i na odškodnění politických vězňů.
Podle průzkumů mají komunisté neuvěřitelně vysokou podporu.
Po dvaceti letech v Americe jsem trochu skeptický k průzkumům veřejného mínění. Může to být taková ta česká recese. Musíme věřit, že při volbách to bude vypadat jinak.
Takže nejsou reálnou hrozbou?
Snad ne. Je ale potřeba je nějak legálně dostat pod kontrolu. Prezident a všechny politické strany říkají, že s nimi nebudou jednat, ale jak dlouho? Doufejme, že vyjde zákon o zpřísnění postihu propagace fašismu a komunismu. Jinak je tu jediná naděje, že my vychcípáme a oni taky…
Co vám v Čechách nejvíc vadí?
Morální propad. Náš národ se v posledním století vzmohl ke třem vlnám odboje. První dvě byly organizovány zvenčí a odehrávaly se se zbraní v ruce. Vypadalo to, že tak dopadne i třetí odboj, celý třetí exil žil představou, že dojde co nejdřív k nové konfrontaci. Nakonec došlo díky Gorbačovovi k něčemu, s čím dohromady nikdo nepočítal - komunismus se rozpadl evoluční cestou a spousta lidí si myslela: k čemu odboj, na co dělat hrdiny, my jsme to v té zimě odzvonili klíčema. Možná je v tom naše tragédie, že ani potřetí jsme do toho nešli se zbraní v ruce. Typický vychcaný český Honza čeká za bukem, až jak to dopadne. Mám tu pocit vlažnosti. Ale na druhou stranu je třeba vidět, že žádný národ nevydrží takové lámání páteře, nejdříve nacisti a pak dalších čtyřicet let komunisti. Oni člověka naučili: neblbni, je potřeba trochu krást, na ničem ti nesmí záležet, nic ti nepatří, všechno patří státu. To je tak hluboký zásah do myšlení, že to bude potřebovat generace! Navíc tu je český fenomén: nesvornost, závist, hašteření, potřeba mít za každou cenu pravdu. Český národ dovede ohromně vzplanout pro nějakou myšlenku, ale jen na krátkou dobu. Jakmile prohrává nebo vyhrává, není už za co bojovat a všechno se začne drolit. To je hrozné.
Není čeho litovat
Máte pocit, že to, co jste v životě udělal, bylo nějak pozitivně zužitkováno? Cítíte se dobře?
Já se cítím dobře. Ne kvůli tomu, jestli je něco zužitkované, nebo ne. Ale proto, že se udělalo, co bylo třeba. Pro nás je nejsilnější argument, že jsme se chovali správně. Po roce 1948 i v roce 1968, kdy se nám podařilo vrazit nohu mezi dveře a režimu se už nepodařilo je zavřít. Političtí vězni, kteří přišli po nás, měli lepší podmínky. Nám se ani nezdálo o celách předběžného zadržení nebo o 48 hodinách vazby, s námi jednali jak řezníci, pořád opakovali: vás odtud vynesou nohama napřed. Neměli jsme než naději. Havel, Uhl a další mohli vidět světlo na konci tunelu.
Litujete něčeho? Je něco, co jste mohl udělat a neudělal?
Myslím, že ne. Jak říkal jeden starý rabín, člověk furt něco hledá, po něčem se pachtí - a pak v poslední chvilce řekne, do prdele, to byl šťastný život. Největší zisk je ten, že není čeho litovat. Nejvíc mi vadí, když si lidi stěžujou, že něco nemohli. Když jsem vyšel z kriminálu, začínal jsem od nuly. Nějak jsem se dal dohromady, ale přišel 21. srpen a já vzal manželku a kufr a jeli jsme přes půl Evropy. Byli jsme dva z milionů emigrantů. Prsknou vás do cizí země, nemáte tam ani človíčka, neznáte řeč, nemáte byt, zaměstnání. Kdo už může být chudší než takovýhle politický emigrant? A všechno vychází jen z té hloubky pocitu, který vám řekl: je třeba všeho nechat a jít. A pak se po letech vrátíte do Čech a slyšíte: no jo, emigranti. Já se vždycky ptám, kde jsi byl druhého října 1968? Mohls jít se mnou, vole, a vrátit se jako americký milionář.
Jak žijete dnes?
Dobře, šťastně. Manželka, jsme spolu třiatřicet let, chodí s pejskem na procházky, já každý den mezi mukly, do Konfederace. Mám tam spoustu kamarádů, jsme opřeni jeden o druhého. Je nás už jako šafránu, ale společnost by měla naslouchat tomu, co říkáme.
A co říkáte?
Dávejte majzla, nebo jinak zase padnete. Nesmíte nikdy zapomenout. To je všechno. Vzkazují vám to lidé, kteří šli do odboje, kteří hned rozpoznali, že komunismus je zločinný a že se proti němu musí za každou cenu bojovat.
Šel byste do toho znova?
Samozřejmě.
Mluvíme o hodně vážných věcech. Jak to, že jste přitom tak veselý?
To byla moje přednost i v kriminále. Udržovali jsme srandu.
A působíte vyrovnaně. Čím to je?
Nevím. Zaplať pánbůh. Ale přece jen: řekl bych, že hlavní věc je nesnížit se.
Autor je spolupracovníkem Respektu.
