Osud ti to nabídl

Schůzky u Máchy

Nezávislé studentské hnutí se u nás začalo formovat nedlouho před listopadem. Jedním z jeho prvních počinů byla petice studentů (sešlo se pod ní na čtyři sta podpisů) proti perzekuci několika kolegů z pedagogické fakulty, kteří se účastnili demonstrací při pražském Palachově týdnu. Jejím třem autorům pak hrozilo vyhození ze školy. „Na sto lidí se sešlo pod okny, kde zasedala kárná komise, a vypouštělo bubliny z bublifuku,“ vzpomíná Marek Benda, tehdy student druhého ročníku matematicko-fyzikální fakulty. „Za okny kabinetu bylo slyšet zpěv a učitelé měli snad větší strach než my,“ říká Michal Semín, jeden z postižených studentů, dnes ředitel Občanského institutu. „Prosili nás, ať si uvědomíme, že jsme všichni na jedné lodi. Že oni za to, že nás vylučují ze školy, vlastně nemohou. " Studenti nakonec vyhozeni nebyli. Před prázdninami se na matematicko-fyzikální fakultě zrodila ještě petice ministryni školství Janě Synkové proti tomu, že podle chystaného vysokoškolského zákona může studenty zastupovat stále jen SSM. Na podzim pak začaly pravidelné schůzky skupiny, která se později pojmenovala Stuha (u jejího zrodu stáli například bratři Bendové, Jiří Dienstbier jr. , Šimon Pánek, Martin Klíma, Michal Semín). "První věc, kterou jsme na Petříně u Máchovy sochy naplánovali, byla právě manifestace na 17. listopadu. Stali jsme se asi nejúspěšnější organizací v dějinách lidstva - první akcí jsme spustili to, co jsme chtěli,“ vtipkuje Marek Benda. O plánech Stuhy se doslechli lidé ze Studentského tiskového střediska (Stis), které vzniklo v roce 1988 pod hlavičkou tehdejší jediné povolené „mládežnické“ organizace, Socialistického svazu mládeže. Svazáci ze Stis přemýšleli, jak oslavit blížící se Den studentů, a jejich vůdčí duch Martin Mejstřík dostal nápad: spojit se s nezávislými a udělat oslavu společně. „Hádka, zda na to máme přistoupit, byla dlouhá a dramatická,“ vzpomíná Marek Benda. „Nakonec převážil názor, že je lepší mít demonstraci povolenou i za cenu jisté míry kolaborace se SSM. “

My do té školy musíme

„Na Albertov jsme přišli o hodinu dřív a tipovali, zda se sejde tři sta, nebo tři tisíce studentů,“ říká Marek Benda. Ale padesát tisíc lidí nikdo nečekal. Atmosféru studentského podvečerního pochodu popisuje Martin Klíma: „Zažil jsem většinu předchozích demonstrací. Vždycky nás byl jen hlouček revolucionářů, kteří čekali, až je rozeženou. Snažili jsme se jednat strašně slušně, neprovokovat, zastavovat na červenou. Kdežto tenhle dav, to bylo něco jiného. Byl si vědom vlastní síly, jak se valil těmi ulicemi, ignoroval dopravu, světla, prostě šel… Lidé konečně pochopili, že už nejsou sami, že si myslíme všichni totéž, a že když jsme všichni spolu, nemůže se nic stát, jak jsme silní… "O chvíli později, když průvod dorazil na Národní, bylo ale všechno jinak: tady na mladé lidi čekala horda nabuzených policajtů a začal známý masakr. V sobotu se dostala ke zpravodaji Východoevropské informační agentury zpráva o mrtvém studentu Šmídovi (viz rámeček). VIA zprávu pustila do světa a studentská deprese se začala měnit v odhodlání. "Přece nepůjdeme v pondělí do školy, jako by se nechumelilo,“ vzpomíná Pavel Lagner, student DAMU. „Co teď? Tak jsme si řekli, že prostě nebudeme chodit do školy, že nebudeme chodit do socialistických vysokých škol. A pak jsme si řekli - naopak, my do té školy musíme jít a budeme stávkovat. "Ještě v pátek večer šli studenti informovat o policejním zásahu do několika pražských divadel. V sobotu na odpolední schůzce v Realistickém divadle vyzvali herce, aby se připojili k jejich týdenní protestní stávce. "Ptal jsem se, jestli prohlášení divadelníků můžu taky podepsat,“ vzpomíná tehdejší student DAMU Martin Mejstřík. To odpoledne měla být na Václavském náměstí znovu demonstrace a Mejstřík se nabídl, že tam prohlášení odnese: „Proběhl jsem mezi policisty, vystoupil na sokl u Václava a přečetl, co se děje. Byly tam kamery, zahraniční televize, a tak jsem se stal souhrou náhod tím, kdo prý vyhlásil stávku. "Od středy 22. listopadu se stávkovalo prakticky na všech českých vysokých školách. "První týden to byla informační válka,“ říká Michal Semín. „A teprve ve čtvrtek jsme přestali mít strach - to když nám začaly chodit odpovědi z podniků, že se ke generální stávce 27. listopadu připojí. "Semín nerad vzpomíná na své angažmá v kárné komisi. "Rozhodovali jsme o kariéře učitelů. Volali nám tehdy domů, zvali nás na kafe. Vykládali, že to tak nemysleli, že přece dělali i dobré věci,“ říká. „Byli jsme naivní a nechali se ukecat. " Fakultu nakonec musela opustit jen desítka nejkřiklavěji pošpiněných osob a podle někdejších vůdců je právě tohle jedna z hlavních příčin, proč naše vysoké školy patří mezi nejméně zreformované instituce. "Dnes se trochu stydím za to, že jsem nedělal víc,“ lituje Šimon Pánek. „Chodil jsem sice na všechny demonstrace, ale jinak nic. Když dnes slyším, že za to jsme klíči nezvonili, připadá mi to směšné. Drtivá většina z nás přece nedělala nic jiného, než že právě zvonila klíči. “

Smrt Martina Šmída

Důstojník StB Ludvík Zifčák-Růžička po úderu upadl na zem před jazykovou školou a sehrál úlohu mrtvého studenta Martina Šmída. Sanitka ministerstva vnitra ho odvezla do nemocnice Na Františku, odkud také volal anonym do Svobodné Evropy, že na demonstraci zemřel člověk. Drahomíra Dražská (pravděpodobná spolupracovnice StB) pustila do připravené atmosféry svou fámu. V sobotu ráno zavolala Miroslavě Litomiské, která ji den předtím doprovázela z centra do nemocnice na Karlově náměstí. Řekla jí, že jejího kamaráda Martina Šmída z Národní neodvezla sanitka, ale pohřební vůz. Litomiská pak zprostředkovala setkání s bratry Paynovými, kteří výpověď Dražské nahráli na magnetofonovou pásku a předali ji Anně Šabatové a Petru Uhlovi. Ti po velkém váhání (nakonec především proto, že svědectví Dražské odpovídalo kontextu desítek telefonátů a rozhovorů s přímými účastníky zásahu) zprávu o smrti Martina Šmída prostřednictvím Východoevropské informační agentury předali zahraničním sdělovacím prostředkům. Když pak zprávu dementovala ministryně školství Jana Synková, mělo to jediný efekt: o údajné smrti Martina Šmída se dozvěděli i lidé, kteří zahraniční média nesledovali. (Z knihy Petra Husáka: Česká cesta ke svobodě)

Generál u obrazovky

Jakou roli hrála v roce 1989 StB a KGB Sametovou revoluci v Československu před deseti lety zařídil Michail Gorbačov a jeho generálové z KGB. Státní bezpečnost jen dohlédla, aby vše proběhlo podle kremelského scénáře. Komunisté o všem věděli, dopředu si ulili miliardy do západních bank a dnes nás ovládají pomocí peněz. To je jeden z často podávaných „lidových výkladů“, co se vlastně v roce 1989 událo. Podle jiné verze se Havel na všem domluvil s Husákem či Adamcem. K desátému výročí se nová spiklenecká teorie zatím neobjevila, ale dá se to od bulvárního tisku očekávat. K žalu všech senzacechtivých či nespokojených konzumentů však archivy říkají něco zcela jiného. Při studiu dokumentů o úkolech a opatřeních StB v roce 1989 zjistíme, že tato mocná organizace se naopak ze všech sil snažila změnám zabránit a udržet u moci tehdejší představitele nomenklatury. Denní zprávy K teoriím o spiknutí přispěl především fakt, že v době okolo 17. listopadu pobývali v Praze dva sovětští generálové z KGB, Genadij Teslenko a Alexej Gruško. Teslenko dokonce sledoval průběh studentské demonstrace na obrazovkách průmyslové televize v policejním štábu na městském ústředí v Kongresové ulici. Gruško ten den absolvoval slavnostní večeři, které byli přítomni šéf StB Jozef Lorenc a jeho zástupce Karel Vykypěl. Všichni papaláši z tajných služeb (kromě Gruška) vypovídali později před českou policií nebo parlamentní vyšetřovací komisí. Teslenko se hájil diplomatickou imunitou a neřekl vůbec nic, Lorenc a Vykypěl jakoukoli účast na zásahu proti demonstrantům popřeli a nebyli z ní ani obviněni. Z žádných dokumentů se nepodařilo zjistit, že by sovětští generálové vydávali českým estébákům a policistům nějaké speciální pokyny k zákroku. Podle badatelů z Úřadu pro vyšetřování zločinů komunismu, kteří vydali knižně řadu estébáckých dokumentů, měl listopad naprosto spontánní průběh. „Valná většina úvah o kágébácko-estébáckém spiknutí by nikdy nenašla posluchače, kdyby byly dokumenty odtajněny hned po roce 1989,“ píše v posledním sborníku ÚDV Václav Bartuška. On sám se zabýval tzv. denními situačními zprávami StB (hlášeními od okresů až po hlavní správu), páteří informačního toku uvnitř státní policie. Z nich vyplývá, že se komunistická tajná služba ještě počátkem prosince pokusila zachránit u moci své dosavadní stalinistické chlebodárce. Situační zprávy byly určeny pro vedení tajné policie a obsahovaly vskutku každou podrobnost o „protistátní činnosti“. Od toho, že se koncem května 1989 sešlo před restaurací Fregata pár disidentů, přes dokument, že koncem listopadu parkovalo před budovou OV SSM v Jihlavě podezřelé auto Ford Taunus plně naložené kancelářským papírem a řidiči byl pro jistotu odebrán technický průkaz, až po precizně zdokumentované pochůzky zahraničních novinářů sledujících říjnovou demonstraci. Situační hlášení zároveň svědčí o tom, že StB měla téměř dokonale pod kontrolou disent, církve a kdekoho z opozice, ale protesty do té doby poslušného obyvatelstva - hlavně studentů - ji dokonale zaskočily. V archivech nebyl nalezen jediný dokument, který by s variantou masových protestů „lidu“ počítal.