Mýtus o české demokracii

Malý stát s odvahou

Není divu, že se Čechům před 71 lety slavilo lépe. Republika byla na svém vrcholu a v prvé řadě se mohla chlubit hospodářským zázrakem. Ve střední Evropě byla jedinou zemí, která proti stavu před válkou rychle zvýšila hospodářskou výkonnost, do roku 1928 o plnou polovinu. Bylo to především zásluhou průmyslového exportu, který brzy překonal závislost na trhu bývalého Rakouska-Uherska a našel nová odbytiště v západní Evropě a v zámoří. A tak i když jsme jako dnes museli dovážet suroviny a stále rostla poptávka po cizím spotřebním zboží, zásluhou „zlatých českých rukou“ zůstávala bilance zahraničního obchodu kladná. Čechoslováci napodobili prosperitu menších zemí na severozápadě Evropy, předstihli v životní úrovni Rakousko a dostali se na úroveň Německa. Jižní Evropa v čele s Itálií na tom byla tehdy o poznání hůře, Maďaři a Poláci nedosahovali ani poloviny příjmů tuzemských občanů. Nebyla to náhoda, jak všichni věřili. „Je pozoruhodné, jak tento malý stát měl jako první v Evropě odvahu podívati se přímo do očí hospodářské situaci a provésti otevřenou a rozhodnou reformu měny,“ pogratuloval i francouzský publicista Paul Valéry. Pochopitelně že ve srovnání s dneškem nebyla životní úroveň tak dobrá. Za tehdejší průměrný plat 1000 korun si člověk koupil o poznání méně potravin i různých domácích spotřebičů (podrobněji viz rámeček Pivo za korunu třicet). Přesto se nežilo hůře. Nezaměstnanost byla v roce 1928 nejnižší od založení republiky a postihovala sotva padesát tisíc lidí. Rodiny tehdy vychovávaly zhruba dvakrát více dětí než dnes a bezpečí soukromého majetku zajišťovaly poměrně rychlé soudy: například dlužník si mohl být jist, že když peníze nevrátí v termínu, navštíví ho nejpozději do půl roku soudní exekutor. Československo bylo zemí spolků, z nichž například Sokol, turisté či dobrovolní hasiči se pyšnili více než půlmilionem členů. Spokojeně tu žily různé církve, desítky deníků docela dobře vycházely s cenzurou, plným biografům v říjnu 1928 kraloval americký trhák Anna Karenina s Gretou Garbo v hlavní roli. Jednou větou: většina lidí tehdy měla zhruba stejné možnosti jako dnes, dokázala je ale o něco lépe využít.

Naše strana je jako slunce

Dva měsíce před říjnem 1928 se Evropou rozletěla úžasná zpráva: už nebudou žádné války, protože americký ministr zahraničí Kellog spolu se svým francouzským kolegou Briandem přiměli zástupce všech zemí na světě podepsat proslulý Briand-Kellogův pakt, že své spory už napříště nebudou řešit zbraněmi. Zdálo se, že bezpečí je zajištěno úplně stejně, jako je tomu dnes. „Mír má všechny vyhlídky proti válce, aspoň jako 10:1,“ pochválil intervenci Američanů týdeník Přítomnost, který (bohužel marně) věřil, že Washington už z hlediska svých obchodních zájmů udusí v Evropě každou budoucí agresi. Z vážených politiků tomu oponoval pouze šéf národní demokracie Karel Kramář s rozumnou námitkou, že „klid a důvěra bez strachu v budoucno“ nastanou, až v Rusku padnou bolševici. K tomu ovšem nerealisticky dodával, že mír potom zaručí „ozdravené Slovanstvo“. Strany první republiky došly při vytváření zdravého demokratického systému dále než jejich následovníci o sedmdesát let později. V roce 1926 totiž dočasně skončila éra tzv. všenárodních koalicí. Do té doby musely vládní většinu zpravidla vytvořit všechny „československé“ strany. Jinak nemohly přehlasovat opozici, která se snažila republiku zlikvidovat, tedy Němce a komunisty. Po osmi letech budování státu se ale agrárníkům v čele s Čechem Antonínem Švehlou a Slovákem Milanem Hodžou podařilo vytvořit koalici občanských stran (tedy agrárníků, křesťanů a liberálů) všech čtyř hlavních národností. Tzv. „panská koalice“ se socialisty v opozici už připomínala zavedené demokracie a během svého vládnutí dokázala provést řadu reforem včetně armádní, daňové, pojišťovací a správní. Rozpočet na rok 1929 byl bezpečnou parlamentní většinou schválen už v říjnu. Masaryk sám „bezohlednou a pánovitou“ pravici v lásce neměl, spor mezi vládou a Hradem ale nepřekročil míru. Agrárníci byli nesmírně samolibí. „Strana se stala pro zemi nutností, nezbytností, jako jí jest životodárné slunce nebo vlahý déšť,“ psal jejich deník Venkov. Dokonce byli v pokušení zabránit v roce 1927 nové Masarykově volbě prezidentem. Realistický premiér Švehla ale vrátil vzbouřené stranické vedení rychle zpátky na zem. Stačily mu k tomu dvě věty: „Prezidentem jest a bude T. G. Masaryk. Kdo je proti tomu, zaslouží pár facek, a já jsem ochoten mu je dát. " Díky tomu přiznali i odpůrci, že na sebechvále agrárníků něco může být. "Po rozkladu sociální demokracie převzali vedení naší politiky, a nepopudí-li příliš proti sobě svým sobectvím všechny ostatní strany, povedou ji ještě dlouho,“ napsal prohradní novinář Ferdinand Peroutka pár týdnů před desátým výročím republiky.

Dostali přes imunitu

V říjnu 1928 sice proti republice a proti tomu, jak utlačuje své menšiny, protestovali někteří zdejší radikální Němci a cenzura zabavila řadu článků ve výročním čísle opozičních novin Sozialdemokrat, většina velkých německých listů v čele s Prager Tagblattem a Bohemií ale vysoce ocenila Masarykovo prohlášení, že Československo je státem více národností. Viděly v tom významný posun proti jeho vystoupení před deseti lety, kdy Němce označil za přistěhovalce v zemi Čechů. Čechy také potěšilo, když národnostní politiku republiky ocenil i spisovatel G. B. Shaw, který nás dal výslovně za „vzor ostatním zemím Evropy“. Dnes je i těm nejhorlivějším stoupencům zdi v Matiční ulici jasné, že v otázkách menšin nás nikdo chválit nebude. Současný vzestup komunistů je zase protipólem jejich pádu koncem dvacátých let. Tehdy komunisté například vyhlásili na šestého července 1928 v Praze protestní „rudý den“. Úřady ale demonstraci zakázaly a náhradní plán skončil fiaskem: strana nezkušená v ilegální práci utajila přípravy nepovolené demonstrace nejen před policií, ale i před dělníky, a tak průvod několika stovek funkcionářů ve městě nevzbudil pozornost. Při samotném výročí se tři komunističtí poslanci snažili na Václavském náměstí oznámit lidu, že buržoazní vláda chce napadnout Sovětský svaz. Výsledek jejich snah popsaly škodolibě Národní listy: „Pokusili se o výtržnosti různými výkřiky, vzápětí ale byli ztrestáni lidem - dostali, jak praví lidové rčení, přes immunitu. " Právě tehdy obdržela KSČ od svého moskevského vedení naléhavý příkaz k bolševizaci. Také současné pochody skinheadů byly koncem dvacátých let neznámou věcí. O fašistech by se nevědělo, kdyby jejich vůdce generál Gajda nebyl právě odsouzen za "rušení domácího pokoje“: vloupal se totiž do vily úředníka ministerstva obrany, který zkoumal jeho prohřešky proti disciplíně. Proto novináři vyzývali úřady, ať některého z fašistů uloží do muzea, jinak se prý za pár let nebude vědět, jak vypadali.

Sport v pořádku, kultura nad propastí

Republika v roce 1928 prožívala podobně jako dnes úžasné sportovní úspěchy. Fotbalisté porazili Maďarsko 6:1, což bylo po vítězství Sparty ve Středoevropském poháru dalším důkazem toho, že na starém kontinentě jsme ve fotbale nejlepší. Karel Koželuh sice koncem roku prohrál s Američanem Richardsem, ale protože ho předtím několikrát porazil, nebylo pochyb, že je nadále nejlepším tenistou na světě. Zástupci kultury naopak hlásili úplně stejné potíže jako v těchto dnech jejich následníci. V den desátého výročí republiky sice aplaudovala Paříž premiéře Prodané nevěsty a noviny s uznáním propagovaly film „Za československý stát“, který líčil osudy tří odvážných českých venkovanů Tomeše, Jandy a Bárty v legiích na frontách světové války, podle znalců měl ale vážné potíže klenot české kultury, literatura. Příčinou byla právě hospodářská prosperita. „Stupňovaná mechanisace a materialisace života podryla půdu projevům a hodnotám kulturním a odsunula je na místo podřízené s postavení kdysi vůdčího,“ napsal do Československé ročenky kritik Albert Pražák. Těžko se proti tomu prý dalo bojovat, když právě v literatuře bylo „velké vystřídání stráží spojeno se ztrátami, za něž se nedostalo rovnocenné náhrady“. Pražákův výčet spisovatelů, kteří zemřeli v minulém desetiletí, byl výmluvný (Adolf Heyduk, Eliška Krásnohorská, K. V. Rais, K. M. Čapek-Chod, Antonín Sova, Růžena Svobodová, Rudolf Těsnohlídek), aniž musel zmínit Franze Kafku a Jaroslava Haška. Také Ladislav Klíma, který zemřel v dubnu 1928, se nedostal do Pražákova panteonu, vzpomínku mu však věnoval v Lidových novinách Karel Čapek (v té době nebyl považován za spisovatele, ale za pouhého novináře): „V našem morálním podnebí byla to originalita, která stála Ladislava Klímu všechnu vážnost a snad i život. "S názorem, že česká knižní kultura je na pokraji zhroucení, souhlasil i Čapek. Potíž byla podle něho v tom, že se vydávalo příliš mnoho titulů, často v nepatrném nákladu několika set výtisků, a lidé už nestačili číst. Nakladatelé ovšem byli k takovému sebevražednému jednání nuceni, protože pouze tržbou z nových knih dokázali splácet dluhy, které měli u tiskáren za knihy předchozí. "Ať veřejně spálí –- tančíce kolem ohně - na Maninách několik vagónů knih, aby pro ty zbylé byl lepší odbyt,“ poradil Čapek vydavatelům rezignovaně.

Už nechci být mladý

Čapek si rovněž ve svých článcích z roku 1928 stěžoval na dosud nevídaný rozmach kriminality: „Ještě se nezavřely vody nad masakrem náměšťským, když po půl Moravě honíme Leciána či kterého tajemného, raněného štvance; a sotva zmizely jeho stopy, zase je tu vražda ve Velké Bytči a nekonečné kordóny četníků zatahují leč kolem běžícího zločince. " Na moderně organizované zločinecké tlupy přitom byly úřady krátké. "Tu je přímo děsivé,“ psal Čapek, „jak těžce a pomalu se rozhýbe obrana společnosti. " Mnozí novináři měli i další stížnosti: na politiku (stát je prý ovládán diktaturou politických stran), byrokraty, kteří se ještě neodnaučili zlozvyky z dob Rakouska-Uherska, příliš drahé taxikáře apod. Pozoruhodné však je, že většina publicistů zachovávala - podobně jako politici - určitou míru. Čapkovi se třeba nelíbil stav na trhu s knihami ani nárůst kriminality, sám však odsuzoval, když to někdo se špatnou náladou přeháněl. "Téměř bez výjimky prvním slovem propadá náš člověk v nářek a stížnosti na svůj osud; obyčejně tím získá jakýsi rozběh, aby mohl v dalším hovoru nadávat na mizerné poměry, na lumpárnu a na jiné veřejné záležitosti,“ kritizoval Čechy a přitom naznačil, co by se mělo změnit: „Podrželi jsme zvyky malého, ublíženého reptajícího poddaného, jehož první slovo je nějaká bezmocná stížnost a jemuž beztoho nikdo nevěří. "Příčinu novinářské uměřenosti popsal v portrétu "generace Čapků“ (k níž sám náležel) Ferdinand Peroutka: „Tato generace se rozhodla, že neučiní ze své strany nic, čím by rozmnožovala zmatek. " Její příslušníci museli volit: buď podporovat budování nové republiky, nebo státu nadále překážet, jak byli zvyklí z dob starého Rakouska. Peroutka a spol. "se začali učit za budování nestydět“. Proto je srozumitelné, že v den desátého výročí dokázaly všechny seriózní noviny věrohodně slavit. „Hrozně rád patřím ke generaci velikého dějinného okamžiku,“ přiznal se v titulním článku jeden z redaktorů jinak velmi střízlivé Přítomnosti. „Na vlastní kůži jsem prožil obnovu života tak pronikavou, jako bych se byl narodil podruhé. Za nic na světě bych nechtěl zpět své mládí. “

Příznaky pádu

Rok 1928 přesto přinesl několik signálů budoucího krachu nové republiky. Nejsilnější zazněl hned v prvním lednovém čísle časopisu Slovák, kde publikoval poslanec za slovenské lidovce a pozdější ministr Slovenského státu Vojtech Tuka článek známý pod jménem „Vakuum juris“. Tvrdil v něm, že tajné dodatky omezují platnost Martinské deklarace (Slováci se v ní po první světové válce přihlásili k Československu) na deset let. To by znamenalo, že pokud se soužití s Čechy znovu neschválí, přestane v den desátého výročí na Slovensku platit ústava, zákony i služební přísahy. Tukův příspěvek k diskusi o budoucnosti Slovenska byl vládním stranám nepříjemný zvláště tím, že ho nemohly snadno vyvrátit: v revolučních zmatcích se původní text Martinské deklarace ztratil. Sociální demokraté tehdy vytušili šanci rozbít vládní koalici a obvinili Tuku z vlastizrady. Pravicové strany zdržovaly proces, jak jen mohly, v nacionálně vzrušeném prostředí ale neměly šanci a v předvečer výročí republiky byl slovenský lidovec zbaven imunity a vydán soudu. Přímé důkazy, že by snad Tuka byl maďarským špionem, se nenašly (jeho kontakty s Budapeští objevili historici až v padesátých letech), přesto byl za svůj článek odsouzen ke dvaceti letům vězení. Šéfa slovenských lidovců Andreje Hlinku nekorektní postup úřadů rozzlobil natolik, že příští rok na podzim zrušil všechny spolky s „Čehúny“. V předčasných volbách pak přišla pravicová koalice o většinu. Se sociálními demokraty slavil i prezident. Událost lze vykládat i tak, že příliš velké nadšení pro národní stát se neohlíží na občanské svobody či nezávislost soudů, a dokáže tak demokratickou republiku spíše rozbít než zachránit.

Bez narkózy

Po volbách v roce 1929 bylo nutné znovu sestavit velkou koalici (vedle všech českých demokratických stran se účastnily i dvě strany německé), která přitom byla méně akceschopná než její předchůdkyně, protože už v březnu 1928 opustil politiku Švehla. Lze jen spekulovat, zda by lepší vláda s podporou Slováků dokázala rázně odpovědět na osudové rány, které republiku zasáhly v následujícím desetiletí. Faktem zůstává, že koncem třicátých let se už nenašlo dost nadšenců, kteří by zabránili pohřbu všech demokratických institucí, které první republika užívala, případně nově vytvořila. Hospodářská krize dorazila do Československa v roce 1930. Do tří let se průmyslová výroba snížila téměř na polovinu a nezaměstnanost dosáhla 20 %. V dobách, kdy se mezi pracující nepočítaly ženy, to bylo opravdu hrozivé číslo. V německých krajích překročil počet mužů bez práce 40 %. Rok 1933 vynesl do čela Německa Adolfa Hitlera a o dva roky později volily dvě třetiny zchudlých českých Němců s ním spřízněnou Sudetoněmeckou stranu. Po roce 1936, kdy wehrmacht obsadil demilitarizované Porýní beze slůvka protestu evropských mocností Francie a Británie, šlo už jen doufat, že Hitler nebude chtít také Sudety. Chtěl však mnohem víc a republika byla do dvou let na lopatkách. Co se odehrávalo pak, muselo pamětníkům roku 1928 připadat jako zlý sen: obsazení Prahy nacisty, deportace Židů a Romů, pak zase naopak vyhnání všech německých spoluobčanů, komunistické loupeže a monstrprocesy, trapné smíření s ruskou okupací.

Všichni budete prezidenty

Při desátém výročí první republiky nebyli Češi bohatší, žili ale lépe než dnes. Jejich tehdejší nadšení lze pochopit. Asi se stalo jednou z příčin pozdějšího pádu zdejší demokracie, zároveň se však z něho zrodila pověst, z níž se můžeme těšit dodnes, legenda o spravedlivé republice, ve které si naši rodiče dokázali pod záštitou moudrého profesora Masaryka sami vládnout.

Německý kronikář republiky Harry Klepetař považoval za nejlepší důkaz osvícenosti tvůrce republiky jeho proslov k dětem v předvečer státního svátku roku 1928: „Musíte přátelsky vycházet se všemi občany, ať vás povolání, řeč, náboženství rozděluje. Jsme si všichni rovní, máme být stejně svobodní, nesmíme nikoho ani znásilňovat. Snad stojí mezi vámi také budoucí prezident republiky. Nuže, milý budoucí prezidente, budeš se muset všem spoluobčanům a celému světu beze strachu do očí dívat, neboť budeš naše vznešené ideály, ideály našich dějin prosazovat. “

Pivo za 1,30 Kč

Průměrný plat za první republiky byl 1000 korun měsíčně a rodině vystačil například na 130 kilogramů cukru (dnes při průměrném platu 12 000 Kč máme na 750 kilogramů) nebo 330 kilo mouky (dnes 1200 kg), případně 50 kilo másla (dnes 120 kg). Výrazný rozdíl nebyl pouze v pivu, které stávalo 1,30 Kč, ani v ceně masa, jehož cena činila 15 korun za kilogram (dnes víme, že pivo i maso stojí zhruba desetkrát víc). Tehdejším Čechoslovákům to ovšem tolik nemuselo vadit, protože vyšli s menším množstvím jídla: v průměru každý z nich zkonzumoval ročně třicet kilo masa, což oficiální statistiky oslavovaly jako „názorný doklad životní úrovně“; dnes ovšem masa sníme třikrát tolik. Běžné domácí spotřebiče lze v současnosti pořídit o mnoho laciněji: například vysavač stál tehdy 2000 korun, dnes přijde na tři tisíce. Automobily při cenách od dvaceti do šedesáti tisíc odpovídaly dnešním relacím, naopak si můžeme nechat zdát o tom, za kolik české fabriky produkovaly boty (kolem 20 korun) a oděvy (košile 25 Kč). O to lacinější máme elektřinu: kilowatthodina stávala 2,70, vzhledem k příjmům tedy byla padesátkrát dražší než dnes.

V jiné řece

Přes mnohé podobné rysy nelze oba pokusy o vybudování demokracie v národním českém státě jednoduše srovnávat. Odehrály se totiž v různých epochách, které také jinak chápaly myšlenku národa. Jeden z rozdílů popsal ve své mnichovské přednášce pro Spolek německých průmyslníků z roku 1953 španělský myslitel José Ortega y Gasset. V devatenáctém století a mnohdy ještě po první světové válce budovaly evropské národy své státy plny optimismu, že právě ony dokážou najít ideál správného života a věnovat ho celému lidstvu. Po událostech druhé světové války, které se prakticky každý z evropských národů donutily se za své někdejší chování stydět, se ale tradiční „nacionalismus navenek“ změnil v prapodivný „nacionalismus dovnitř“. „Národnost, která v průběhu 19. století byla podněcující, dnes ztratila svou sílu pobízet a projektovat do budoucnosti. Snad není nevhodné říci, že dnes národy znaveně odpočívají, a aby si odpočinuly, že se uchýlily do svých domovů, k tradičním způsobům, obyčejům a mániím. Ne proto, že by je považovaly za hodnotné, ale jednoduše proto, že jsou jejich, že na ně jsou zvyklí, že jsou jim pohodlné, kdežto zvyky jiných národů jsou jim nepohodlné. " Období, "v němž se každý národ bez konkrétních příčin, ale z nahodilé a obecné antipatie nemůže snést s ostatními“, je samozřejmě nutné překonat, podle Ortegy prací na vytvoření „unitární Evropy“. O tom, že následovat vzory první republiky bez ohledu na nové poměry může být nebezpečné, jsme se už přesvědčili. Pravicové vládě se počátkem devadesátých let opět podařilo vyvolat nadšení z „budování státu“ a prohlašovat, jak nás svět obdivuje. O to hlubší byl pád do normalizačních návyků a postkomunistických mánií. Zatím nikdo nenašel lepší východisko, než jaké navrhl Ortega: Evropskou unii.

S místopředsedou Senátu Petrem Pithartem o vzestupu a pádu

Bylo podle vás zásluhou schopností českých politiků, že Československá republika byla ve svém prvním desetiletí tak úspěšná?

Bylo to zásluhou Masaryka, který udržoval po celou dobu kontakty s klíčovými německými politiky a přivedl je nakonec do vlády, a Švehly, který naučil stranické lídry technikám parlamentní demokracie i v našem systému silných, a přitom mocně zájmově profilovaných stran - pak už nikoho jiného. Byli tu ovšem důležití lidé kolem politiky: Peroutka, Stránský, Čapek… Lidi s jejich autoritou postrádáme fatálně.

Můžeme zde najít vzor i pro současnost?

Švehla může být stěží vzorem, pokud jde o stranu, které stál v čele: byla to strana stavovská, jaké si přát nelze. Dokázal ovšem využít svého postavení lídra nejsilnější strany ke státotvorné politice. Jeho realismus, tím myslím jeho shovívavost k lidským slabostem politiků, byl velmi drsný - ale asi nebylo zbytí. Masaryk využíval své „mafie“, měl své lidi všude, leckdy za hranicemi dnes tolerovaného. Ve věku dnešních médií by s řadou svých akcí těžce narazil. Tenkrát se mnoho jeho zásahů podařilo utajit. Byl však nespornou morální autoritou; komu odmítl podat ruku, ten byl vyřízen. Masaryk byl vzorem jako občanský monarcha, ale to je už asi skutečně pasé.

Může být naopak prudký pád postavení republiky po roce 1928 hodnocen jako selhání elit?

Ano, také jako selhání elit. Vždycky se ptám, co jsme udělali s tím, co bylo s námi uděláno, co bylo dáno a rozdáno. Rozdáno to bylo pro nás tuze špatně. Politici to však spíše ještě zhoršili. Je iluze, že jsme kdy ekonomicky prosperovali. Ve skutečnosti jsme nikdy nechytili evropskou špičku a reakce na krizi vypadala podle toho. Je to doba, kdy Švehla už odchází ze scény a Masaryk slábne. Agrární lídři jsou čím dále tím více skutečně jen agrárníky. A pak, žárlivý Beneš nenechá kolem sebe nikoho vyrůst. Zahraniční politika potom byla zcela bez alternativ.

Vidíte zde nějaký příklad či varování?

Postrádáme velké národohospodářské stratégy - ani teď se nám nepodařilo být špičkou alespoň v postkomunistickém světě.

Dá se říct, že všechno záleží na osudu a na nás samotných jen pramálo?

Nedá. Záleží vždycky na tom, co s osudem, který je často neúprosný, uděláme. To nemusí mít bezprostřední pozitivní efekt, ale dlouhodobě se to projeví. My myslíme na pár měsíců dopředu, a kdo se odváží vidět dál, je vykazován z politiky jako nepraktický snílek a moralista. Například: teprve ještě uvidíme, jaké geopolitické důsledky bude mít rozpad státu a zda ten český stát vůbec česká kultura přijala za svůj a je ochotna pro něj pracovat, agitovat, získávat.