Lidové noviny do každé rodiny

Disent si nevěřil

Jiří Ruml zašel nejdříve do univerzitní knihovny a nechal si předložit několik ročníků Lidových novin z jejich počátků, z třicátých let i poválečné existence. Programově chtěl založit literárně-kulturně-politický měsíčník, který by se jednou (v této chvíli nikdo nevěděl kdy) změnil v prestižní deník. Hodlal kolem něj soustředit několik novinářů a spisovatelů ve věku pamětníků roku 1968 i pár smělých mladíků. Na jaře 1987 už Charta sebevědomě oznamovala, že „návrh směřuje k obnově tradičních a populárních Lidových novin“. První sítě rozhodil Jiří Ruml na oslavě padesátin Jiřího Dienstbiera v dubnu 1987, kdy do jeho tehdejšího bytu v Nekázance přišlo několik desítek disidentů. Získal první přísliby. Opojen úspěchem svolal o několik týdnů později poradu, která se sešla v bytě Václava Havla na nábřeží. A tady utrpěl svůj první nezdar. Většina účastníků byla proti jeho plánu. Český disent si byl vědom své slabosti, nevěřil si a bál se příliš vysokých cílů. Jen Václav Havel, Jiří Ruml, Rudolf Zeman a mladíci v čele s Vladimírem Mlynářem byli pro. Jiří Ruml byl ale tvrdohlavý jako mezek a nedal se odradit - přesvědčoval a přesvědčoval. Byl si ovšem vědom mnoha úskalí, z nichž největším byla nezkušenost a amatérismus snaživých spolupracovníků. Souhlasil tedy s tím, že vydání prvního čísla v lednu 1988 budou předcházet dvě nultá, zkušební. První pokus spatřil světlo světa v září 1987 a byl to dokonalý propadák. Porada u Václava Havla ho důkladně proprala. Špatná redakce, mizerný styl, nevalné zpravodajství, disidentský egotismus. Druhé číslo z prosince už bylo o něco lepší.

Úspěch s Vasilem Biďakem

Pro první řádné číslo v lednu 1988 napsal Václav Havel úvodník s příznačným názvem Noviny jako škola. „Spíš tedy než setkáním mistrů svobodné žurnalistiky“ čteme v článku, "budou (Lidové noviny) jakousi její školou či krystalizačním ohniskem. " Určitě to platilo o prvních číslech, ale velmi brzy noviny získávaly vlastní tvář, zlepšovala se forma i obsah. Přinášely úvodníky, aktuální reportáže, fejetony, literární kritiku a glosy. Hned v počátcích se zrodily později velmi oblíbené žánry, např. Kroky k registraci a Poslední slovo. Velký zájem vzbudilo otištění úryvku z pamětí Vasila Biĺaka, který je napsal po svém a s nechtěným humorem. ÚV KSČ se na poslední chvíli rozhodl rukopis nevydat z obavy před ostudou. Redakce se však domnívala, že občana Biĺaka nesmí nikdo krátit v jeho právech, získala z tiskárny kartáčový obtah a otiskla nejlepší pasáže. Stal se z nich doslova literární trhák. Při jednom předběžném zadržení ujišťovali estébáci Jiřího Rumla, že ze čtyř set původně vydaných exemplářů koluje po republice přes deset tisíc výtisků. Už od prvních čísel vzbudily Lidové noviny také zájem v zahraničí. Nejprve se o nich zmínily New York Times a francouzský Le Monde jim pak věnoval celou stranu s výňatky. Pravidelně o nich referoval Hlas Ameriky, Svobodná Evropa a česká redakce BBC.

Nejsme ilegální

Od samého počátku se členové redakční rady a redaktoři Lidových novin opírali o některé zásadní principy. Především trvali na tom, že měsíčník není ilegální list, nýbrž periodikum usilující o řádnou registraci. A tak hned 11. ledna 1988 zaslal Jiří Ruml jeden výtisk prvního čísla na Federální úřad pro tisk a informace (FÚTI) a sjednal si s jeho vedením schůzku, na níž ho doprovázel za redakční radu Ladislav Hejdánek. Byli zdvořile přijati a dr. Křelina jim dokonce řekl: „Pánové, takhle jako vy budou za dva roky psát všechny noviny. " Zároveň však FÚTI delegaci Lidových novin sdělil, že jejich činnost "nemá oporu v dosud platných (!) zákonných předpisech“, a na rozloučenou jim věnoval registrační formulář s pokynem hledat vydavatele. Na tom zůstalo až do listopadu 1989. FÚTI stále dostával svůj výtisk a Lidové noviny, které samozřejmě žádost o registraci nikdy nepodaly, stále hledaly vydavatele. Součástí filozofie Lidových novin byla i určitá, v té době naprosto nezvyklá otevřenost. V záhlaví každého čísla byla jména všech členů redakční rady, kteří tak v době sice skomírající, ale stále trvající diktatury přebírali odpovědnost za obsah listu. I většina redaktorů své články podepisovala. Redakce tím vyzývala čtenáře, aby se nebáli veřejně vystupovat se svými názory. Už se to může, odvolejte se přitom na Gorbačovovu glasnosť, říkal úvodník druhého čísla. Na druhé straně ovšem fakt, že Lidové noviny vycházely až do října 1989 prakticky bez většího zásahu StB, vyvolával mnoho otázek, a dokonce jisté pochybnosti mezi radikálnějšími stoupenci disentu. Ještě při přípravě nultých čísel koncem roku 1987 estébáci šéfredaktora Lidových novin obtěžovali a zabavovali mu písemnosti. Ale pak už se nedělo nic a až do razie a zatčení Jiřího Rumla a Rudolfa Zemana 12. října 1989 se Lidové noviny těšily poměrnému klidu. To lze vysvětlit především tehdejší politickou situací. V Sovětském svazu byla perestrojka a glasnosť na postupu. Jakešův režim se nemohl dost dobře stavět proti tomu, co přicházelo z Moskvy - to by bylo proti jeho přirozenosti. Ocitl se ve schizofrenní situaci. V Polsku se pomalu připravoval kulatý stůl, v Maďarsku se hovořilo o pluralitním systému. Inteligentnějším představitelům moci docházelo, že jejich dny jsou sečteny. Někteří se připravovali k přechodu na druhou stranu, jiní snili o perestrojce po československu, kterou budou řídit.

Honičky přes košířské dvorky

Členy redakční rady a novináře Lidových novin StB znala a nemusela po nich pátrat. Omezila se na to, že je při výsleších upozorňovala: Pánové, provádíte ilegální činnost. Zato se po celou dobu intenzivně zajímala o to, kde se noviny tisknou. Vždy od dvanáctého do dvacátého každého měsíce, tedy v době, kdy se po uzávěrce „lámalo“ nové číslo a připravovala se jeho distribuce, vyvíjely operativky StB čilou aktivitu. Po schválení a zkorigování rukopisů Lidových novin vstupovali do hry Vladimír Mlynář a Jan Dobrovský. Pouze oni dva a Jan Ruml věděli, kdo číslo zlomí a vytiskne. Většina redaktorů to zjistila až po převratu. Každý má vědět jen to, co nezbytně musí - to je základ veškeré konspirace. Jan Dobrovský nejprve s pomocí své ženy přepisoval materiály na stroji IBM a pak je vozil spolu s Mlynářem do ateliéru výtvarníka Aleše Ogouna na Plzeňské ulici v Košířích. Právě v téhle chvíli byly Lidovky nejzranitelnější. Auto sledované operativkou muselo zastavit daleko od cíle a dva mladíci prchali přes košířské dvorky tak dlouho, až zjistili, že nejsou sledováni. Teprve pak se Aleš Ogoun mohl dát do práce. Vytištění měl na starosti Karel Freund. Po převratu někteří lidé tvrdili, že StB o výrobě věděla. Referent Janovský, který měl na starosti Jana Dobrovského, ale ani v roce 1990 neznal přesné adresy. Zdá se ovšem, že v říjnu 1989 StB věděla, kde je Ogounův ateliér. Dva příslušníci ho nečekaně navštívili, duchapřítomný výtvarník stačil schovat rukopisy do gauče a pak jen s hrůzou přihlížel tomu, jak je válcují estébácké zadky. Vyhrožovali, že přijdou znovu, ale už to nestihli, revoluce byla rychlejší. Redakci se přirozeně také dostaly do rukou materiály kompromitující tehdejší vysoce postavené osobnosti. Tak našel jednoho dne Jiří Ruml ve schránce dopis o neuspořádaných rodinných poměrech mladého Jakeše, který byl tehdy ředitelem Krátkého filmu. Lidovým novinám se dostal do rukou i dokument, který svědčil o tom, že materiál určený na výstavbu vinohradské nemocnice používali straničtí funkcionáři na stavbu svých vil. O využití těchto příspěvků se v redakci hodně diskutovalo, ale nakonec otištěny nebyly - zvítězil názor, že Lidové noviny nemají publikovat senzace. Redakce neotiskla ani články, které by mohly zavdat podnět k zastavení listu, například Vaculíkův příspěvek Komunismus je bití. Někteří lidé v disentu se proto domnívali, že snaha „chránit noviny“ měla na linii listu negativní vliv.

Konec velkého snu

Přišel listopad 1989. Po Václavském náměstí pochodovalo 19. listopadu sto tisíc lidí, kteří kromě jiného skandovali: „Lidové noviny do každé rodiny!“ Jiří Ruml a Rudolf Zeman byli propuštěni z vazby a začaly přípravy na vydávání deníku. Ironií osudu právě ve chvíli, o níž kdysi všichni snili, dostaly Lidové noviny při přípravě legální existence smrtelnou ránu. Nezasadila jim ji odcházející StB, ale sametová revoluce. Většina členů redakční rady a redakce je opustila. Stali se z nich prezidenti, premiéři, ministři, poslanci a velvyslanci. Nikdo z nich nebyl ochoten spojit svůj osud s novinami, které sice měly samizdatovou minulost, ale chyběla jim budova, tiskárna, a zejména peníze. Ukázalo se, že velký sen o prestižním deníku měli jen někteří, a vidina se začala pod tíhou reality rozplývat. S vypětím všech sil dovedl Jiří Ruml Lidové noviny k okamžiku, kdy začaly vycházet nejprve dvakrát týdně a později denně. Bylo to ovšem pouze dočasné řešení, neboť šéfredaktor chtěl kandidovat na poslance. A tak se začal horečně hledat nový šéf. Postupně byli osloveni A. J. Liehm, Karel Kovanda, Petr Brod a Pavel Tigrid. Všichni odmítli. Nenašel se člověk, který by jako Hubert Beuve-Méry při založení francouzského Mondu v roce 1944 spojil s listem celý svůj život a vtiskl mu pečeť své osobnosti. Lidové noviny neměly ani svého Adama Michnika, který uskutečnil s Gazetou Wyborczou to, o čem někteří z jejích zakladatelů snili. Redakce v důsledku toho postrádala pevnou ruku a pracovala chaoticky. Měla skvělé úvodníkáře a glosátory i literární kritiky, ale zpravodajství bylo zoufale nepohotové a prezentace šedá. Dokud byli čtenáři v záchvatu euforie ochotni přikupovat si k Lidovým novinám ještě jeden deník, aby se dozvěděli, co se stalo včera, ještě to šlo, ale pak začal náklad prudce klesat. Vstup zahraničního kapitálu byl odmítán v duchu teorie o rodinném stříbře. Rozpad Občanského fóra a politický vývoj České republiky pak redakci rozložily. Během krátké doby ji opustili všichni, kdo ji založili za starého režimu a bezprostředně po jeho pádu. Samizdatové Lidové noviny představují jistě zajímavou, i když nutně epizodickou kapitolu v dějinách žurnalistiky. Dnes však nemají v českém tisku ani dědice, ani následovníka.

Autor je publicista.