Ve středu 22. listopadu 1989 přilepil kdosi na vitrínu tehdejšího knihkupectví Čs. spisovatele na Národní třídě (Topič) velkou a dobře viditelnou ceduli s nápisem: „Spisovatelé nám píší, ještě spíme na Dobříši“. Šlo o stručný a jasný komentář k situaci: po celých pět dnů převratu, když už se přidávali i fotbalisté nebo estrádní zpěváci, nebyl Svaz českých spisovatelů (SČS), reprezentující tehdy oficiální, lépe řečeno vydávané spisovatele, schopen jediného činu, gesta nebo jen vyjádření. Jako by náhlý krach režimu paralyzoval i je a zanechal v naprosté bezradnosti, opuštěné a zmatené. Až právě v tu středu se sešel výbor a odhlasoval neslaný nemastný text, v němž je sice odsouzen brutální zákrok na Národní třídě, ale jedním dechem se dodává, že je „nutné zříci se praktik represí a přejít od argumentů síly k síle argumentů“. I to se výboru zdálo pravděpodobně příliš odvážné. Přijal proto ještě jeden text, pojmenovaný jazykem úvodníků K aktuální úloze spisovatele, který byl určen jen soudruhům v Rudém právu. Stálo v něm: „Sdílíme rozhořčení studentů a intelektuální sféry. Nedejme se však strhnout vášněmi, a tím méně pak neukojenými ambicemi některých jednotlivců a skupin. (… ) Pro nás, české spisovatele, není jiné alternativy než socialismus,“ ujišťovali literární funkcionáři pro všechny případy. Normalizační Svaz spisovatelů v čele s nadekretovaným výborem zůstal spolehlivou „převodovou pákou“ režimu až do jeho sametově hořkého konce. Vzhledem k tomu, že literatura byla nejzdecimovanější, a tím také nejkonformnější oblastí české legální kultury 70. a 80. let, nebylo se vlastně čemu divit.
Poskokem vpřed
Jak to však v tom dávném, pomalu zapomenutém roce 1989 vlastně vypadalo? I zatvrzelým neostalinistům (Skála, Pilař, Hájek, Blahynka, Vlašín, Hrzalová, Rzounek aj. ), kteří na začátku 70. let svorně osekávali zdejší literaturu do tvaru torza, muselo být pomalu jasné, že stav v politice, stejně jako v literatuře, je dále neudržitelný. Tím jasnější to bylo jejich mladším souputníkům, literární generaci „třicátníků“, jinak také „pěvcům panelových měst“ (Sýs, Peterka, Pelc, Čejka, Žáček, Černík). Ti sice jako mladíci obsadili v průběhu normalizace místa v redakcích, ústavech a v edičních plánech po odstraněných autorech 60. let, od tuhých „gerontů“ (tak sami říkali skalním normalizátorům) se však mimo jiné lišili tím, že na režimu neměli žádný zvláštní citový zájem. Ideologie jim byla v podstatě lhostejná, jejich životní dráhy provázel běžný konzumní pragmatismus, rozpoznatelný v jejich tvorbě, stejně jako v činech. Pochopitelně, že všechny, „geronty“ i „cyniky“ spojovala legitimace KSČ. Zatímco těm prvním se však tušenou a fatálně očekávanou změnou poměrů otevírala jen cesta do penze a zapomenutí, ti druzí cítili, že se ocitli v mnohem svízelnější situaci. Jejich životy ještě zdaleka nebyly u konce, naopak, stáli na vrcholu kariér, které se jim však při střízlivém pohledu musely čím dál jasněji jevit spíš jako břemeno, jehož tíhy by se pravděpodobně rádi nějak, pokud možno bezbolestně, zbavili. Znamenalo to ale překročit svůj stín, oželet četné výhody, tvůrčí stipendia, pokoje na oné pověstné Dobříši, privilegované výjezdy do zahraničí, zaručené publikování atd. Z podstaty jejich povah a dosavadního modu vivendi toho ale nebyli schopni. V téhle generaci se totiž nikdy neriskovalo. Maximum, na které byl literární establishment koncem osmdesátých let schopen jít, byla kontrolovaná taktika malých „postupných kroků“. Do Svazu spisovatelů byli administrativně připuštěni někteří významní tvůrci, jako Skácel, Hrabal, Branald, Holub, Juliš, Vostrá aj. , což pro ně osobně mělo především existenční význam, neboť jejich díla již nebylo možné ignorovat tak snadno jako dřív. Nakladatelství uzavřela několik separátních smluv dokonce se spisovateli do té doby výlučně samizdatovými, jako byli Putík nebo Klíma (tomu vyšla jako vůbec prvnímu ineditnímu spisovateli v létě 1989 povídka v časopise Kmen). Objevila se knižní vydání autorů děl dlouho proskribovaných, např. Wernischův výbor Včerejší den, básně Emila Juliše nebo Mikuláškův Agogh. Poněkud fraškovité rysy měla licitace s Bohumilem Hrabalem, jenž byl v květnu 1989 dekorován titulem „zasloužilý umělec“ (spolu se Šotolou, Körnerem, ale také v jedné řadě s Karlem Sýsem, Pavlem Bojarem a Zdeňkem Adlou) a který byl rok předtím rovněž přijat mezi spisovatele do SČS. Hrabal se za to tehdy odvděčil svým typicky rozporným způsobem. Poskytl do Sýsova časopisu Kmen jednu ze svých sebeponižujících suplik: "Chápu to jako důsledek klimatu velkorysosti, který sdílím. Nikdy není pozdě (… ) Nejsem emigrant ani vnější, ani vnitřní. (… ). " Zároveň však v té době připravil svým protektorům těžko skousnutelné sousto v podobě životopisné trilogie Vita nuova a v lednu 1989 nezvykle odvážnou reakci na Palachův týden, text Kouzelná flétna.
Pomocná ruka
Čtenář tehdejšího oficiálního literárního či kulturního tisku (časopisů Kmen a Tvorba) si kromě toho musel všimnout i plíživé změny rétoriky. Čím dál častěji se v článcích objevovala charakteristicky zamlžená sousloví jako „vědomí kontinuity“, „chápání literárního procesu v jeho šíři a protikladech“, nebo dokonce konstatování „Je pouze jedna literatura“ (titulek rozhovoru se slovenským básníkem Miroslavem Válkem, tehdejším předsedou federálního svazu spisovatelů). Naznačoval, nikoli však vyslovoval, se tím vším fakt, že česká literatura je absurdně rozeklaná: připouštěla se tu již existence jiné než oficiálně vypěstované kultury, v textech se objevovala jména, která dvacet let jako by neexistovala, zároveň ale v pečlivě ohraničených významech a souvislostech. Bylo možné například sdělit, že do literatury patří i spisovatelé „jiné světonázorové orientace“, jako Deml, Durych, Čep, Hostovský nebo Weil, začala vycházet dokonce některá jejich díla; problém však byl s nepohodlnými autory živými, stejně tak jako s pět let mrtvým Václavem Černým. Mluvilo se o nich buď pouze v souvislosti se šedesátými lety, nebo se kolem nich bezradně a alibisticky kroužilo („Nevýslovným otazníkem zůstává dramatika Václava Havla, kde se vyhrocují rozdílné názory politiků a divadelníků. Bohužel nejednou obě strany postrádají to podstatné: znalost textů a jejich vyznění v konkrétní společenské situaci“, Kmen č. 44/89), případně se jednoduše pomluvili. Úspěch Milana Kundery na Západě prý plyne z „pikantního spojení triviality, pornografické hravosti s intelektuálním šarmem pronikavého myslitele“, tvrdil privilegovaný čtenář, básník a teoretik Josef Peterka v jakoby odvážném rozhovoru nazvaném Gordický uzel šedesátých let, Kmen č. 24/89. I to však bylo novum oproti dřívějšku, kdy tabu platila absolutně.
Výběrčí na mostech
Jistoty literárních hegemonů se začínaly skutečně drolit. Stále častěji lze mezi řádky číst jakýsi obranný tón, který však má ještě podobu útočné obhajoby. Oficiální produkce normalizačních let se již nepovažuje za jedinou existující, nýbrž je nutné ji hájit („nikdo nemůže popřít, že vznikly skutečné hodnoty“), zatímco o exilové literatuře se funkcionáři rituálně ubezpečují, že „mnohé knihy vydané v zahraničí by u nás neprošly ani lektorským řízením“. Samizdat již není vysmíván nebo kriminalizován, nýbrž jeho existence je považována za škodlivou především proto, že tajnosti kolem něho jsou prý „pařeništěm zveličování zakázaného ovoce“. Pokus o řešení kvadratury kruhu pokračoval. Na jaře 1989 Karel Sýs, básník a šéfredaktor Kmene, na plenární schůzi SČS, která již zdaleka neměla poklidný průběh a na níž se ozvaly mj. i hlasy protestující proti Havlovu věznění (příznačně byla nejprudší spisovatelka pro děti Eliška Horelová), prohlásil: "Zde podáváme pomocnou ruku, ale rozhodněte se, na které židli chcete sedět. " V soukromých rozhovorech prý ale nevylučoval, že poměry se brzy obrátí, Havel bude ministrem kultury a on bude muset své básně vydávat samizdatem. Tento druh myšlení nebyl mezi literáty, kteří celý život prožili v systému povolování a zakazování, vůbec výjimečný. Vždy přece někdo musí rozhodovat - a kdo jiný než ti, kteří ovládají literárně-politický aparát? Dokud to jsou oni, je rozhodnutí přirozeně na nich. V květnu Ondřej Neff, tehdy redaktor Kmene, popisoval ve svém časopise zážitky ze setkání s literárními exulanty v Německu. Neff tam jel z pověření SČS - měla to být jakási historická cesta, při níž by se otestoval terén. Básník Petr Král na nabídku jakéhosi pozvolného, přísně nepolitického návratu do Čech reagoval: "Jsme pro budování mostů, ale za přechod se nesmí platit uřezáním nosu nebo uší. " Neff mu sofistikovaně odpověděl otázkou, o níž si myslel, že na ni všichni znají odpověď. "Existují ještě mosty bez mýtného v oblasti kultury, ideologie a politiky?"Uplynulo pár měsíců a ukázalo se, že s mýtným na mostech to bude úplně jinak, než si Neff a jemu podobní představovali. Najednou tu nebyl nikdo, kdo by určoval, kdo ho bude vybírat. Do Svazu českých spisovatelů jako když foukne, zhroutil se během pár týdnů, čímž následoval svého kmotra: stranický aparát. Na literaturu i literáty čekaly jiné starosti.
Miroslav Florian: Podzimní epištola
Komunisté se nemusí jen kát.
Nemají proč se stydět za svou víru.
Šli na zteč v Karpatech,
šli zpříma pod sekyru,
snad je to dávno, snad je to už pasé,
ale ne všechno smaže listopad.
Bránili máj - a oslaví jej zase. Nad komunisty dneška sviští bič
a nezdá se tak docela sametový.
Šátrá i po Julkovi, po Zikovi
a jednačtyřicet let škrtne bez cavyků…
Rozverný biči, výskej a syč,
nevzdáme socialistickou republiku. (Úryvek z básně)
Rudé právo, 23. 12. 1989
