Před deseti lety jsme měli obrovské štěstí, zažili jsme zázrak. Padla berlínská zeď, praskl krunýř zdánlivě nezničitelného sovětského impéria a také českoslovenští komunisté vyklidili prostor. Nebyli připraveni na odpor, který se proti nim zvedl. Nečekali, že lidé v sobě po čtyřiceti letech útlaku ještě najdou sílu protestovat. A právě fakt, že společnost naučená podezíravosti a opatrnosti odhodila strach, byl zázračný. Díky němu jsme na konci roku 89 přestali být lokaji nepřátel svobody.
Jednou to praskne
Radost, kterou občané Československa prožívali v listopadu 89, pochopí jen ten, kdo zažil komunismus, jeho šeď, strach a věčné kádrování. Odlišit se, mít svůj názor, říct pravdu byl hřích, za který se zavíralo. A lidé věděli, co komunisté dovedou: vraždit, mučit, terorizovat, lámat páteř. Nejlépe bylo mlčet aspoň na veřejnosti. Uvnitř si většina myslela: Já k nim nepatřím, já kdybych mohl, já bych uměl být svobodný. A mnozí doufali, že „to jednou praskne“ - probudíme se a budeme se mít jako ti na Západě, budeme brát stejné platy a jezdit volně po světě. Před deseti roky v Československu revoluce příliš nezuřila. Komunisté se po pádu sovětského impéria zhroutili. Rychle byly vybudovány nové demokratické instituce a lidé si poprvé po čtyřiceti letech mohli podle svého zvolit politické zástupce. Svobodné volby byly logicky chápány jako vrchol demokracie. Najednou tu nebyla ta jedna strana s téměř stoprocentní ustrašenou podporou, ale výběr. Nadšení z demokratických mechanismů však postupně slábne. Stávají se všedními a také vychází najevo, že volit jednou za pár let nestačí, že život ve svobodě klade na člověka velké nároky. Před listopadem jsme si mysleli, že se vnitřně nijak nelišíme od lidí ve volnosti za železnou oponou, to jen ti zdejší „oni“ nás drží v područí. Po listopadu si však víc než polovina lidí myslí, že to teď není lepší než dřív, v kleci. Proč? Je snad svoboda dovednost, která se „nepoužíváním“ ztrácí? Zdá se, že ano. Dostali jsme prostě knihu, po níž jsme dlouho toužili, ale zjišťujeme, že je psána neznámou řečí. Pokud ji chceme číst, musíme se tu řeč naučit.
Omlouvám se a odstupuji
Máme za sebou prvních deset svobodných let a změnilo se strašně moc. Možná nejvíc je proměna patrná na dětech. Dnešní osmnáctiletý student si nedovede představit, že by měl tajit, co si myslí. Nechápe, proč jeho rodiče před dvaceti lety jezdili na koncerty amerických rockerů někam do Budapešti a na hranicích je ponižovala horda pupkatých policajtů v zelenorudé uniformě pro příliš dlouhé vlasy. Když není líný, může dnes student o prázdninách vyjet kamkoli do světa a najít si tam brigádu nebo jen tak courat. Život je pro mladé neskonale volnější. Taky těžší, už nemají jistotu, že najdou práci. Jistí si mohou být tím, že budou muset předvést nějakou dovednost, aby ji dostali. Na práci už není nárok.Zásadní posun tkví v tom, že se musíme daleko víc starat sami o sebe. Jedni, ti úspěšnější, řeknou: Je to skvělé! A druzí, ti méně úspěšní, zklamaní, s nostalgií vzpomenou na minulý režim, kdy se zdaleka tolik nemuseli starat.Žijeme nesporně v jiném světě, tisíckrát svobodnějším než byl ten předchozí. A přece na konci roku 96 prezident Václav Havel prohlásil, že českou společnost postihla blbá nálada. Jeho postřeh potvrdily jak průzkumy veřejného mínění, tak později i prudký vzestup obliby komunistů. Proč, když se náš svět mění do svobodnější podoby, nejsme šťastnější a veselejší? Kam se podělo nadšení ze začátků nové doby?Dva roky po revoluci se Československo rozpadlo. Nově nabytá svoboda vedla k rozdělení, nedokázali jsme žít společně, pohromadě, uznávat se, snést se. Možná už tady byly zakódovány budoucí problémy. V tak malé zemi, kterou donedávna řídili komunisté, hodně záleží na tom, jak je vedena. Vybízejí-li elity ke snášenlivosti, trpělivosti a samy ji předvádějí, malý svět je slyší. Učí se ale od nich, i když předvádějí, jak se nedohodnout. Blbá nálada začala, když Klausova vláda zastavila nehotovou transformaci. Pokračovala odhalením o podvodech při financování ODS a ODA, tedy občanských pravicových stran. Kdyby tehdy Václav Klaus řekl, lhali jsme vám, já o tom sice nevěděl, ale jako nejvyšší šéf přijímám odpovědnost, omlouvám se a odstupuji, nálada by byla lepší. Nic takového jsme však neslyšeli. Pak přišla opoziční smlouva, už zřejmý podvod na voličích. A taky naše poznání, že elity nejsou o nic lepší než my sami. Že se na ně nemůžeme stoprocentně spoléhat, ale musíme se před nimi mít na pozoru. Tohle zjištění je nepříjemné i cenné. Posouvá nás na cestě ke svobodě zas o kus dál.
Velká výzva
Blbou náladu mají hlavně ti pasivní. Aktivisté Hnutí Duha mají určitě náladu docela dobrou. Ne že by se jim všecko líbilo, ale nepřipadají si jako bezmocné oběti „doby“, svým dílem mění její tvář. Právě na nich je dobře vidět, jak se česká společnost mění. Když v roce 93 přinesl představitel Duhy Jakub Patočka do kanceláře tehdejšího premiéra Václava Klause protitemelínskou petici, bylo za ním jen pár nadšenců. Nejen Klaus, téměř nikdo je nebral vážně. Dnes už ekology nelze přehlédnout. Stavějí se do cesty i těm nejmocnějším nátlakovým skupinám a některé své války vyhrávají. Nejsou lhostejní. Mají svoji představu o světě, v němž žijí, a nenásilně ji prosazují.Jiní jsou teprve na začátku. Ondřej Giňa sedí u ohníčku před zdí v Matiční ulici. S ním pár kamarádů. Pro většinu vypadají směšně a nedůležitě, jako Patočka před šesti lety. Ale oni objevili, jak žít svobodně a že je nutné něco udělat, když nesouhlasím. Dělají něco, co měla dělat vláda a elita vůbec: odnaučují nás stavět mezi sebou zdi. Giňa a jeho kolegové už patří na Západ.Deset let po pádu komunismu se věci pořád mění. Ne ekonomika, jak pořád slyšíme ze všech stran, naši političtí vůdcové jsou v krizi. Často s námi odmítají komunikovat, nechtějí nám už ani říct, co že to vlastně „pro naše dobro“ mezi sebou dojednávají. Má to i svou světlou stránku: učíme se ujímat svých věcí. Je ale těžké, aby společnost byla veselá a šťastná se žlučovitými bossy. Dříve či později budou muset i tady vylétnout nahoru noví a více přátelští lidé. Když nám o to půjde, určitě je najdeme. Těch deset let bylo skvělých: vyšli jsme do světla a vidíme, jací jsme. Ztrácíme iluze, ale ty jsou stejně k ničemu. Můžeme se smát, před námi je velká výzva: stát se členy svobodné, spojené Evropy a obstát v ní se ctí.
