Pokud sledujeme nejnovější diskuse o novém uspořádání vlády, o duhové koalici čtyř parlamentních stran a dalších variantách, můžeme si to přebrat dvojím způsobem. Na jedné straně je možné si připomenout, že ODS při červencovém hlasování v parlamentu jednoznačně občanům oznámila, že vláda „škodí této zemi“. Kdo nemá rád schizofrenii a pokrytectví, ztratil tehdy ihned o politiku zájem. A ten se mu nevrátí nejméně do chvíle, než ODS přestane vládu držet u moci a garantovat její politickou sílu. Do té doby mu budou všechny úvahy o tuzemské politice připadat stejně zajímavé jako úvahy bývalých kremlologů o tom, kdo je v politbyru či špičkách KGB reformnější či mocnější, zda Suslov, nebo Andropov. Můžeme se ale také pokusit být k našim politikům vstřícnější a na kuloárové hemžení posledních týdnů se podívat jinak: vláda je špatná, slabá, a ještě ke všemu plná vnitřních rozbrojů. Hrozí nebezpečí, že nás nevezmou do Evropské unie, preference komunistů neblaze stoupají, ekonomika se potácí mezi krizí a stagnací. Je s tím třeba rychle něco dělat a vlastně bychom měli být Václavu Klausovi vděční, že se vzpamatoval, začal bít na poplach a jednat. Bylo by možné se spokojit s jedním nebo druhým pohledem, jen kdyby nebylo evidentní, že ve hře je také něco jiného a že prvotním impulzem hrátek posledních týdnů bylo především něco jiného.
Historická příležitost
Pozornosti politických komentátorů celkem pochopitelně ušlo, že bouři rozpoutal zájem důležitých straníků o peníze a ekonomickou moc. Lze se o tom leccos dozvědět v politických kuloárech, můžeme na to ale také přijít vylučovací metodou. Klesly snad ODS preference? Nikoliv, pouze stagnovaly. Je možné, že by vyhlášenému euroskeptikovi Václavu Klausovi najednou začalo záležet na Evropské unii nebo na vývoji hospodářství? To je nepravděpodobné. Navíc poslední ekonomická čísla naznačují mírné zlepšení. Obrat ale není tak razantní, aby přišla chvíle svrhnout Zemana a začít sbírat chválu za zázračně rostoucí ekonomiku. K něčemu ale přednedávnem přece jen došlo. Nový Zemanův ministr financí Pavel Mertlík uveřejnil privatizační plán. Privatizovat se podle něj bude tak rychle, že se o tom nesnilo žádné pravicové vládě. Prodá se zbytek Telecomu, distribuční sítě plynu a energií, rafinerie, Unipetrol - zkrátka všechno, na co si kdo vzpomene. Privatizaci sice hospodářství potřebuje, ale důvody Zemanova privatizačního apetýtu jsou pragmatické a populistické. Pomocí příjmů z privatizace chce zakrýt díry v rozpočtu a oživovat hospodářský růst. Až privatizační zisky dojdou, budou nové volby a nárokům zhýčkané společnosti bude čelit nová vláda s prázdnou kapsou. Mladší, ambiciózní členové ODS si vzali do ruky kalkulačku a řekli si: Zdá se, že to Zeman opravdu myslí vážně, a než se vzpamatujeme, rozhodne o privatizaci za 200 miliard korun. A pokud se k nám znovu nevrátí komunismus, rozhoduje se o tak velké sumě peněz na dlouhou dobu naposledy. Zkrátka historická příležitost. ODS u toho přece musí být!
Zemanův, Mertlíkův a Mládkův kvalt
Takový výklad se může jevit jako přehnaný. Vždyť se přece říká, že nový šéf Fondu národního majetku Jan Stiess je „člověkem ODS“, Michal Tošovský z prezidia FNM je dokonce jejím členem a strana modrého ptáka má dosud lidi v dozorčích radách (Klausova žena Livia v České spořitelně je nejznámějším příkladem). Při tak velkém objemu privatizovaného majetku ale nemusí dnešní konexe stačit. Lepší bude utužit kontrolu nad ministerstvem financí, dosadit své lidi do nejrůznějších privatizačních výborů a komisí podívat se na ministerstvo dopravy (má na starosti SPT Telecom). Proto bude nutné utužit opoziční smlouvu, případně rovnou vytvořit velkou koalici. Prvním krokem bude návrh sestavit koalici duhovou, protože je předem jisté, že na ni čtyřkoalice nepřistoupí. Samozřejmě nemusí jít rovnou o zisky temných a mafiánských skupin, přestože je známo, že v ODS - stejně jako v ČSSD a mezi jejich sponzory - takové skupiny existují. Jistě jde také o normální touhu politiků rozhodovat o penězích a podnicích, protože tím posílí svou moc. Špičky ODS rovněž nemohou přeslechnout hlasy z regionů, které hrozí vzpourou na prosincovém kongresu strany: nejrůznější finanční a rozpočtové kanály z Prahy začínají pod novou vládou pomalu vysychat. A nejlépe informovaní členové strany musí mít i další obavu: pokud získají podniky seriózní zahraniční partnery, může v nich vyjít leccos najevo. Již dnes probíhá v České spořitelně forenzní audit, kterého se někteří členové ODS bojí. Zemanův privatizační hlad a výměna starého ministra financí Svobody, který privatizaci brzdil, musely Klausovy muže zaskočit. Proto se ODS nyní snaží zbavit nového ministra Mertlíka a jeho náměstka Jana Mládka, který privatizaci organizuje. Mezi mnohými vlivnými členy ODS vládne čistá paranoia. Mluví se o tom, kdo je „agentem Hradu“ - mohl by to být třeba Mertlík, protože privatizuje. Agentem Hradu a americké ministryně Albrightové je jistě i Zdeněk Bakala z investiční banky Patria Finance a všichni, kteří spolu s ním a náměstkem Mládkem jezdí na „tajemný“ diskusní klub Lípa. Úvahy o tom, kdo je agentem Lípy nebo Američanů, lze zaslechnout i mezi poradci premiéra Zemana. (To vše jen pro ilustraci, o čem se v kuloárech mluví. )
Čekání na druhé kolo
Přestože se to na první pohled nezdá, Václava Klause lze poměrně snadno ovlivnit. Stačí, když se k němu ve správných dávkách dostanou hrůzostrašné informace o množství privatizovaného majetku, o pravomocech náměstka Mládka, kterého Klaus bytostně nesnáší, o možné vzpouře na kongresu, kde se prý bude hlasovat proti opoziční smlouvě, apod. Pak se může patriarcha pravice probudit a vyhlásit boj. Nejpravděpodobnější variantou současného vývoje je stále rekonstrukce vlády a utužení opoziční smlouvy. Vymění se celá řada ministrů a do vlády vstoupí „nezávislí odborníci“ blízcí ODS. Ta si pohlídá i některé funkce náměstků a posílí svou účast v privatizačních orgánech. Vývoj událostí ovšem získal vlastní dynamiku. Do hry vstupují ambice nejrůznějších politiků, kteří by si rádi vyřídili vzájemné účty nebo vystřídali Zemana na místě premiéra, „duhovou koalici“ by mohl využít sám Klaus k posílení šancí na prezidentskou kandidaturu. Všechno zkrátka může dopadnout trochu jinak, než si iniciátoři „probuzení ODS“ představovali. Nicméně je dobré vědět, co bylo impulzem k náhlé změně názoru Klausovy strany.
