Nebyl to pro Václava Grulicha zrovna jednoduchý den. Předminulé úterý, chvíli předtím, než se rozhodl, zda zvedne ruku pro prodloužení promlčecích lhůt zločinů komunismu, se ve sněmovně pohádal s poslancem Markem Bendou (ODS). Ten ministra vnitra obvinil, že záměrně sabotuje vyrovnání se s totalitní zvůlí. O pár minut později se Grulich snažil dokázat opak: jeho hlas pomohl tomu, aby šance stíhat komunistické zločince i jejich drobnější napomahače zůstala otevřena i po 1. lednu 2000. Rozhodování bylo pro Grulicha o to těžší, že jeho ANO může teoreticky přinést trest jednomu z jeho nejbližších spolupracovníků. Tím ohroženým je někdejší okresní tajemník KSČ z 50. let a pozdější představitel reformního „dubčekovského“ křídla z roku 1968 Josef Špaček (72). Dnes vede Grulichovu brněnskou poslaneckou kancelář.
Vzhůru do archivů
Návrh poslance Václava Krásy (US) a jeho kolegů ještě musí projít druhým a třetím čtením. Pokud by nakonec prošel, znamenalo by to podle lidí z Úřadu pro dokumentaci zločinů komunismu (ÚDV) velkou šanci otevřít další staré případy. „Chystáme se i na možnost, že prodloužení lhůt nakonec parlamentem neprojde,“ říká s opatrným optimismem mluvčí ÚDV Jan Srb. "Na krajích teď státní zástupci prověřují 157 případů, kde by bylo možné sdělit obvinění ještě do konce roku, a běh promlčecích lhůt tak zastavit tímto způsobem. Pokud ale zákon projde, pak můžeme vyrazit do okresních archivů, které dodnes nebyly uspořádané. " Od dalšího bádání v archivech si hodně slibují také lidé, kteří chtějí k zodpovědnosti pohnat i Josefa Špačka: evangelický farář z Kyjova Michal Šimek a bývalý mluvčí ÚDV Tomáš Hornof. Ti tvrdí, že by Grulichův asistent měl být postaven před soud za svůj podíl na proticírkevních represích na konci čtyřicátých let. A ÚDV se již případem začal zabývat.
Radím vám, nečtěte to
Podle Hornofa se Šimkem zasáhl Špaček jako mladý tajemník okresního výboru v Ledči nad Sázavou v červnu 1949 proti katolíkům. Na svátek Božího těla se tehdy totiž měl po kostelích v celé zemi číst pastýřský list československých biskupů, upozorňující na čím dál častější policejní represe vůči věřícím. Okresní tajemníci dostali pokyn, aby večer před svátkem obcházeli faráře a rozmlouvali jim čtení dopisu," říká Michal Šimek. "Na druhý den pak straničtí pracovníci zjišťovali, kdo jejich příkazů uposlechl a kdo naopak pastýřský list četl. " K tomu se nakonec odhodlala asi třetina duchovních. Řada z nich pak skončila v kriminálech. Kněží prý byli sledováni nejbližšími Špačkovými podřízenými. A není prý vyloučeno, tvrdí ti, co na Špačka podali trestní oznámení, že získané informace vedly k zatčení pátera Josefa Toufara z Čihoště. Právě v jeho kostele se pak odehrál během adventu 1949 tzv. čihošťský zázrak, pohyb kříže na oltáři zinscenovaný Státní bezpečností, který pak posloužil jako záminka k Toufarovu zatčení. V roce 1950 byl páter Toufar umlácen ve valdickém vězení k smrti.
Neuvěřitelná drzost
ÚDV zatím nehodlá o případu Špačka oficiálně nic zveřejňovat. A ani on sám nechce o svém padesát let starém příběhu hovořit: „Nebudu o tom mluvit, dokud vyšetřování neskončí. " Špaček dnes úřaduje v kanceláři v jednom z brněnských činžáků. Při rozhovoru pokuřuje sparty, usmívá se a kromě té církevní lapálie hovoří o všem velmi otevřeně. "Nemám se za co stydět,“ říká. „Už mnohokrát jsem přece uvedl, že za tu dobu cítím spoluzodpovědnost, která mě trápí celý život. "Do stranických postů se dostal jako velmi mladý člověk a jeho vírou otřásla až "první odhalení nezákonností po roce 1953“. Předtím prý politické procesy a justiční vraždy vnímal úplně jinak. „Měl jsem málo informací a to, co jsem věděl, jsem považoval za boj s těžkým nepřítelem,“ vykresluje intelektuální rozměr okresního tajemníka. „Já jsem byl jen malý pán. StB byla všemocná. Kdyby mi tehdy vtrhli do kanceláře a začali se hrabat ve stole, nic bych proti tomu nemohl namítat. " Další Špačkova kariéra věrně kopíruje vývoj mnoha jeho vrstevníků: osmašedesátý rok a účast v Dubčekově pokusu o "socialismus s lidskou tváří“: „Já byl radikál a navrhoval jsem třeba svobodné volby. V té vzrušené době mne za to nikdo nepranýřoval,“ vzpomíná. Okupace a moskevské protokoly s jeho vlastním podpisem a následné vnitrostranické čistky pak „malému pánovi“ určily manuální práci při stavbě silnic. Počátek 90. let ale znamenal comeback: dva roky ve Federálním shromáždění v dresu Občanského fóra. „Pak už jsem se cítil starý a nekandidoval jsem,“ rekapituluje Špaček, který do ČSSD vstoupil hned v roce 1990. Přesto rok 1992 neznamenal ještě úplný konec veřejného angažmá. Na svého o pár let staršího kamaráda z reformněkomunistické Obrody si totiž vzpomněl Václav Grulich, prožívající po šedesátce svůj politický vrchol. A ať už dopadne vyšetřování ÚDV jakkoliv, na staré přátelství generačních souputníků to zřejmě vliv mít nebude. Přes Grulichův úterní souhlas s prodloužením lhůt je totiž vidět, že některé činy považuje ministr za dostatečně potrestané už dávno, například vyloučením ze strany. „Je drzost, že se mě na pana Špačka, který byl po roce 1968 perzekvován, vůbec ptáte,“ odbývá otázky na svého asistenta Václav Grulich, člen KSČ z let 1953 až 1970.
