Cesta na západ nekončí

Maďarsko: Evropa v krvi

„Velmi dobré tempo, pokračujete výborně“ - zhruba takto chválí Evropská komise budapešťskou vládu. Maďarsku (a do jisté míry i Estonsku) se přisuzuje pověst premianta a oblíbence evropských komisařů. Maďaři byli v posudku Evropské komise pochváleni už podruhé za sebou, jejich úspěch má tedy poměrně pevné základy. Dá se nějak napodobit? Existuje něco jako maďarská cesta? Budapešťským vládám se například podařilo výrazně zlepšit soudnictví. To je významný úspěch, protože soudní průtahy se jinak vytýkají všem uchazečům, zvláště Polsku a Česku. Jak se to Maďarům povedlo? Evropské posudky na to dávají až banální odpověď: prostě nakoupili soudcům počítače a pořídili jim k ruce asistenty. Maďarsko má zhruba 2440 soudců a každý šestý má asistenta, kdežto v České republice se stejným počtem soudců lze asistenty spočítat na prstech. Projednání trestných činů zabere rok, občanskoprávní spory se prý řeší o něco rychleji (u nás je průměr o polovinu delší). Evropská komise ale chválí i další nápady, které by ostatně mohla zopakovat kterákoli země: maďarští soudci jsou co šest let přezkušováni, účast na seminářích z evropského práva je pro pozvané soudce povinná. Tím pádem mají proškoleno 500 soudců (v Česku je to asi stovka). U všech Východoevropanů se zkoumá jejich schopnost bojovat s korupcí. Maďaři jsou chváleni za kvalitní vládní program - vláda zadala právníkům celkovou revizi „děr“ v zákonech. Pravicová vláda premiéra Orbána zřídila protikorupční jednotky na celnicích a zpřísnila trestní postihy za braní úplatků. Už předloni vydala předpis o etice ve státní správě. Loni se Maďaři vyznamenali nejvyšším růstem hrubého domácího produktu (o 5,1 procenta, zatímco Češi spolu s Rumuny jako jediní zaznamenali pokles). Udržují si o něco menší nezaměstnanost než u nás a daří se jim snižovat inflaci. Země také láká nejvíc zahraničního kapitálu. I Maďaři mají samozřejmě své potíže. Například se jim - jako všem - vytýká společenská diskriminace Romů. Ta se prý loni „ani nezlepšila, ani nezhoršila“. V zemi se rozvíjejí místní romské samosprávy (v posudku Evropské komise není řečeno, jaké mají pravomoci a zda jsou k něčemu dobré) a podle letošního akčního plánu, který má odstranit rasové předsudky v policii, s nimi mají strážci pořádku konzultovat etnické konflikty. U tak úspěšné a proevropské vlády potom Evropská komise píše poměrně shovívavě o vleklých vzájemných obchodních sporech, například o diskriminačním dovozu řezaných květin z EU nebo o údajné „daňové diskriminaci“ alkoholu ze států Unie. Vzájemné obchodní vztahy jsou „hladké“ a „plynulé“, píše komise. Stejnou frázi používá mimochodem u všech hlavních uchazečů. S jedinou výjimkou - a tou je Česká republika. U ní se v obchodních vztazích připomínají „jisté těžkosti“. Loni byla na tomto místě zmíněna „jablečná“ a „bramborová“ válka, letos jsou to kvóty na cukr.

Slovinci: země v ohrožení

Slovinská vláda byla loni jako jediná hodnocena ještě hůře než Češi, za rok prý tehdy neudělala žádný pokrok. Nadějí pro deprimovanou pražskou elitu proto může být fakt, že letošní posudek Slovince chválí, neboť si „výtky vzali k srdci“. I za rok se tedy dá nepříznivé mínění bruselských komisařů otočit. Jak vypadá „slovinská cesta“? Řadu reforem Slovinci odkládali do letošních voleb, kdy se moci ujala vláda pravého středu (liberální demokrati, lidovci a strana důchodců). Pak teprve splnili svůj letitý a dlouho odkládaný slib Evropské unii a konečně - jako poslední z uchazečských zemí - přešli na systém daní z přidané hodnoty. Komise loni vyčítala tamnímu parlamentu dlouhé schvalovací procedury, a vyčítá mu je ostatně dodnes, protože návrh na změnu jednacího řádu nezískal potřebnou dvoutřetinovou většinu. Vládě se podařil alespoň jiný, menší trik na urychlení: při každé schůzi parlamentu se tři dny věnují výhradně zákonům majícím vztah k Evropské unii. Podle názoru bruselských komisařů to pomohlo, a byla tak přijata řada dlouho požadovaných norem (kromě zmíněného DPH se zavedly protimonopolní a bankovní zákony na evropské úrovni). Lublaňský kabinet také přišel s receptem na to, jak pomocí změny soudního řádu pohnout s justičními průtahy. Pokud soudy zjistí, že projednávání některé věci už trvá déle než rok, mají okamžitě přijmout mimořádná opatření (například změnit organizaci práce nebo rozšířit pracovní dobu). Evropská komise zatím tento vynález hodnotí chladně. Nedodělky se sice snížily o tři procenta, ale stále zůstává půl milionu nevyřízených případů z minula. A pokud jde o vzdělávání soudců v evropském právu, příslušný školicí institut byl teprve založen. Jinak se vůči Slovinsku opakují tradiční výtky: zoufale pomalu se vlečou restituce, u nichž je vyřízeno sotva třicet procent žádostí (s procesy se totiž začalo až nedávno), prakticky neexistuje centrální přehled o přidělování státních dotací (to však posudek vytýká všem uchazečům, spokojen je v tomto směru jen s Maďarskem). Naopak tradičně je chválena slovinská ekonomika. Tamní hrubý domácí produkt na hlavu se totiž nejvíce ze všech blíží evropskému průměru. Navíc se vládě podařilo uzavřít se zaměstnavateli a odboráři dohodu o provedení penzijní reformy. Čím si tedy Slovinci vysloužili nynější chválu? Stručně řečeno - ukázali snahu a dobrou vůli. „Nyní však čelí velké výzvě, zda také dokážou všechny přijaté zákony prosadit v praxi,“ připomíná komise.

Estonsko: pozor na jazyk

Nejmenší pobaltský stát zazářil zejména v loňském evropském posudku, kdy se mohl pochlubit růstem HDP o 11 procent, největší obchodní orientací na země Evropské unie (více než 70 procent jeho zahraničního obchodu), plánem penzijní reformy nebo vládním programem na zavedení počítačů do škol (akce „Tygří skok“). Letos se mu už tak skvěle nevedlo, spíše naopak. Zpráva Evropské komise vytýká tallinské vládě vážné nedostatky („krokem zpět“ je především nový jazykový zákon zaměřený proti ruské menšině), dobrá pověst však už Estonsku zůstala, takže v průběžném pořadí vystřídalo Českou republiku. V Estonsku očividně ochabla chuť lidí k reformám, takže v březnových volbách zvítězila Strana středu, orientovaná na důchodce, nezaměstnané a dělníky. Nikdo s ní však nešel do koalice, a tak vládu nakonec znovu sestavily tři menší liberální strany. Nový kabinet zatím v reformách příliš nepokračuje: privatizace ropných společností se zastavila, penzijní reforma zůstala v půli cesty (ke státním penzím a dobrovolnému připojištění měl vzniknout ještě systém povinného pojištění ve fondech). Také HDP vzrostl už „jen“ o 4 procenta. Objevila se však i nová potíž - již zmíněná novela jazykového zákona, která platí od letošního června. V Estonsku žije významná ruská menšina, která prakticky neovládá estonštinu. A podle „neevropské“ novely se nyní musí obtížná estonština používat nejen ve státní správě, ale i v soukromém sektoru - například jen v tomto jazyce smějí nabízet své zboží a služby obchodní společnosti, živnostníci a neziskové organizace (výjimka platí pro zahraniční experty, kteří mají pracovní povolení na dobu kratší než jeden rok). Bližší podrobnosti má upravit vládní vyhláška. A ta do vyhotovení posudku ještě nebyla hotova. Znovu se opakuje výtka z loňského posudku ohledně přeplněnosti jediné vazební věznice v zemi. Významnou pochvalu letos Estonci sklidili především za dlouho slibovanou novelu, jíž přiznali občanství i dětem ruských rodičů neovládajících estonštinu. Ještě loni Evropská komise chválila tamní „dobře připravený a provázaný“ protikorupční program. Dnes k němu připojuje zdrženlivou kritiku. V Estonsku totiž stále není trestné, když veřejný činitel někomu poskytne výhodu výměnou například za úplatek pro politickou stranu (trestné by bylo, jen kdyby vzal peníze on sám).

Slovensko jako vzor

Český čtenář by se mohl na tomto místě podivit: copak se řada podobných věcí nepovedla i u nás? Samozřejmě. Tradičně jsou Češi například nejvíce chváleni za to, že se nejblíže ze všech přiblížili evropským technickým standardům a normám (což není maličkost, u ostatních kandidátů to komisaři zdůrazňují jako vážný nedostatek). Česko je označeno za demokratický právní stát (to je sice u první šestice uchazečů samozřejmost, ale například mečiarovskému Slovensku tento titul přiznán nebyl). Také se „s odřenýma ušima“ řadíme mezi fungující tržní ekonomiky - Evropská komise tady vyzdvihuje naši nízkou inflaci a příliv zahraničních investic. Komise dále chválí ustavení romských poradců a vládního zmocněnce pro lidská práva, dobré vysvědčení dostala Česká národní banka a Komise pro cenné papíry, podařilo se odstranit některé „neevropské“ paragrafy v zákonech o loteriích nebo o občanství. Jinak se však ve většině oblastí opakuje jen „žádný pokrok“ nebo „dílčí pokrok“. Ve zprávě Evropské komise to sice nikde není výslovně, ale výtka zaznívá mezi řádky: v Česku chybí proevropská vůle a nadšení. Stačí se podívat na posudek Slovenska, nejnadějnější země dosavadní „druhé vlny“. Skeptik by sice mohl říci, že vlastně nová vláda nedokázala nic víc než odstranit nejhorší škody po Vladimíru Mečiarovi. Posudek se však hemží chválou typu „vláda ukazuje schopnost nalézt kompromis“, „nezávislost soudnictví se zlepšila“ a „země se už takřka stala funkční tržní ekonomikou“. Poučné může být i srovnání s polským posudkem. Také Poláci trpí extrémními soudními průtahy a i jejich posudek se hemží „dílčími úspěchy“. Za poslední rok však Evropská komise zdůrazňuje „impresivní“ správní, penzijní a zdravotní reformu. K významnějším obchodním sporům nedošlo a situace romské menšiny „zůstává neměnná“. Čechům se naopak za poslední rok podařilo vyrobit celý seznam obchodních válek (loni to byly brambory, jablka a vepřové, letos cukr a sůl) a podrobně zdokumentovaný světoznámý spor o zeď v Matiční ulici.

Domácí strategie

Při hledání příčiny našeho propadu je nutný pohled zpět. Prvních pět let to vypadalo slibně. Totálně socializované, z předválečných časů ale solidně civilizačně zajištěné Česko získalo pověst bezproblémové země. Politici hýřili sebevědomím a mezi lidem vládla spokojenost. Pak přišla první sprcha v podobě balíčků a poté i úvodní posudek evropských komisařů. Bublina středoevropského premianta sice splaskla, ale Klausova druhá - v té době už ovšem značně rozklížená - vláda doprovodila varovný signál mávnutím ruky a poznámkou o bruselských byrokratech, kteří našim problémům nerozumějí, a nemají tedy právo nás ani peskovat. Od té doby sice Česko na cestě do civilizované Evropy téměř nepokročilo, ministru zahraničí Janu Kavanovi se však alespoň povedlo přesvědčit Brusel o upřímné snaze Zemanova kabinetu vejít do Unie. Obrat nahlas potvrdil i hlavní administrátor rozšíření EU na východ Günter Verheugen. Klausovo poučování vystřídaly Zemanovy sliby. Zvenčí tedy nevypadáme jako odpírači vstupu, ale už „jen“ jako špatní, úkoly neplnící žáci. Byl by zklamán každý, kdo by čekal, že vláda nebo opozice mají pevně stanovenou strategii, pomocí níž nás do Evropy dovedou. Takový program neexistuje. V opoziční smlouvě sice ODS umožnila sociálním demokratům vládnout, obě strany se však přitom ani slůvkem nezavázaly společně prosazovat co nejrychlejší vstup do Unie. Opoziční pakt konzervuje dohodnuté rozdělení moci, pro pevné vřazení do evropských struktur ale smluvní partneři nemají žádnou taktiku. Postoj vlády je trpný, podobný přežívání vojáka v základní službě: plnit si. Dělat, co po nás chtějí, nic víc. A pochopitelně jako menšinová, nezkušená a málo komunikativní vláda nedosahuje ani v tomto minimu žádných zázračných výsledků. Ne že by nedělala vůbec nic. Během posledního roku předložila sněmovně 87 návrhů zákonů, ale jen s malým úspěchem. K prezidentovu podpisu se jich dostalo pouhých devatenáct a jen čtyři normy z celého balíku se vztahovaly k Unii. Výrazně menšinová vláda zkrátka z definice nemůže udělat o mnoho více. Navíc si Zemanův kabinet neumí najít ani pro ty zákony, které vydává za proevropské, širokou podporu mezi poslanci ODS a čtyřkoalice. Lze samozřejmě jmenovat i řadu dílčích patálií. Typickým příkladem je dvojaký přístup k privatizaci. Na jednu stranu se začaly prodávat banky, což oceňuje jak Unie, tak domácí opozice, na druhou stranu se vůbec neprodávají podniky, kde má stát velké podíly. Verbálně proevropská vláda neváhá sepsat protievropský návrh telekomunikačního zákona či energetické politiky. Vládní straně chybí koncept, jak o smyslu vstupu přesvědčit když už ne veřejnost, tak alespoň polovinu vlastních voličů, kteří do Evropy nechtějí. Podle svého volebního programu chce do Evropské unie i ODS. Ta se ale během kosovského konfliktu vytasila s mlžnou ideou „národního státu“, který postavila do protikladu k pyšným bruselským úředníkům. Klausův odpor vůči Unii byl známý již v době, kdy vedl českou vládu, letos ale ještě zesílil. Projevy bruselských špiček o sjednocené Evropě srovnal s „citáty nejprominentnějších nacistických ideologů“. ODS nezná jinou variantu než vstup do Unie, ale svým (mimochodem silně proevropským) voličům tvrdí, že by bylo lepší nejprve dosáhnout odpovídající ekonomické úrovně. Jinak prý republika zbankrotuje. Nepomáhají argumenty okolních států, které chtějí do Unie hned, ani příklad Irska, Řecka či Portugalska, které se rozhodly ke vstupu i přes svou mizernou ekonomiku a vyplatilo se jim to. Občanští demokraté tedy lidem v Čechách malují Evropu jako předpisy spoutanou úřednickou společnost, v níž se rozpustíme jako kostka cukru v kávě. A bude po národu, neřkuli po možnostech stavět si svobodně segregační zdi, jako je ta v Ústí nad Labem, za kterou Klausova strana srdnatě bojuje i v parlamentu. Představě sjednocené a kooperující Evropy je asi nejblíže dnešní čtyřkoalice. I strany v ní sdružené opakují, že do EU chtějí. Na začátku léta přišla Unie svobody s heslem „1000 dní pro Evropu“, které halasně zveřejnila, ale celé měsíce ničím nenaplnila. Až teprve začátkem tohoto měsíce učinila v rámci čtyřkoalice první krok. Strany daly k dispozici svůj pohled na stav příprav České republiky ke vstupu do EU. Zprávě ovšem chybí sebereflexe. Nehodnotí podíl jednotlivých politiků ani stran čtyřkoalice na zdržení našich asociačních procesů, pouze kriticky popisuje konání dnešní vlády. Text byl zveřejněn týden po svatováclavské konferenci, na níž se lidovci, US, ODA a DEU dohodli na hlubší spolupráci. Ale měl přijít mnohem dřív, alespoň v létě, kdy by byl přijat jistě méně konfliktně. Takto byla čtyřka obviněna představiteli smluvní opozice z „žalování do Bruselu“ a komisař Verheugen - po rozhovoru s ministrem zahraničí Janem Kavanem - napomenul zdejší evropské nadšence, aby vstup do EU nezneužívali k vnitropolitickým šarvátkám.

Kdo rozhodne

Díky zprávě hodnotící naši připravenost na vstup do EU se ve zdejších médiích roztrhl pytel s nejrůznějšími citáty výroků Evropské komise a jejích jednotlivých členů. Je to pochopitelné: komise a její úředníci přece zprávu připravili a sepsali. Jenže způsob, jakým o zprávě referuje většina českých novin, nutně znamená jistou mystifikaci čtenářů. Vypadá to totiž tak, že o našem případném „bytí a nebytí“ v Unii budou rozhodovat na základě přesných a objektivních kritérií bruselští úředníci - především „komisař pro rozšíření“ Günther Verheugen či šéf celé komise Romano Prodi. Proto je rozumné upozornit na několik věcí. O rozšiřování Unie se nebude rozhodovat v politickém vakuu, ve „sterilní laboratoři“ bruselských „nezávislých expertů“. Evropská unie je strukturálně, politicky a konstitucionálně nesmírně složitý organismus. Přitom rozložení, nadřazenost a vzájemné vazby jednotlivých mocí a pravomocí nejsou v Unii historicky stabilní, jak je zvykem v zavedených federálních státech, ale po celou dobu existence EU se dynamicky vyvíjejí. Zásadní politický vliv jednotlivých institucí Unie se mění již jen proto, že neustále existují snahy a protisnahy posílit či oslabit vliv jednotlivých složek celého systému. Některé země si přejí silnější Evropský parlament, jiné zase silnější radu ministrů a ještě jiné jsou pro nižší míru federalizace a větší sílu jednotlivých národních vlád či rychlejší rozšiřování Unie. Vývoj vlivu a síly jednotlivých institucí a dynamika tohoto vývoje jsou pro možnost integrace nových kandidátů naprosto zásadní a je třeba o nich něco vědět a bedlivě je sledovat. U Evropské komise je navíc třeba upozornit na to, že jde svým způsobem o těžce zařaditelnou instituci. Není to „evropská vláda“, jak se domnívají mnozí naši vzdělaní představitelé, ale nejde také pouze o byrokratické těleso Unie. Komisaři nemají být politiky, z politiků a líhní politických stran se však bez výjimky rekrutují. Zároveň nejsou komisaři pouhými úředníky, mimo jiné proto, že mnozí z nich (a komisař „zodpovědný za rozšíření“ je typickým příkladem) jsou také svého druhu diplomaty a mají to v popisu práce. Komise je tedy zkrátka mezi správními institucemi dosud nepojmenovanou novinkou. Rada ministrů EU, nejmocnější orgán EU, rovněž není klasickou federální vládou, protože jí pro změnu schází výkonný aparát (a dokonce i stálé sídlo). Termín komisař „zodpovědný za rozšíření“ je zavádějící, pokud se nejedná rovnou o protimluv. Verheugen může být zodpovědný za vyhodnocování posudků či za dozor nad naplňováním kritérií, za případné rozšíření Unie je ale zodpovědný tak sotva na nějakém padesátém místě, a to ještě určitě ne v politickém smyslu slova. Mnohem větší díl takové zodpovědnosti leží na radě ministrů a pak na národních vládách a parlamentech. Každý šéf silnější politické strany v jednotlivé západoevropské zemi bude mít na konečné rozhodnutí o rozšiřování EU neporovnatelně větší vliv než jakýkoli komisař. Zřejmé je také to, že mnohem silnější než komise budou i silné zájmové skupiny: sdružení zaměstnavatelů, odboráři, svazy průmyslu, zemědělská lobby, vývozci, silné finanční skupiny a celé desítky dalších lobbistů.

Pořadníky, národní zájmy a vlivové skupiny

Ostrá kritika připravenosti České republiky na vstup do Unie je naprosto oprávněná a pochopitelná. To je ale pouze jedna stránka mince. Kritéria, která mají splnit jednotlivé přidružené země, jsou stanovena jednoznačně a Unie tvrdí, že jsou neměnná. Ale pozor: jejich „neměnnost“ nemá ústavní povahu a může být politickým vývojem změněna či překonána. Nedělejme si také iluze o tom, že jednotlivé posudky jsou výhradním produktem nějakého nadstranického pracovního úsilí posuzovatelů. Není pochyb o tom, že tzv. experti a úředníci, kteří posudky psali, museli především kuloárně vyjednávat s politiky z národních vlád a parlamentů, s radou ministrů i s evropskými poslanci ve Štrasburku. Při pokusech o objektivitu se nutně muselo tu přidat, tu ubrat. Někde se kritika trochu přežene, aby vystrašení poškoláci-kandidáti na sobě začali pracovat, jinde se naopak zmírní, aby nevyvolala protievropské nálady či politickou nestabilitu. Všechny tyto vlivy jsou čistá politika. Na podobné věci také upozorňuje v prvním říjnovém čísle britský The Economist. V souvislosti s krizí v Kosovu politické orgány EU (rada ministrů a Evropský parlament, nikoli tedy komise, která politické vize rozpracovávat nesmí, ale bude z nich muset vycházet) směřují k tomu, že rozšíření Evropské unie bude více akcentovat strategické zájmy, a to jak Unie, tak jejích jednotlivých členů. Dvě vlny budou rozdrobeny v množství vln. Británie a Francie například podle Economistu ostře požadují, aby se o něco kupředu dostaly Bulharsko a Rumunsko (země, které v kritériích nejvíce zaostávají), protože se během krize v Kosovu chovaly statečně a loajálně vůči NATO a západní Evropě. Stále více hlasů požaduje podle Economistu popostrčení Slovenska „dopředu“, protože má mladou, prozápadní, ale křehkou vládu, která potřebuje podporu a vzpruhu zvenčí. Fakt, že se v EU bude o rozšíření rozhodovat více geopoliticky a strategicky než dosud, nesmí být ovšem tolik „vidět“, protože kandidátům je třeba tvrdit, že se rozhoduje podle objektivních kritérií, aby nezlenivěli v pilné přípravě na členství.

Nedá se nad tím mávnout rukou,

říká John Palmer, ředitel Centra pro evropskou politiku v Bruselu

Evropská unie by měla být podle zprávy připravena na rozšíření od roku 2002. Dá se podle vás na toto datum spolehnout?

Jsou to zatím jen odhady a deklarace, nic oficiálního nebylo řečeno. Podle mého názoru bude první skupina, v níž bude pravděpodobně Malta a Maďarsko, přijata někdy v roce 2003, spíše 2004. Schvalovací procedura se může protáhnout, než se vyjádří všechny státy patnáctky.

Maďarsko je už dlouho označováno za favorita. Existuje cosi jako „maďarská cesta“? A jak by ji mohly ostatní státy následovat?

Rady pro Českou republiku jsou poměrně jednoduché a vesměs jsou obsaženy ve zprávě: restrukturalizace průmyslu, zlepšení života Romů, vzdělávání soudců a státních úředníků v evropském právu. . . Je toho celá řada. Nevím, jestli existuje něco jako snadný maďarský recept, který stačí napodobit a bude to. Ale pověst Maďarska je skutečně velmi dobrá a myslím, že se o ni zasloužila především tamní státní správa, která si rychle osvojuje evropské principy. I jeho pokrok, o němž zpráva mluví, je ovšem relativní. Vše se rychle mění. Podívejte se, kde bylo před rokem Slovensko nebo Lotyšsko a jaký kus cesty od té doby urazily. Všichni mají příležitost.

Řecko se stalo členem EU i navzdory nepříznivému posudku Evropské komise, protože si jeho přijetí z politických důvodů přály členské státy. Na to spoléhají i někteří místní politici. Co si o tom myslíte?

Jistěže rozhodnutí o přijetí nakonec dělají politici, a nikoli komisaři. Ale berte také v úvahu, že tato komise má slušnou autoritu. Jestliže některé zemi vytýká neplnění slibů nebo neschopnost tamních úřadů pracovat s evropským právem, nedá se nad tím mávnout rukou.

Zaznamenal jste zprávu o zdi mezi Romy a bílými v jednom severočeském městě?

Samozřejmě. Víte, evropská veřejnost má sama problémy s menšinami, ať už to jsou Baskové, nebo katolíci v Severním Irsku, a je proto na tyto věci citlivá i u kandidátských zemí.

O některých kandidátských zemích se říká, že mají svého „advokáta“ - v případě Pobaltí to je Finsko a částečně třeba i Švédsko. Jakého advokáta má Česká republika?

Nevím, jestli je to tak jednoduché. Seveřané se určitě snaží Pobaltí pomoci, ale to neznamená, že by snad přimhuřovali oko nad situací tamní ruské menšiny. Češi mají jistě přátele po celé Evropské unii, všichni obdivují vašeho prezidenta. Ale nedá se podle mne mluvit o advokátovi. Nikdo ovšem není ani ve vyložené opozici.

A co Haider? Jak se podle vás změnila situace pro Středoevropany po výsledku rakouských voleb?

Jejich výsledky znepokojily celou Unii. Byl bych však spíš optimista, všichni dali jasně najevo, že haiderovskou politiku akceptovat nehodlají.