V roce 1989 obcházelo Evropou strašidlo konce komunismu. Obyvatelé střední a východní Evropy překonávali bariéru vlastní nevíry a strachu a stále hlasitěji říkali „ne“ systému, který v dosud nevídaném rozsahu přinesl teror a bídu, lež a zkázu, ztrátu národní identity a znásilňování lidského svědomí. Po deseti letech stojí za to ještě jednou probrat události před pádem berlínské zdi, zvláště ty, které se odehrály nejblíž československých hranic. Tím spíše, že mají dodnes silný vliv na to, co se děje u našich sousedů. Vysvětlují také leccos, co prožíváme v těchto dnech.
Ještě tady?
Od počátku roku 1989 působí v pobaltských zemích, které tehdy ještě patřily k SSSR, legálně tzv. lidové fronty. Především organizací mnohatisícových demonstrací se domáhají zrušení tajného protokolu paktu Ribbentrop - Molotov (1939), tedy nezávislosti. Pod hesly boje proti bourání tisíců vesnic v Sedmihradsku (vymyšleno Nicolae Ceausescem coby součást plánu, jak „modernizovat“ zemi) se aktivizuje antikomunistická opozice v Rumunsku. V Bulharsku hraje podobnou roli odpor proti nucené asimilaci tamních Turků. V Rusku znamená glasnosť už také svobodnou kritiku současné moci a neutěšených poměrů, které kvůli ní v zemi panují, což poměrně rozsáhle ovlivňuje výsledky březnových voleb do Nejvyššího sovětu. Kandidáti, kteří nejsou ze stranického aparátu, vítězí v plné čtvrtině volebních obvodů. Akce za odstranění ústavního paragrafu o vedoucí úloze komunistické strany, kterou o několik měsíců později iniciují, pro ně končí poměrně čestnou porážkou - 839 hlasů „pro“, 1138 „proti“.Na Ukrajině jsou dále s pomocí policie a úřední šikany pronásledováni řeckokatoličtí duchovní, kteří počínaje srpnem 1987 začali vystupovat z ilegality. Na druhé straně se ale i zde rozvíjí činnost sdružení a hnutí za nezávislost: 17. září, u příležitosti padesátého výročí útoku SSSR na Polsko, slaveného do té doby jako Den sjednocení Ukrajiny, se 50 tisíc osob v Kyjevě a další tisíce v menších městech na legálních demonstracích domáhají „ukončení ruské okupace“.Pokud jde o východní Německo, již v březnu se strhne na lipském mezinárodním výstavišti rozsáhlá pěstní bitka mezi policií a občany, kterým úřady předtím odmítly povolit emigraci. To je teprve jaro. V létě a na podzim se téměř čtvrt milionu hlavně mladých Němců vydává na pouť směrem k západoněmeckým konzulátům v sousedních zemích, zatímco ostatní jejich vrstevníci se na ulicích demonstrativně zdraví „Noch hier?“ (Ještě tady?) Jeden z hlavních mozků východoněmecké dělnické strany Otto Reinhold otevřeně přiznává, že základy NDR jsou čistě ideologické. „Jaký smysl by měla existence kapitalistické NDR vedle kapitalistické NSR?“ ptá se. "Samozřejmě žádný."Antikomunistickým změnám roku 1989 však udávají tón především Maďarsko a Polsko.
Budapešť: nejlevnější řešení
Počátek roku přivítal v Maďarsku téměř tucet legálně působících nekomunistických politických stran spolu s takřka stovkou dalších občanských organizací. Necenzurované publikace jsou ve volném prodeji, a to včetně cizojazyčných, jak dokládá stánek s českou a slovenskou exilovou literaturou na budapešťském nádraží Nyugati. V únoru premiér Miklós Németh v souladu s požadavky opozice doporučuje neutralitu Maďarska a do vlastních řad adresuje výrok, že „v příštích demokratických volbách komunisté nemusí zvítězit, naopak musí počítat s prohrou“. 15. března, v den výročí liberální revoluce z roku 1848, která je opět státním svátkem, se přes 100 tisíc osob pochodujících Budapeští domáhá nejen urychlení demokratických změn v zemi, ale také propuštění Václava Havla, vězněného v Československu za „organizaci nelegálních demonstrací a narušování veřejného pořádku“. Návrh nové ústavy, připravený v té době v parlamentu, sice nadále Maďarsko definuje jako socialistický stát, předpokládá však současně demokratickou soutěž politických stran bez výsad pro komunisty.V květnu zahajují Maďaři demontáž své části železné opony. CNN vysílá do světa v přímém přenosu obrazy řadových maďarských vojáků, jak běhají po zoraném poli s kleštěmi v rukou, a především slova plukovníka Balázse Novakiho, který celou akci řídil: „Měli jsme tři možnosti. Opravit staré a zrezivělé bariéry, což stojí hodně. Úplně je renovovat, což je ještě dražší. Anebo změnit politický systém.“ Osud hraničního ostnatého drátu sdílejí i rudé hvězdy, které se dosud skvěly na veřejných místech, a také Leninovy pomníky.Maďarské léto probíhá ve znamení státního pohřbu hrdinů protisovětské revolty z roku 1956, následovaného vládním slibem finančních náhrad obětem represí z let 1945–53 a zahájením privatizace tisku, kterou symbolizuje převzetí ústředního komunistického deníku Népszabadság Bertelsmannovým koncernem.V říjnu proklamuje parlament vznik Maďarské republiky a komunistická strana se transformuje v socialistickou. Termín demokratických parlamentních voleb je určen na březen následujícího roku.
Varšava: konec studené války
Neméně horečné změny probíhají také v Polsku, které už od počátku osmdesátých let trpí studenou občanskou válkou. Na lednovém plénu komunistické strany dochází k politickému klání: většina soudruhů chce pokračovat v represích vůči Solidaritě, ale velení policie a armády v čele s generálem Jaruzelským říká „dost“. O dva týdny později deník Trybuna Ludu stejně velkým titulkem, jakým se vítá konec války (zabírá polovinu první stránky), triumfálně zvěstuje: „Setkání s velkou šancí na dohody mezi Poláky začalo ve Varšavě ve 14.23.“ Právě tehdy odstartoval Kulatý stůl, dvouměsíční rozhovory vůdců dosud tvrdě stíhané Solidarity s komunisty o tom, jak přerozdělit moc v zemi. Výsledek debaty z 5. dubna Solidaritu legalizoval. Bude moci působit jako odborová i politická síla, bude jí umožněn přístup k médiím. Za to dostane komunistická strana se svými satelity v nejbližších parlamentních volbách předem přiznanou většinu (65 %) v Sejmu a generál Jaruzelski získá nově ustavenou funkci prezidenta.Po červnových volbách do parlamentu, které Solidarita drtivě vyhrála, vzniká vláda velké koalice, v jejímž čele stanul Tadeusz Mazowiecki, dlouholetý poradce Lecha Walesy. Ten paradoxně vyhlásil za principy své politiky opačné teze než vláda komunistických reformátorů premiéra Németha: členství ve Varšavské smlouvě - ano, socialismus - ne.
Pravda o Závodu míru
Kromě kroků rozšiřujících občanskou svobodu a identitu byl rok 1989 ve všech zemích střední a východní Evropy také vrcholem urputných diskusí, opětného odhalování vlastní identity, překonávání propagandistických mýtů. Středem zájmů byla především publikace nezkreslených dějin poslední doby, tedy skutečné historie 2. světové války, kulis převzetí moci komunisty, rozsahu a bezohlednosti prostředků, jakých používali k jejímu zachování, atd. Nové příběhy obvykle líčily utrpení občanů pod nelidským režimem. Poláci si připomínali katyňský masakr polských důstojníků, masové deportace krajanů na Sibiř na počátku a na konci války, krvavé zúčtování komunistů s nejdůležitější organizací polských vlastenců Armia Krajowa. Němci znovu poslouchali podobně tragické osudy svých vojáků, kteří se dostali do zajetí na východní frontě, poslouchali o vyhnání, pacifikaci svých vesnic a měst Rudou armádou. Maďaři zaměřovali svou pozornost především na „zapomenuté“ krajany v Sedmihradsku a na Ukrajině, připomínali si zločiny páchané komunisty v domácích gulazích v letech 1945–53.Vedle toho se mohli i obyčejní lidé vyrovnat s každodenním stresem posledních let socialismu. Vyprávění zněla často hodně komicky, jako třeba vyznání bývalých polských hvězd Závodu míru pro deník Gazeta Wyborcza. Sportovci svorně tvrdili, že cyklistická soutěž se měla správně jmenovat Závod války. „Nebylo etapy, abychom se nemuseli bít s reprezentanty SSSR,“ přiznal otevřeně mnohonásobný vítěz závodů Szurkowski a jeho kolega doplňuje poznámku o květnových závodech mezi „bratrskými“ týmy Sovětského svazu, Německé demokratické republiky, Československa a Polska následujícím popisem: „Většinou to bylo tak. Čechoslováci byli na straně Rusů. Dokázali vylít na silnici olej na místě, které znali jen oni a Rusové. My s Němci jsme tvořili druhou neformální skupinu. Například na 30. závodě míru měl před poslední etapou do Prahy náš Mytnik nad Jiřím Škodou náskok pouze 23 vteřin. Nebýt Němců, tak jsme ho před Čechy neuhájili - ti mohli vyplivnout duši, jen aby ho srazili do příkopu.“
Západ: to skončí špatně
Neméně vděčným tématem roku 1989 byly úvahy, co se vlastně děje. Výsledky nebyly úplně jednoznačné. Způsobil to už převažující postoj znalců ze západních demokracií, kteří se na změny dívali s velkou rezervou. Například podle názoru známého sovětologa Alaina Besancona měly změny ve střední a východní Evropě probíhat podle scénáře připraveného KGB. Hlavním důkazem se stala kniha bývalého ruského rezidenta v Helsinkách Anatolije Golicina. Už v roce 1981, po svém útěku do USA, v ní popisuje domnělý plán sovětských zvláštních služeb, jehož podstatou bylo vzbudit dojem, že do zemí na východ od Labe se vrací demokracie. Jediným účelem přitom bylo, aby se Američané stáhli z Evropy.Skepticky se k pokusům střední a východní Evropy o nezávislost stavěl také Henry Kissinger. Místo radosti z otevření šancí pro mírové sjednocení kontinentu zachmuřeně varoval, že Evropa jako celek ztratí stabilitu. Možnost přátelské spolupráce mezi Polskem a Německem hodnotil krátce: „absurdita“.Velmi opatrný byl také proslulý Zbigniew Brzezinski. Jeho dlouhý článek publikovaný v odborném časopise „Problems of Communism“ připouštěl, že se v Polsku a v Maďarsku stabilizují demokratičtější poměry, ihned však dodával, že nepůjde o formu „přechodu na Západ“. V témže článku také Brzezinski polemizoval s tezí, že sovětská vojenská intervence je málo pravděpodobná, a tvrdil, „že z mnoha důvodů takováto intervence pravděpodobná je“. Zato pro případ, že by se tak přece jen nestalo, varoval, že „rozšíření názoru, že sovětská intervence není pravděpodobná, posiluje možnost revoluční exploze“. Sám tuto hrozbu nazval „zneklidňujícím paradoxem současné situace“.Mrazivá otázka, zda „dvě desetiletí po pražském jaru nastane varšavské léto“, s podtextem hrozby ozbrojené intervence z Východu (vznik Mazowieckého vlády tak komentoval mnichovský list „Süddeutsche Zeitung“) zaměstnávala i mnohé Poláky. Navzdory smířlivému konstatování generála Jaruzelského, vyřčenému s velkou dávkou upřímnosti v hlase, že „Solidarita nedocenila naši sílu v roce 1981, tak jako my jsme po roce 1981 zase nedocenili ji“, byly velmi živé obavy z případné protiofenzivy komunistů. Poláci si také s trpkým zklamáním uvědomili, že jejich země není pro Evropu až takovou atrakcí, jak se jim samotným dosud zdálo. Jinými slovy, že Polsko je v očích svých obyvatel země západní, latinská, západní Evropa je ale vidí jako zemi zaostalou, slovanskou, východní. Tématem mnoha černých vizí byla rovněž katastrofa, která v roce 1989 zasáhla polské hospodářství: inflace překročila 6000 %, průměrné čisté mzdy klesly na 25 USD (dnes činí 400 USD), zahraniční dluh přesáhl 40 miliard USD při ročním vývozu sotva 10 miliard USD.Četné pochybnosti o dalším vývoji událostí provázely také Maďary. Ti především zdůrazňovali, že cesta Maďarska od diktatury připomíná jen zdánlivě úspěšnou cestu Španělska. Tam ji léta připravoval sám diktátor, v Maďarsku je tak či onak na diktatuře vymáhána. Krom toho sužovala mnohé otázka, kterou formuloval jeden z vůdců Svazu svobodných demokratů Gáspár Miklós Tamás: „Jakou demokracii lze poslepovat z bolševického materiálu?“
Praha: mezi pivem a pendrekem
Pochybnosti o úspěchu středoevropské cesty k demokracii posiloval v Polsku a v Maďarsku také příklad souseda, který tyto země odděloval, tedy Československa. A to i přes optimistická hesla, která vůdcové československé opozice adresovali veřejnému mínění v cizině. „Dubček byl dobrým člověkem, ale špatným politikem, Husák naopak, Jakeš je nula, toho se nikdo nebojí,“ řekl už počátkem roku Jan Urban. „Srpen u nás bude horký, uvidíte,“ sliboval Václav Havel. „To už není běh, to je sprint z komunismu,“ dodával Jiří Dienstbier. Jenže k politickému zlomu nad Vltavou stále nedocházelo. Zato například varšavský necenzurovaný „Przeglad Wiadomosci Agencyjnych“, který fungoval jako nezávislý informační servis Solidarity, s viditelným překvapením popisoval zvláštní skutečnosti. V lednu Polák Krzysztof Karwat bránil na pražském Václavském náměstí ženu, kterou bil esenbák pendrekem: „Policistovi to vrátil pěstí do tváře tak nešťastně, že mu praskla čelist.“ Dostal se za to do vězení a stěžuje si na jediné - na spoluvězně, kteří „Poláky vůbec nemají v lásce“. Jiná zpráva o půl roku později: „Manifestace, která proběhla 21. srpna v polském Těšíně u hraniční závory pod heslem Nikdy více bratrskou pomoc, nevyvolala žádná přátelská gesta ze strany kolemjdoucích Čechů.“ V říjnu si agentura povšimla, jak funguje v Československu sociální smír: „Muži přicházející po práci do klasické české hospody pijí pět, někdy deset půllitrů. Neobtěžují, neblekotají, nechtějí se prát. Mírumilovně se usmívají, moc nemluví. Na politické otázky však odpovídají hrubě: A co, je u vás hlad?“ V listopadu zpravodajové zaznamenali nevelkou brutalitu pouličních střetů: „Čeští demonstranti nepoužívají žádné láhve s benzinem ani petardy. Policie je civilizovaná. Bije pendreky, ale zadržené odváží antony bez dalšího bití a ponižování, jak to bylo zvykem u nás.“
Hledání nových cest
Při hledání nových cest do budoucnosti objevila veřejná diskuse i jiná témata než kritiku diktatury a snahu obnovit běžnou zastupitelskou demokracii. Renesance pojmů „modernizace“ či „pokrok“, tak charakteristických pro levicové ideologie, má své kořeny právě v diskusích roku 1989, ačkoli tato slova sama o sobě nic neznamenají. Naše západní civilizace je totiž ze své podstaty orientována na pokrok, protože křesťanství věří, že svět má počátek a konec. Zatímco východní čas je kruhový, časová osa Západu jako by byla vystřelena z luku, který míří na cíl.„Modernizace“ a „pokrok“ udělaly závratnou kariéru. Adam Michnik ve svých četných článcích a veřejných vystoupeních například tvrdil, že dnes už není třeba dělit politické síly na „levici“ a „pravici“: je to druhotné, ba přímo matoucí. Primární, alespoň v případě střední Evropy, je dělení na síly, které své země chtějí modernizovat, a na ty, které tento proces brzdí. Z téhož důvodu přední maďarský esejista György Konrád zase tvrdil, že nad komunismem nelze vyřknout spravedlivý soud, aniž by se přihlédlo k tomu, že působil jako síla podporující modernizaci středoevropských společností. Německý spisovatel Günter Grass s tím souhlasil a navíc v „modernizaci“ a „pokroku“ spatřoval i určitou zázračnou zbraň proti bídě, nacionalismu, militaristickému dědictví pruských junkerů atd.Podobně jako slova „modernizace“ a „pokrok“ se originálních výkladů dočkala i samotná „demokracie“. Mezi levicovými i pravicovými politiky se totiž našli lidé, kteří ji odmítali chápat jako systém, v němž mohou veřejně působit všichni občané a který také zaručuje, že všechny jejich návrhy budou vyslechnuty. Místo toho se pokoušeli tvrdit, že pouze počet získaných hlasů hodnotí kvalitu myšlenek, se kterými lidé vstupují do veřejné diskuse. Princip „mám pravdu, protože mám větší společenský mandát“, resp. „etické je to, co se líbí většině“ (slovy liberálního myslitele Jeremyho Benthama) později více či méně zablokoval politický život řady středoevropských zemí. Řada parlamentů totiž nerozdělovala funkce mezi představitele vládních stran a opozice, ale vítěz bral všechno.
Mýtus národní dokonalosti
Rok 1989 také rychle rozšířil mýty o neobyčejnosti vlastní společnosti. Dobrým příkladem je případ občana východního Berlína Gerharda Plasche, který se den po pádu berlínské zdi vydal do knihovny, v níž si před 28 lety půjčil dvě knihy, jež už později nemohl vrátit kvůli vztyčené „antifašistické hrázi“. Když se pan Plasche, mezitím důchodce, objevil v knihovně, našli jeho kartu, přijali knihy a vyměřili mu trest za nadměrně dlouhou výpůjčku: 5100 marek - samozřejmě západních. Ordnung muss sein (pořádek musí být), komentoval prý celou záležitost pan Plasche a téměř veškerý východoněmecký tisk v tom okamžitě spatřoval kromobyčejnou životnost „starých dobrých“ rysů německé národní povahy.Nesčetné události, jež měly podpořit přesvědčení o mimořádné intelektuální úrovni či o smyslu pro inovaci, dodával v té době také maďarský či polský tisk. Mlčky se přitom pomíjela skutečnost, že vysoké vzdělání vlastního národa je pouze relativní a jeho schopnost „se vším si poradit“ většinou prozrazuje sklony k přizpůsobivosti. A že schopnost se vším se nějak vtipně vypořádat nemůže být novým základem společenského života, ale právě naopak. Přizpůsobiví jedinci a skupiny se orientují výhradně na uspokojení svých vlastních potřeb, což může celku vážně uškodit.
„Pravdy se nelze dobrat”
Naopak téměř zcela chyběla hlubší odpověď na otázku, co pro každou ze středoevropských zemí znamenal komunismus. Je pravda, že komunisté, dokud byli u moci, lhali tak, že někdy bylo obtížné pochopit nejen to, v čem komunismus spočívá, ale i to, zda komunisté vůbec kdy komunisty byli. A přece existovali, už jen z toho důvodu, že existoval komunistický systém, nejkrvavější diktatura v celých dějinách lidstva. A středoevropské národy nebyly pouze jeho obětí, každý svým dílem přispíval k jeho světové expanzi.Výsledkem debaty se stala snaha uhýbat před publikací nejtemnějších stránek národní minulosti, která způsobila dalekosáhlé zpochybnění tradičních evropských hodnot. Říkalo se třeba, že „pravdy se nelze dobrat“, „spravedlnost je věcí konvence“ atd. Politické důsledky nedávno na stránkách měsíčníku Proglas lapidárně formuloval Timothy Garton Ash: uhýbáním před minulostí „se nový režim nejvíce kompromitoval v očích těch, kdo měli být jeho největšími stoupenci“.Nic s tím už ale neuděláme, rok 1989 byl totiž takový. Byl to rok, který zlomil komunistickou diktaturu, ale jako cestu z ní vytyčil svéráznou směs smíru a vygumování nepříjemných vzpomínek.
To už bylo nad mé síly,
vzpomíná Stanislav Devátý alias Miroslaw Kalita
Co se vám nejdříve vybaví při vzpomínce na rok 1989?
Opakovaná vazba. Hladovky, které jsem držel, abych se z ní dostal. Demonstrace. Skvělý pocit, který provázel petici Několik vět, že se pořád další a další lidé přestávají bát, říkají režimu své „dost“.
Byl jste to ale vy, kdo jako první nejenže řekl „dost“, ale také zavrhl československý komunistický režim jako celek a odešel do ilegality. Co vás k tomu tenkrát přimělo?
Příčinou byly jednoduše obavy, že vydržet další hladovku je už nad mé fyzické možnosti. Ovšem neprotestovat nijak proti dalšímu uvěznění za tzv. pobuřování, které mi v srpnu toho roku chystal brněnský soud, to také nepřicházelo v úvahu, to už bych nevydržel psychicky.
Vy jste ale nejen přešel do ilegality, současně jste se uchýlil do exilu, do Polska. Proč?
Logickým následkem odchodu do ilegality je hledání nějakého místa, kde se lze skrýt.
V Československu takové místo nebylo?
Dalo se čekat, že mě budou dost intenzivně hledat. Proto jsem zvažoval různé varianty. Přátelé z katolických kruhů mi například navrhovali, že bych se mohl schovat v jednom klášteře u Zlína. Je zajímavé, že StB mě po útěku nejdřív hledala právě tam. Polsko, kde jsem měl plno přátel z Polsko-české Solidarity, se mi z toho hlediska zdálo mnohem bezpečnější. Záměrně užívám slova „zdálo“. Jak se totiž později ukázalo, „díky pomoci našich polských přátel“ - jak praví tehdejší šifra adresovaná Alojzu Lorencovi - mě StB lokalizovala i tam. Jiná věc je, že mí polští přátelé naštěstí měli také nějaké své informace, takže pro mě po jisté době zorganizovali přechod do jiného konspirativního bytu, a to dokonce dvakrát.
V Polsku se vám líbilo?
Bylo to skvělé. Když jsme překročili hranici a ujeli první tři čtyři kilometry, narazili jsme samozřejmě na policejní patrolu. Mé polské přátele ovšem ani nenapadlo zastavit. Šlápli na plyn, a když se nám po průjezdu několika městečky podařilo získat dostatečný náskok, vyhodili mě někde v lese s tím, že se pro mě o půlnoci vrátí. Později mě ubytovali ve Vratislavi, přikázali mi, ať si nechám narůst plnovous, a vyrobili mi „doklad o ztrátě občanského průkazu“ na jméno Miroslaw Kalita. Z konspiračního bytu jsem poprvé vyšel po třech týdnech, mezitím jsem se učil polsky a překládal různé texty spojené s Přehlídkou československé nezávislé kultury, která ve Vratislavi proběhla počátkem listopadu. Poláci tenkrát prožívali euforii, že Solidarita se u Kulatého stolu dostala k moci. Události v tehdejším Československu sledovali velmi pozorně a jednoznačně je těšilo, že u nás komunismus nakonec konečně padl.
Když jste opouštěl Československo, ptal jste se sám sebe, na jak dlouho to bude?
Ne, vůbec ne. I když uvnitř jsem nějak věřil, alespoň podvědomě jsem chtěl věřit, že to nebude nadlouho. Pamatuju se, že jsem při loučení s přáteli, když jsme se všichni smutně objímali, řekl: „V klidu, nic se neděje. Za dva měsíce je konec, a hotovo.“ Vyšlo to přesně na den, protože hranici jsem překračoval 17. září. Ovšem myslel jsem to tenkrát jenom s takovou uměleckou nadsázkou.
