V posledním měření obliby politických stran, které zveřejnila agentura STEM, se komunisté dotáhli až na nejsilnější ODS. Vybrala by si je shodně zhruba pětina dotázaných. Ostatní firmy měřící voličské preference plíživý nástup rudých potvrzují. Předpoklad z roku 1990, že je minulému režimu definitivně odzvoněno a že jeho zastánci pomalu vymřou, byl naivní. Komunismus je v této společnosti hluboko zažraný a musíme se mu učit vzdorovat.
Milion sedm set tisíc pohřešovaných
Hned po 17. listopadu 1989, na samém počátku nové éry české historie, mělo být podezřelé, že komunisté zmizeli. Najednou se k nim skoro nikdo nehlásil, ačkoliv jich ještě před týdnem, ještě včera bylo milion sedm set tisíc. Zato se objevilo minimálně stejné množství skalních odpůrců hroutícího se režimu, disidentů. Proti totalitě, zdálo se najednou, byl u nás skoro každý. Jenomže nebyl. Československo bylo naopak vyhlášené tím, jak málo bolševikům vzdorovalo, jak rychle tu lidé ohnuli hřbety a přizpůsobili se. Po roce 1989 mnozí téhle své schopnosti - přizpůsobit se - hbitě využili. Přes noc se stali zastánci změny. No ano, byli jsme ve straně, říkali, ale každému přece muselo být jasné, že vlastně žádní komunisté nejsme. My jsme jen chtěli dělat, co nás baví, vrtat zuby, studovat v cizině nebo hrát divadlo. Ale uvnitř jsme samozřejmě byli proti.Někde mezi bezmála dvěma miliony zmizelých členů KSČ je možné hledat příčinu dnešní dvacetiprocentní podpory komunistů. Političtí komentátoři však nástup komunistů přičítají spíše chybám, které jednu za druhou sekají všechny demokratické strany. Podle tohoto vysvětlení česká pravice dokázala, že neumí vládnout. Nedotáhla do konce transformaci, rozhádala se a rozpadla. Korunou pravicových chyb je pak opoziční smlouva. Další příčinu nástupu komunistů vidí komentátoři ve zklamání z levicové vlády sociálních demokratů. I oni selhali, nedokázali pořádně rozjet ani akci čisté ruce, která měla odhalit minulá svinstva. Jaké jsou ale tohle všechno argumenty pro společenský příklon k totalitní straně? Copak jsou komunisté nějakou zárukou čistoty, copak oni tu během své diktatury vládli dobře? Vždyť komunistické vlády byly nekonečně horší: nejenže zničily, na co sáhly, ale navíc ze svobodné země udělaly sovětského otroka. Co se vlastně stalo, že se lidé necelých deset let po převratu nestydí v průzkumech ke komunistům hlásit? Novou legitimitu jim poskytli politici. Někteří sociální demokraté už léta nepokrytě hovoří o tom, že minulý režim byl lepší (Stanislav Gross), zatímco dnes žijeme ve spálené zemi (Miloš Zeman). Ale nejde jen o ČSSD. Všechny demokratické strany se na radnicích s komunisty zapletly, přijaly je jako legitimní sílu, jako partnery, a zapomněly na jejich strašlivou minulost. Proto má dnes KSČM 380 starostů. Jedině na Hrad nejsou komunisté zváni. Tam stále ještě představují opak demokracie. Jinde už je berou. Takže už není důvod, proč by bolševici nezvedali svých skoro dva miliony hlav.
Narozeni pro svobodu
Všechna ta nepříjemná odhalení posledních let, skandály, v nichž se demokratické strany potácejí, přece normálního člověka nemohou vést k tomu, že dá hlas komunistům! Českých dvacet procent se nedá vysvětlovat jako varovně zdvižený prst voliče či jako trucovitost nespokojených, ale jedině jako zvrhlost a fatální omyl ve vnímání změny, která nás na konci roku 1989 potkala. Demokracie prostě není dokonalý systém, v němž se o lid starají bezchybní jedinci. Mnohem spíš je neustálým bojem o svobodu, o její maximální míru. Je správné pohoršovat se nad tím, že třeba ODS, strana, která byla původně hlavním motorem transformace, už po pár letech zneužila své síly a nestyděla se okrádat stát na daních. Stejně děsné je zjištění, že současný premiér chtěl za peníze rozdávat státní posty podvodníkům a hledal cesty, jak nakoupit kompromitující materiály na své politické odpůrce. Rozdíl oproti minulosti je v tom, že netrvá dlouho a svobodný tisk tyhle věci zveřejní, takže se už nedají opakovat. Copak bychom se za komunistů o něčem podobném dozvěděli? Byl snad Milouš Jakeš lepší než Václav Klaus? Rychle jsme z paměti vygumovali tu nekonečnou totalitní ubohost.Fatální chyba byla vyhnout se po listopadu vlastní minulosti. Je jasné, že ony necelé dva miliony exkomunistů a další miliony lidí přežívajících v šedé zóně neměly nejmenší touhu obnažit uplynulých čtyřicet let. Ale právě lhostejné mlčení o pravé podobě českého komunismu dnes dovoluje mnohým, aby se k němu znovu vraceli. Bylo by těžší hlásit se k Miroslavu Grebeníčkovi, kdyby se jasně řeklo: volíte koncentráky, vraždy, procesy, okrádání a ohlupování lidí. Vědomě volíte zločince. Vždyť takhle - i když jste před tím zavírali oči - vypadal minulý režim. Výsledek zamlčování pravdy o minulosti je krutý: už jen 44 % lidí si myslí, že svoboda je lepší než otroctví. A pětina by zvedla ruku rovnou pro zločince. Potom je i vysílání třiceti dílů seriálu, který propaguje estébáky, normální. Novodobí politici neřekli, co opouštíme a kam jdeme. Že jsme se v pracovním táboře za železnou oponou naučili lhát, podvádět, zakrývat své přesvědčení, že jsme se hlavně báli a žili ve tmě. Když se po listopadu 1989 najednou rozsvítilo, netyčí se u nás žádné krásné postavy zářící jasem. Co vidíme, jsou zkřivené páteře a nejisté, šedé tváře. Máme ale štěstí: dostali jsme šanci uzdravit se. Pokud chceme, pokud k tomu sami v sobě najdeme dostatek vůle. A i když budeme po zdraví toužit, stejně si počkáme možná jednu dvě generace, než se svoboda stane naší krví, bez níž bychom nežili.Skutečnost, že se tady po deseti letech demokracie líbí už jen necelé polovině lidí a většině se naopak stýská po tom temném, nezdravém světě, je alarmující. Svoboda není levné zboží. Pokud o ni tato společnost nebude mít zájem, tak tu nikdy nebude.
