V historii české společnosti existuje několik zlomových momentů, kdy po vlně mohutného národního vzepětí dochází velmi rychle k vystřízlivění. Zatímco okamžiky euforie rozezvučely v českém člověku nejušlechtilejší struny, následná kocovina znamenala přehlídku jeho nejhorších vlastností. V tomto směru je současná „blbá nálada“ sice jen nezávazným tanečkem, ale pohled do vlastní minulosti ukazuje, jak se nespokojené hopsání může při vydatném přísunu paliva poměrně rychle změnit v pekelný tanec.Nemusíme chodit daleko, přímo učebnicovým příkladem nám mohou být události před šedesáti lety. Důvodem deprese byl tehdy pád ideálů, o které se společnost po celou řadu let opírala a které se zdály neotřesitelné. A řekněme to přímo: těmito ideály byly z velké části iluze o nás samých. Stejně jako jsme se po listopadové revoluci považovali za nejtalentovanějšího žáčka z „rodiny“ bývalých sovětských satelitů, což nás jakoby opravňovalo přehlížet varovné signály (nepořádek na kapitálovém trhu, nedotažená transformace, nefungující trh s byty, rasismus apod.), tak jsme se i po vzniku samostatného Československa v roce 1918 cítili hýčkanými dětmi západních velmocí. Díky rychlému rozvoji liberálně-demokratického systému nás západní mocnosti celkem oprávněně považovaly za vzor pro ostatní nově vzniklé středoevropské státy, což ještě zesílilo ve 30. letech po nástupu autoritativních režimů v okolních zemích, kdy Československo představovalo relativně stabilní ostrov demokracie uprostřed zlověstně rozbouřeného politického moře.Ještě perfektně provedená mobilizace v září 1938 potvrdila nejen jednotu národa a jeho odhodlání bránit demokracii. Kdyby tehdy vojákům dali číst novinové články, které vyšly jen o čtrnáct dní později, asi by nevěřili vlastním očím. „Doktor Beneš je opravdu nejsmutnější postavou dějin našeho státu, alespoň na nikoho národ tolik nedoplatil,“ rozčiloval se agrárnický Večer. Jiné listy zase psaly, že „po dvacet let zde bylo plánovité a soustavné ničení veškeré velikosti země české, všech jejích mravních hodnot, veškeré její cti a výbornosti“, a proto je potřeba udělat v zemi pořádek.Odkud se vzala tak tvrdá negace celého prvorepublikového dědictví? A odkud najednou povstali obdivovatelé pevné ruky a vůdcovských principů? Signály antidemokratických a antiliberálních tendencí se neobjevily najednou, ale již mnohem dříve. Zesílily zejména po nacistickém uchopení moci v Německu roku 1933, kdy v Evropě začaly růst jako houby po dešti diktátorské režimy (Maďarsko, Polsko, Rakousko, Balkán).
Demokracie od ďábla jest
V různých tiskovinách se stále častěji objevovaly recepty, jak léčit nemocnou demokracii, která nebyla schopna reagovat na aktuální problémy doby (hospodářská krize a sociální problémy, zejména obrovská nezaměstnanost, postihující hlavně mladé lidi včetně vysokoškoláků) a utápěla se v malicherných koaličních sporech a zákulisním politikaření. Začalo se nahlas hovořit o reformě ústavního uspořádání, podle níž mělo dojít k posílení prezidentských pravomocí. Na přetřes se dostala rovněž role Senátu, který se podle kritiků příliš neosvědčil a měl se transformovat do podoby tzv. hospodářského parlamentu.Volalo se i po zavedení stavovských prvků do společenského uspořádání, v čemž byla vzorem fašistická Itálie a sousední Rakousko, kde po krvavém zúčtování s opozicí byla v roce 1934 přijata tzv. stavovská ústava, odvolávající se na papežskou encykliku Quadragesimo anno. Cíl stavovského uspořádání vypadal na první pohled vcelku bohulibě: likvidovat sociální protiklady a společenské konflikty řešit dohodou. Čertovým kopýtkem stavovského systému však byla eliminace demokratické možnosti volby, neboť v něm roli politických stran nahrazoval vliv lobbistických korporací. To nahrávalo těm, kteří usilovali o likvidaci parlamentního systému a demokracie vůbec.V době ohrožení republiky nacismem ustoupily podobné diskuse do pozadí a celý národ se koncentroval na obranu státní suverenity, o to silněji se však ozvaly po Mnichovu. Pro stoupence nedemokratických postupů nastala přímo hvězdná hodina. Přední hlasatelé myšlenky stavovského uspořádání, Havelka a Kliment, získali významné posty ve státní správě a soudili, že nastal čas pro realizaci jejich dřívějších představ, jenže o osudu státu se už rozhodovalo v Berlíně, kde pro podobné experimenty rozhodně neměli pochopení.Česká společnost zřejmě nebyla psychicky připravena na otřes zářijové kapitulace, a proto nedokázala dostatečně čelit tendenci zúčtovat s prvorepublikovou demokracií a jejími nositeli. Ke slovu se stále více dostávaly skupiny požadující upevnění národního charakteru státu, což nebyl projev ušlechtilých vlasteneckých citů, ale ryzí xenofobie dovedně kořeněná nacionalismem. Politický pluralismus, liberalismus a humanismus byly označovány za ďáblův výmysl, za cizácký jed, který otrávil národního ducha a byl pravou příčinou pádu první republiky. Pregnantně to tehdy shrnul jistý pan Potužník v týdeníku Obnova: „Musíme si nejdříve najíti původce této nákazy horší moru a ukázati na prostředky, kterých užívají: původci jsou demokracie a Židé."Druhá republika měla být budována na jiných základech, což mimo jiné znamenalo zbavit se prvorepublikových vzorů - již zemřelého T. G. Masaryka, E. Beneše aj. Nenávistný pohled se upíral na Židy, ale také na romské etnikum. Antisemitismus nebyl v českých a moravských krajích nečekaným hostem (viz hilsneriáda), jenom se o něm v předchozích letech neslušelo nahlas mluvit. Druhá republika uvolnila stavidla. Židům byla přičítána zodpovědnost za liberalismus, marxismus, komunismus i osvícenecký racionalismus. Byli prezentováni jako nositelé nejhorších lidských vlastností, přičemž nenávist prohlubovaly hospodářské důvody a závist. Vláda sice žádné protižidovské zákony v duchu nacistické segregace nepřijala, ve státních úřadech se však brzy objevily seznamy kvalifikující zaměstnance podle rasových kritérií; ti nevhodní museli odejít - zatím jenom domů. Podobně se pozornost nejvyšších politických míst zaměřila i na Romy. Předseda vlády Beran se v únoru 1939 obrátil na ministra obrany s žádostí, aby zvážil zřízení pracovních táborů pro "cikánské rodiny a další potulné osoby“. K nechvalně proslulým Letům scházel již jen krůček.
Elity v pozadí
V pomnichovském tisku pořádali štvanice na demokraty jedinci pokleslé morální úrovně a pochybných profesionálních kvalit, kteří měli záštitu v politické spodině typu fašistických spolků Vlajky. Jejich hlas však nacházel ochotné uši i mezi tou částí elity, která dosud stála poněkud v pozadí. Nyní získala dojem, že přišla ta nejvhodnější doba k zadostiučinění.Jednalo se mimo jiné o dřívější oponenty Masaryka a Hradu, zejména o část vedení agrární strany či bývalých národních demokratů. Snad největší příležitost ke své rehabilitaci vycítili katolíci. Druhorepubliková státnost totiž kladla důraz na návrat k tradičním hodnotám, mezi něž patřilo i katolické náboženství, což znamenalo jistou satisfakci za první léta existence samostatného Československa, která byla poznamenána některými protikatolickými incidenty (např. zboření mariánského sloupu) a snahou vytěsnit katolicismus na okraj společnosti. Postavení katolických elit v době první republiky by stálo vůbec za samostatný článek. Katolická církev vstupovala do nových poměrů s pošramoceným sebevědomím. Na jedné straně se vzpamatovávala z rozpadu „pohodlného“ propojení trůnu a oltáře za starého Rakouska (česká společnost byla k církvi velmi kritická a Masarykova slova, že „katolíci budou mít jenom tolik práv, kolik si jich dobudou“, snad nejlépe vystihovala tehdejší atmosféru), na druhé straně musela čelit tendencím k vnitřnímu rozkolu mezi stoupenci katolické moderny a konzervativními preláty.S poraženou katolickou modernou odešly do ústraní i kulturní osobnosti (J. Š. Baar, Xaver Dvořák, K. Dostál-Lutinov aj.) schopné dialogu s moderním světem. Nastupující katolická elita (Durych, Renč, Čep, Zahradníček) už byla z jiného těsta a bojovně bránila katolické zásady před vlivem sekularizovaného světa. Liberální hodnotový systém podle ní vedl k rozkladu osvědčených mravních ideálů. Inspiraci našla i u jiných evropských katolických hnutí, která chtěla radikálně účtovat s neduhy liberální epochy, například ve francouzském nebo belgickém katolicismu. Mnichov 1938 proto chápala jako logický důsledek opuštění „dědictví otců“.Okleštěná druhá republika se za velikého nadšení v katolických kruzích vrátila k svatováclavské tradici. Český světec a kníže se měl stát symbolem jednoty národa a jeho přirozeným duchovním vůdcem, a proto nepřekvapí, že první kroky nově zvoleného prezidenta Háchy (mimochodem praktikujícího katolíka) vedou do svatovítské katedrály, aby zde vzdal úctu jeho ostatkům. Svatováclavský kult se na jedné straně stává nástrojem k probuzení pocitu národní pospolitosti, na straně druhé znamená odklon od demokratických myšlenek a snahu ztělesnit v knížeti vůdcovský princip a autoritativní model řízení státu. Z katolického společenství navíc nevyvřela na povrch jen ušlechtilost, ale i spodní proudy, které zcela veřejně sympatizovaly s fašismem. Jejich mluvčím se stal mimo jiné přední publicista Jan Scheinost, který patřil k dlouholetým spolupracovníkům Radoly Gajdy a neúspěšně se dokonce se pokoušel zprostředkovat jeho kontakty s vysokou hierarchií.Druhou republiku je ale třeba vnímat v určitém vývoji. Nesmlouvavý odpor k dědictví první republiky se brzy ukázal jako krátkozraký. Mnozí z dřívějších kritiků si po ztrátě samostatnosti uvědomili, že prvořadá je obrana skutečných národních hodnot, a řada z nich se zapojila do protinacistického odporu (stačí připomenout např. agrárníka Ladislava Feierbanda nebo katolického politika Staška, který strávil za své vlastenecké postoje prakticky celou válku v koncentračním táboře). Svědectvím o smířlivějším postoji byla i účast Jaroslava Durycha na pohřbu jeho dlouholetého rivala Karla Čapka, kam šel nemocný přes lékařský zákaz. Nutno rovněž připomenout, že na mnohé z těch, kteří pro demokracii vytvářeli pomnichovskou „krvavou uličku“, čekala později Golgota v komunistických žalářích a koncentrácích.
Kapitál do začátku
Pomnichovská celonárodní deprese se pochopitelně nedá srovnávat se současnou „blbou náladou“, lze si však povšimnout některých varovných jevů, které mohou v příhodném okamžiku získat ničivou sílu. Nemusí nutně přijít nějaký génius průměrnosti ve vyleštěných holínkách, stačí modrooký doktor, který by byl méně mluvkou a více mužem činu, aby v pravý čas uchopil „blbou náladu“ za ten správný konec. Jako kapitál do začátku by mu mohla posloužit rostoucí odvaha rasistů v našich krajích, množící se zástup vyznavačů teorie „zaprodané sametové revoluce“ a nostalgických pohrobků „zlatých komunistických časů“, volání lidu po represivním řešení složitých sociálních problémů (drogy aj.), nedůvěra v parlamentní instituce a znechucenost z politiky vůbec.A pokud bychom na závěr propadli apokalyptickým obrazům, pak by se taková pořádná ekonomická recese spojená se sociálními otřesy a zhroucením europrojektu mohla stát slušnou odpalovací rampou pro obnovitele starých pořádků.
J. Paulas je redaktorem Katolického týdeníku, J. Šebek působí v Historickém ústavu AV ČR.
