„Kvůli zahraniční politice lidé do ulic nepůjdou,“ prohlásil Miloš Zeman, když loni v červenci uváděl do Černínského paláce prvního sociálnědemokratického ministra zahraničí v polistopadové éře. Právě proto je na místě bilancovat zahraniční aktivitu nového premiéra po šesti měsících vládnutí a na počátku roku, ve kterém se definitivně staneme členy Severoatlantické aliance.
Němečtí bratři zapomněli
Vstup České republiky do NATO se odehrál víceméně bez aktivnějšího přispění sociální demokracie. Její poslanci i senátoři sice loni na jaře pro vstup do Aliance v parlamentu hlasovali, strana sama ale dlouho podmiňovala svůj souhlas referendem a ze svého požadavku potichu vycouvala až po vítězných volbách. Stejně nevinně jsou sociální demokraté i ve fiasku, které země během dvou let utrpěla pádem z předních pozic na poslední místo mezi kandidátskými zeměmi EU.Již krátce po svém nástupu ke kormidlu loni v létě ovšem sociální demokraté ukázali, jak si do budoucna představují projevy spojenectví s nejbližšími partnery. Nejprve dokázal Miloš Zeman rozčílit v srpnu německého kancléře Helmuta Kohla, když přirovnal sudetské Němce k českým republikánům a komunistům. Zeman už dlouho předtím uklidňoval veřejnost: až se v Německu ujmou vlády přátelé ze sesterské SDP, vzájemné vztahy se rázem změní k lepšímu. Studená sprcha z Bonnu na sebe nedala dlouho čekat. Nový kancléř Gerhard Schröder v programovém prohlášení slíbil, že bude podporovat přijetí středoevrospkých zemí do Evropské unie, výslovně ale jmenoval pouze Maďarsko a Polsko. Přitom Německo bylo v Bruselu dosud hlavním „advokátem“ přijetí Čechů. Schröder se ostatně se Zemanem dodnes nesešel.
Mezi Západem a Východem
V jednom z prvních rozhovorů prohlásil Zemanův ministr zahraničí Kavan, že Česká republika nebude nadále hrát roli „trojského koně USA v Evropě“. Slova v činy vláda proměnila koncem srpna, kdy vzkázala do Washingtonu, že chystané vysílání Rádia Svobodná Evropa do Íránu a Iráku z českého území je prý příliš nebezpečné, takže by bylo nejlepší, kdyby celé rádio pěkně sbalilo kufry a odstěhovalo se někam hodně daleko. (Rádio nakonec vysílat začalo a vláda „monitoruje bezpečnostní a ekonomická rizika“ vysílání s ohledem na česko-íránské vztahy.)V rámci vyvažování naopak Zemanův kabinet nastavil vstřícnější tvář směrem na jihovýchod. Když koncem podzimu eskalovala krize v Kosovu, vláda se sice halasně připojila k sankcím Evropské unie vůči Miloševičovu Bělehradu, ovšem s drobnou výjimkou: lety jugoslávských letadel budou sice zakázány, ale „z ekonomických důvodů“ až po uplynutí roční výpovědní lhůty. Podobnou taktiku zvolilo z členských zemí EU pouze Řecko, tradiční srbský spojenec - ostatní státy zakázaly lety s okamžitou platností. Rezervovaně se vláda v půlce října postavila i k české účasti při zvažovaném kosovském zásahu NATO. Zeman sice v Bruselu přislíbil vyslání polní nemocnice, mezi svými kolegy ale pár dní nato neuspěl; vláda tak jednoznačné stanovisko odmítla.
Krásné slovo Visegrád
Zahraničněpolitická aktivita premiéra se dá měřit i výčtem zahraničních cest a srovnáním s diplomatickou ofenzivou nejbližších postkomunistických zemí, Polska a Maďarska. Od července Zeman zajel k dvoustranným jednáním za kancléřem Klimou do Vídně a za novým slovenským premiérem Dzurindou. Zbytek seznamu Zemanových cest tvoří dvě „seznamovací“ exkurze do Bruselu za šéfy NATO a EU, účast na středoevropských summitech v Záhřebu a Budapešti a na vídeňském setkání EU. Zemana může těšit, že se cestou z Vídně v Praze stavil španělský premiér Aznar a že si desáté výročí Mitterrandovy večeře s českými disidenty přijel připomenout Lionel Jospin.Premiéři Buzek a Orbán samozřejmě absolvovali stejné summity či návštěvy Bruselu. Polský premiér stihl během podzimu zajet ještě do Říma, Vatikánu, na Kostariku a do Mexika. Do Varšavy se na oplátku rozjeli němečtí kancléři Kohl a Schröder, přijel i rakouský kancléř Klima. Buzek tedy byl o poznání aktivnější.Miláčkem hvězd světové politiky je maďarský premiér: do Washingtonu ho pozval Clinton, do Bonnu Schröder, do Paříže Jospin s Chiracem, v Římě ho vítal premiér Prodi, ve Vatikánu sám papež. Orbán také navštívil Klimu ve Vídni a Constantinesca v Bukurešti. Zemanovu často opakovanou snahu o obnovení Visegrádu staví do jasnějšího světla zjištění, že se vzájemně zatím navštívili pouze Orbán s Buzkem. Zeman se s nimi potkal pouze na středoevropských summitech v Praze, Záhřebu a Budapešti. Do maďarského hlavního města přijel Zeman na pouhé dvě hodiny, na slavnostní večeři (Buzek strávil ve stejném termínu v Budapešti dva dny). Diplomaté, kteří se večeře účastnili, dávají dokonce k dobru anekdotu o tom, že zasedací pořádek tehdy u stolu umístil Zemanovi po pravici ministra průmyslu Miroslava Grégra. A nikomu jinému se prý už pak český premiér po celou dobu večeře nevěnoval. Vládní mluvčí Libor Rouček ale takovou historku jednoznačně popírá: na večeři byl také a na vlastní oči viděl, že se Zeman po celou dobu bavil s oběma „visegrádskými“ premiéry.
