„Bláznivá konstrukce“, „nehorázná lež“, „hloupost a nesmysl“, „zlá intrika“ - těmito a mnoha dalšími podobnými slovy odsoudili vůdci ODS a ČSSD výrok bývalého ministra financí Ivana Pilipa (US), že prý Václav Klaus touží po funkci prezidenta a že o tom jedná s Milošem Zemanem. Jak bývá u podobných spekulací zvykem, Pilip svá tvrzení nedokazoval. Prvním nepřímým důkazem tak jsou až reakce politiků. Vždyť podobně vzrušenými slovy, pamětníci si vzpomenou, odpovídali zástupci obou našich velkých stran na jarní varování Jana Rumla, že se prý domlouvají na spolupráci po červnových volbách. A stejně neuvěřitelná se ještě přednedávnem zdála úvaha, že by Libuše Benešová byla předsedkyní Senátu.
Říká se, že jde o křesla
Spekulace o tom, kdo za pár měsíců zasedne na kterém křesle, patří k folkloru. Politici i komentátoři mají přirozený pocit, že nový styl vlády, který založila opoziční smlouva, dlouho nemůže vydržet. Kabinet s třetinovou podporou v parlamentu přece sotva přežije rok, tím spíše, že jeho bezpečí zajišťuje ODS. Ta je přece podle svých lídrů hlavní silou opozice, a opozice se všude na světě snaží vládu svrhnout. Bezprostředním důvodem, proč držet ve své podstatě tak křehkou rovnováhu, může být právě rozdělení křesel. Sociální demokraté se stali ministry a obsazují místa ve státních podnicích, ODS má pozice ve sněmovně a ve Fondu národního majetku. Půl roku „se říkalo“, že opoziční smlouva zaručuje místo předsedkyně Senátu Libuši Benešové - a skutečně se to splnilo. Dnes „se říká“, že Václav Klaus by se rád stal prezidentem. Samozřejmě, nejdřív by musel Havel odstoupit, ale „říká se“ přece, že nemocný prezident uvažuje o tom, že funkci složí, až vstoupíme do NATO. Není divu, že pověst, nad kterou se v kuloárech už nikdo nepozastavuje, řekl na kameru zástupce strany, která se na smlouvě o rozdělení moci nepodílí.Úvahy o Klausově cestě na Hrad přitahují i z toho důvodu, že jeho spor se stávajícím prezidentem je už přes rok hlavním motivem české politiky. Jak známo, Havel jmenoval po „Sarajevu“ novým premiérem bankéře Tošovského. Udělal ale chybu, že pokus sestavit vládu předtím nenabídl Klausovi coby předsedovi nejsilnější strany. Díky tomuto opominutí se mohl šéf ODS stáhnout do ukřivděné opozice proti „nedemokratickému Hradu“ a získat zpět ztracenou popularitu. Povolební pakt se Zemanem uzavřel Klaus podle svých slov proto, aby zabránil dalšímu pokusu o podobnou vládu. Jak je vidět, za svůj zájem se tento politik prát umí. Proč by tedy měl váhat, zachce-li se mu vyhnat nepřítele z křesla hlavy státu?
Klausova reforma a Havlova kritika
Dobytím Hradu by Klaus úspěšně dokončil i svůj ideologický zápas. Předseda sněmovny dodnes v novinových textech připomíná, že především on zde zavedl tržní ekonomiku a demokratickou soutěž politických stran. I když tato změna pravidel prý už sama o sobě stačí, aby obrodila českou společnost deprimovanou půlstoletím diktatury, vyhráno ještě není. „Boj o svobodnou, demokratickou, otevřenou společnost u nás ještě není vyhrán,“ napsal Klaus v prosinci do Mladé fronty Dnes. Může za to Václav Havel a jeho „moralizování a neplodné filozofování o ,dobré' společnosti, kterou by určovali vyvolení (ale nezvolení), a ne neosobní mechanismy politiky a ekonomiky“.Prezident vidí reformu od začátku jinak. Už před třinácti lety v Dálkovém výslechu napsal: „Nemyslím si, že by k nápravě stačilo prostě obnovit kapitalismus.“ Ani systém „dvou nebo tří politických stran“ podle něho není „jedinou možnou zárukou demokracie“. Důvodem je skutečnost, že „za vnější pestrostí jednoho (kapitalistického) systému a za odpudivou šedivostí druhého (socialistického)“ se může skrývat stejná „hlubinná podoba života, který ztratil smysl“. Tyto obavy se podle Havla splnily: předloni, když narůstala nostalgie po minulém režimu, popsal atmosféru ve společnosti jako „blbou náladu“ a v posledním novoročním projevu upozornil, že jsme sice „dávno zbořili velkou zeď, která nás oddělovala od demokratické Evropy, ale tolerujeme, že kolem nás a mezi námi nenápadně vyrůstají zdi nové, o nic lepší než ty, které padly“. Mohou za to i politici, kteří mají na svědomí různé „barikády, mobilizace, disciplinovaná hnutí a jejich různé zrádce“. Přeloženo do češtiny, Václav Klaus.Často se říká, že Klaus je jediným českým politikem, který opravdu a hladově touží po moci. Může to být pravda. Prezidentský úřad, kromě toho, že nemá tak málo pravomocí, jak se mnozí domnívají, je funkce nejprestižnější. Prezident v naší monarchicko-masarykovské tradici má mít všeobecnou úctu, občané si ho mají vážit. A o to může jít Klausovi ještě víc než o moc. Může snít o tom, že prezidentská funkce mu vrátí uznání jeho zásluh, přinese mu jisté zadostiučinění po záplavě kritiky posledních let, jejímž vrcholem byl rok starý Havlův rudolfinský projev. Klausova zarputilá snaha udržet se v čele ODS i jeho zápas o návrat na výsluní politiky byly od začátku motivovány touhou znovu dobýt piedestal otce „standardního stranického systému“ a tržních reforem. Z tohoto pohledu by mohla prezidentská funkce skutečně uspokojit jeho nekonečnou ješitnost. Pilip tedy řekl pouze to, o čem si cvrlikají vrabci na střeše.
Hlas pro nejslavnějšího Čecha
Případný odchod Václava Havla - ať již ze zdravotních důvodů (ty nelze nikomu vymlouvat), nebo pod tlakem dvou největších stran - by byl v každém případě další temnou zprávou pro českou společnost v době, kdy se jí vůbec nedaří.Dnes roste znechucení politikou, stejně jako se nespokojenost s fungováním státní byrokracie a hospodářství propadá do pekelných děr. Václav Havel zůstává přes momentální výkyvy popularity, kterým není třeba věnovat pozornost, prozatím jedinou univerzálně uznávanou osobností. Podporují ho voliči i příznivci všech stran politického spektra kromě extremistů. Dosud zůstává významnou morální autoritou. Stále častěji se u nás zapomíná, že nejde pouze o to, co člověk říká nebo píše, ale že musí za své názory ručit také svými postoji a svým životem. To Havel nepochybně dokázal. Právě proto si může dovolit morální apely či moralizování, právě proto může upozorňovat a žádat jisté morální maximy.Tím se liší od Václava Klause. Ten občanům stále opakuje, že mu vůbec nevadí, jací jsou, nikdy po nich nic nechce ani nechtěl (ani utahování opasků či odříkání), pochopitelně kromě přání, aby volili jeho stranu. Do Evropy podle Klause nemusíme s ničím přijít, stačí, když budeme „sví“ a „takoví, jací jsme“. Buďme tedy netolerantní, buďme rasisté, buďme zloději a lháři, kteří neumějí dodržovat sliby - nevadí.Havel naopak žádá, aby lidé „procitli“, aby založili „občanskou společnost“. Je to velmi trefné a záslužné, přestože je jasné, že ji nelze zorganizovat shora. Lze ji ale shora politickými nástroji podporovat. Argument, že je Havel socialista a že nerozumí tržní ekonomice, také neobstojí. Instinktivně jí rozumí možná více než Klaus, například tvrdí-li, že náš „stát je velký tam, kde má být malý, a slabý tam, kde má být silný“. Havel může dělat chyby - soudí se s tiskem, prodává Lucernu Chemapolu, bezohledně vyhazuje na hodinu blízké spolupracovníky. Chyby ale dělá každý.Nejdůležitější na závěr. Václav Havel zůstává hlavním exportním artiklem České republiky. Kdo nezažil nějakou Havlovu zahraniční cestu, nebude tomu možná věřit, ale je to tak. Zprávy o jeho příjezdu se objevují na titulních stranách novin, studentům rozdává autogramy, nestačí objíždět univerzity, které mu chtějí udělit čestný doktorát. Nedávno byl vyhlášen jedním z deseti nejvlivnějších Evropanů a je považován za jednoho z moudrých mužů zeměkoule. Osobně se přátelí s mnoha současnými a bývalými významnými světovými státníky. Zbavíme-li se Havla, přijdeme o jeden z nejdůležitějších důvodů, proč se o nás vůbec ví. A to v době, kdy pomalu nedokážeme vyvážet ani plzeňské pivo. Svět bude případný Havlův odchod ze scény vnímat stejně negativně jako naše problémy s rasismem či neblahý hospodářský vývoj.
