Členům Evropského parlamentu se minulé úterý představil nastupující komisař pro rozšíření Evropské unie Günter Verheugen. Pozorní čtenáři novin si ho pamatují jako častého vyslance německých sociálních demokratů k sesterské straně v České republice. Když tento člověk, který k nám má tak blízko, bude dohlížet na proces rozšíření Evropy, naše šance se zvyšují, řekli si možná skalní optimisté. Ale ani největší skeptici určitě nečekali studenou sprchu, kterou přineslo Verheugenovo první bruselské interview. O jeho záměrech přímou i nepřímou řečí informoval nejznámější německý týdeník Der Spiegel. Dozvěděli jsme se, že pokud se do pěti let počítá s novými členy, je možné mluvit o Polsku, Maďarsku, Slovinsku a Estonsku, Češi ale budou zřejmě chybět.Tato zpráva znamená, že už nemusíme čekat na hodnocení evropské komise v listopadu, na prosincový summit EU v Helsinkách ani do června příštího roku na summit v Lisabonu. Už dnes je přece jasné, že evropská loď vyplouvá bez nás a že další šanci dostaneme až na její příští zastávce, což bude sotva dříve než za deset let.
Zase ti Němci
České politiky ale zpráva německého týdeníku nezmátla. Vůbec se k ní nevyjádřili. Pouze ministr zahraničí Jan Kavan na přímou otázku vysvětlil, že on se s Verheugenem zná osobně a nikdy od něho nic podobného neslyšel. Bohorovný klid na domácí frontě posílil v dalších dnech sám Verheugen, když se od verdiktu nad Českem distancoval - prý jej nevyřkl, a jak by také mohl, když si nic takového nemyslí. Zřejmě tedy opět všechno bylo dílem zlých novinářů, tentokrát německých. Jediným rušivým hlasem přispěl do velebení klidu náš vrchní bruselský vyjednavač Pavel Telička, který ve střízlivém jazyce diplomatů komentoval „výmysly“ Spiegelu nanejvýš dramaticky: „Musíme brát tyto signály velmi vážně."V diskusi okolo vstupu Čechů do Unie i tentokrát zaznělo od tuzemské elity tradiční tvrzení, že by bylo mimořádně nespravedlivé, kdyby právě nás nevzali. Ano, naše ekonomika je možná v krizi, pořád ale na obyvatele produkuje víc než Polsko, Maďarsko a Estonsko. (Z evropského pohledu ovšem rozdíly mezi kandidátskými zeměmi nevypadají nijak slavně: hrubý domácí produkt na občana Unie činí ročně 19 tisíc euro, Češi mají 4500, Estonci necelé tři tisíce.) Rovněž je možná pravda, že jsme při projednávání pozičních dokumentů s evropskými úředníky daleko nepostoupili, stejně pomalu ale pracují i ostatní. Tak proč by si právě na nás měli bruselští komisaři zasednout? Při pozornějším průzkumu zdejší "evropské“ diskuse by se ale důvod bruselského nezájmu o Prahu přece jen našel. Jednou větou: když vůbec nevíme, co je Evropa, jak tam vlastně chceme vstoupit?
Co je Evropa?
Obvykle se za Evropu považuje samotná Unie, její komisaři, Rada Evropy a Evropský parlament. Jenže výčtem institucí se správná odpověď spíše zakrývá. Běžný výklad, který už před čtyřiceti lety podal španělský filozof José Ortega y Gasset a který na západ od našich hranic opakují všechny učebnice, to vidí úplně jinak. Evropu tvoří národy. Konkrétně ty, které se po pádu římského impéria pokusily vytvořit vlastní státy podle vzoru jeho institucí a na základě římských kulturních a mravních hodnot. Protože se o to pokoušely nejrůznější národy či kmeny, výsledky byly pochopitelně různé. To ale nevadilo, aby si každý národ nemyslel, že právě on je tím pravým představitelem kulturního světadílu. Myslitelé si ovšem dobře uvědomovali, že „Evropa je velká kontinentální rodina“ (Balzac) či „pouze jeden národ složený z mnohých“ (Montesquieu). Nad tímto velkým národem dokonce vždy vládla jednotná veřejná moc - v osmnáctém století ji nazvali „evropskou rovnováhou“ či rovnováhou sil. Tento zárodek evropského státu udržovaly národy vedené rozumnou myšlenkou, že je koneckonců důležitější prospěch Evropy než vlastní země. Respektive že to, co je dobré pro Evropu, je dobré i pro jejich zemi. Proti tomuto všeobecnému principu mohl sotva některý z národů vystoupit - důkazem byla třeba porážka Napoleona koalicí ostatních zemí.Evropská unie je pokusem vybudovat po zničujících válkách dvacátého století nový evropský stát, tentokrát na pevnějších základech. Takové Evropě rozumí i někteří východoevropští politici. Například maďarský premiér Viktor Orbán si před týdnem postěžoval německému deníku FAZ, že žádný z evropských národů nemá tak velké menšiny v okolních zemích jako ten jeho. Ihned ale zdůraznil, že rozhodnutí mezinárodního společenství neměnit současné hranice maďarská vláda i opozice plně respektují. Také proto není divu, že Budapešť je dnes jasným favoritem vstupu do Unie: svůj k svému.
Dosud jsme cizí
Čeští siláci to vidí úplně jinak. Zdejší politici z vlády ani opozice se netají tím, že budou prospěch Čechů proti Evropě tvrdě prosazovat - tím se z ní ovšem sami vylučují. Skvělým případem je ministr zemědělství Fencl, který jménem české vlády vedl s Evropou „vepřovou válku“. Pokud ale jde o skutečně evropské země, s „Evropou“ mohou válčit třeba francouzští zemědělci, sotva však francouzská vláda. Vicepremiér Lánský zase slíbil, že bude nesmlouvavě hájit náš zájem neprodávat českou půdu občanům Unie. Je to prý ostatně dobrá zbraň proti nátlaku našich západních sousedů nepovolit volný pohyb českých pracovních sil po Evropě. Evropský postoj objasňuje citát už zmíněného komisaře Verheugena: přechodné lhůty na prodej půdy nebo volný pohyb pracovních sil nejsou vhodné, protože oslabují vnitřní trh Unie. A ODS například varuje před rychlým vstupem do Unie, protože by nás transformace průmyslu a ekologické výdaje, které po nás „bruselští byrokraté“ vyžadují, stály příliš peněz. Sami byrokraté ale uvažují jinak: kde vzít peníze, aby všechny nutné výdaje v nových zemích zaplatili. V příkladech by bylo možné pokračovat. Mají společné jedno: součástí Evropy se necítíme a to, čím se od ostatních lišíme, je pro nás důležitější. Není divu, že nás v Bruselu nechtějí.Přesto nám nic nebrání změnit zhoubný obranný postoj a prohlásit zájem Evropy za významnější než je ten český národní. Nebyla by to velká zrada, když chceme vlastní národ považovat za součást evropské rodiny. Pokud ale svůj postoj nezměníme, pak by nás - i kdyby Verheugen nic neřekl a všechno si to vymyslel Spiegel - do Unie přijímat neměli.
