Podle většiny pozorovatelů lze na ministerstvu financí cítit první změny. Nový ministr Pavel Mertlík a jeho náměstek Jan Mládek chtějí privatizaci České spořitelny a Komerční banky maximálně urychlit. Potvrzuje se hlavní rozdíl mezi Mertlíkem a Svobodou: Mertlík to s privatizací myslí vážně a jde o jednu z jeho priorit. Svoboda (a Snopková) měl k privatizaci přístup přinejmenším vlažný. Nicméně je třeba předem upozornit, že úspěšnost či neúspěšnost obou těchto prodejů bude opravdovým testem schopností Zemanovy vlády. Privatizace ČSOB byla proti tomu, co přijde, procházka růžovou zahradou. Úvěrové portfolio ČSOB bylo nesrovnatelně lepší než v případě dvou nových adeptů a privatizaci ústavu se dlouho věnovala předchozí vláda i samotný management banky.
Kdo zaplatí ztrátu
Dnes již je jisté, že Česká spořitelna přijde na řadu jako první. Inzerát byl už podán a přihlášeným zájemcům jsou rozesílány informační memoranda. České spořitelně na rozdíl od Komerční banky stát letos již jednou pomohl (převzal část špatných úvěrů a navýšil kapitál). Podle nejoptimističtějších předpokladů bude možné banku prodat v lednu či v únoru příštího roku. Jaké rozhodování bude pro představitele státu nejsložitější? Otázka zní, zda dokážou odlišit, kdo, co a s jakými motivy říká a doporučuje. Nejde o žádné maličkosti, ale o desítky miliard, které díky tzv. čištění portfolia od špatných úvěrů bude nakonec muset zaplatit daňový poplatník. Na první pohled se zdá, že jde o jednoduchou aritmetiku: stát vyvede část špatných úvěrů ze spořitelny do Konsolidační banky (její ztrátu zatáhne daňový poplatník) a potom je možné, že za prodej spořitelny něco utrží. Anebo spořitelnu očišťovat nebude; v tom případě bude ale její prodejní cena směšná, nebo daleko spíše minusová. Takže vlastně „o nic nejde“. Důležité je rychle se rozhodnout a prodat banku serióznímu strategickému partnerovi (renomované zahraniční bance). Jinak bude stát muset dosypávat každoročně desítky miliard. Tak zcela jednoduché to ale není. Právě naopak. Pro prodej spořitelny si stát vybral privatizačního poradce, investiční banku Merill Lynch. Ta navrhuje převést 50 % ztrátových aktiv spořitelny (nejhorší úvěry nesplácené více než rok) do státní Konsolidační banky a totéž učinit se 75 % pochybných aktiv (druhá nejhorší skupina úvěrů). Zbylou část ztrátových, pochybných a tzv. nestandardních úvěrů má spořitelna vyčlenit v rámci své bilance (celkový objem takto klasifikovaných úvěrů činí v případě spořitelny šedesát miliard korun). Teprve poté má dojít k privatizaci. Poradce pro privatizaci tedy hovoří jasnou řečí. Argumentuje zkušeností ze světa a také prodejem Agrobanky. O tu měla firma General Electric před třemi lety (tedy za lepší ekonomické situace) zájem až v okamžiku, kdy z ní bylo vyňato 60 % problémových úvěrů, a poté, co bezproblémové úvěry byly oceněny na 50 % účetní hodnoty. To je prý důkaz nedůvěry zahraničních investorů v naše bankovnictví. Privatizační poradce argumentuje tím, že bez důkladného očištění portfolia se nepřihlásí žádný seriózní zájemce (nebo se jich přihlásí málo) a navíc k prodeji dojde rychleji: důkladný audit, který je před privatizací vyžadován (due dilligence study), bude po vyčištění portfolia trvat kratší dobu.
Co a proč říká privatizační poradce
Musíme si ale uvědomit, jaké motivy má privatizační poradce, tedy Merill Lynch. Čím více bude portfolio vyčištěno, tím vyšší bude dosažená kupní cena. A privatizační poradce je placen procentem z kupní ceny. V případě ČSOB získal privatizační poradce, firma Schroders, šest set milionů korun. Odhadnout motivy privatizačního poradce tedy není žádná věda. Neuposlechnout jeho doporučení by mohlo ale být velmi riskantní. Není vyloučeno, že by to odradilo seriózní zájemce, pro které může být jméno renomované investiční banky na postu privatizačního poradce zárukou solidnosti. V řídícím výboru pro privatizaci se podle našich informací zvažují tři varianty. Očistit podle návodu privatizačního poradce, očistit o něco méně a neočišťovat vůbec. Nelze také vyloučit spekulace, které cirkulují v bankéřských kruzích: veřejná soutěž bude zrušena, protože ve hře zůstanou pouze jeden či dva seriózní zájemci (s jistotou se zatím mluví o rakouské Erste Bank). V takovém případě je skutečně výhodnější, když vláda se zájemci o koupi vyjednává přímo a rozhodne formou prodeje „předem určenému zájemci“. V případě Komerční banky je ještě méně jasno. Jsou zde ale kroky, které vláda učinit musí. Na konci července bylo rozhodnuto převést na Konsolidační banku špatné úvěry ve výši 19 miliard korun, polovinu této ztráty (9,5 miliardy) uhradí sama Komerční banka. O dalších 9,5 miliardy má stát navýšit základní jmění, tomu ale zatím brání soudní spor s drobným akcionářem. Všechny tyto kroky jsou ovšem nutné jen k tomu, aby banka nebyla začátkem roku 2000 prohlášena za nesolventní. I tak zůstane v KB okolo 50 miliard korun špatných úvěrů. Inzerát na prodej Komerční banky vyšel teprve před čtrnácti dny a zatím není jasné, kolik zájemců se přihlásí ani jak stát získá v bance většinu. Zřejmě bude muset dokoupit akcie Komerční banky, které dnes drží IPB. Pak teprve přijdou na řadu podobné diskuse jako v případě spořitelny, tedy otázka, zda stát bude, nebo nebude vyvádět z banky další špatné úvěry.
