„V jedné frontě porazíme rozvratníky a zúčtujeme s nimi i s ideovými strůjci těchto činů.“ Úvodník Večerní Prahy, tiskového orgánu ÚV KSČ, nezapřel 22. srpna 1969 vítězoslávu. Několik tisíc mužů ozbrojených sil a stovka tanků v noci předtím v Praze, Brně a Liberci úspěšně rozehnaly poslední větší demonstrace proti nově nastolenému normalizačnímu režimu. Před zdejšími komunisty opět svitla naděje vládnout pod záštitou svého východního protektora „na věčné časy a nikdy jinak“. Jak známo, plně to nevyšlo a o dvacet let později přece jen vyhráli občané v ulicích.Jenže uplynulo dalších deset let a komunisté se vracejí. Pětina Čechů se dnes neostýchá přiznat, že by jim ve volbách dala hlas. Zástupci KSČM zasedají v radách největších měst a demokratičtí politici v čele s místopředsedou vlády připomínají, že vláda komunistů měla celou řadu výhod a předností. V evropských a vlastně světových poměrech to je nevídaná věc. Právě třicáté výročí srpna 1969 tedy může dát odpověď na otázku, proč se Češi jako jediní z demokratických národů nedokážou zbavit komunistického dědictví a proč se právě zde mohou komunisté už během několika měsíců stát opět nejsilnější politickou stranou.
Tanky na náměstí
Občané Československa byli na jaře roku 1969 v nepříjemné situaci. Dobře viděli, jak diktatura vládnoucí strany nabývá na síle a jak se země mění ve zcela bezprávný satelit Moskvy. Většina z nich se jen těžko vyrovnávala s myšlenkou, že politická reprezentace, které v létě 1968 slíbili takřka absolutní důvěru, zradila všechny národní zájmy. Především mladé lidi muselo mrazit v zádech: skutečně budeme žít pod kuratelou cynických aparátčíků, bez jakékoli možnosti ovlivnit důležité věci svého života?Komunisté pod vedením nově nastoleného generálního tajemníka Gustáva Husáka o této nespokojenosti dobře věděli. Věděli také, že se budou muset s nějakým, nejspíš neorganizovaným výbuchem nespokojenosti vypořádat. Dopředu znali i datum: nebylo těžké uhodnout, že se jím stane první výročí invaze okupačních vojsk. Proto předem vypracovali jasný plán. Slovy Husáka na červencové poradě v hlavním štábu Lidových milicí: "To, co se odváží aktivního odporu někde na ulici nebo něco podobného, rozbijeme nemilosrdně, ať by to stálo co stálo."Mládež se začala na náměstí velkých měst scházet již od šestnáctého srpna, největší účast - podle odhadu zahraničních novinářů 50–100 tisíc demonstrantů - zaznamenalo pražské Václavské náměstí. Jednotky policie, armády a Lidových milicí zasáhly už 20. srpna. Komunisté neměli s potlačením nepokojů velkou práci. Střelba ostrými do davu a nasazení tanků byly nutné kromě hlavního města jen v Brně, barikády z převržených tramvají vyrostly ještě v Liberci. Pět mrtvých a desítky postřelených byly pro nespokojence dostatečným varováním a 22. srpna večer byl ve všech městech úplný klid. Pochopitelně kromě policejních okrsků, kde probíhaly výslechy stovek zadržených, provázené podle svědků brutálním bitím.
Proti vlasatcům, živlům a Romům
Je fakt, že policejní, vojenské a dělnické jednotky komunistického režimu nenarazily na organizovaný odpor. Není to ovšem třeba hned připisovat české zbabělosti či lásce většiny občanů ke komunismu. V knize „Srpen '69“ píše historik Oldřich Tůma, že se straně a vládě podařilo nad vlastními občany zvítězit především díky účinné propagandě. KSČ samozřejmě opakovala, že se všemi „kontrarevolucionáři“ tvrdě zatočí. Více ale zabrala jiná linka: představila demonstranty jako „špinavé vlasatce“, „kriminální živly“ a někdy i jako „Romy“, kteří společně napadají „klid, veřejný pořádek a bezpečnost“, rozbíjejí výlohy, převracejí tramvaje a snaží se tak zavést „vládu chaosu a zločinu“. „Voláme všechny občany Prahy, nedopusťme ničení našeho města. Burcujme veřejné mínění proti této hysterii, ničení, proti těmto protispolečenským elementům,“ mobilizoval právě v den výročí stranický výbor hlavního města.Než úplný chaos, mohl číst běžný občan mezi řádky, to už tam raději nechme komunisty, nakonec stejně drží situaci pevně v rukách. A co víc, nikdo se po byť jen částečném souhlasu s tímto výkladem událostí nemusel cítit ponížen, že se neodvážil vyjít na ulici. Stejně by tam se tam ocitl mezi samými živly a vlasatci.Přes drtivou porážku byl srpen před třiceti lety pro všechny, kdo přišli na česká a moravská náměstí, čestným bojem. Varující je však jiná historická zkušenost: jak snadno Češi ustoupili teroru, který se jim představil jako obnovitel pořádku. Tato tichá dohoda mezi příliš důvěřivým národem a totalitní stranou hájící zájmy cizího diktátora platila plných dvacet let. Skončila, až když se národ přece jen do ulic vydal. Naštěstí to bylo ve chvíli, kdy sovětská velmoc už své zájmy s pomocí českých soudruhů hájit nepotřebovala.
Stálo za to trpět
Historie tím ale nekončí. Nostalgii po letech, kdy jsme „žili tiše a o nic se nestarali“ (slovy undergroundového básníka sedmdesátých let), pociťuje podle průzkumů dobrá polovina občanů. Tito lidé postupně nacházejí odvážnější a odvážnější mluvčí. Svého času nejoblíbenější politik Vladimír Dlouhý získal mezi občany popularitu, když své někdejší členství v KSČ sice hodnotil jako chybu, ale zároveň vysvětloval, že za to vlastně nemohl, protože zkrátka vyrostl v takových časech (Respekt č. 17/93). V minulém Respektu vicepremiér Pavel Mertlík už stranu, která zde 40 let udržovala diktaturu, dokonce chválí: třeba její „demokratické vnitřní mechanismy“ a „obrovský intelektuální potenciál“. On sám z ní sice v roce 1990 vystoupil, ale stále mu je prý blízké její „levicové paradigma“.Mertlík je skvělým ztělesněním skutečnosti, že tichá dohoda z roku 1969 dodnes žije v těch, kteří ji uzavřeli, a zřejmě i v jejich potomcích. Ano, přidali jsem se na stranu vítězů ze srpna před třiceti lety, říkají tito lidé, máme ale dobré důvody, které naše tehdejší rozhodnutí omlouvají. Navíc existují hodnoty, pro které stálo za to KSČ nejen obhajovat, ale třeba do ní i vstoupit.
Zpátky na vrchol
Tak lze vysvětlit velký úspěch, který dnes zažívá druhý účastník třicet let staré dohody, nereformovaná komunistická strana. Její vůdci triumfálně objíždějí republiku, horlí proti „otevřenému vládnutí v zájmu Koženého a jeho nástupců“ (předseda Grebeníček minulý týden v Právu) a dosáhli už dvacetiprocentních preferencí. Pokud podpora nadále poroste stejnou rychlostí jako dosud, stane se KSČM někdy počátkem příštího roku nejsilnější českou stranou. A vlastně není důvod, proč by nerostla: nespokojenost občanů s ekonomickou úrovní vlastních domácností i celé země je podle týden starého průzkumu IVVM nejhorší od vzniku České republiky a pouhá desetina občanů věří, že se na tom brzy něco zlepší. Pouze dvakrát dosáhla deprese tak hlubokého bodu: po balíčcích v roce 1997 na ni vláda reagovala výměnou tří ministrů, koncem stejného roku padl celý kabinet. Dnes ale změny nejsou na pořadu dne.Takže v jednom ohledu se přece jen nemusíme bát, že paktem mezi ODS a ČSSD ztratí česká politika veškerý obsah. Výročí srpna 1969 už předem připomnělo, že motivem podzimní sezony bude otázka, zda a jak se národ vypořádá s přátelským lákáním těch, kteří ho před třiceti lety vydali okupačnímu režimu, a aby to prošlo hladce, neváhali do něj i střílet.
