„Smysl života je v moci oběti,“ učil v osmdesátých letech na neoficiálních seminářích hrstku posluchačů starozákonník, profesor Jan Heller. Bylo to léta poté, co se na Václavském náměstí upálil student filozofie Jan Palach. Ten jistě nikdy tuto tezi evangelického teologa neslyšel, a přece ji s obrovskou odvahou proměnil v čin. Jeho výzva byla tak neobvyklá, výjimečná a razantní, tak odvážná a neopakovatelná, že nutí i dnes, třicet let poté, k úvahám o smyslu takového činu.
Zvony bijí jiný čas
Když se Jan Palach 16. ledna 1969 upálil, nebylo mu ještě celých jedenadvacet let. Všechno měl před sebou a skoro nic za sebou. Plameny stravující jeho tělo nezavršily celoživotní dílo, jako tomu bylo třeba u mistra Jana Husa, o kterém mu jeho otec v dětství často vyprávěl. Ty plameny byly dílem samy o sobě. Pokud něco završily, pak spíš krátkou dobu pražského jara. Dobu, kdy se najednou na tehdejší poměry neuvěřitelně otevřel prostor svobody a život získal docela jiný rozměr, začal být opravdu životem. Kdo tu dobu zažil, ať už jako dospělý nebo jako dítě, jistě si dodnes pamatuje tu zvláštní, skutečně jarní příchuť, otevřenost a tušení svobody. Ten závan trval chviličku, ani se nestačil rozvinout ve svobodu skutečnou, a už nás v srpnu 1968 okupovaly tanky „spřátelených armád“. Lidé se spojili v nenásilném odporu, cítili pospolitost a prakticky bez výhrad podporovali politické vedení země. Jenomže právě ono selhalo, byly podepsány moskevské protokoly, ti nahoře to vzdali. Rozmáhal se pocit porážky, začal sešup. Pospolitost se rozpadala, lidé se pomalu přizpůsobovali, balili to. V takové chvíli na sebe Jan Palach vylil benzin, zapálil se a záře silně oranžovým plamenem vyběhl od kašny u Muzea k soše svatého Václava. Pak klesl k zemi. Hořel stejně krátce a intenzivně jako předcházející jaro. Vběhl do dějin.Co si on sám od své oběti sliboval? Jak vyplývá z nemnoha zpráv o tom, nad čím přemýšlel v posledních dnech, chtěl zastavit umírání svobody, vyburcovat národ, aby se nenechal porobit. Zachytil okamžik počínajícího rozkladu, věřil, že jedině výrazný čin může ten smutný pád zastavit. A v prvních dnech po upálení se zdálo, že se cíl oběti splnil. Už už zmrazená společnost se znovu pohnula: studenti vyhlásili hladovku, na pohřeb přišlo sto tisíc lidí, všecky zvony v Praze vyzváněly. Ale čtvrt roku nato už vládl jiný čas, lidé se poddali, začala odpudivá léta normalizace. Po celých těch nekonečných dvacet let mohl mít člověk dojem, že nic nebylo marnějšího než Palachova smrt. Vždyť ničemu nezabránila, ničím nepohnula, nic nedokázala zvrátit. Jak by taky mohla proti tankům a obrovské přesile? Kdyby ten člověk trochu o věci přemýšlel, určitě by pustil z hlavy zbytečná gesta, dostudoval by a žil jako všichni - to jest přizpůsobil by se. Škoda jeho mladého života.
Nesmí se to vrátit
Po dvou dekádách zapomnění, počátkem roku 1989, však náhle moc Palachovy oběti zazářila nečekanou silou: rozjel se slavný Palachův týden v Praze. Komunismus se hroutil, obnažovala se nesmyslnost celého systému a ve vzduchu bylo cítit změnu. Lidé týden chodili do centra Prahy a nechali se mlátit „jen“ proto, že si chtěli důstojně připomenout dvacetileté výročí Palachovy smrti. S Palachem se tedy začala rodit nová doba, naděje, se kterou sám sebe za druhé vydal, začala zase růst. On se upálil, lidé se nechali bít, riskovali a zase nacházeli něco společného, co rostlo. Poslechli podobnou výzvu, jakou asi zaslechl Jan Palach před dvaceti lety, a šli do toho. Tu výzvu by zaslechli i bez Palacha, ale díky němu ji mohli zhmotnit, měli se s kým identifikovat, o koho se opřít. Tohle jeden Čech, jeden z nás, dokázal. Nebál se smrti, nebál se oběti, zapálil se. A taky my se nemusíme bát obušků a vodních děl, nemusíme se bát ran. Jako Palach. Je strašně důležité, aby v každém národu, v jeho dějinách, existoval někdo takový, aby byl po ruce, když je zle, aby bylo ke komu se vztahovat. Aby bylo vidět, že je tu ještě něco jiného než běžné, dennodenní pragmatické lopotění. Jakmile to je na chvíli opuštěno, mizí strach o sebe a objevuje se širší nebo, chcete-li, vyšší zájem. Kdyby nebyl žádný Hus, žádný Havlíček, žádný Masaryk, žádný Palach, ke komu bychom se vztahovali? Proč by tu pak tenhle národ měl vůbec existovat?Lidé, jako byl Jan Palach, dokazují, že máme cit, že máme něco víc než jen holé existence. Že jsme schopni - v některých svých jedincích - velkých činů a velkých obětí. A to znamená nejen určitou naději pro budoucí časy, ale pramení odtud i obrana před vlastní minulostí. Palachova dobrovolná a všemi zaznamenaná smrt je zároveň varováním před zrůdností minulého režimu a před levnými výroky typu: tehdy bylo lépe. Nebylo. Tehdy bylo strašně a nesmí se to vrátit.
