Sté výročí je bezpochyby dobrým důvodem vzpomenout na minulé časy. Na Tři krále roku 1899 byla na pražském Žofíně založena Agrární strana, nejúspěšnější a hlavní státotvorná strana masarykovské republiky. Žádná oslava však na Žofíně neproběhla, ani Václav Klaus nesvolal pravicové politiky na pouť k hostivařskému hrobu Antonína Švehly.
Řepa a republika
Před sto lety se to odehrálo zcela banálně: venkovští politici liberální mladočeské strany usoudili, že jejich partaj zapomíná na zemědělce, a tak si založili stranu vlastní. Do roka měli dvacet tisíc členů a boj za selský stav mohli přitvrdit. První velkou bitvu začali v roce 1902 za rozbití cukrovarnického kartelu, který předpisoval pěstitelům řepy nízké výkupní ceny. V boji se proslavil Antonín Švehla, který rolníky přesvědčil, aby užili nejtvrdších nátlakových prostředků včetně stávek. Když souboj s kartelem po sedmi letech vyhrál, stal se předsedou strany. Po první světové válce se ukázalo, že agrárníci (přejmenovali se tehdy na Republikánskou stranu zemědělského a malorolnického lidu) jsou jedinou stranou, která dokáže konkurovat socialistům a jejich plánům na zestátnění celé ekonomiky. Ve volbách v roce 1920 sice dostali o poznání méně hlasů (10 % proti 25 % pro sociální demokraty a 8 % pro národní socialisty), měli však Švehlu.Jeho tehdejší postup je nevyužitou inspirací pro dnešní politiky. Se socialistickými stranami dohodl menšinovou vládu, v níž měl čtyři křesla z šestnácti. Věděl, že většina sociálních demokratů miluje import revolučních idejí z bolševického Ruska. Sázel ale na to, že pod vlivem vládní odpovědnosti dostanou rozum (samozřejmě s dohledem Masaryka jako vrchního velitele branné moci a Švehly jako ministra vnitra). Kolem ministrů se v sociální demokracii skutečně zformovala umírněná frakce, která si dokázala udržet vedení ve straně. Po odchodu radikálních straníků ke komunistům se tak sociální demokracie stala po agrárnících druhým pilířem republiky. Většinová Švehlova vláda, která vznikla po dvou letech politických bojů, dovedla zemi k prosperitě, což potvrdil i výsledek příštích voleb, které agrárníci vyhráli.Letos v červnu se historie neopakovala. Švehlův postup nepoužil Josef Lux, který mohl sociální demokraty opět v menšinové vládě zcivilizovat, a odmítl vpravdě královskou nabídku Miloše Zemana na osm ministrů ze šestnácti. Ještě radikálnější byl Václav Klaus, který Zemanův kabinet podpořil, aniž do něho sám vstoupil. Důvod? Ať se historicky znemožní. Kdyby se podobně choval Švehla, asi by demokracie první republiky dvacet let nevydržela.
Lepší než privatizace
Švehlův přehled se uplatnil i po volbách v roce 1925, kdy po podobně složitých manévrech dokázal vytvořit pravicovou vládu s účastí zástupců německé menšiny, jeho skutečně mistrovským dílem ale byla pozemková reforma. Když republika ihned po svém vzniku zestátnila velkostatky, okamžitě se rozpoutal o státní půdu tvrdý boj. Zatímco socialisté požadovali zachování velkostatků pod národní správou, Švehla chtěl rozdělit pozemky mezi drobné venkovské zemědělce. Svůj plán prosadil pomocí statisícových manifestací rolníků a nakonec nějaké pozemky dostalo víc než šest set tisíc rodin. Spokojený venkov získal svůj „střední stav“ a stal se základem stability demokratického režimu.Švehlův postup byl u nás výzvou pro mnohé jiné politiky. Nové přerozdělení půdy bylo úspěšným volebním tahákem komunistů v roce 1946, ti však nemínili své sliby splnit. Národní socialisté ve dvacátých letech chtěli podobným způsobem postupovat u průmyslových podniků: každý ze „spotřebitelů“ měl dostat poukázku, která by mu zaručovala podíl na majetku některého z nich. Tento plán, jak známo, uskutečnili tvůrci kuponové privatizace počátkem devadesátých let. ODS díky kuponům rovněž vyhrála volby, výsledek privatizace se ale s úspěchem agrárnické reformy nedá srovnávat.Švehla - podobně jako britští konzervativci na přelomu století - tvrdil, že člověk je opravdu svobodný jen tehdy, když stojí na vlastní půdě, a tento druh svobody občanům venkova skutečně zajistil. Na rozdíl od Václava Klause, který chtěl obnovit komunisty zrušenou svobodu něco vlastnit, ale spíše potvrdil dlouholetou zkušenost, že soukromý majetek u nás nemá žádnou ochranu. Lidé, kteří přišli o akcie, se pak mnohdy stali kritiky demokratického režimu. Podobné je to s ekonomickými výsledky. Úspěch pozemkové reformy první republiky ilustruje fakt, že tuzemská zemědělská produkce překročila předválečnou úroveň v roce 1926. Pokud jde o současnou privatizaci, produkce zdejší ekonomiky dosud nepřesáhla hranici roku 1989.
Země jako vesnice
Agrárníci získali na venkově neobyčejnou popularitu a pod jejich patronátem tam vzniklo tolik institucí, až si jejich političtí konkurenti začali stěžovat, že venkované musí být agrárníky „od kolébky až do hrobu“. Stejně jako v jiných zemích fungovaly lobbistické skupiny statkářů, malých rolníků, zemědělských zaměstnanců, venkovských žen nebo producentů různých plodin, vzkvétala však i vesnická tělovýchova, vzdělání, kultura a samospráva. Skutečně důmyslná byla družstevní organizace. Každá vesnice tehdy měla úvěrové družstvo (obvykle se jim říkalo kampeličky nebo raiffeisenky), kde si venkované půjčovali vlastně mezi sebou. Obchod se zemědělskými výrobky měla na starost tzv. skladištní družstva, která ve 30. letech prodávala například téměř polovinu všeho obilí. Existovaly družstevní lihovary, mlékárny, pekárny apod. Zhruba dva tisíce elektrárenských družstev zavedly po českém venkově proud.Přívrženci agrárnického družstevnictví tvrdili, že svépomoc dává rolníkům potřebnou jistotu, družstva (vlastně akciové společnosti, kde se však mohl akcionářem stát jen rolník, který splňoval určité podmínky) byla podle nich „výrazem hospodářské demokracie“, jimž se navíc podařilo „vyrvat obchod se zemědělskými plodinami z rukou spekulantů a neseriózních obchodníků“. Naopak liberálové viděli v agrárnické organizaci zemědělství korporativní systém, který brání svobodnému obchodu. Jejich kritika zesílila za hospodářské krize, kdy si vláda v čele s agrárníkem Malypetrem vymohla mimořádné pravomoci v hospodářské sféře. Ministři získali právo měnit celní sazebníky, stanovovat „přiměřené ceny“ a dotacemi zajišťovat odbyt neprodejným výrobkům. Vrcholem postupu bylo ustavení obilního monopolu, který zabezpečil zemědělcům odbyt a občanům dostupné ceny základních potravin.Příznivci „řízeného hospodářství“ z let 1933–37 zdůrazňovali, že právě díky němu prošlo Československo hospodářskou krizí bez velkých sociálních potíží, odpůrci zase tvrdili, že vinou vládních zásahů se z krize vzpamatovalo pomaleji než okolní země. Spor se dodnes nikdo ani nepokusil rozhodnout. Příčinou je fakt, že vybudováním první republiky historická role agrárníků skončila.
Zrádci a fašisti
Švehlovu stranu zakázal Košický vládní program roku 1944, který tvrdil, že se agrárníci „těžce provinili na zájmech národa a republiky“. Vinu měl dokázat o rok později politický proces s jejich předsedou Rudolfem Beranem. Žalobci tehdy tvrdili, že Beran chtěl spolu s Henleinovou Sudetoněmeckou stranou nastolit v Československu fašistický režim. Jediným důkazem však byl novinový článek z roku 1935, kde Beran v polemice s vypjatým nacionalismem té doby napsal, že „i ve straně Henleinově se nacházejí živly rozumné a loajální“, se kterými je možné rozumně spolupracovat.Agrárníci chtěli navíc ve stejném roce postavit proti Benešovi vlastního kandidáta na prezidenta, o jehož podpoře neformálně jednali právě s henleinovci (nakonec jej nepostavili). Dalším „zločinem“ bylo chování agrárníků po Mnichovu. Tehdy se musely všechny politické strany sloučit do dvou subjektů: do spíše pravicové Strany národní jednoty a spíše levicové Strany práce (fungovaly půl roku, než je nahradilo Národní souručenství, jehož členy byli všichni dospělí Češi). Beran byl šéfem první z nich a od prosince 1938 do dubna 1939 navíc premiérem. Soudu se ovšem nepodařilo Beranovi prokázat žádný konkrétní zločin proti národu. Bylo jasné, že jednal podle tradiční české strategie: „Lepší, když to udělám já, než aby to dělal někdo horší.“ S tímto heslem pracovala po Mnichově většina českých úředníků: od hrdinů, jako byl generál Eliáš, který byl navenek loajálním premiérem a ve skutečnosti šéfem odboje (za heydrichiády byl popraven), po konformisty typu ministra zemědělství Adolfa Hrubého, který zpočátku okupace opatrně pomáhal obětem nacistů, od nástupu Heydricha ale poslušně vykonával příkazy okupantů (později zemřel v komunistickém vězení). Tito lidé často pomáhali odboji, zabránili českým fašistům ovládnout protektorátní aparát, odmítli podepsat deportace Židů. Na druhé straně zajistili spolehlivé dodávky českého zbrojního průmyslu a jejich dvojaký postoj umožnil, aby s Němci kolaborovali bez výčitek svědomí dosud slušní lidé.Sám Beran stál někde mezi Eliášem a Hrubým: podporoval odboj a v březnu 1939 odmítl podepsat „zvací dopis“ německým jednotkám, na druhé straně však nechal zřídit koncentrační tábory pro Romy. V roce 1941 byl nacisty odsouzen na deset let vězení, o šest let později dostal od českého soudu doživotí: za hlavní doklad jeho kolaborace byl označen fakt, že přátelsky vítal příjezd okupačních jednotek do Prahy.
Pod koly Národní fronty
Nebyl důvod podezírat agrárníky ze zrady národa: z třiceti členů jejich předválečného předsednictva byli čtyři popraveni, devět uvězněno, tři vstoupili do londýnské vlády, čtyři se podíleli na vedení Slovenského národního povstání. Členy agrárního hnutí byli před válkou student Jan Opletal i tři vykonavatelé atentátu na Heydricha. K likvidaci Švehlovy strany přispělo, že jí Beneš nezapomněl zdráhání při své volbě prezidentem, rozhodl však již zmíněný Košický vládní program. Napsali ho komunisté, kteří se chtěli zbavit nebezpečného nepřítele v boji o zavedení diktatury. Jejich spojenci v Národní frontě (sociální demokraté, lidovci a národní socialisté) to uvítali v bláhové víře, že získají agrárnické voliče.Pokusy o obnovu agrární strany po listopadu 1989 ztroskotaly (jeden z nich vedl vnuk někdejšího agrárnického předsedy Senátu Václava Donáta). Tragikomickými doklady zmírající tradice agrárníků byly před sedmi lety úspěchy „zemědělské“ LSU v kdysi agrárnických krajích na jihu a východě Čech. Nostalgií po slově „republikánská“ lze vysvětlit i popularitu sládkovců v kdysi agrárnických regionech na pomezí středních a jižních Čech. Epilog historie agrárníků ale nemusí být smutný. Stačilo by, kdyby se dnes někdo inspiroval dědictvím strany, která u nás zatím s největším úspěchem zkusila vybudovat středostavovskou společnost.
