Od okamžiku, kdy 24. března ve 20.00 dopadly první bomby NATO na Jugoslávii, byla česká veřejnost rozpolcena. Ke zmatku vyvolanému skutečností, že Češi byli pouhých dvanáct dní před zahájením operace přijati za členy Aliance, přispěl i nejasný názor domácích politických lídrů. Po klíčových letech 1938, 1948 a 1968 si připomeňme několik momentů z dějin snad posledního debaklu českých politiků ve 20. století.
Na počátku byla lež
Aliance Prahu informovala o plánech na leteckou kampaň i o variantě pozemního tažení. O dokončení plánů operace „B“ (pozemní nasazení aliančních jednotek v Kosovu) zpravila Mise ČR při NATO českou vládu již v červnu 1998. Pokyn k vyslovení souhlasu Prahy se startem náletů vydal 20. března na zasedání nejvyššího politického orgánu NATO - Severoatlantické rady - velvyslanci Kovandovi osobně předseda vlády Miloš Zeman. NATO rozhoduje souhlasným vyjádřením všech členských států. Vláda ČR tedy mohla zahájení letecké kampaně zabránit.Následné usnesení vlády číslo 256 z 22. března vysvětlující, že o operaci se rozhodlo před vstupem ČR do Aliance, bylo - stejně jako pozdější chování kabinetu - inspirováno vnitropoliticky. Vláda se tímto textem (podle sdělení ministra Mertlíka) zabývala na jednání Bezpečnostní rady státu tři hodiny. S přihlédnutím k pouhé 54% podpoře členství ČR v Alianci pomohla odstartovat zaječí kurz vlády nešťastně formulovaná anketa ČT, odvysílaná 24. března. Špatně zadaný průzkum ukázal převažující nesouhlas veřejnosti s možností silového zásahu NATO proti Jugoslávii. Tradičně protivojenské postoje české veřejnosti se spojily se strachem a xenofobií. Nejsme ochotni akceptovat případné nasazení českých jednotek na obranu kohokoli kdekoli, natož nějakých Albánců, kteří jsou v našich očích hromadou muslimských teroristů. „Kolik že si to ti naši vojáci vydělají? I kluci z SFOR v Bosně tam jsou jen pro prachy,“ pokyvuje hlavou kdekterý pivní stratég.Vláda namísto rozhodného a pečlivého vysvětlování ve stylu kabinetů britského premiéra Blaira (vystupoval pravidelně každý týden), jeho francouzského kolegy Jospina (dvakrát přednesl zásadní projevy ke krizi před parlamentem) a německého kancléře Schrödera vsadila na kartu populismu a přiklonila se k náladám veřejnosti.
Zamést před vlastním prahem
Bez ohledu na vnitropolitická prohlášení nechala vláda prostřednictvím ministerstva zahraničí a jeho instrukcí Misi ČR při NATO jednat jako loajálního spojence. Česko v Severoatlantické radě podpořilo všechny kroky Aliance spojené se zesilováním kampaně. Vláda rovněž předložila a parlament schválil používání českého vzdušného prostoru nejprve k přeletům tankovacích letadel KC-137 a později povolil i přistávání a přelety bojových letadel. Současně umožnil tranzity aliančních jednotek přes území ČR.Na druhé straně vláda neurychlila vnitřní proces schvalování ústavních změn spojených s vysíláním českých jednotek do zahraničí a přenos těchto pravomocí na vládu. Kabinet uvedený návrh předložil v balíku s návrhem na okleštění parlamentních pravomocí v souvislosti se vstupem ČR do EU. Učinil tak i po jasných signálech o neprůchodnosti části věnované EU. Parlament sice podpořil změny týkající se NATO, ale balík jako celek zamítl. Vláda vyslala Alianci první negativní signál.Individuálně začala být alianční loajalita vlády nabourávána od počátku. Pár desítek hodin po zahájení náletů vicepremiér Egon Lánský v televizní debatě, jíž se účastnil i Jiří Dienstbier, Jefim Fištejn a Jan Urban, prohlásil, že NATO bombarduje „bratrský srbský národ“. V dalších týdnech Zemanův kabinet pozorně kopíroval vývoj průzkumů veřejného mínění a chování partnerů z opoziční smlouvy.Ke kolektivní akci vláda sbírala odvahu až do poloviny května. Tehdy začala na vnitrostátní společenskou objednávku vznikat česko-řecká iniciativa. Načasování do jisté míry souviselo se „zorientováním se“ staženého velvyslance ČR v Bělehradu Ivana Bušniaka. Ten patří k nejschopnějším diplomatům tohoto státu. Přesto jaksi nerozpoznal zájmy své země a stal se ideovým spoluautorem ostudného papíru. Ministr Kavan jej později na stránkách Respektu označil za „schopného úředníka“.Dokument vznikal nejméně vhodným způsobem, bez konzultací s odbornými útvary ministerstva zahraničí, s českými zastupitelskými úřady a dalšími rezorty, pouze z pera vzpomenutého velvyslance a jinak nepříliš známého poradce ministra zahraničí pana Hada. Již podle předběžných sondáží bylo jasné, že půjde o fatální neúspěch. K dovršení bídy si ČR za spojence vyvolila Řecko, považované za nejméně loajálního člena NATO. O významu konečného podpisu iniciativy v Pekingu nemá cenu hovořit. Bláznivějšími místy mohly být jen Pchjongjang, Havana nebo Moskva.
Drahé řecké poučení
Zdrcující reakce přišly ze světových metropolí - Washingtonu, Paříže, Londýna i Bonnu. „Welcher Teufel hat sie getroffen?“ (česky zhruba „Který ďas vás popadnul“ nebo prostě „Kýho čerta“) řekl nediplomaticky náměstek německého ministra zahraničí Günter Verheugen českému velvyslanci v Bonnu. Ani náš „věrný“ řecký souputník nezaváhal. Den po zveřejnění společné iniciativy navštívil ve Washingtonu šéf řecké diplomacie Papandreu ministryni zahraničí USA. Doběla rozpálené Madeleine Albrightové alibisticky sdělil, že jej Jan Kavan ujistil, že ona o celé věci ví a nic nenamítá. Velvyslanec Vondra nevěděl, kam s očima.Iniciativa byla předem odsouzena k neúspěchu. Nejenom proto, že jediným „kladem“ bylo narušení jednoty spojenců ve chvíli, kdy ji Aliance nejvíce potřebovala, a fatálně chybné načasování (necelé dva týdny po její publikaci se Miloševič definitivně zlomil), ale především proto, že nikdy nebyla míněna opravdově. Od počátku byla inspirována vnitropoliticky a od počátku bylo zřejmé, že k jejímu uskutečnění nemáme zdroje.Iniciativa mj. navrhla, že do Kosova vstoupí nebombardující alianční státy. Těmi byly ČR, Polsko a Řecko. Lucembursko a Island nemají armádu a Maďaři se nemohli angažovat kvůli své menšině ve Vojvodině. Vláda pak schválila vyslání 150 českých vojáků do jednotek KFOR. Přes odlišný názor prezidenta, ministra zahraničí, obrany a opozičních stran tento návrh s odůvodněním, že na více nemáme, předložila parlamentu. Česko-řecká iniciativa vmanévrovala ČR do role školáka, který se ještě musí moc učit, a proto bude prozatím lépe, když zůstane vzadu. To se projeví na podílu, jenž bude v poválečné rekonstrukci Kosova ČR přidělen.Měkký přístup české vlády k vojenským akcím Aliance spolu s podílem ČR v jednotkách KFOR bude mít konkrétní hospodářský dopad při rozdělování koláče zakázek v Kosovu a ještě později v Jugoslávii. V dvojakém přístupu vlády se pozapomnělo na to, že o obnově a její podobě nebude rozhodovat Slobodan Miloševič, ale podle zásluh spojenci. Spoléhala-li vláda na vděčnost Miloševičova režimu, je třeba připomenout, že do Srbska nepřiteče jediný dolar západní pomoci, pokud bude u moci stávající jugoslávský prezident a válečný zločinec.
Stojíme před dilematem
Vláda, zejména pak generální štáb a ministerstvo zahraničí, zcela propadla v úloze vysvětlování a prezentování přístupu Aliance k situaci na Balkáně. Obě instituce nebyly schopny zorganizovat ani tak triviální krok, jakým by byly denní operační briefingy.S výjimkou prezidenta a předsedy Unie svobody nenašli vysocí státní úředníci a politici odvahu obhajovat prozápadní orientaci země (kde byli pánové Žantovský, Payne, Nečas a další hoši od F-16?). Stále častější vystupování pravicových politiků zpochybňujících západoevropské směřování zahájilo boj o orientaci ČR. Sociálnědemokratická vláda v duchu opoziční smlouvy připojila vlastní nečinnost a vytváření podmínek pro zpomalení proevropského kurzu. ČR se ocitá před nejfundamentálnějším dilematem od roku 1989.
Autor je publicista.
