Měsíc po svém zahájení dostala letošní matějská pouť vzácnou návštěvu. Se svou dcerou Kačenkou si přišel užít premiér Miloš Zeman. Proslulého hosta brzy vyhledal jeden z největších podnikatelů v oblasti „kolotočů“ Václav Kočka, člen pražské sociální demokracie. Vyděsilo to hlavně specialisty z útvaru pro boj s organizovaným zločinem. Václav Kočka je člen správní rady Rusko-českého nadačního fondu obchodně-ekonomických styků, kde kromě něho figuruje několik Rusů, o něž se intenzivně zajímají kriminalisté zabývající se východními mafiemi. Kočkovi společníci ze statutárních orgánů fondu už také byli zapleteni do přestřelky a několika podezřelých obchodů. Setkání Zemana a Kočky natáčela televize Nova a večer patřil sestřih mezi hlavní zprávy. Sám Zeman upozorňuje na to, že hledat na jeho návštěvě matějské pouti něco podezřelého by byl absolutní nesmysl: Václava Kočku „zná pouze jako majitele či provozovatele atrakcí na pouti, kam jednou za rok zavítá se svou rodinou“.Předseda parlamentu Václav Klaus zase chodí hrát tenis s Ranko Pecičem, srbským obchodníkem, který počátkem 90. let býval viděn ve společnosti známého mafiána Teodora Mirkoviče alias Cigiho. (Cigi byl v roce 1993 zastřelen v pražském nočním podniku Amor.)Také v případě Klause není nejmenších pochyb o tom, že Pecič je pouze náhodný známý z tenisu. Nejde ale o to, co si Zeman nebo Klaus myslí. Popsané kontakty nejlépe dokazují, jak blízko mají mezinárodní mafie k nejvyšším ústavním činitelům. To má své důsledky. Britský sociolog Quentin Reed upozorňuje, že když se tuzemští politici poměrně často ukazují ve společnosti nedůvěryhodných lidí, či dokonce osob z kriminálního prostředí, dávají tím špatný příklad celé společnosti, která pak začíná jednat v mafiánském stylu - na významu získává korupce, klientelismus, černá ekonomika.
Východní mafie
Americká FBI zřídí svou pobočku také v Praze. Ještě bývalá velvyslankyně USA v Praze Jenone Walkerová tuto myšlenku odmítala: zdejší zločinecké a korupční klima nebylo pro americké vyšetřovatele dost zajímavé. Nástupce Walkerové John Shattuck má ale jiný názor a zřízení pobočky FBI v Praze své vládě doporučil. Otevření expozitury musí schválit také washingtonské ministerstvo spravedlnosti, Kongres a prezident, ale to je podle českých znalců formalita.Americká FBI už jednu pobočku v bývalých postkomunistických zemích má, a sice v Budapešti. Tato expozitura je zaměřena hlavně proti východoevropským mafiím. „Největším nebezpečím pro nově utvářené demokracie je praní špinavých peněz a korupce,“ cituje britský deník Independent jednoho ze zaměstnanců tamější expozitury. Speciální služebna byla v Budapešti otevřena loni z podnětu americké ministryně spravedlnosti Janet Renové. Podle ní našel organizovaný zločin ve střední Evropě obrovské podhoubí. „Středoevropské skupiny organizovaného zločinu mají většinou základny v Rusku. Pronikají do sféry obchodní činnosti a podnikání,“ řekla na nedávné konferenci v Budapešti.FBI a Interpol zveřejnily již celou řadu studií, podle nichž je nejmocnější základnou mafií Rusko. Vláda a organizovaný zločin v Moskvě jsou podle nich propojeny do té míry, že mezi nimi nelze najít žádné hranice, což ovlivňuje i řadu okolních zemí. Podle zpráv bezpečnostních úřadů ze západních zemí se ruské, běloruské, ukrajinské či arménské mafie cítí jako doma i v České republice. „Využili své kontakty z doby, kdy Československo okupovali,“ píše se v loňské zprávě německého kriminálního úřadu.Z otevřených zdrojů se dá pro podobná tvrzení najít množství důkazů. Ruští občané jsou spoluvlastníky tisíců tuzemských společností a řada těchto firem prý má napojení na ruské mafie. Nejznámější zločinecká uskupení - mafie Sevy Mogileviče a solncevská - sice zmizely brzy po policejním zátahu v pražské restauraci U Holubů, přišli ale jejich nástupci. Podezřelí cizinci se ocitli v příznivém prostředí: úzce spolupracují s firmami českých majitelů a mají vazby i na politiku. Celá řada policejně sledovaných firem spojovaných s východními mafiány je například osobními vazbami propojena s firmou Interconex. Jedna z jejích dceřiných společností patří ke sponzorům ODS.Policisté tvrdí, že mafiánské firmy v České republice obvykle perou peníze z obchodů s drogami a starožitnostmi. Stačí, když za účasti spřátelené banky proběhne několik transakcí, které peníze rozdělí mezi nejrůznější firmy, a jejich původ nevypátrá ani nejbystřejší detektiv (jejich slova dokládá nedávné zatčení pěti českých obchodníků v Londýně, kteří prostřednictvím svých firem prali peníze pro drogový gang). Proto mají policisté v podezření každou skupinu obchodníků vlastnící dvacet nebo třicet firem, které se evidentně nezabývají ničím jiným než přesouváním finančních částek z účtu na účet. A když je současně alespoň jedna z nich registrována v zemi s pověstí „daňového ráje“, kde finanční kontrola kulhá (například v Lichtenštejnsku, na Jersey nebo Panenských ostrovech), je zřejmé, že jiný důvod než praní peněz existence podobných finančních propletenců mít nemůže.
Gangy s asistencí úřadů
Tvrzení západoevropských bezpečnostních úřadů, že tuzemské prostředí otravují mafie ze zemí bývalého Sovětského svazu, je ale velmi diplomatické. Podle oficiálních policejních zpráv kontrolují drsní gangsteři z Východu jenom zisky z nejriskantnějších zločineckých operací. Ryze české společnosti provozují mírnější, ale sotva méně nebezpečný druh mafiánství - kromě spolupráce při praní špinavých peněz je totiž živí především profit z korupce. Tím se příliš nelišíme od jiných postkomunistických zemí. Například ve stejně velkém Maďarsku je v druhé polovině devadesátých let každoročně odsouzeno za korupci kolem devíti set zločinců, v České republice pouze asi sto padesát. To ale nemusí znamenat, že se v Maďarsku víc uplácí, možná se tam naopak důsledněji po korupci pátrá. Myslí si to alespoň agenti FBI, kteří v loňské zprávě popisují daňové úniky při dovozu lehkých topných olejů. V Česku i Maďarsku jsou odhadovány zhruba na miliardu dolarů. Ovšem u nás za ně zatím nikdo nebyl pravomocně potrestán, i když je například zdokumentováno, jak úředníci ministerstva financí dva roky odkládali zákon, který mohl špinavým obchodům zabránit. Naproti tomu v Maďarsku už bylo kromě řady podvodníků odsouzeno několik vysokých úředníků státní správy, kteří úniky kryli.Sociolog Pavol Frič z Ústavu sociologických studií při Karlově univerzitě soudí, že se korupce v české politice a státní správě dokázala zorganizovat do efektivních klientských sítí, tedy systému známostí, přátelství a rodinných svazků. Klientské řetězce jsou pro korupčníky relativně bezpečným prostředím: úplatek adresovaný učiteli za prozrazení textu přijímacích zkoušek či úředníkovi okresní expozitury ministerstva zemědělství za přidělení dotace je zcela bezpečná operace, předávám-li obálku člověku, kterého zná někdo z mých známých. Klientské řetězce jsou téměř nepostižitelné, pokud zasahují až k nejvýše postaveným politikům.Detektivové z vídeňské pobočky FBI české kolegy upozorňují, že naše republika se stala zemí ve „stadiu organizované korupce“. Podle odborné definice tak u nás došlo k „institucionalizaci korupce, která vede k dělbě práce mezi podvodníky a státními orgány“, což přeloženo do češtiny znamená, že podvodníky skutečně není možné postihnout právě proto, že jsou spojeni se zástupci státní moci.
Fondy, banky, dotace
Devadesátá léta přinesla tuzemské korupci dvě skvělá podhoubí: privatizaci se špatným zákonným rámcem a rozmach bankovnictví. Špatnou pověst privatizace způsobily především fondy, do nichž vložily své kupony dvě třetiny tuzemských občanů. Řada fondů vlastně své vkladatele okradla. Spravovala jejich majetek takovým způsobem, že z něj zbylo jen velmi málo: nejslavnějšími příklady miliardových tunelů jsou Trend a C.S. fondy, zajímavý byl i případ fondu Agro bon sens, který řídil dnešní ministr zemědělství Fencl. I když soudy žádného ze správců fondů dodnes neodsoudily, nikdo by se neodvážil popřít, že v řadě případů šlo o obyčejné, jen zákonem nepostižitelné loupeže.Polostátní banky ovládly přes fondy stovky podniků a bez valného rozmyslu jim půjčovaly peníze, které jim mizerně hospodařící firmy nedokázaly vrátit. Krachující banky vláda dodnes zachraňuje státními dotacemi. Za posledních sedm let tak banky poskytly špatné (klasifikované) úvěry ve výši čtyř set miliard korun. Podle neoficiálního odhadu expertů z ČNB je aspoň polovina z nich naprosto nedobytná. Dalších osmdesát miliard už bylo podle výročních zpráv bankami převedeno mezi nevymahatelné úvěry. Jinými slovy - skoro tři sta miliard úvěrů bylo během několika let ztraceno, což lze sotva připsat jen špatnému hospodaření.Vláda sociální demokracie svými nápady na revitalizaci krachujících průmyslových podniků i na zvýšené dotace zemědělství otevřela další možnosti přijímání úplatků. Státní dotace jsou přitom podle sociologa Friče pro příslušníky českého klientského systému tou nejlepší příležitostí zvýšit vlastní jmění bezpečnou korupcí.Podle odhadu detektivů z policejní sekce pro odhalování korupce přišla minimálně polovina bohatých lidí ke svému majetku zásluhou úplatků v privatizaci, rozkradením fondů a firem, využíváním mezer v zákoně či úvěrem od banky, který nevrátili a už nikdy nevrátí.
Stín podezření je málo
Přesto byl jediným známým člověkem odsouzeným za braní úplatků v posledních šesti letech šéf kuponové privatizace Jaroslav Lizner a za finanční podvody pouze Rus Alim Karmov. Žádný z ostatních velkých skandálů pravomocným odsouzením neskončil. Proto ani nelze na žádného z účastníků těchto velkých podvodů ukázat a říci, že je podvodník. A když to nejde, jsou vlastně podezřelí finančníci za vodou. Mohou věnovat sponzorský dar některé z velkých politických stran (loni tak učinil v případě ČSSD např. Josef Matoulek, obviněný z miliardového tunelu v C.S. fondech, ODS dotoval prostřednictvím své firmy Iceberg František Chobot, který patřil k vlastníkům několika zkrachovalých bank) a vysoce postavení politici pak hájí jejich jméno veřejně s tím, že možná existuje „stín podezření“ (Stanislav Gross v případě Matoulka), dokud ale u nás platí presumpce neviny, jde prý jednoznačně o slušné občany. Politici tak poskytují motiv k dalším zločinům: „Podvodník se nebojí trestu jako takového, bojí se trestu, který přijde okamžitě po činu, a on pak nebude moci užít své jmění získané podvodem,“ říká německý kriminolog Dagobert Lindblau.Podobným chováním mohou politici ovlivnit policisty či soudce, kteří by měli podvody vyšetřovat. Proč by se pouštěli do případů, jež jim mohou přinést potíže s nadřízenými? Sociologové zabývající se korupcí dokonce tvrdí, že v zemi spoutané důkladnou úplatkářskou sítí podvodníky ani postihnout nelze. Například v Itálii, ovládané mafií, nebyl v sedmdesátých a osmdesátých letech odsouzen žádný opravdu významný podvodník. To se změnilo počátkem devadesátých let, kdy byla kvůli korupci smetena celá politická elita. Něco podobného v menším měřítku tehdy zažila i Francie. Česká republika na svá odhalení stále čeká. Vláda sice dodnes tvrdí, že se rozjela akce čisté ruce, zveřejnění prvních výsledků ale stále odkládá, naposledy ústy premiéra až do příštího roku. Od konce května však nemůže úmyslům sociální demokracie věřit ani její nejvěrnější volič.Tehdy totiž bratislavská policie zadržela Vlastimila Valentu. Zlínský podnikatel chtěl u jedné z poboček Tatrabanky převést třicet milionů korun na nákup akcií podniku Nafta Gbely. Policisté byli bankou upozorněni, že by mohlo jít o špinavé peníze, a Valentu zadrželi - na základě podezření, že má falešné doklady. Obchodník si ale věděl rady. Oznámil, že jeho známým je český ministr Jaroslav Bašta, a lídr čistých rukou se za něj opravdu zaručil. Ministerská intervence za propuštění podezřelého překračuje v normálním světě meze slušnosti. Na Baštův postup si však u nás veřejně postěžoval jen senátor Jan Ruml.
Korupce, nebo prosperita
Podle sociologů a ekonomů je evidentní, že korupce a hospodářský růst jsou na sobě nepřímo závislé. Čím větší korupce, tím horší hospodářské výsledky (viz graf). Ekonom Paolo Mauro z Mezinárodního měnového fondu došel ve svém výzkumu k přesvědčení, že stačí, aby se korupční klima v zemi zlepšilo třeba jen nepatrně, a hospodářský růst se okamžitě zvýší aspoň o půl procenta.Proto také nelze před korupcí kapitulovat. Jistou naději nabízí zpráva zveřejněná nedávno ve specializovaném německém časopise Die Neue Polizei. Autoři vycházeli z padesátiletých zkušeností tamního kriminálního úřadu. Také Německo prošlo zkušeností totalitního režimu, a když se v padesátých letech země dostávala z deprese, minimálně třetina lidí prý získala majetek korupcí a podvody. Přesto nikdo nebyl za úplatkářství souzen. A Německu pak trvalo téměř třicet let, než se občané začali proti korupci bouřit a než ji policie začala postihovat. I u nás tedy mohou nastat lepší časy.Tak samozřejmou naději ale mohou zpochybnit dvě stejně samozřejmé námitky. Především ta, že občanská vzpoura proti korupci se nekoná. Podle loňských výzkumů agentury GfK, zveřejněných ve Fričově knize „Korupce na český způsob“, například čtvrtina populace lidem, kteří berou úplatky, závidí a další čtyři procenta cítí ke zkorumpovaným lidem obdiv. Frič došel na základě průzkumů k názoru, že normální občané neodsuzují korupci jako takovou, ale hlavně tu, do které se nemohou zapojit. Jsou ochotni dát úplatek učiteli, aby se dítě dostalo na školu, nebo lékaři, aby je poslal na drahá vyšetření zaplacená nemocenskou pokladnou. Dvě třetiny dotázaných podnikatelů prostě konstatují, že bez úplatku není možné získat žádnou státní nebo obecní zakázku. Občané se pohoršují nad domnělou korupcí poslanců, soudců a ministerských úředníků, zřejmě ale jen z toho důvodu, že jejich konkrétní pomoc nebudou nikdy potřebovat. Dvě třetiny obyvatel si navíc myslí, že policie je proti korupci bezmocná. Pouze desetina občanů navrhuje to, co je skutečně nejdůležitější: zveřejňovat průběhy státních zakázek, cesty státních dotací, hospodaření stran a majetek politiků a z těchto informací vyvozovat okamžité a tvrdé důsledky.Není také jisté, že budeme následovat Německo, naši sousedé se po válce zvedali z úplně jiné katastrofy. Česká republika musí daleko víc bojovat se setrvačností totalitních zvyklostí. Děkan Fakulty sociálních věd UK v Praze Zdeněk Mlčoch upozornil v knize „Zastřená vize ekonomické transformace“ na to, že nezodpovědné chování českých podniků v polistopadové době má svůj předobraz v období normalizace. „Neformální vazby na klientelistickém principu hrály často důležitější úlohu než vztahy smluvní,“ připomíná profesor Mlčoch. Na jiném místě dodává, že podniky musely svou pozici hájit „formami, které nesnesly denní světlo“, a úplatky směřovaly k té vrstvě stranické nomenklatury, která určovala ceny, rozdělovala suroviny a psala rezortní plány.Stála-li celá zdejší česká ekonomika před pár lety na korupci, sotva se mohlo tolik změnit mávnutím kouzelného proutku reformy. Vedle toho, že politici nemají zájem na věci něco měnit a že se občané nedokážou ozvat, má tedy tuzemská korupce ještě historický důvod. Stejný, pro jaký se tu cítí jako doma mafie z bývalého Sovětského svazu.
Podvod na právnické fakultě Pražská právnická fakulta prožívá největší korupční skandál za posledních deset let. Vyšlo najevo, že byly dopředu k mání testy přijímacích zkoušek pro náhradní termín, kterého se účastnilo na čtyři sta uchazečů. Stalo se tak zrovna na fakultě, která už léta vytrvale tvrdí, že je dokonale ochráněna proti úplatkům a podvodům. Každé dosavadní obvinění z korupce (naposledy například v květnovém čísle studentského listu Babylon) děkan Dušan Hendrych kategoricky odmítal jako nesmysl a pomluvu. I dnes tváří v tvář prokázanému faktu tvrdí, že škola je v tom nevinně: „Celá akce byla organizována zvenku. K testům mělo přístup čtrnáct učitelů včetně mě a za všechny ručím, ty není nutné vyšetřovat,“ říká děkan. Rektor Univerzity Karlovy Karel Malý dokonce obchod s přijímacími testy označil za „dílo gangsterské mafie“. Na otázku, jakým zázrakem mohl někdo „zvenku“ ukrást přísně hlídané materiály bez pomoci „zevnitř“, oba muži odpovídají: „K tomu se nemůžeme vyjadřovat. To musí objasnit policie.“ Vyplněné testy se prodávaly za sto tisíc korun, nevyplněné za polovic. Vyplněná verze měla několik chyb, ty se ukázaly v pracích šedesáti studentů; kolik uchazečů si dopředu koupilo nevyplněné testy, nelze samozřejmě určit. Anonym, který média o celé korupci informoval, hovoří výslovně o zmanipulovanosti veškerých letošních zkoušek na práva, fakulta však zrušila pouze náhradní termín. „Vyloučit sice nelze nic, ale všechno svědčí pro to, že řádné testy proběhly v pořádku,“ zdůvodnil postup školy děkan Hendrych v televizi. Z případu plyne zásadní informace: za pouhou šanci vstupu na práva se v Česku uplácí sto tisíci korunami. Přesto se však škola brání zuby nehty zavedení školného, které by situaci zčitelnilo a umožnilo by studovat mnohem většímu počtu zájemců než dnes. „Stejně bychom nemohli vzít každého uchazeče o studium (např. z důvodu nedostatku učebních prostor) a výše školného by se navíc mohla pro většinu uchazečů stát sociálním sítem,“ říká k tomu tiskový mluvčí Karlovy univerzity Václav Hájek.
Zvedněte hlas
Rozhovor se sociologem Pavlem Fričem Zdomácnělo korupční jednání v české politice natolik, že dnes už nikoho neudivuje a neznepokojuje?
Není to tak zlé. Přece jen existuje určitá vůle korupci pojmenovat a postihovat. Nebo jinak. Zatím jsem nepostřehl úplnou rezignaci, přestože se korupce bere jako samozřejmost.
Podle průzkumu si osmdesát procent české populace myslí, že peníze otevírají všechny dveře. To je nezpochybnitelný příklad existence korupčního prostředí.
Podezřením z korupce se dá vysvětlit všechno. Když je pro běžného člověka nepochopitelné jednání politika, vysvětluje si to tím, že politik přijal úplatek. Ale čeští politici jej svým chováním v tomto podezření utvrzují. Neprůhledností financování stran, netransparentností motivů svého jednání.
Proč vlastně u nás korupční klima vzniklo? Dalo se tomu nějak zabránit?
Čechy byly proslulé korupčními skandály už za Rakouska-Uherska. Nemluvě o totalitě, kdy jste si bez známosti nekoupili ani pomeranč. Toto klima přetrvalo a pak našlo velmi silné podhoubí v procesu privatizace a při rozmachu bankovnictví.
Nemáte dojem, že korupce v Česku souvisí s tím, že se tu nevyvinula dost silná občanská společnost?
Je vědecky prokázáno, že síla občanské společnosti a úplatkářství spolu souvisejí. Jeden americký sociolog zkoumal italskou společnost. Ta je rozdělena na sever a jih. Korupce a klientelistický přístup k vyřizování osobních záležitostí jsou charakteristické pro jih, kde je občanská společnost daleko slabší než na severu.
Je tedy fungující občanská společnost jediná možnost, jak korupci zabránit?
Občanská odvaha, statečnost a zodpovědnost jsou základními principy, o které se může boj proti korupci opřít. To, co chybí České republice, nejsou ani tak zákony nebo přísné tresty, ale ochota tyto jevy postihovat. Občanská odpovědnost v boji s korupcí chybí, protože každý má dojem, že klientelismem něco získá, například dostane dítě na školu. Přitom každý občan by se měl cítit obětí korupce. Vždyť za tunelování bank a podniků musel osobně zaplatit na daních nemalý peníz. Měli bychom svou nespokojenost dát jasně najevo. Jenže málokomu se do toho chce. Všichni zůstáváme v zajetí klientelistické vize života a nikomu se nechce zvednout svůj hlas.
Není paktování typu opoziční smlouva politickou korupcí?
Nemyslím si to, pokud neobsahuje tajné dodatky, o kterých se mluví. Pokud za vším nestojí dohoda, byť i nepsaná, něco ve smyslu, my vás necháme vládnout a vy nás za to nebudete postihovat.
