Soutěž s nejistým výsledkem

ODS a ČSSD jsou v pokušení zavést v ČR volební systém, který by upevnil a rozšířil jejich moc. Jakkoli jsou takové snahy pochopitelné, je nutno konstatovat, že destabilizují společnost, neboť v okamžiku, kdy získá převahu jiná politická skupina, bude zase ona měnit systém, aby jí více vyhovoval. Kdyby se rozhodující politické síly chtěly chovat státnicky, dohodly by se na volebním systému, který by dlouhodobě umožňoval spravedlivou soutěž mezi stranami.To však rozhodně není cílem návrhu ODS, který zamýšlí vytvořit v ČR velké množství (asi 35) malých volebních obvodů. I když je prezentován jako návrh proporčního volebního systému, svými účinky se blíží systému většinovému. Pokud rozdělíme republiku na 200 volebních obvodů a v každém z nich bude volen „proporčním způsobem“ jeden poslanec, budou volební obvody tak malé, že by se i strany, které by celorepublikově získaly přes 8 procent hlasů, nemusely dostat do parlamentu. Tím by byla narušena inkluzivita systému - spravedlivé zastoupení určitých společenských skupin, za kterými stojí více než pět procent voličů.Návrh volebního zákona, který ve svých důsledcích zavádí pro volby do Poslanecké sněmovny většinový systém, odporuje Ústavě ČR, která v čl. 18 předepisuje, že volby do Poslanecké sněmovny se konají podle zásad poměrného zastoupení. Stanovení dvou volebních principů pro volby do nejvyššího zákonodárného sboru (pro Poslaneckou sněmovnu poměrný systém, pro Senát většinový) je podstatnou náležitostí ústavní konstrukce Parlamentu ČR a patří k základním principům české ústavy, jehož změna je ve smyslu čl. 9 Ústavy ČR - jakožto podstatná náležitost demokratického právního státu - nepřípustná.Empirická srovnávání velkého počtu volebních systémů však ukazují, že celá řada většinových volebních systémů nepřináší efekty, které se jim obecně přisuzují, zejména nepřinášejí automaticky větší míru politické stability. Záleží totiž na různých sociopolitických faktorech, zejména na politické kultuře a tradicích, na stupni modernizace, urbanizace a na hospodářském vývoji, na struktuře stranického systému, konfliktních liniích ve společnosti a dalších faktorech.Pro společnosti, které procházejí zásadními proměnami, jsou charakteristické tendence měnit pravidla uprostřed hry podle toho, jak to hlavním aktérům zrovna vyhovuje. Pravidla vyplynou z určité konstelace politických sil, které je utvářejí podle toho, do jaké míry dokážou prosadit své zájmy. Upevnění demokratického systému se vyznačuje tím, že se politická moc začíná uplatňovat podle předem stanovených pravidel, z nichž nejdůležitější je to, že vládnoucí skupina připustí volby s nejistým výsledkem. K dosažení větší politické stability tedy nevede změna volebního systému, ale naopak jeho respektování rozhodujícími politickými subjekty, stejně jako bezvýhradné respektování ústavy.Vládnoucím stranám se podařilo rozšířit pocit, že důležitým problémem české politiky je nedostatečná podpora vládní strany či koalice v parlamentu a z toho plynoucí nestabilita vlády. Je však co největší stabilita vlády skutečně žádoucí? V Itálii se střídaly vlády jako počasí, zatímco v komunistické ČSSR byly pevné jako skála. Zatímco Itálie prožívala hospodářský zázrak, u nás spěl vývoj od stagnace ke krizi a od krize ke kolapsu. Stabilní vláda sama o sobě není zárukou prosperity. Ostatně ani Česká republika po převratu nijak zvlášť netrpěla nestabilitou vlády, žádné tu nebyla v bojovém hlasování vyslovena nedůvěra. To, že byl Klaus koaličními partnery a vnitrostranickou opozicí přinucen kvůli podvodům ve stranickém financování ODS odstoupit, je nutno považovat spíš za doklad toho, že se systém osvědčil. Nebo by snad bylo lépe, kdyby měl tak pevnou pozici, že by jej ani taková aféra nedonutila k odstoupení z funkce premiéra?Jisté posílení stability vlády by nicméně bylo v ČR žádoucí. Není však nezbytné hned měnit volební systém, stačila by ústavní úprava, která by zahrnula institut konstruktivní nedůvěry, jak je praktikován a jak se osvědčil v Německu - vládě může být vyslovena nedůvěra pouze tím, že parlament zvolí vládu jinou. To by do značné míry řešilo dosavadní problém, že se lehce utváří většina v opozici, ale těžce většina podporující vládu.Výsledek parlamentních voleb v roce 1998 umožňoval utvořit jak vládu pravého středu, tak vládu levého středu s většinovou parlamentní podporou. Primárním problémem nebyl volební systém, nýbrž roztříštěnost politické scény nabité malichernými konflikty, nepřekonanými animozitami a neochotou ke kompromisům. Smysluplná může být pouze dílčí novelizace právní úpravy, nikoli radikální změna. Poměrný systém v parlamentu věrněji odráží sociální, etnickou a náboženskou strukturu společnosti a s tím související konfliktní linie. Do politického procesu se tak zapojuje víc různých společenských skupin, což je vedle legitimity a efektivity jedno z hlavních politologických měřítek demokratické úspěšnosti systému.