V historii opoziční smlouvy se schyluje k převratu. Po roce života této světově unikátní mocenské finty vysvitla naděje, že z ní něco budou mít i voliči. Václav Klaus a Miloš Zeman se totiž předběžně dohodli na reformě volebního systému. ODS už model představila a smluvní partner slíbil, že se k němu do konce června definitivně vyjádří. Sněmovna by se mohla reformou volebního systému zabývat na podzim.
Úloha osobnosti v systému
Důvodů změnit poměrný volební systém je dostatek. Pokud se po volbách vítězné straně (jako ODS v roce 1992) podaří sestavit většinovou vládu s pomocí menších stran, může na ně později svádět vládní neúspěchy. Někdy zase získají příliš mnoho hlasů extremisté (v roce 1996) a podaří se zřídit jen slabou a nezodpovědnou menšinovou vládu. Anebo, jako loni, nejsou potenciální partneři schopni se spolu o vládě ani bavit, a menšinovou vládu obohatí ještě smlouva, která zajišťuje mocenské posty i straně, která není u vlády.Běžná liberální kritika rovněž tvrdí, že poměrný systém málo odráží vůli voličů. Lidé totiž volí kandidátky sepsané ve stranických sekretariátech a zvolení politici jsou tak mnohem více než občanům odpovědní stranickému vedení. Důsledky jsou jasné: jednotliví „zástupci lidu“ především vykonávají pokyny svých šéfů, případně stranických sponzorů. Voliči přitom nemohou protestovat. I když strana ve volbách ztratí třeba deset procent hlasů (což by ve většinovém systému znamenalo drtivou porážku), může se nadále podílet na sestavení vlády. Liberální filozof Karl Popper tvrdí, že hlas voličů, kteří stranu odmítli, padá v takovém případě pod stůl.Většinovému volebnímu systému se naopak vyčítá, že přerozděluje mandáty ve prospěch velkých stran - v jednomandátových obvodech se volí stylem „vítěz bere všechno“ a velké strany obvykle mají dostatek silných osobností i tradičních voličů, aby „své“ obvody uhájily. Většinový systém by dnes ale prospěl, protože posiluje roli jednotlivých osobností na úkor partajního šéfa a zvyšuje tlak na politikovu zodpovědnost před občanem.
Stoupenci a odpůrci
Obě české dominantní partaje se ovšem na své cestě směrem k většinovým prvkům ve stávajícím systému neohánějí touhou po zodpovědnosti ani snahou „oslabit“ pozici svých vůdců. Zeman i Klaus to říkají natvrdo: chceme především zlikvidovat vliv menších parlamentních stran.Co nám ale oba smluvní partneři zatím nabízejí konkrétně? Mnohem dál je ODS: její komise pro reformu ústavy přišla před deseti dny s řešením, které poslanci nazývají „varianta 235“. Podle ní by ve sněmovně dál sedělo 200 poslanců, které bychom však místo v dosavadních osmi volebních krajích volili v pětatřiceti volebních okrscích. V jedné oblasti by se už nerozhodovalo o pětadvaceti, ale pouze o šesti poslancích.Stále by to byl poměrný systém, ale s většinovými prvky: malé strany by k zisku mandátů v menších okrscích potřebovaly víc hlasů než dnes. Pokud by nedostaly deset procent, šly by pod vodu, posílila by se ale nezávislost poslanců mimořádně silných ve svém okrsku. „Naší prioritou je ale samozřejmě klasický většinový systém s jednomandátovými okrsky,“ říká předseda reformní komise ODS Ivan Langer. Tato varianta prý však neměla v debatách s partnery absolutně žádnou šanci. Zemanovi lidé vědí, co dělají - v prvním kole většinových voleb do senátu ČSSD obvykle pohoří, neboť pro takový typ soutěže nemá dost osobností. ODS, neschopná politických kompromisů, zase krachuje v kole druhém. „Varianta 235“ dojednaná na tajných schůzkách Zeman - Klaus je za této situace opravdu jednou z mála možných cest.Při vědomí, že reforma je střižena proti menším stranám, ji za lidovce odmítá Cyril Svoboda coby „účelovou záležitost“. Unie svobody to má komplikovanější: jako jediná měla většinový volební systém v předvolebních slibech (Klaus i Zeman patřili až donedávna mezi jeho zaryté odpůrce). „Jako celoživotní stoupenec většinového systému proti změně samozřejmě nic nemám,“ říká místopředseda US Vladimír Mlynář. „Ale z toho mála, co bylo dosud zveřejněno, se nedá nic poznat.“ Mlynář se především obává „mečiarovské cesty“ - smluvní reformátoři se pokusí zákonem zlikvidovat politickou konkurenci, narýsují si volební obvody podle preferencí obyvatelstva a vydají zákaz koalic. „Pokud k tomu nedojde, je každý pohyb k většinovému modelu třeba přivítat,“ říká místopředseda. Předložit vlastní návrh jeho strana ale nemůže, protože se volebním systémem zatím nezabývala.
Trocha loterie Rizika a klady navrhované změny vyzkoušela ODS při loňských volbách do pražského magistrátního zastupitelstva. Město bylo rozděleno na deset obvodů s 5–6 mandáty. Na rozdíl od čtyři roky staré jednoobvodové volby se na radnici nedostali Důchodci za životní jistoty, Zelení ani Nezávislá iniciativa. Lidovci a US vytvořili Unii pro Prahu. Volby dopadly přehledně: do zastupitelstva se dostala ODS, Unie, ČSSD a komunisté.Systém ale nepřál silným stranám: počet jejich mandátů odpovídal podílu hlasů, které dostaly. Naopak vydělali komunisté, kteří měli 10 % hlasů a 14 % mandátů. Tím se projevila zajímavá vlastnost navrhovaného systému: kdo na přepočtení hlasů na mandáty vydělá, nelze předem odhadnout, protože to závisí na výsledku všech ostatních stran.
